Novinky z vrabčího hnízda - listopad 2003

Jirina
30.11.03

Nazdárek, zdraví vás nejmladší a nejmenší ptáčátko, vrabčanda Hanička :o))) O tom, jak jsem se narodila, už psala moje maminka. Já bych se teď chtěla skamarádit s dalšíma maličkýma miminkama jako jsem já a povídat si s váma o našich zážitcích a lumpárnách. Takže už víte, že se jmenuju Hanka, ovšem skoro nikdo mi tak neříká. Většina lidí mi říká Haničko a maminka má pro mě ještě spoustu dalších jmen Haňulka, Hančí, Haník, Haňásek, Haní, ale taky kočička, beruška, divoška, princeznička, prostě to všechno jsem já.

V neděli ráno jsem se vyklubala na svět a hned jak mi maminka dala prsíčko, sála jsem jak divá. Brzy měla bradavky úplně okousané a říkala mi, že saju jak Drákulka )) A už v pondělí večer jsem mamce spustila mlíčko a od tý doby papám, papám a papám. První noc v porodnici jsem ještě spinkala v inkubátoru, měla jsem totiž hodně studené nožičky a ručičky a taky mamka si potřebovala odpočinout a vyspat se (hehe, naposledy), od té doby jsme pořád spolu. Zatím jsem prý hrozně hodná holčička, hezky spinkám a pláču jenom někdy, když mám hlad nebo mě bolí bříško. První bříškobol jsem měla hned v pondělí, to když se mi mlíčko v bříšku začalo míchat s tou smolkou asfaltovitou, kterou jsem kakala, takže mi sestřička musela dát trubičku do zadečku a trošku mi pomoct. A další den, když se mamce spustilo pořádně mlíčko a já sála a sála, tak mě zase bolelo bříško z toho, jak jsem byla přepitá.

Když jsem tak hezky papala a přibývala na váze, tak nás ve středu pustili domů. Papám každé dvě nebo tři hodiny, podle toho jak se vyspinkám. Mamka měla prsa nalitý jak balony, takže jsem nejdřív pila z jednoho, pak si dala trošku přestávku, a za chvilku dostala přídavek i z druhého. Jenže většinou to skončilo blinkáním, takže když se množství mlíčka upravilo, dostávám bumbat jenom z jednoho (ale ublinkávám stejně, tohle potěšeníčko si nedám vzít, nejlépe na čerstvě převlíknuté dupajdy). Ale já si stejně někdy ještě vykřičím přídaveček. Chichi a nejradši večer, když taťka uspává Jíru, tak já začnu křičet a zase Jíru probudím, takže když bráška spí, mamka mě vůbec nenechá plakat a honem mi strčí prsíčko. A hádejte, kde spinkám? Přes den jsem v korbičce od kočárku a spinkám na stolku v obýváku a v noci pěkně u maminky v posteli. Zjistila jsem, že i Jíra spí s našima, tak přece se nenechám odstrčit, ne? Mamka mě nakrmí, uloží, já si zařvu o přídavek a už mě mamka táhne k sobě pod deku a honem mi ucpe pusinku, abych bráchu nevzbudila. Úplně nejradši takhle usnu mamce na prsíčku, to jsem moc spokojená, když mám mlíčko hezky u čumáčku. Ale přes den ne, to když se vzbudím a zakřičím si, ale „nemám nárok na bumbání“, tak mě mamka klidně nechá brečet, jen mě třeba pohladí a dá mi dudlíka (kterýho vzápětí vyplivnu), což mě za chvíli otráví a zase usnu.
Taky už se na mě byla podívat paní doktorka, hrozně mě chválila, jaká jsem krásná holčička (ale to já přece vím, že) a moc jsem se jí líbila. A protože se jmenuje stejně jako já, tak u ní určitě budu mít protekci )

Jo a to už vy určitě víte, že mám staršího brášku Jíru! Hned v neděli se za mnou byl s tatínkem podívat a prý jsem se mu moc líbila, protože se na mě pořád smál. Tak už se těším, až trošku vyrostu a budeme spolu řádit!

Co se týče vrabčí kapely, tak já to mám jasné, budu zpěvačka. Zatím teda umím jenom huáh - ech ech ech - huáh, ale mamka říká, že mám pěkně silný hlásek ) První večer jsem začala zpívat hned poté, co Jíra usnul, a jelikož se mu to moc líbilo, začal zpívat se mnou. Hotový sourozenecký duet ))) (tomuhle řevu hroznýmu říká zpěv - pozn. Jíra) (tak já vám něco povím, to Jírovo bubnování na bubínky nebo foukání do harmoniky taky pěkně rve uši - pozn. Hanka). Takže noci jsou u nás docela zajímavé, jakmile kníknu, hned mám v pusince cecík, ale někdy stejně řvu a Jíru to probudí a honem ho musí tatínek uspávat - mamka má plné ruce práce se mnou. A včera večer jsem zase měla bříškobol z toho, jak jsem se přepila, mamka už spala s Jírou a tak mě vzal tatínek. Představte si, dal si mě na rameno a plácal mě po zadečku a nosil mě a to se mi moooc líbilo, takže jsem se uklidnila, jen u toho pořád říkal, že si na sebe plete další bič, ale tomu já nerozumím, co tím myslel.

Tak to by byly čerstvé zážitky z mojeho pobytu doma. Doufám, že brzy taky napíšete, jak to chodí u vás. A nebojte, my se zase brzy ozveme!
Tak papa Hanka, 1 týden

Tak vás zdravím já, starší bráška Jíra (hehe, komu se to poštěstí být v roce a čtvrt velkým bráchou! ))

Jak jste jistě pochopili, u nás doma velké změny. V noci ze soboty na neděli najednou mamka zmizela a když jsme ji odpoledne s taťkou našli, byla v porodnici, oblečená byla jak bílá paní a měla u sebe v postýlce takový něco strašně maličký … prý je to moje sestřička. Nejdřív se mi strašně líbila a smál jsem se na ni a pořád se sápal do tý maličký postýlky, jenže pak mě trošku naštvalo, že má Hanka víc vlásků než já! To je drzost, ještě je má trošku tmavší, ale zase je to holka a moc jí to sluší. Já jsem ještě chvíli valchoval mamku a pak jsem lezl po zemi a zkoumal kolečka od postýlky a všude vlezl, tak mě táta radši sbalil a zase jsme jeli domů.

Vůbec jsem měl celou dobu trošku uvolněný režim - hehe žádný spinkání po obědě, žádný pravidelný usínání. Chodil jsem spát později než normálně a ráno jsme s taťkou vyspávali. V pondělí až do desíti, ovšem to se tátovi zrovna moc nehodilo, protože měl být v osm v práci a spolíhal na mě, že ho vzbudím jako obvykle. Taky jsem se přestal budit v noci (tátu vzbudit, to je výkon, takže jsem to vzdal) a dokonce jsem zrušil i to ranní mlíko v posteli. Akorát toho víc vypiju večer - po koupání si dám v posteli láhev sunaru a pak se většinou ještě dopiju láhví čaje. Pak až do rána vůbec nic, maximálně cucnout čajíku, a snídám normálně v židličce a k tomu dostávám mlíčko z lahve, ale už ne sunar, ale normální kravičkový - krabicový.
Taky jsem byl hodně u babičky a tam se mi líbí čím dál víc. Dnes jsem tam celý den, aby si mamka trošku odpočala (od mne?) a budu tam premiérově i spinkat. Taťka totiž bude večer pryč a ještě navíc celý den s dědou pracujou u nás na baráčku - vyklízí patro, protože v úterý nám přijdou položit koberce a už konečně budeme mít další pokoj. Prý to pospíchá, protože se se ségrou v noci budíme, ale je to jinak, ona budí mě! Tak když bude Hančí zlobit, mamka s ní půjde dolů a já budu spinkat s tátou. Taky mě chtějí znovu naučit spinkat v postýlce, ale o úspěchu tohoto úmyslu předem pochybuji, hehe.

Ve středu jsme zase jeli za mamkou, ale tentokrát už byla oblečená normálně a když jsme s tátou odcházeli (táta mě měl v krosničce na zádech) a já chtěl zase mámě udělat pápá, tak mamka říkala, že už ne pápá, že jde s námi domů. Táta táhl v tašce mamčiny věci a mamka nesla v ruce zabalený miminko. Budili jsme trošku pozdvižení, protože jak jsme odcházeli, já každému mával a všichni taky mávali mně )) No a Haničku už prý máme doma na trvalo. Docela se mi líbí a dělám jí malá malá, ale mamka mě odhání, že prý bych ji zvalchoval (no má pravdu, rád bych), ale někdy už mi vadí ten její řev a začnu kňourat, nebo se mi nelíbí, když ji mamka moc dlouho chová. A vůbec nejvíc mi vadí, když ji chová tatínek, ten má přece chovat mě, ne? Mamka se sice snaží si se mnou hrát, ale někdy bych přece jen radši, kdyby byla ségra znova zpátky v bříšku a maminku jsem měl jen pro sebe.

Jak už jsem psal minule, naučil jsem se říkat e-e a tak čůrám a kakám hezky do nočníčku (no, jasně že ne pokaždý). Hlásím e-e-e a do deseti vteřin čůrám, takže kdo není dostatečně rychlý (táta, děda…) tak už může jedině konstatovat, že jsem čerstvě počůranej do plínky. Když mě hlídá babička, tak jsme nejúspěšnější, já řeknu e-e, hned mě chytí, kalhoty s plínkou letí dolů, dosednu a čůrám ) Někdy je s tím dobrá legranda, řeknu e-e a začnu utíkat a mamka mě honí a snaží se mě dát na nočník a já jí zdrhám a hrozně se u toho řehtám. U babičky mají dětský sedátko na záchod a tak jsem několikrát čůral jako velkej přímo do záchoda! A samozřejmě za každý úspěch dostanu kokínko a za kakání dokonce lentilku, taky už jsem skoro 14 dní do plínky nekakal, ale teď už zase párkrát jo, protože jak máme Haničku, všechno je jinak.
Taky mamka říkala, že jsem to byl určitě já, kdo vyprovokoval Hanku k vyklubání. V sobotu jsem totiž hlásil e-e skoro dvacetkrát za den a mamka se mnou byla celý den sama a vždycky se musela ohnout, chytit mě, zvednout … no a prý už se Hanička naštvala, jak ji mamka pořád v bříšku mačkala, a raději vylezla ven. Podle mě nesmysl, věřili byste tomu někdo?

Když si mamka přečetla vaše historky s papáním, tak musela konstatovat, že u nás to zase tak hrozný není. Taky se už naučila pochopit moje rozmary, takže ví, že prostě nebudu papat dokud nedostanu to, na co ukazuju, hehe. Většinou je prvním objektem mého zájmu lahvička s pitím, takže se musím nejdřív nažbluňkat a pak teprve hezky papám. A hlavně chci papat sám! V šuplíku v kuchyni jsem objevil zástěru, kterou mamka nenosí, tak ji nosím já. Na obídek mi ji oblíkne - mám ji od krku až na zem a jsem jak kuchaříček ) - protože jak se sám krmím, tak mi to padá z bryndáku na nožičky a mámě vadilo, že jsem měl vždycky špinavý tepláčky. Lžičkou i vidličkou už mi to někdy docela jde, teda když chci. Samozřejmě u toho taky blbnu, třeba si naberu na lžičku a pak ji zvednu a všechno si vykydnu do židličky. Nebo se v mističce hrabu rukou (nejradši lovím hrášek nebo masíčko a láduju si to přímo do pusinky) a pak umazanou ručičku strkám mámě do pusy nebo se jí otírám o rukáv. Taky zlobím u večerní kaše, kroutím se a nechci papat od mamky, tak mě krmí táta a dělá se lžičkou bzzz jako že je letadlo a vlítá mi do pusinky, a já kus spapám a pak mě zase musí krmit mamka, nebo už nechci. Prostě pokaždé je jiná legrace, ale když mám hlad, tak baštím. Zase takovej chlívek po sobě nenechávám a mamka mi jinde než v židličce papání nedává (to jen když se cpe někdo jiný a já somruju).

Mojí nejoblíbenější zábavou je poslední dobou ježdění v tatrovce. Už s ní neťapu jako v době, kdy jsem ještě neuměl sám chodit, ale někdo ji musí tahat za provázek a vozit mě. Kdo by odolal, že, když udělám brrrm brrrm a nasednu do auťáku. Nejradši mám, když mě vozí babička. Taky hned jak k nám přijde, tak ji pozdravím brrrm brrrm a už sedím v autě. A babička mě hezky vozí skrz obývák, předsíní do kuchyně a zase do obýváku. Vždycky když jedeme okolo mámy, tak se líbezně usměju a zamávám pápá. A někdy to zase dotáhneme k dokonalosti, když si já sedící v tatře vezmu koníčka na provázku a táhnu ho za náma. To se pak tvářím veledůležitě a hezky dávám pozor, aby se koníček nepřevrátil, hihi. Když mě vozí taťka, tak to je zase jiná legranda, protože se mnou dělá blbiny a drandíme jak o život, ale zase už mě párkrát vyklopil. Mamka je zase líná, takže si sedne na gauč, odešle mě autem jen na délku provázku a zase mě táhne zpátky, ale to koneckonců taky není k zahození. Nejhorší řidič je děda (ani normální auto vůbec neřídí), takže když mě vozí, každou chvilku někde nabouráme do zdi nebo do křesla. Prostě babička je jednička )

Co se týká mluvení, jediné nové jsem se naučil jak dělá mašinka (ššš hůůů). Moje nejpoužívanější slovo je táta. Mamku už docela štve, že máma vůbec neříkám. Když po mně někdo chce, ať řeknu táta, tak mu ochotně vyhovím, ale na pokyn „řekni máma“ většinou odpovídám „ham“ nebo „e-e“, chichi. Prostě tatnínkovej závisláček, jakmile je taťka s námi doma, tak po něj lezu a kňourám a jsem prý protiva ukňouranej.

Ještě jsem v předsíni vyhrabal dobrou věc - našel jsem takovou oranžovou lopatu a mamka říkala, že se s ní jezdí po sněhu (ehm, tak jak jsem se loni dvakrát sklouzla na sněhu, tak od té doby je schovaná za věšákem - pozn. mamky). Já teda pořádně nevím co to sníh je, takže trénuju doma na koberci. Sednu si na ni, mamka ji chytne za držátko, chytne mi nožičky a klouže mě sem a tam a sem a tam. Tak už se moc těším, až ten pravý sníh uvidím a vyzkouším to, protože to musí být hrozná zábava.

Tak ahoj, váš „velkej bráška“ Jíra, za pár dní rok a čtvrt

Na závěr se hlásím ke slovu já, mamka těch dvou zlatíček ))

Tak kde začít. Jsme doma a všechno je jinak. Úplně jsem zírala, jak mi Jíra za ty tři dny vyrostl. Najednou ho neunesu, skoro se nevejde do plínky, má obrovský nohy. No jasně, že vyrostl jenom v mých očích, když mám teďka zase toho drobíska maličkýho. Už jsem si na Hančinu malinkatost zvykla a Jíra mi připadá velikej. Prostě už ne můj malej chlapeček, ale můj velkej chlapeček )))

Kojení nám šlo dobře hned od začátku, teď už se spravily i rozkousaný bradavky a množství mlíčka. Ty prsa nalitý první dva dny byla teda síla, skoro jsem nemohla dýchat, hned mě rozbolely záda (bolí pořád), ale ukočírovala jsem to bez odstříkávání a bez ledování a už to nebolí a množství je přiměřené. Jasně že to mlíko ze mě pořád teče, ale už je to snesitelný. Je pravda, že už beru vše s nadhledem, takže Haniččin řev mě zase tak strašně nerozhodí a když řvou oba najednou, chytají mě záchvaty smíchu (já vím, bude hůř). Největší problém je spinkání v té naší jedné místnosti, protože jak Haní kníkne, hned je Jíra vzhůru a kníká taky, ale jak už jsme psali, nejpozději do týdne by měla být hotová horní místnost a pak se budeme moct libovolně přesouvat tak jak bude potřeba, abychom se vzájemně nerušili. Až do neděle je s námi doma taťka, ale hned od začátku se snažím s dětma fungovat sama, hlavně abych si to vyzkoušela, dokud je pomoc na dosah, a taky bylo potřeba, aby táta máknul v patře (vyklidil nepořádek), aby bylo ty koberce kam položit. Akorát sama nezvládám obě děti vykoupat a uložit, prostě každý musíme obstarat jedno. Stejný problém je ráno po probuzení, takže já obstarám Hanku, nakrmím, přebalíme se a já se vysprchuju (pravidelně se budím promáčená od mlíka), zatímco táta oblíkne a nakrmí Jíru. Ale i tohle asi budu muset nakonec zvládat sama, uvidíme, prostě to musí jít. Při kojení se snažím Jíru brát s sebou, docela to snáší dobře, musím se mu při tom věnovat, mluvit na něj, dělat blbiny. Někdy jsou hektické chvilky, ale když si k sobě oba dva přitulím, jsem nejšťastnější člověk na světě, fakt.

Haňulka je sluníčko, krásně spinká, krásně brečí, rozkošná, když se snaží otevřít očíčka a prostě je neudrží, mrká a šilhá na mě a špulí pusinku. Už jsem si ani nepamatovala, jaké to je, přitom teď si vzpomínám, že Jíra dělal přesně totéž. Snažím se vštípit si do paměti každý okamžik, protože vím, že už se to nikdy nebude opakovat. Uteče to a bude se tu batolit (co batolit, lítat!) stejně jako Jíra, tohle byl taky důvod, proč jsem si to chtěla tak rychle zopáknout, a rozhodně nelituju. Jsou si hodně podobní, jen má Haní trošku víc vlásků a maličko tmavších (žádná vlasatice, ale Jíra je pořád plešatej skoro úplně). Prostě rozkošný heboučký sametový ptáčátko. Fotky budou nevím kdy, budu se snažit, nic neslibuju, dám vědět.

Možná vás udiví, že si najdu čas na psaní, ale pro mě je to prostě droga a psát musím - třeba i na úkor něčeho jiného (domácích prací apod.). Z Jírových zápisků za celý rok jsme nakonec se ségrou vymyslely skvělý dárek - trošku jsme to proškrtaly, doplnily fotkama, ségra to graficky upravila a nechá svázat a bude originální vánoční dárek pro babičku s dědou. Samozřejmě jeden výtisk nechám Jírovi a hrozně ráda bych našla čas něco podobného uchovat i Haničce. Člověk hrozně zapomíná a tak aspoň část vzpomínek zůstane. I když to maličký miminečko stejně nijak uchovat nejde a i když se nabažím do zásoby, stejně to vyprchá a už nikdy si nebudu pamatovat, jak byli vrabčáčci maličký. Teď se za mnou v porodnici stavovala mamina, která se mnou vloni ležela na pokoji. Byla jsem na pokoji úplně stejně situovaném a na stejné posteli, takže když mě tam našla ležící - kojící, povídá mi: ty tady snad ležíš celý ten rok, u vás se zastavil čas? Tak jsem se musela smát, protože s drobným rozdílem - to moje miminečko už nemá pindíka )) Já bych hrozně ráda, aby se ten čas trošku zastavil nebo aspoň zpomalil, abych si to dokázala navěky pamatovat.
Taky moc děkuju za vaše gratulace, přečetla jsem všechno až do konce a bulela u toho jak želva. Jsem moc vděčná vám všem, za to že emimino je takové jaké je, protože jinak by mě ani nenapadlo si takhle hezky všechno zapsat.

Uvažuju o tom, že zase zkrátím intervaly mezi deníčky na čtrnáctidenní, protože miminka tak rychle rostou … Jen nechci slibovat, uvidíme jak to půjde časově, ale pokud mi rodina občas odebere Jíru, myslím, že s Hančí to zvládnu. Tak se nechte překvapit ))

Ještě technická poznámka na konec - při odchodu z porodnice jsem měla o 4 kila míň než před prvním těhotenstvím, i míry mám nižší než původní. Doufám, že kojením to ještě trošku srazím a přiblížím se co nejvíc šedesáti kilům - před Jírou jsem se blížila spíš k sedmdesátce ))
Jak se říká, že při druhém dítěti bolí zavinování dělohy, tak to je teda pravda, kroutila jsem se při každém kojení, ale třetí den už to pominulo. Peníze z hospody jsme doposud stále neviděli, ale díky Haničce už můžu počítat s penězma za porod (porodné plus pojistka na hospitalizaci) a tak jsme dočasně hrábli do účtu do mínusu, protože tohle dorazí určitě.
Jo a ještě moje strachy jak to tu chlapi zvládnou - zvládli to bravurně, naštěstí nebylo potřeba ani žehlit ani prát (prádlo si brali nevyžehlený přímo ze sušáku a koneckonců za ty tři dny ho moc nepotřebovali )), takže po příchodu domů jsem hodila vyprat dvě pračky a umýt myčku a bylo uklizeno )))

Ahoj dvojnásobná mamina Jiřina

Přidat deníček

Reklama

Váš příspěvek

klaraja

Kecalka 454 příspěvků 30.11.03 21:01

Ahojhky Hančí a Jíro,
nebývá to často a pravidlem…jsem dnes první!!!(v pozdravení ).Snad než to dopíšu, nebudu na chvostě.
U nás žádné velké změny…jen nám roste zas zub, ale to už je 8.,takže žádná událost. Říká mamka a ani to taťkovi neřekla, já se snažil, furt jsem na něj povykoval, až si táta musel vzít Brufen, že ho začala bolet prý hlava. Kdyby líp poslouchal, nemusel by práškovat a já bych už taky nemusel tak řvát.
No a taky už nelezu, ale jen chodím.Mamka se na mě pořád se zalíbením kouká, že prý vypadám jako kachnička. Furt přemýšlí, co že to nás mimísky nutí najednou chodit jen po dvou, když po čtyřech to jde i líp. Zuzka od Vojtíška tvrdí, že to máme odkoukaný od velkejch a táta zas, že po dvou je to snadnější.(no nevím, když se Kubovi snažím něco názorně vysvětlit, kouká na mě jak z jara a nemyslím, že extra chápe oč mi jde. A když jsem viděla ty první kroky a rychlost? Lehké přesuny to taky nebyly ) - pozn.mamky).
Ať je to tak nebo tak, najednou je všechno blíž a můžu už skoro všude, mamka mi jen dá botky a můžu už i za tátou do dílny.Tam mě to baví nejvíc. Ne, ne nejsem předčasnej kutil, ale jsou tam kluci z firmy a ty maj děsný frky a vždycky se strašně zasmějem. Takže být velký je docela fajn.Mamka tedy pláče, ale já si užívám…
TAk se mějte bezva a papa Kubík (13m) a mamka Klára

Novinky z vrabčího hnízda - listopad 2003

Všechny deníčky uživatele