Nezavírejte oči před šikanou

K napsání tohoto deníčku mě inspirovala jedna zdejší uživatelka, která podobnou zpověď zveřejnila před pár dny. Přečtení jejího deníčku mě hodně nahlodalo, měla jsem pocit, že musí sdílet i svůj příběh. začala jsem psát do komentářů k deníčku, ale došla jsem k závěru, že by to bylo moc obsáhlé a že možná raději chci i já napsat deníček pro ostatní. Tak tady je.

Svoje rané dětství si vybavuji jako poměrně šťastné. Často jsem jezdívala k babičce, později se se narodila sestra, tak jsem trávily hodně času spolu a hodně jsem si společně vyhrály (ačkoli jsem těžce nesla to, že jsem jakožto starší za všechno mohla). Bývaly jsme tedy hodně doma nebo na naší zahrádce, mezi ostatní děti jsem se moc nedostaly, bylo nám to trochu líto, ale dokázaly jsme si to společně vynahradit.

V 7 letech jsem začala chodit do první třídy a moc se mi tam líbilo. Učení mi šlo a já se cítila mezi dětmi dobře. Ale objevily se první okamžiky, kdy jsem se cítila odstrčená, a to ve chvílích čekání na školní autobus, protože zatímco ostatní děti spolu kamarádili, tak já mezi ně nezapadala. Chtěla jsem si s nimi hrát, ale moc jsem nevěděla, jak se k nim přiblížit.

A postupně začaly chodit první posměšky na mou adresu, že jsem samotářka. A ta divná holka. Ta, co má divné oblečení. Co nechodí odpoledne ven, protože musí chodit s rodiči nakupovat. Ta, co často nedorazí ani na kroužek hasičů (kdo zná, tak ví, že na vesnicích tím mnoho lidí od dětí po dospělé žije), protože rodiče mají pocit, že o nic nejde.

I přes to mě škola bavila, měla jsem výborné známky, učení mi šlo samo. Patřila jsem k nejlepším ve třídě a byla jsem na sebe náležitě hrdá. Jaké však pro mě bylo kruté uvědomění, když jsem si časem uvědomila, že i to může být terčem posměchu ostatních? Byla jsem zmatená, rodiče vyžadovali samé jedničky, dvojka už byla špatná známka. A tak jsem každou „špatnou známku“ obrečela a snažila se to co nejdříve napravit. A opravdu jsem makala. A tak těch „špatných známek“ bylo minimum. A já jsem cítila, že patřím k nejlepším žákům ve třídě. A chtěla jsem být lepší a lepší.

Haha. Dnes vím, že jsem chtěla být nejlepší, protože jsem měla pocit, že to je to jediné, co mi zbývá. Od první třídy jsem měla pocit, že mě ostatní neberou. A tak mě taky nebraly. Procházela jsem si šikanou kvůli tomu, že nechodím ven, na kroužky, kvůli oblečení „100 let za opicema“. A doma byl jakýkoliv můj náznak smeten se slovy, že proč by se mi asi tak někdo měl posmívat, vymýšlím si, abych byla zajímavá.

A tak to plynulo celých 9 let, kdy jsem měla pocit, že jediný smysl života je v těch dobrých známkách, abych alespoň něco dokázala (rodičům - že nejsem neschopná a neskončím „utírat kravám zadky“, jak mi s oblibou předhazovali a já tomu věřila; sobě - že nejsem tak neschopná, že si zasloužím jen odmítání; učitelům - aby viděli, že tam taky jsem ve stínu těch všemi oblíbených dětí).

Poslední tři roky základky pro mě byly doslova utrpením, protože jsem nechtěla být ve škole, kde mě spolužáci šikanovali a učitelé to přehlíželi (ač to věděli) a navíc jsem jako zodpovědná dospávala od nich úkoly typu nošení třídní knihy (další důvod k šikaně) ani doma, kde rodiče jakékoli moje náznaky a skryté „volání o pomoc“ přecházeli slovy, že přeháním.

Když jsem šla na střední, byla jsem uzlíček nervů, nikomu jsem nevěřila, čekala jsem, že mě budou zase všichni šikanovat. A měla jsem pocit, že budu muset zbytek života už jen nějak přežít, protože mi není souzeno, co ostatním. Hodně mi tehdy pomohlo, že jsem narazila na intru na pár skvělých lidí, kteří mě z toho vytáhli a ukázali mi, že svět není jenom zlý. A najednou i ty první pokusy o šikanu na střední zmizely, a ty co přetrvávaly, s těmi jsem si dokázala poradit.

Na vysokou školu už jsem šla jako celkem sebevědomá slečna, ale taky dost uzavřená a vlastně i dost tvrdá na sebe i na ostatní. Věděla jsem už, co chci, dokázala jsem si zatím jít, ale měla jsem stále v sobě podvědomý strach, že mi bude ublíženo. Stále jsem se držela ve střehu. A to vlastně trvá do teď, velmi dlouho mi trvá někomu věřit a otevřít se mu. Trpím určitou formou sociální fóbie, mám problém jít někam mezi větší množství neznámých (někdy i známých) lidí.

Ale můžu taky říct, že už mám tuhle životní etapu „ublížené neschopné chudinky“ nějakou dobu za sebou. Ve 21 letech jsem se seznámila s úžasným mužem, se kterým jsem se vzali a dnes máme úžasnou skoro dvouletou dceru. Dokončila jsem vysokou školu, nějakou dobu pracovala přesně tam, kde jsem dlouho před tím pracovat chtěla, a k tomu jsem zvládla už spoustu dobrovolnických činností v domovech důchodců či různých organizacích.

Zaměstnání mě naplňovalo, stejně tak mě naplňuje péče o dceru a v hlavě mám spoustu plánů, co bych v budoucnu ráda dělala. A věřím, že toho dosáhnu. Cítím se šťastná a kromě lidí, kteří mě znají z dřívějška, by na mě dnes asi nikdo nic nepoznal (až na tu občasnou nejistotu v komunikaci s lidmi).

Dnes si již dokážu uvědomit, co mi to všechno, čím jsem prošla, dalo a co mi to vzalo. Myslím, že bez toho bych asi byla jiná. A lepší či horší? Těžko říct, jisté je, že se dnes cítím silná. Natolik silná, že vím, že mým dalším posláním je pomáhat ostatním hledat jejich cestu.

Proč to ale všechno píšu? Asi hlavně proto, že považuji za velmi důležité, aby se o problému šikany vědělo a mluvilo. Ano, dnes se o tom mluví a ví mnohem víc než dříve, ale i tak mám někdy pocit, že to není dostatečné.

Když jsem měla před pár lety možnost podívat se na základku, kam jsem chodila a potkala tam ještě několik učitelek, které nás učily, tak jsem nevycházela z údivu nad tím, že téměř s klidem nezávisle na sobě sdělily, že naše třída byla hrozná a že vědí, že já jsem byla jedním z největších obětních beránků a že se mi asi muselo ulevit, když jsem odešla. Ale prý se to tak prostě někdy děje, děti jsou zlé, nedá se s tím nic dělat, všechno je jen teorie, ale v praxi je to lepší neřešit, jsou to jen nervy.

Opravdu? Tohle jsem se dozvěděla od těch samých lidí 12 let po opuštění základky? Já jsem čekala, že se ve svém myšlení trochu posunuly. Ale když jsem měla možnost mluvit s několika dětmi známých, které školu navštěvují, tak to vypadá stále podobně a problémy se řeší až v okamžiku, kdy dosáhnou kritického momentu (větší fyzické ubližování, vyhrožování sebevraždou…).

A podobné informace slýchávám ze všech stran, učitelé a školy problémy „ututlávají“, aby „nebyla ostuda“. Tedy samozřejmě to již nelze dělat tak okatě, dnes jsou celé programy pro ti šikaně ve škole, školení, přednášky, spoustu článků, informovanost je čím dál vyšší.

A jak se k tom ustaví rodiče dětí? Dnes je jich čím dál víc, kteří problémy řeší, ale stále je dost takových, kteří přistupují stejně jako kdysi moji rodiče, a svému dítěti nenaslouchají, nevěří mu a mají pocit, že přehání. „Vždyť se nic neděje“, hlavně pokud je dítě hodné, tiché, má dobré známky. A nebo naopak „si to zaslouží“, vždyť zlobí, upozorňuje na sebe, chce být zajímavým.

Ale opravdu každý, kdo dítě takto ohodnotí, může říct, že jeho problému skutečně rozumí? Možná to „hodné“ tiché dítě uvnitř strádá a soustředí se na dobré známky, aby alespoň něco dokázalo, a to „zlobivé“ zase touží taky zažít pocit, jaké to je mít nad situací moc.

Ještě bych ráda napsala vysvětlení k chování mých rodičů. Nic jim nevyčítám, ačkoli nic z toho, čím jsem si prošla, už nejde vzít zpět. Oni dělali to nejlepší, co uměli. Dělali pro mě se sestrou vždycky první poslední, někdy možná až moc a i ve chvílích, kdy jsem o to ani jedna nestála (když třeba chodili zařizovat do školy doučování po nemoci, ač to s námi předem neprobraly).

Čas od času jsem si taky vyslechla starostlivé, že nemám žádnou kamarádku a že si ji mám už taky konečně najít. A s tím související otázky, proč to kamarádku nemám a co mohou udělat proto, aby mi ji pomohli najít. Nicméně oba si možná prošli něčím podobným, tak mají svým způsobem emoce otupělé a nechtějí se k tomu vracet, nejsou schopni vnímat, co jim jejich dítě naznačuje.

Takovým důkazem jejich absolutní nevnímavosti byl nedávný rozhovor, kdy se mě udiveně ptali, jestli u nás ve třídě byla nějaká šikana, prý o tom povídala jedna jejich známá (máma spolužačky), která prý údajně s dcerou ještě dlouho po základce chodila k psychologovi. Upřímně mě tenhle rozhovor rozbrečel a nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem pouze stručně odpověděla, že u nás šikana byla. A odpověď? *„Že jsi nikdy nic neříkala, to je zajímavé.“ *

Ano, moje srdce při té větě brečelo, ale o to víc jsem si uvědomila, jak je třeba být vnímavý ke svým dětem a všechno, co říkají, brát naprosto vážně. Jasně, děti někdy přehánějí, někdy si vymýšlí, ale čím je mezi rodiči a dětmi otevřenější vztah, tím je těchto situací méně a jakékoli náznaky by měli být alarmem, který říká, že něco možná není v pořádku a bylo by fajn zjistit, co to je.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
2874
14.3.17 00:50

Z tveho zapisku mam az pocit, ze ve tvem pripade byla sikana jednou z nejlepsich (nejvyznamnejsich) veci. Mam pocit, ze i diky ni se z Tebe stala silna, cilevedoma a empaticka zena (mozna bys byla i bez ni), ktera se dokaze poprat se svym strachem.

Muj manzel si za totace zazil sikanu, taky to nikdo neresil. A sam priznava, ze jistym zpusobem ho hnala kupredu. Aby byl lepsi a neco dokazal. Pred rokem si zasel na slucak ze zakladky. Domu se vratil vysmaty. Rikal, ze ti, co ho tehdy sikanovali, ze jsou absolutne na okraji spolecnosti a o to vetsi radost mel z toho, co dokazal.

Pristi rok pujde prvni ditko do skoly a doufam, ze nic tak sileneho nebudeme muset resit.

At se Ti dari :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
17308
14.3.17 06:29

Mne v tom tvem vypraveni zarazi hodne veci, ale nejvic posmesky tvych rodicu, viz toto: „rodičům - že jsem neschopná a skončím „utírat kravám zadky“, jak mi s oblibou předhazovali a já tomu věřila“. Na tomto serveru zasnu, kolik rodicu dokaze napachat velke skody. V zivote by mne nenapadlo neco takoveho diteti rict.

  • Nahlásit
  • Zmínit
14.3.17 06:50

@Cuddy to snad říkali všichni, klučičí verze je, že bude popelářem…

  • Nahlásit
  • Zmínit
17308
14.3.17 06:55

@Pipilota Citrónie Je neco jineho rikat, ze se ma dite ucit, at neskonci za pokladnou a nebo rikat, ze je neschopne a stejne skonci pouze za pokladnou. V zivote jsem doma neslysela, ze jsem neschopna a doufam, ze nikdy nevypustim z ust smerem ke svym detem toto ja.

Příspěvek upraven 14.03.17 v 07:01

  • Nahlásit
  • Zmínit
21193
14.3.17 07:08

Pokud lez v tomto deníčku mluvit o nějaké „šikaně“, pak možná ze strany rodičů, kteří v tobě tu chudinku, co skončí kravám u zadku vypěstovali. Vše ostatní, co popisuješ, je důsledek tvého nesebevědomého chování, vlivem kterého jsi viděla příkoří a posměch tam, kde si troufám říct, možná ani nebyl. To, co popisuješ nepovažuji za šikanu. Tohle slovo postupně ztrácí svůj význam, protože každý, kdo někam nezapadne, se hned cítí jako oběť šikany. Bohužel, tím, kdo tyhle stavy a smutky spouští, jsou rodiče, kteří jsou k dětem nevnímaví, nespravedliví, nedůvěřiví a v podstatě jim ničí sebevědomí. Jsem ráda, že je tvůj život už v pořádku.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
14.3.17 07:35

@hanka.br. Souhlasím, základ tvého špatného postavení v kolektivu byl v rodině.

Opravdu nechápu rodiče, kteří snad chtějí, aby jejich dítě skončilo špatně. :nevim: I když jsou snad moje děti jiné než my, mají svoje nedostatky, tak jako rodič snad chci, aby v životě dosáhly toho nejlepšího, podle svých možností a aby byly šťastné…

A z pohledu dospělého musím bohužel říct i to, že někdy je dost těžké rozlišit, jestli je dítě prostě jen tiché samotářské povahy a třeba je spokojené, když si samo v koutku hraje, nebo je to důsledek šikany, špatné výchovy v rodině. A ono to dítě většinou samo nic neřekne, protože v tom okamžiku možná ani úplně nechápe, co se děje špatně.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
14.3.17 07:36

@Cuddy to se děje pořád. Sousedovi říkají, že je tak blbej, že může být jen traktorista. Nedávno jsem za to sousedku servala. Klukovi je 10 a měl asi je. 2 dvojky na vysvědčení… Ale není tak dobry jako jeho brácha, co má na Gymplu samé jedničky.
Jinak taky jsem si zažila šikanu. Fyzickou, psychickou a moje mama to dodnes neuznala, podle ní to přeháním. První reakce byla, ať se zamyslim nad tím, co dělám špatně. Pak řekla, že se agresorům nedivi, kdyby byla na jejich místě, tak se k nim přidá. Moje mama je učitelka. Její ráda, jak se bránit - zbij je. Dodnes učí, ale šikanu už za problém považuje, i když co vím, tak hodně učitelů šikanu nechtěně přiživuje, ale na druhou stranu se hodně řeší a u nás na škole je několik krizových plánů.
Nakonec se vyřešila aspoň ta fyzická, protože doktorka pohrozila socialkou kvůli modrinam a jizvám. Tak to vyřešila sama ručně a stručně, protože by se styděla, kdyby musela na socialku.
Sikana na základce se řešila způsobem, že třídní se zeptala, kdo mě šikanuje, ať se přizná. O přestávce bylo peklo. Pak jsem to začala zapírat.

  • Nahlásit
17308
14.3.17 07:43

K Anonymni 7:36 Ano, deje se to a deje se to dle prispevku zde casto. Bohuzel hodne rodicu napacha mnoho zla v zivote deti.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21439
14.3.17 08:31

Šikanu na škole jsem nezažila, ačkoliv jsem byla v mnoha ohledech jiná. Průpovídka o kravách, kterým buď budu hrát na piano nebo jim utírat zadky, když se nebudu učit, jsem si na základce vyslechla mnohokrát. Šrámy na duši mi to nezpůsobilo, na střední jsem k těm kravám v některých předmětech směřovala ;-)
Je špatné, že se dítěte rodiče nezastanou. Doufám, že se školství posunulo dopředu a šikanu netutlají. Protože spolupráce musí být na obou stranách.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
14.3.17 08:36

Autorka deníčku

@hanka.br. Chápu, Tvůj dojem, že se o žádnou šikanu nejednalo, ale pouze o důsledek mého nesebevědomého chování.. Na začátku to tak asi bylo, byla to ta prvotní příčina vzniku. Ale ta šikana z toho rozhodně vyplynula, jen jsem možná při psaní nechtěla jít tak do detailu nebo vlastně ani sama nevím.. Ale ta šikana z počátku měla podobu nejrůznějšího omezování od ostatních- např. bránění mi vystoupit z autobusu; přes braní věcí- schovaná školní aktovka na místě; zamykání v šatně.. Vybavuji si ten hrozný strach, který jsem mívala, že nestihnu autobus, že tu aktovku nenajdu.. A stejně tak byla i na psychické úrovni nejrůznějším pokřikováním na mě, zesměšňováním- běžně se stávalo, že jsem šla ve škole po prázdné chodbě nebo do šatny a potkala třeba čtyři spolužáky z cizí třídy, oni si přede mě stoupli, znemožnili mi tak odchod a kladli mi otázky, které mě uváděli do rozpaků, schválně se mezi sebou bavili o tom, co jsem kde dělala, přičemž přeháněli nebo si úplně vymýšleli a já jsem neměla šanci se bránit, resp. moje pokusy o obranu skončili posměchem, takže jsem vždy odcházela jako ta největší blbka a trapka, která ještě dlouho za sebou slyšela narážky, ačkoli jsem věděla, že nic z toho není pravda.. Mnohokrát se stalo, že při jakékoli příležitosti, když se ve škole řešil nějaký průšvih a nevědělo se, kdo za to může, tak že mě nenápadně „nastrčili“ a já pak čelila předvolání do ředitelny, „vyslýchání“ od učitelky apod., aby se samozřejmě stejně nakonec zjistilo, že s tím nemám nic společného, nicméně stres to pro mě byl šílený a opět se mě vždy ještě dlouho drželo připomínání téhle události, nedej bože kdyby mě snad někdo zahlédl uronit slzu.. Mohla bych pokračovat ještě dlouho…
Jisté je, že v době dospívání jsem byla absolutně mimo kolektiv, a nechtěla jsem být ani doma ani ve škole. Měla jsem pocit, že nikde není to místo, kde bych se mohla cítit bezpečně. Doma s rodiči jsme se často hádali (to je asi v tomto věku běžné), do školy jsem v té době měla skutečný strach chodit, v noci jsem nemohla spát, ráno jsem často nervozitou a strachem zvracela.. Využívala jsem každé příležitosti, kdy bych se mohla schovat, jen abych se vyhnula dalším nepříjemným prožitkům. Občas jsem dokonce ze strachu nešla ani na oběd- kromě toho, že mi občas někdo něco hodil do jídla (třeba papírek od bonbonu), tak jsem měla strach si odložit věci v šatně (nechávali jsme si tam bundy i školní tašky), protože jsem semtam odešla s počmáranou taškou, semtam jsem našla rozházených několik sešitů..
Souhlasím s tím, že kdo spouští tyto stavy, jsou především rodiče, kteří ničí svým dětem sebevědomí.. Věřím, že kdyby byli samé sebevědomé děti, které by rodiče neshazovali a od malička je podporovali v tom, že mohou mít nad situací moc, mohou věci měnit, když chtějí a hlavně že pokud se jim děje nějaké příkoří, tak jej lze řešit, tak by to celé vypadalo taky jinak. Jelikož si tohle všechno uvědomuji tak doufám, že já svým dětem takovou oporou budu :-)

  • Nahlásit
3503
14.3.17 08:37

Já vidím problém i v tom oblečení. To je první věc, čeho si lidi vsimaji a hned odsuzují. Můj bratr má syna 5 let a oni nijak nejsou na módu a neřeší nové a staré, i když peníze mají, je úředník a jeho žena pracuje v kanceláři. A malýmu dají pleteny svetr od babičky, kulicha, vše starý, hnědý nebo zelený. Vše je mu velký. Stará osoupana bunda. Stříhání podle hrnce. Vypadá to opravdu, jak kdyby kluk vylezl z z popelnice a opravdu se hodně bojím, že si to těžce vyzere. Přitom je to tak hodnej kluk.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
14.3.17 08:53

Autorka deníčku

@ejhle Někdy si říkám něco podobného, protože mě to nejspíš hodně posílilo. Asi neřeknu, že to bylo to nejlepší, co mě to donutilo naučit se „být jen sama za sebe“ a ne pouze jako součást kolektivu, což bych asi normálně díky nízkému sebevědomí byla, resp. bych taková asi zůstala. Tohle mi teď dělá starost u mladší sestry (dnes již taky dospělé), která byla podobné povahy jako já a od rodičů samozřejmě zažívala stejný přístup, nicméně ve škole si žádnou šikanou neprošla, vždycky byla oblíbená a dnes vůbec nedokáže děla věci sama za sebe, má pocit, že nic nemůže ovlivnit, potřebuje k rozhodování vždy někoho dalšího, dělá věci proto „že se to tak dělá“- možná jí chybí právě to „něco“, co by jí donutilo se posunout dále..
Nicméně si myslím, že co mě zachránilo bylo, že jsem potkala několik dobrých lidí na střední, kteří mi ukázali, že život za to stojí, že není jen o přežívání a že i já mohu něco dokázat. A potom taky můj úžasný partner, se kterým se už 6 let vzájemně podporujeme a máme pochopení i pro naše slabosti a případné neúspěchy. A jelikož si manžel na základce taky prošel šikanou, ale hlavně taky ví, jak se jeho rodiče negativně podepsali na jeho sebevědomí, tak je to pro nás skoro denním tématem, jak je důležité, abychom jakožto rodiče stejnou chybu byť nevědomky neudělali.

Také přeji, ať se daří :-)

  • Nahlásit
8056
14.3.17 09:39

Situace, které popisuješ v komentáři byly ve škole na denním pořádku a bylo jedno jak je kdo oblíbený nebo sebevědomý. Tyhle provokace se dít nepřestanou, spíš je to o tom, jak se k tomu dotyčný postaví. Lze to brát jako útok na svou osobu nebo taky prostě jako srandu… a tady jsou opravdu na vině řidiče a sebevědomí.
Vůbec nedokážu spočítat, kolik naschválů jsme si ve škole provedly. Od sednutí na připínáček, přes sednutí do vody až po schované věci… Nikdy v tom nebyl úmysl ublížit… Museli jsme umět přijímat a naučit se rozdávat… byla to výzva, bylo to ujištění, že do třídy patříme.
Pro mně by bylo asi nejhorší, kdyby mne z těch srandiček vynechali…

Myslím, že je těžké najít správné hranice. Co jeden vnímá jako ubliživání, je pro druhého ve stejné situaci zábavné…

Stejně těžké je to pro učitele. Kde je ta hranice? Pokud nepomohou rodiče, je to téměř nemožné. A jsme zase na začátku…
JE TO O RODIČÍCH.

  • Nahlásit
  • Zmínit
430
14.3.17 10:50

@Bebuše jenže je rozdíl je když si to dělají na vzájem všichni a když se celá třída spikne proti jednomu :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
14.3.17 10:55

Autorka deníčku

@Bebuše Ano, myslím, že je někdy velmi těžké určit, kde je ta hranice mezi provokacemi a šikanou. A myslím, že každý dokáže pochopit zejména tu část, kde se on sám nacházel.. To, že se mnou popisované věci dějí běžně a jsou součástí legrace a takových těch provokací ve smyslu vytváření určité hierarchie ve třídě jakožto skupině, to chápu a chápu, i to, že někdo by se mohl cítit vyčleňovaný, pokud by jej z toho ostatní vyřazovali. Nicméně pokud se tohle soustředí trvale pouze na jednotlivce či několik málo jednotlivců ve třídě, tak už to podle mě šikana je. Tak už nejde o tu nevinnou legraci, ale o tom, že se pozornost cíleně soustředí na jednoho člověka. Vnímala jsem to i v situacích, kdy jsem v nějakém „lepším období“ byla součástí nějaké skupinky kamarádek, kde fungovala samozřejmě i tato forma legrace a užívali jsem si to všechny. Nicméně zvenčí (mimo tu naši skupinku) přicházeli posměšné reakce, kdy se okolí náramně bavilo a poukazovalo na to, jak se mnou ostatní -zase dobře vy…li. Konkrétní příklad, kdy jsem se ve skupince několika kamarádek celé dopoledne bavili tím, že jsme si na paže čmárali fixama a snažili se ostatním nenápadně nakreslit nebo napsat něco směšného. Byla to náramná legrace, všechny 4 jsme si to užili a byli jsem toho součástí v rámci takových těch vzájemných provokací apod. Nicméně ze strany ostatních okamžitě přišel posměch na mou adresu a uznalé věty směrem ke kamarádkám: „No, tvl, vy jste Elinu počmárali, haha, to je moc.“ A to už se se mnou neslo po zbytek dne, všude na mě někdo pokřikoval „počmáraná“ a ještě pár dní jsem semtam narazila na „historku“ o tom, jak mě prý kamarádky naschvál počmárali..
Tak kde je potom ta hranice mezi legrací a šikanou? Ano, někdy je to obtížné poznat i pro učitele, ale často nad tím jen zavírají oči. Několikrát my bylo řečeno, že si jich nemám všímat. Jednou měla i učitelka snahu s mě ptát, jestli se něco neděje, nicméně to pak řešila tím nejhorším možným způsobem, že hned šla do třídy a veřejně konkrétní osoby seřvala, takže to pak pro mě bylo ještě horší. A po těch letech, kdy jsem pak s učitelkami mluvila, mi dokonce jedna řekla, že „takoví hajzlové, co byli u nás ve třídě, to se jen tak nevidí, a že se jim ulevilo, když jsme odešli na různé školy a věděli, že ta šikana konkrétních lidí už nebude pokračovat. Vlastně si říkám, jak "dojemné“ vyjádření soucitu a lítosti a už ani zmínka o tom, že se to mohlo nějak řešit ze strany školy..

  • Nahlásit
1517
14.3.17 11:41

@hanka.br. já šikanu jako malá zažila a je zcestné tvrdit, že pro někoho obyčejné nadávky a posmívání šikana nejsou. Děti dokáží být hodně zlé a najdou si jakýkoliv důvod, aby někoho ponížily a může se jednat i o slovo. A asi jsi vždy byla ta hvězda třídy, když můžeš napsat, že se o šikanu nejednalo. I nadávání je šikana. A od nadávek je jen kousek k fyzickému ubližování nebo dnes kyberšikaně.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1517
14.3.17 11:44

@Bebuše nikdy v tom nebyl úmysl ubllížit - to je přesně to, co vede k tomu, že děti prostě ubližují, ponižují a pak řeknou „to byla sranda“. Možná to byla sranda pro ty, co to dělali, ale co pro ty, kterým se to dělo? A říkat, že se to děje všude není omluva. Rodiče mají vést děti k tomu, že druhým se neubližuje, ani slovem, ani činem. Ale když vidím s prominutím „ty spratky“ dnes, tak se mi obrací kudla v kapse. A do tohoto prostředí má moje dítě nastoupit do školy. Už teď mě jímá hrůza.

Příspěvek upraven 14.03.17 v 11:45

  • Nahlásit
  • Zmínit
14.3.17 13:16

Děkuji za Tvou zkušenost a bystrý postřeh toho, že se na našich školách nic nezměnilo. Stále Ti samí, neschopní lidé, kteří mají hromadu krizových plánů, ale nechtějí je v praxi použít. Rodiče mají také své máslo na hlavě, protože dlouho situaci bagatelizují. Buď ráda, že je to za tebou a svoje děti tam posílat nemusíš.
Pro Alena36:Nemusíš do takového prostředí své dítě dávat, dnes je spousta možností, jak své dítě vzdělávat bez stresu. Mrkni na stránky Aliance pro rodinu /bývalý VORP/. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21193
14.3.17 14:06

@alena36 Vůbec jsem nebyla žádná třídní hvězda a v podstatě nemám vůbec chuť se pouštět do nějaké diskuze na úrovni s někým, kdo názor druhého takto zesměšní, kdo ho považuje za „zcestný“. V podstatě se na mě právě dopouštíš šikany, protože se mnou nesouhlasíš a nejednáš se mnou hezkým tónem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
30
14.3.17 15:59

Děkuji za zajímavý příběh, i když ne moc hezký.

Bude trvat ještě hodně dlouho, než se ve školství něco pohne, formálně jsou věci ošetřeny, ale v praxi se tím nikdo nechce moc zabývat, pakliže to není vyloženě fyzického rázu.
Nemyslím, že je chyba jen v rodičích, ano, snižují sebevědomí, ale i k plachému dítěti se nesmí přistupovat s despektem, o některých „legracích“ si myslím, že by druhé strany pěkně zezelenaly, kdyby si tu legraci tedy měly užít ony samy.

Musím říci, že mi docela zatrnulo, když neteř vyprávěla o své spolužačce z první třídy, která „pořád brečí“. Holčina je z ukrajinské rodiny…

  • Nahlásit
  • Zmínit
4867
14.3.17 16:10

@hanka.br. Jestli tě to učení nebaví, tak se na to vykvajzni. Děcka to ocení, ty s postupem času taky poznáš, že tě to jen vysává. Je to tu dost znát.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4867
14.3.17 16:26

Zajímavý příběh, uznávám. Ale nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, nevím, kolik ti je, zníš dost mladě. Taky jsem zažila šikanu - měla jsem neléčené alergie na všecko možné, tudíž rozsáhlý atopák, občas to i mokvalo, s tím spojenou poruchu pozornosti nejspíš, když se pořád drbeš, i v noci, tak se člověk snadno vytrhne ze soustředění. Zažila jsem i šikanu ze stan učitelek, díky tomu. Bylo mi to taky líto, připadalo mi to nespravedlivé… A víš co? Teď mě to kňučení a vzpomínání s lítostí na minulost rozčiluje. Jsem ráda za bohatě nabyté zkušenosti. Teď jsem jim to všecko odpustila, i žákům, i učitelkám, je mi to už fuk, se spolužákama se i občas sejdu. Já jsem nemohla za svoje zdravotní problémy, oni zase nemohli za to že byli hloupí, neviděli pod povrch věcí. Nebylo to v jejich momentálních možnostech (mluvím i o učitelkách) Tak je to prostě nastavené, lidi jsou stádní zvířátka, ve své podstatě. Většina stádo, jen pár vůdčích srdnatých typů. (Je to pořád stejný, i když teď každý poukazuje na to, jaká je osobnost a vymyká se) Jen pár lidí má koule na to, aby poukázali na problém a jali se něco řešit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
291
14.3.17 20:59

Díky za krásný deníček.
Je toho tolik blízkého, na co bych ráda reagovala, ale nechce se mi veřejně. Moc s tebou souzním. Jestli chceš, napiš zprávu. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
14.3.17 21:17

Také jsem zažila šikanu. Na základce, když se nad tím zpětně ohlédnu, tak to šikana nebyla. Jen snaha kluků na druhém stupni u nich vzbudit zájem jakýmkoli způsobem. ;) Byla jsem právě také vždy vnitřně nejistá a navenek to vypadalo, že mě ostatní nezajímají, a to právě většina kluků chtěla ode mě pozornost jakýmkoli způsobem třeba mně brali gumu atd. ale nikdy mně nikdo nenalil vodu na židli jako ostaním holkám. Ale dělali si ze mě srandu z jedné věci, že chodíme s jedním klukem z vedlejší třídy a mně to bylo strašně nepříjemné, protože pak už do toho zatahovali i učitele, že třeba přišla učitelka a říkala, že jí ve vedlejší třídě říkali, že ten kluk XY se neučil, protože byl se mnou. ;) Tak z toho sranda i u nás ve třídě. A mně bylo trapně, protože já i ten kluk jsme byli takoví obětní beránci, protože jsme se nedokázali bránit. My jsme se v životě ani spolu nebavili. Pomohla mně až mladší ségra, která ty kluky z vedlejší třídy dokázala pěkně zpražit a pak už dali pokoj. Ale kdo byl na základce šikanovaný, tak to bylo pár učitelů. Docela si tak v 7 a 8 třídě vytrpěly. To se divím, že to vůbec daly. Jeden učí ještě dodneška. Šikanovaná jsem byla na intru v prváku. To jsem si dost vytrpěla např. do noci mně svítily, kecaly o klukách, na pokoj daly odpadkový koš v noci k posteli, chodily chlastat a pozdě v noci domů, občas tam přespávaly i nějací kluci atd. Šlo o dvě holky. Naštěstí ani moc nestudovaly, tak po prváku skončily. Ale mamka to tenkrát řešila, dojela tam a domluvila s vychovatelkou, že je budou více sledovat a mě přestěhovala na vedlejší pokoj (ta jedna holka z vedlejšího pokoje tam k nim chodila, takže to pro ní bylo jedině dobře). Já na tom druhém pokoji měla potom fajn kamarádky.

  • Nahlásit
306
14.3.17 22:39

Na zakladce jsem sikanovana nebyla, ale oblibena take ne. velkou zasluhu na tom mela moje tridni ucitelka, ktera se mi pred celou tridou casto vysmivala, ze jsem hubena. vzdy mi zajistila horsi znamky, nez jsem si zaslouzila. v osme tride mi zajistila trojku z telocviku a vytvarky, aby mi zkazila prumer a ja kvuli ni nedostala doporuceni na stredni skolu s maturitou a musela jsem jit do uceni. vyucila jsem se, odjela do zahranici, kde jsem vystudovala VS a neni se zivim preklady (z cj jsem mela vzdy za 2 a to jsem prelozila nekolik knizek!)
jelikoz jsem na zs chvili ucila, tak vim, jak to tam chodi. vetsina ucitelu deti proste nesnasi a jejich problemy vubec neresi. tvrdi, ze deti maji vychovavat rodice a problemy deti nejsou jejich starost. neumeji detem ani podekovat, kdyz jim treba pomohou s pomuckami nebo smazi tabuli. klidne nechaji deti, aby mely pri hodine rasisticke narazky. jedine co je zajima je skolni inspekce. jednou jsem byla zavolana do reditelny za to, ze si maminka (ucitelka) stezovala, ze jsem dala prilis dlouhy ukol. skutecne se nic nezmenilo…
muj syn nastoupi v zari do skolky a po par dnech mel rano zachvat strachu. ihned jsem ho vzala domu ale skoda jiz byla napachana, zacal se bat byt bez svych rodicu (na to byl drive zvykly, hlidala ho babicka a to uz nechce) ted chodi to soukrome skolky, ucitelky ma rad a nebreci, nicmene se kazdy vecer netesi, protoze chce u sebe tatu nebo mamu.
smutna realita ceskeho skolstvi :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
15.3.17 21:47

@Bebuše pokud se proti tobě spikne celá třída, tak je to šikana a lze se tomu velmi těžko bránit. ani relativně sebevědomé dítě by si neporadilo, pokud by bylo samo proti větší skupině.
Naschvály nebo srandičky, které si děti občas provedou a za chvíli už jsou zase kámoši šikana nejsou. Stejně tak se kluci občas poperou a nemusí to být šikana. Problém nastává, pokud jde o dlouhodobě cílené ubližování, posměch, nadávky kolektivu vůči jednomu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
15.3.17 21:57

@hanka.br. můj názor je, že z šikanu mohou z největší části agresoři a jejich rodiče, kteří si děti neumí vychovat a vést k tomu, že nikomu se nemá ubližovat, nadávat, posmívat se. Pak jsou na vině učitelé, kteří šikanu bagatelizují a neřeší, nechtějí vidět a zavírají před tím oči, vinu dávají někdy i obětem. A na třetím místě samozřejmě rodiče, kteří děti nepodporují a nevedou k sebevědomí.

Jenomže nežijeme v ideálu a vždy budou děti, které sebevědomí nemají a někdy i navzdory výchově, prostě jsou třeba velmi introvertní, citliví, nebo něčím jiné a tady už je jen krok k šikaně. Základ je ten, aby rodiče i učitelé jakékoliv náznaky šikany řešili, pak nebudeme muset číst tolik smutných zkušeností ze škol.

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
15.3.17 23:55

@ospalámyš To samozřejmě ano, já tím spíš chtěla poukázat na to, že je to hrozně těžké posoudit, pokud není člověk (učitel) dlouhodobě v konkrétním kolektivu. Kumulace drobných srandiček může a nemusí být šikana…
Když se ohlédnu zpět, vždy se našel ve třídě někdo, kdo nebyl do kolektivu přijaty. Nedokážu najít vzorec, podle kterého se to dělo. Ale umím si představit, jak mu asi bylo… a tahle „sikana“ je neřešitelná… Nebyl to introvert, nebyl zlý, nebyl šprt, nebyl hloupý, nebyl škaredý, nebyl nešikovný, jen lidem prostě neseděl… proč? Netuším…

  • Nahlásit
  • Zmínit
16.3.17 07:03

@Bebuše to s tebou souhlasím, že někdo zapadnout nedokáže a stojí stranou kolektivu.
Nepřijmout a šikanovat je už zase ale rozdíl. Nemusím někoho mít rád, mít ho v partě a zároveň mu nemusím ubližovat. Dětem nejde nařídit, aby s někým kamarádily a měly ho rády. Ta hranice mezi nepřijetím a šikanou je ale v tom, že se mu začnou posmívat, nadávat, rozjedou se naschvály atd.

Šikovný učitel dokáže malé děti ovlivnit i v tom, aby se vzájemně respektovaly a neubližovaly. Ono dětem totiž stačí někdy vysvětlit a ukázat, vést jek tomu, případně důrazně a tvrdě vyžadovat slušné chování.
Máme takovou učitelku na prvním stupni, která sleduje vztahy ve třídě a dokáže děti v tomhle smyslu usměrnit ze třídy, kde se šikana začala rozjíždět udělala normální kolektiv.

  • Nahlásit
  • Zmínit