Odvrácená tvář luxusního hotelu aneb rány se zahojí, ale jizvy zůstanou

Jmenuji se Linda a tohle je deníček o mých psychických a vlastně taky o pracovních problémech. Je to celé můj příběh o tom, jak se stalo, že musím žít s vědomím, že mne určité osoby z mé bývalé práce moc nenávidí.

Odvrácená tvář luxusního hotelu aneb rány se zahojí, ale jizvy zůstanou

Strašně moc jsem váhala, zda je dobrý nápad se do tohoto deníčku vůbec pustit. Určitou roli sehrál trochu i strach, co by následovalo, kdyby se v tomto vyprávění poznali určití lidé, kterých se to týká. Ale zase si říkám, že zrovna ty osoby, o kterých píšu sem určo nechodí, to jsou prostě ty typy, co znají leda tak facebook nebo instagram. Vím, že většina z vás si o mně bude myslet, že jsem prostě totální trubka, která si za své problémy stejně může sama. Vlastně ani nevím, do jaké kategorie tenhle deníček zařadit. Kariéra? O životě? Psychické problémy? Ostatní? Šlo by asi cokoli z těchto kategorií…

Pořád si říkám, že to snad celé byla jen nešťastná souhra náhod a různých omylů a nedorozumění… Snad v jiné práci to bude lepší… Chci tomu věřit… Moc bych tomu chtěla věřit, ale zatím mi to nejde…

Začnu ale od úplného počátku. Začalo to celé před lety. V celé ČR tehdy byla hospodářská krize a s tím související nouze o práci. V té době jsem dodělala vysokou školu, nastěhovala jsem se k příteli a začala se poohlížet po nějaké té práci. Taková ta klasika – prostě rozesílání životopisů a obíhání pohovorů. Jak asi všichni víte, o holku čerstvě po škole a bez praxe (školní praxe nepočítám) se v té době skutečně podniky nepraly. Ale snažila jsem se nestresovat a říkala jsem si, že časem něco vyjít prostě musí. Hlásila jsem se třeba na pozice různých asistentek a nebo třeba přepážkových pracovnic. No, nic z toho nevyšlo (hodněkrát jsem i měla pocit, že je to stejně dopředu domluvené a ty pohovory jsou jen na oko), tak jsem trochu slevila ze svých nároků a hlásila jsem se pak třeba i na prodavačky nebo na pozice hotelové recepční.

Životopis jsem zaslala i do jednoho nejmenovaného hotelu v okolí Třeboně, od kterého mne všichni odrazovali. Jenže já jsem už prostě chtěla mít jakoukoli práci, klidně i recepční a vůbec mi nevadilo, že je to dvanáctkový provoz na denní a noční směny. Jak asi tušíte, tenhle pohovor vyšel a hned druhý den jsem se nastoupila zaučovat. Tedy ze začátku jsem byla nadšená, taková fajn a pohodová práce, no kdo by si nepřál dělat hotelovou recepční, vždyť je to taková příjemná práce. V té době, co jsem totiž nastoupila, to byla strašně klidná a nestresující práce, člověk se hezky pomalu zabíhal a to mi vyhovovalo, prostě žádný stres. Já totiž stres nesnáším (kdo ano, že?).

Nejvíc práce tam bylo v podstatě jen v letní sezonu a já nastoupila na podzim, což bylo po sezoně. Tudíž to pro mě bylo daleko a já si užívala, že mám zatím klidné směny a nemám z ničeho nervy. Na denní směně jsem přes týden byla na recepci s vedoucí (ta dělala klasické osmičky) a o víkend sama. No a na nočních směnách byl kromě recepčních taky hlídač. Ti ale nebyli přímo zaměstnanci hotelu, ale byli zde nasmlouvaní přes nějakou agenturu. U nás se střídali Pavel a Marian. Pavel byl sympaťák, od začátku s ním byla legrace. O Marianovi jsem od začátku moc nevěděla co si myslet. Byl to prostě takový ten typ, který o sobě věděl, že i na svůj věk (něco přes 40) vypadá celkem dobře a že na něj letí i mladý holky (některé mé kolegyně z něj byly úplně paf). Občas mi přišel namyšlený, ale jindy mi zase přišlo, že z něj jde jakoby až strach, měl takový zlý, chladný pohled, ale to mohl být jen nějaký můj subjektivní pocit. Prostě nemusí být každý každému sympatický. Já popravdě tak nějak raději sloužila spíš s Pavlem a nebo pak s takovým starším pánem (ani nevím, jak se jmenoval, ale byl to taky srandista), který u nás ale jen zaskakoval, pokud měl Pavel nebo Marian dovolenou, ale zase kolegyně to spíše měly naopak. Teda samozřejmě mi to bylo jedno, s kým sloužím, ale prostě kdybych si mohla vybrat…

Práce recepční mne bavila a těšila a pomalu se blížila hlavní letní sezona. Já jsem se na ni vlastně i docela těšila, i když mne dost lidí říkalo, že s některými hotelovými hosty je to hodně náročné a že je to tady prostě občas na palici. Já ale chtěla vědět, co ve mne je a prostě zda a jak to zvládnu – tu komunikaci v cizím jazyce, administrativu a celkovou organizaci práce. Protože ono jinak se funguje, když kolem mne projde pár lidí během dne a jinak, když na mě mluví 10 lidí během jedné minuty. Brala jsem to jako takovou výzvu a taky jsem si říkala, že se taky něco začne dít a nebude tu člověk jen tak posedávat. Jo, kdybych tenkrát věděla, co všechno se bude dít, tak bych do tohoto hotelu nejspíš nikdy nenastoupila a snad bych šla raději pípat ke kase (to rozhodně nikdo neberte jako urážku a znevážení pokladních, naopak, mně tahle práce přijde právě dost drsná a náročná).

Celkem mne víc bavily asi ty noční směny, protože člověk nebyl tak na ráně, a třeba jsem se nemusela moc líčit a taky jsem si mohla i vzít něco pohodlnějšího na sebe. Mně totiž líčení a celkově prostě čančání popravdě moc nebaví, ale zase jsem respektovala, že na recepci prostě nemůžu sedět úplně jak hastroš. I s tím Marianem jsem občas dokázala pokecat, tak nějak, aby řeč nestála.

Vlastně bylo všecko fajn a v pohodě, než přišel ten nešťastný večer. Achjo, proč jsem musela mít tenkrát směnu zrovna já, když k nám na hotel přijel ten hnusák. Občas si kladu otázku, jak by se moje cesta v této práci ubírala, kdyby měl ten osudný večer směnu někdo jiný.

Seděla jsem na recepci a Marian kousek ode mě. Přijel nějaký pán-cizinec (Rus) a s ním byl nějaký druhý pán, něco jako takový delegát nebo zprostředkovatel. No a zkrátka udělala jsem potřebné formality a pánovi přidělila pokoj, na kterém jsem ho měla napsaného. A v tom to začalo. Ten pán se začal rozčilovat, že pokoj č. 21 nechce, že chce pokoj s výhledem na náměstí a ne na parkoviště. Přitom z tý 21 trochu na to náměstí i vidět bylo, ale už to je fuk… Stejně ty pokoje, o které měl zájem, nebyly prostě volné. Tak jsem mu to takhle vysvětlila. Jo ještě malá poznámka, že celá komunikace šla přes toho delegáta, fungoval zároveň i jako tlumočník a byl pěkně vzteklý a nepříjemný, nejspíš ho celá záležitost dost obtěžovala a zdržovala. No a ten pán-host si furt nedal nic vysvětlit, vztekal se a říkal, že měl domluvený výhled na náměstí a takhle si pořád mlel svoji. No ale když jsem se zeptala, s kým to měl domluvené (Vedoucí? Manažerka? Ředitel?), tak to mi nebyl schopen říct. Jednoduše to asi domluvené neměl, protože kdyby ano, tak by to opravdu takhle nedopadlo…

Tlumočník-delegát už byl taky dost nervní a vytočený. Já se snažila působit klidně a profesionálně, řekla jsem že skutečně jiný pokoj než 21 prostě v současnosti není k dispozici, ale že až se tedy v průběhu dalšího týdne uvolní něco s výhledem na náměstí, tak pak se může, eventuálně pokud bude mít pán stále zájem, nějak zkusit domluvit s vedením výměna pokoje bez poplatku. Normálně se za výměnu pokoje platilo 1000 Kč, pokud to tedy nebylo kvůli tomu, že na pokoji třeba něco nefungovalo). Stejně se to hostovi ani delegátovi nelíbilo, asi po 2 nekonečných hodinách tlumočení a dohadování se host teda jako milostivě ubytoval na pokoji č. 21 a delegát udělal čelem vzad.

Prostě pitomci a prudiči fakt… Pomyslela jsem si a šla si udělat kávu. A dala jsem si dvě kostky cukru! To jsem ještě netušila, jakou to bude mít dohru. Po téhle noční jsem měla volno mezi směnami. No a hned první den volna mi vedoucí volá, co že se tu jako v noci dělo, že ten delegát-tlumočník si na mě byl stěžovat u ředitele, že jsem byla strašně drzá, nepříjemná a neochotná a že mne nechce strašit, ale prý byla řeč i o mé výpovědi. Na tomhle hotelu se totiž celkem dost věcí přehlíželo (krom jiného i alkohol na pracovišti, sem tam se dokonce nějaký alkohol i ztratil z hotelové restaurace, nebo se tu ztratilo i něco jiného a to, že jisté osoby půl pracovní doby prokouří…). Drzost personálu ke klientům se tady ale prostě netoleruje ani v náznaku. Ale já nebyla vůbec drzá! Vždyť jsem s těmi „sympaťáky“ měla svatou trpělivost, usmívala jsem se, nezvýšila jsem hlas, prostě jsem se chovala profesionálně. Takhle jsem to taky vedoucí řekla. V telefonu už ale zněla netrpělivě, asi měla nějakou práci. „No, dobře Lindo, pak dořešíme jo… teď nějak nemám čas to řešit,“ a zavěsila. Tak proč mi teda sakra volá, když nemá vlastně vůbec čas to řešit…? Ale hlavně že mi zkazila den… Vedoucí na baterky, pomyslela jsem si a už jsem začínala zmatkovat.

Začínala jsem mít pořádnýho brouka v hlavě. Pořád jsem si celý ten večer přehrávala v mysli. Skutečně, nic drzýho jsem přeci neudělala. A jestli mi i přes to dají výpověď, tak budu dělat naschvály a půjdu okamžitě marodit, a ať si shánějí narychlo novou recepční, kde chtějí. To mi běželo hlavou celý dopoledne. Svěřila jsem se přítelovi. „No bože, tak si najdeš něco jinýho, no, vždyť původně jsi stejně ani recepční jít dělat nechtěla,“ řekl. Chlapi jsou prostě větší pragmatici. Občas jim tohle až závidím. Jenže já si nechci hledat nic jinýho, vždyť jsem tuhle práci měla docela ráda. Mám ji ráda, i když ne vždycky je všechno sluncem zalitý, ale to v dnešní době nikde.

Marian! Blesklo mi hlavou. Vždyť tam byl. Může mi pomoct to dosvědčit, že jsem nebyla drzá. Jenže jak se s ním spojit pokud možno dřív, než už bude ta výpověď pojatá jako hotová věc? Facebook ani nic podobného nemám – popravdě na tyhle věci moc nejsem, telefon na něj samozřejmě rovněž nemám a kolegyním, o kterých jsem tak nějak tušila, že by mohly mít jsem si o něj nechtěla říkat, protože jsem nechtěla, aby to vypadalo, že chci ovlivňovat svědky… Bože, to ovlivňování svědků zní jak z detektivky…

No zbývá jediná a asi nejjednodušší možnost. Přibližně jsem věděla, kde bydlí (jednou to nějak zmínil), tak ho prostě slušně požádám, zda by v případě nutnosti dosvědčil, že jsem se chovala slušně. Je to sice trochu trapný, ale pokud si chci udržet práci, tak to budu muset udělat. Vždyť jsme snad dospělí a normální lidi! Chvíli jsem váhala a pak jsem si šla zahrát na detektiva. Panelák jsem na takovém menším, šedavém sídlišti našla skoro hned. Zmáčkla jsem zvonek a čekala, až buď vyjde na balkon, nebo se z reproduktoru u zvonků ozve. Achjo, stála jsem tam jak hromádka neštěstí. No konečně! Z reproduktoru se ozval ženský hlas. Požádala jsem, zda by nemohla zavolat pana Malíka. Asi se mi trochu chvěl hlas. Bylo to přecijenom trochu trapné. Po chvíli se ozval Marian. Tak nějak v kostce jsem mu popsala situaci a požádala ho, zda by v případě nutnosti byl ochoten mi to dosvědčit. „Jo jasný,“ řekl. „Děkuju, tak zatím čau…“ už to bylo u nás prostě tak zavedené, že se tykalo…

Po dvou dnech jsem šla do práce na ranní. Sundala jsem bundu a posadila se na židli na recepci. Už tam byla vedoucí. „Můžeš mi Lindo říct, co to jako mělo být?“ Nějak jsme nechápala, ale myslela jsem, že právě myslí toho protivnýho pána s tím delegátem potížistou, tak jsem začala mluvit o tom.

Vedoucí zavrtěla hlavou: „Ne, já myslím, proč s tím chodíš obtěžovat Mariana?! Jak si ty vůbec můžeš dovolit chodit někoho obtěžovat se svými problémy až domů? Podívej se, volala sem na hotel jeho žena, byla opravdu velmi nepříjemná a neodbytná a dost se rozčilovala a divila, co se to tady na hotelu proboha děje a jak nějaká naše recepční vůbec může mít tu strašnou drzost přijít obtěžovat se svými pracovními problémy jejího muže až k nim domů!“ vedoucí na mě vrhala vražedné pohledy. Měla jsem ji tenkrát natvrdo říct, že já si ve svým volným čase můžu dělat, co chci, a tedy i obtěžovat, koho chci, ale místo toho jsem jen vyjeveně a nevěřícně koukala. To snad není možný… pomyslela jsem si. Vedoucí pokračovala: „Koukej, Lindo, je sezona v plném proudu, my nevíme, kde nám hlava stojí, a skutečně nemáme čas řešit ještě to, že nějaká recepční se absolutně neumí chovat, a ještě vyřizovat telefony od něčích žárlivých manželek. Už takhle tady nikdo nic pořádně nestíhá… celkově je tu teď zmatek… Takže jestli bude ještě nějaký problém podobného rázu, tak se asi budeme muset radši rozloučit. My tady prostě musíme fungovat a s tebou sotva začala sezona, jsou jen problémy,“ (všimněte si, že vedoucí má opravdu vynikající logické myšleni – nikdo nic nestíhá, jak správně podotkla, byl tam zmatek a do toho by ještě měli zaučovat novou recepční :-D).

To snad není pravda. To si fakt ta jeho žena myslí, že jako já a on…? Kdyby to tak bylo, tak bych určitě na sebe takhle neupozorňovala. To jako bylo myšleno fakt vážně? A nebylo by tedy opravdu lepší se rozloučit? Možná se na takovouhle práci skutečně nehodím. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Ta samotná stížnost se nakonec nějak zahrála do ztracena, ten host, kvůli kterému to celé bylo, se ještě tentýž týden přestěhoval na jiný pokoj, který se nečekaně uvolnil dřív, a mě pro jistotu vůbec nezdravil, a když viděl, že jsem na recepci, tak ji obcházel obloukem. Trapák. To, jestli měl, nebo neměl ten pokoj opravdu domluvený, jsem se už nikdy nedozvěděla. Vlastně mě to ani nezajímalo. Prostě tohle celé nějak vyšumělo. Toho stěžovatele-tlumočníka jsem pak dýl neviděla. Naštěstí.

Pak jsem měla mít dvě noční. Jedna s Pavlem a druhá s Marianem. Tak nějak jsem cítila, že Marian asi nebude nadšený, až mě uvidí, ale tohle jsem nečekala ani v nejhorší noční můře. Byl sprostý, urážel mě a řekl, že u vedoucí to tedy dosvědčil, že jsem drzá nebyla, ale že si stejně myslí, že mě co nevidět vykopou pro něco jiného a že si za to můžu sama. Že prý jsem prostě úplně jiná než ty druhý holky z recepce.

No jasně, holt nemůžeme být všichni stejní a dokonalí jako přes kopírák, pomyslela jsem si. Doma jsem to obrečela. Přítelovi jsem o tomhle radši ani neříkala. Vím, že by mu přišlo trapný, že jsem byla za Marianem, a bral by to jako ostudu, že si na mě ještě k tomu všemu stěžovala jeho žena. Ale asi stejně vytušil, že se něco děje. Tak, jak jsem se totiž vždycky docela těšila na noční, tak teď jsem je nenáviděla. Zrovna na mě totiž jako na potvoru vyšlo docela dost služeb s Marianem. A bylo to peklo. Ne že by byl pořád hnusný a nadával by mi, ale prostě mě totálně ignoroval, na pozdrav sotva odpověděl a házel na mě nenávistný a otrávený pohledy, kdykoli to šlo. Třeba jsem si chvíli povídala s nějakým hostem nebo třeba se servírkou a už byl otrávený, protože ho to ruší, protože se chce dívat na televizi. Ta byla v recepční hale zapnutá nonstop. Už jsem chtěla říct, že do práce se snad nechodí dívat na televizi, ale spolkla jsem to. Jen bych tím lila olej do ohně.

V průběhu času jsem začínala chápat, co jsem asi způsobila. Dle mého soudu to bylo nejspíš nějak takhle: V jeho ženě jsem zřejmě nějakým způsobem vyvolala určité podezření. Asi si fakt myslela, že jsem nějaká jeho milenka, která šla za ním, a když ona byla doma – zřejmě možná původně asi neměla být doma – tak jsem si toho stěžovatele jen vymyslela jako takový krycí manévr. Tím pádem začala Mariana podezírat, nedůvěřovat mu a celkově ho nějak kontrolovat. To ale on, pokud má milenky (jakože skutečně ano, stačí číst dále), opravdu nepotřeboval.

Napjatá atmosféra na nočních mezi mnou a Marianem se lepšila jen pomalu. Mezitím se trochu vystřídal personál na recepci a také se změnila vedoucí. Nová vedoucí se mi zdála celkem fajn, přišla mi taková lidštější a normálnější než ta před ní. Ta dřívější vedoucí byla prostě dost nafrněná. Ani nevím, kam potom šla dělat a kde je jí konec.

Vždycky když jsem měla noční s Marianem, tak jsem se necítila moc komfortně. Jako pozdravili jsme se, občas ze slušnosti něco prohodili, ale nějaký smích nebo plácání něčeho na odlehčení, to se na našich směnách moc nekonalo. Z jistého drbacího zdroje jsem se i dověděla, že on se mnou údajně slouží celkem nerad a že raději slouží s jinou kolegyní. Hmmm, jako mne to tehdy nepřekvapilo, že se mnou slouží nerad, ale myslím si, že už jen ze slušnosti si takovéto věci má člověk nechat pro sebe a ne to všude vykládat. Ostatně není v hampejzu, aby si vybíral jakou holčinu by na noc chtěl, že? Koneckonců já s ním taky nesloužila moc ráda. Akorát jsem to všude nevykládala.

No nemá cenu zde popisovat každou noční, ale prostě skoro až po roce jsem se na nočních s ním začala cítit relativně i v pohodě. On se i občas zasmál, nebyl už protivný a já byla ráda, že se to tak nějak srovnalo. Říkala jsem si, že třeba mu to i v manželství začalo líp klapat, vždyť tenkrát se přeci nestalo nic tak hrozného, co by se nedalo normálně vysvětlit. No to jsem ještě netušila, co přijde.

Zanedlouho za ním na hotel začala chodit taková hubená dlouhovlasá blonďatá slečna, o hodně mladší než on. Vlastně byla vzhledově docela i hezká (až na to, že bylo dost poznat že ty barbínovské vlasy jsou uměle prodloužené, a to dost amatérsky), ale působila prostě takovým tím strašně laciným, skoro až vulgárním dojmem. Prostě typ, který moc nemusím, ale takový ty jednodušší chlapy právě tyhle typy strašně žerou. Nějakým svědomím se asi zřejmě moc netrápila. No a bylo mi hned jasné, jak se věci mají. Ale co, jeho věc… tedy jejich věc.

Tehdy jsem ještě netušila, že tahle „jejich věc“ zasáhne velkou silou i do mého života….
No a on se mne při jedné noční zeptal, jestli bych mu nepůjčila klíč (přesněji řečeno elektro-čipovou kartu, klasické kovové klíče už nepoužíváme) od slavnostního apartmánu. Že prý jeho kamarádku (:-D) by to strašně zajímalo. No hloupějšího ho už nemohlo napadnout nic. Moc dobře jsem věděla, co je ta slečna zač, i to, co se bude na apartmánu dít. A taky jsem věděla, že vedení by z tohohle asi nejásalo… Jenže prostě měla jsem strach, že na mě zase začne být hnusnej. Vždyť už jsme spolu vycházeli tak v pohodě. Navíc jsem tenkrát měla takovej ten blbej pocit, jako bych mu fakt něco dlužila… Vím, že je to nesmysl, ale prostě jsem byla pitomá. Hodně pitomá.

Chvíli jsem zaváhala a pak mu půjčila kartu. „Nic tam nezničit,“ podotkla jsem. Takhle se to opakovalo v průběhu následujících 2 týdnů ještě 2×. Mezitím jsem samozřejmě měla nějaká volna a taky ranní směny. No a jednoho dne na jedné mé ranní směně za vedoucí tehdy přišel někdo z pokojských. „Heleno, potřebuju s tebou mluvit. Něco nám tu už delší dobu nějak nehraje. Na slavnostním apartmánu podle těch našich přehledů za poslední 2 měsíce nebyl nikdo ubytovaný… a přitom kdykoli jsme tam šly utřít prach, tak byly rozhrnuté závěsy na balkon. Což o to, to ještě nic není, dejme tomu, že to byl třeba údržbář, ale v koupelně u sprcháče byla voda a ve sprcháči vlasy… dlouhé vlasy. No a aby toho nebylo málo, tak v peřinách bylo… no jak to říci slušně… no ehm… no prostě tam bylo sperma… někdo se sice snažil to zakamuflovat a zastlat, aby se na to nepřišlo, ale ustlal to dost amatérsky…“

Vedoucí se zamyslela a zavolala údržbáře. Údržbář vzal takovou jakoby čtečku (nevím vůbec, jak se ten přístroj správně jmenuje ani na jakém principu funguje), tu nějak připojil nebo přiložil k zámku u toho apartmánu a ukázaly se mu data a časy posledních vstupů na daný pokoj. Pak se vedoucí hrabala v kamerových záznamech. Na každém patře jsou kamery, i na recepci jsou. Když viděla hlídače a tu jeho milenku, zatvářila se nejdřív nechápavě a pak překvapeně.

„Ale kde mohl hlídač vzít kartu? Vždyť tu oni nemají?“ řekla vedoucí. „No, nejspíš mu ji někdo půjčil…“ řekla pokojská a pak odešla na patro za svou prací. Pak se vedoucí podívala, kdo měl v ty dny noční. Všechny jsem měla já. „Lindo, co mi k tomu řekneš? Uvědomuješ si jak je to vážné a že se tohle bude muset řešit s vedením?“ otázala se vedoucí.
Ve mně by se krve nedořezal. „Proč s vedením?“ „Protože já opravdu nevím, jak tohle řešit. Navíc, už to ví moc lidí – pokojský, údržba a je jen otázkou času, kdy se to dostane k vedení samo, a bylo by to ještě horší. Vedení tu bude zítra. Budeme si muset pozvat i pana Malíka a samozřejmě šéfa z tý jejich agentury. A rozmysli si dobře, co řekneš.“

Měla jsem z následujícího dne hrůzu, ale zároveň jsem se těšila, že to bude za mnou, ať už to dopadne jakkoli. Jedno mi bylo jasné: Tohle už dobře dopadnout nemůže.

Den nato jsem seděla na recepci a v hlavě měla úplně duto, prázdno. Bylo mi špatně od žaludku a třásli se mi ruce. První šla do kanceláře k manažerce vedoucí. Pak zavolali mě. V tu ránu to začalo. Manažerka i vedoucí po mě řvaly, manažerka byla i sprostá. Cítila jsem se tam jak na kříži. Pořád se ptaly, proč jsem mu půjčila tu kartu.
Zpanikařila jsem. „Bála jsem se ho! Měla jsem z něho strašný strach!“ „Přeci ses nebála, že ti fyzicky ublíží? Tomu nevěřím. A když jsi mu ji tedy poprvé půjčila, tak si mi to měla následující den ráno nahlásit a já už bych si to s ním vyřešila sama. Jenže ty jsi prostě nekonala nic a jen jsi doufala, že se na to asi nikdy nepřijde. To jsi ale přeci nemohla čekat, že se na to opravdu nepřijde nikdy. Z toho by byl takový průšvih, kdyby se následující den na ten pokoj chtěl zrovna někdo ubytovat a našel by tam tohle. Já radši ani nechci domýšlet, jak strašně moc by to našemu hotelu poškodilo jméno a pověst,“ řekla vedoucí. „A navíc, když ses ho tedy tak strašně bála, tak proč jsi ho tenkrát šla obtěžovat se svými problémy až domu? Přeci když se člověk někoho bojí, tak se mu spíš vyhýbá! No, každopádně asi těm vztahům tady nějak přestávám rozumět….“

„Pan ředitel je opravdu velice rozzuřen a navrhoval výpověď. Okamžitou výpověď! Proč jsi to sakra dovolila? On ti za to dal prachy? A mluv pravdu. Nic jinýho nechci slyšet! Dal ti prachy? Kolik? Radím ti dobře, spolupracuj a mluv pravdu!“ řvala po mě manažerka. „Nic… vůbec nic. Měla jsem z něho prostě opravdu děsný strach, proto jsem to právě ani té vedoucí neřekla.“ Najednou jsem prostě nevěděla, co mluvím, a jen jsem se zoufale snažila zachránit se před vyhazovem. Přesně vím, proč si na hotel tu slečnu tahal jen při mých směnách. Zkrátka, kdyby mě vyhodili, tak to bral tak, že mne by škoda nebyla. A nejspíš, kdyby mně vyhodili, tak by našemu vedení za mě ihned doporučil náhradu… A tím by zabil dvě mouchy jednou ranou. To se ale přepočítal.

S přítelem jsme se výhledově chtěli začít snažit o mimi, a proto jsem si už nechtěla hledat jinou práci, chtěla jsem to tu už prostě doklepat a ne se zase stresovat pohovorama.

Pak si vedoucí a manažerka něco říkaly. Už ani nevím co. Zamotala se mi hlava a cítila jsem, že je mi na omdlení. Najednou jsem to celé měla jako v mlze. Ten pocit se špatně popisuje, kdo ho ale zažil, tak ten ví.

Pak jsem mohla jít zpátky na recepci a do kanceláře za manažerkou šli šéf z té agentury a Marian. Do té doby stáli venku před hotelem a kouřili jednu za druhou. Procházeli kolem recepce. Přišlo mi, že ten Marianův šéf z toho má tak trošku legraci, podle toho, jak se tvářil. Nejspíš to byl pohodář, takového nadřízeného by si přál každý. Marian se na mě podíval. Podařilo se mi neuhnout pohledem. On uhnul první. Tolik nenávisti jsem ještě v žádných očích neviděla. Marian si pravděpodobně v tu chvíli myslel, že jsem ho práskla já, to, že to vlastně propálily pokojský, se dověděl zřejmě až od manažerky.

Když byl na koberečku, tak se prý ještě snažil z naší manažerky dělat blbce, a když mu ukázala na počítači obrázek z kamerového záznamu, tak tvrdil, že je to jeho dcera a že jí jen chtěl ukázat, jaké má krásné pracoviště (to vím od vedoucí). Prostě vůl. Možná kdyby se normálně omluvil, tak by to nemuselo dopadnout takhle, jenže na nějaké omlouvání byl právě moc hrdej. Spíš teda namyšlenej. Navíc naše manažerka má pochopitelně taky svoji hrdost a opravdu nemá ráda, když z ní někdo dělá blbce. Přeci jenom je to „velká madam“, a když z ní „blbánek od ochranky“ (tak ho opravdu sama nazvala) dělal blbce, pochopitelně ji to vytočilo ještě víc (to se nedivím).

Celé to dopadlo tak, že já dostala vytýkací dopis s výstrahou a samozřejmě finanční postih a Marian rovněž finanční postih a samozřejmě ho jeho šéf přeložil na jiný objekt a k nám na hotel dal jiného pána na ostrahu. Ani nevím, kam Mariana přeložil, tedy ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo… Prý někam, kde si slečinky už nebude moct lajsnout.

Odpoledne mi z neuloženého čísla přišla sms. Marian. Ptal se, proč jsem řekla, že se ho bojím, že prý hlavně kvůli tomu musel z hotelu pryč. Nechtěla jsem to řešit takhle blbě přes sms. Zavolala jsem mu, abych mu to vysvětlila a abychom si to nějakým způsobem vyříkali. Myslela jsem si, že přes to všechno, co se stalo, bychom si to vyříkat prostě měli. Zbytečná námaha. Ani mě nepustil ke slovu a řval na mě, že jsem obyčejnej podrazák, že jsem z něho přede všemi udělala úplného magora a agresivního zmetka. Taky mi vyhrožoval, že jeho ostatní holky z recepce měly rády a že kdyby chtěl, tak je klidně navede, aby mi to pěkně osolily, a pak budu ještě na kolenou prosit, abych odsud směla odejít, protože „jeho holky“ by ho prý poslechly, ale to, že mi tedy milostivě neudělá, protože je charakterem lepší člověk než já, a nakonec řekl, že tohle ode mě tedy nečekal. No jasně, a co čekal? Že se zrovna kvůli němu a jeho milence nechám vyhodit z práce? Navíc, jak takový člověk vůbec může mluvit o nějakém charakteru? Možná by bylo fakt lepší, kdybych odešla sama… jenže to já nechtěla.

Po téhle aféře už to stejně nebylo jako dřív. Celkově se přitvrdila atmosféra a práce recepčních se začala víc řešit a hlídat. Plno věcí, které vedení dříve přehlíželo, bylo zakázaných. Už žádné brouzdání po internetu a sledování filmů na počítači v pracovní době. Už žádné návštěvy kamarádek na pracovišti a vysedávání s nimi u kafíček (nebo i u něčeho ostřejšího) na gauči v hale. A pokud není co na práci, tak prostě donekonečna kontrolovat, zda je všude všechno zapsáno, zda jsou všechny e-maily vyřízené, třídit papíry a eventuálně trochu poklízet na recepci.

I to blbý oblečení recepčních se začalo najednou strašně řešit, od teď už žádná trička, kraťasy, rifle nebo milované legíny, ale nařídily se velmi nepopulární košile a kalhoty. Když už sukně, tak jednobarevné a maximálně ke kolenům, kratší ne. A šaty s rukávem a o délce a barvě platilo totéž, jako o sukních. Pochopitelně jsme to všechny nesly s nelibostí. I když mi to kolegyně nikdy otevřeně do očí neřekly (na to byly moc malý frajerky), tak jsem cítila, že podle nich za všechno můžu já. Kdyby se psala kronika tohoto hotelu, tak by se dala rozdělit do dvou období. Období s Marianem na hotelu a období bez Mariana na hotelu. Z kolegyň, které měly Mariana rády, jsem cítila, že mi dávají velkou vinu i za to, co jsem řekla na koberečku. Prostě jsem z nich cítila nenávist vůči mé osobě, i když se to snažily maskovat. Ale věděla jsem, že mě nesnášejí – řekl mi to totiž ten nový hlídač. Ony ho právě taky neměly rády a byly na něj nepříjemný, prostě nedospělý kačeny no (jako kdyby tenhle hlídač mohl za to, že jejich idol je pitomej). Já prý podle toho nového hlídače byla jediná normální. No, co člověk, to názor

Pak jsem se z dalšího důvěryhodného zdroje dověděla, že i kdybych tenkrát neřekla, že se Mariana bojím, tak by ho přeložili stejně. Jednak si to přál ředitel hotelu a ten šéf z agentury to tak dělá standardně, že když někdo udělá na svěřeném objektu průšvih, tak ho jeho nadřízený přeloží, zkrátka ho uklidí někam jinam. Zpravidla někam, kde jsou nějakým způsobem horší podmínky a větší práce. Tam třeba bude muset furt dělat různé kontrolní pochůzky, poctivě sepisovat různá hlášení, kdežto u nás na hotelu jen seděl a koukal na televizi, eventuálně si užíval s tou slečnou.

O něco později jsem se dozvěděla, že Marian se rozvádí (asi nic překvapivého vzhledem k okolnostem), ale s tou blond slečnou už taky prý není. Že by slečna prokoukla ten jeho úžasný charakter?

Změnila jsem se i já. Najednou už mě prostě práce netěšila, byla jsem otrávená, ubitá a ano, teď už jsem byla i nepříjemná na hosty. Na některé dokonce velmi nepříjemná, odbývala jsem je, nechtěla jsem s nikým moc komunikovat, a když byl někdo hodně neodbytný, tak jsem se schovala na WC a mohl si ten dotyčný do recepčního pultíku ťukat prstem třeba hodinu. Pokud jsem tam byla sama, bez výčitek jsem ignorovala zvonící telefon nebo jsem ho rovnou vyvěsila. Zajímavé je, že i když jsem byla nepříjemná a odbývala kde co, tak si na mě tentokrát nikdo nestěžoval, i když teď tam ten reálný důvod skutečně byl. Cítila jsem se prázdná, do práce jsem si chodila jen sednout. Prostě se ve mně něco změnilo, tahle zkušenost mě poznamenala. Trápí mě a ještě asi dlouho mě to trápit bude, že se to celé takhle zvrtlo.

Proč se stalo tohle všechno? :,-( Vždyť mě ta práce tolik bavila, snažila jsem se i kolegyním vycházet vstříc, když třeba potřebovaly na rychlovku prohodit směny, když byl někdo nový nebo něco nevěděl tak jsem třeba vždycky poradila po telefonu, a přitom tohle má spíš dělat vedoucí. Jenže oni prostě spíš radši volaly mě, protože přeci nebudou pořád obtěžovat tu „chudinku“ vedoucí.

Naštěstí mě brzy zachránilo těhotenství. Když jsem odcházela z poslední směny, cítila jsem úplně, že ze mne padá všechna ta negativní energie tohoto místa „A nezapomeň se nám přijít pochlubit s miminkem!“ volala za mnou ještě kolegyně. V té době jsem však už věděla, že mne tady už nikdo nikdy neuvidí a moje děťátko už vůbec ne. Už nikdy do toho hotelu nevkročím. Doufám, že se časem úplně zapomene na to, že tu kdy nějaká Linda pracovala. Až mi bude končit rodičovská, tak jim tam jen pošlu poštou výpověď, a tím jsem s nimi nadobro skončila.

Ať už se však stalo cokoli, za jedno jsem ráda. Jsem ráda, že jsem odsud odešla se vztyčenou hlavou (a hlavně s kulatým bříškem) a ne jako spráskaný pes. Jsem ráda, že jsem to nevzdala, nehodila jsem se marod hned, jak jsem objevila dvě čárky na testu, a dobojovala to až do konce. Vím samozřejmě, že jsem ten boj nevyhrála, ale nevzdala jsem to, i když to bylo těžký. Jak už jsem psala na začátku: Rány se zahojí, ale jizvy zůstanou.

Mariana jsem pak už zahlédla jen jednou jedinkrát, zahlédla jsem ho z okénka auta, zrovna když jsem se vracela z 1. screeningu. Brala jsem to jako zlý znamení. Úplně se mi udělalo špatně. A ne, nebyla to opravdu ta běžná těhotenská nevolnost. On mě samozřejmě neviděl. Vím, že mě nenávidí a nenávidět mě bude nejspíš až do konce života. Tak nějak jsem se naučila žít s tím. To ale neznamená, že mě to občas netrápí. Ono už samotné vědomí, že mne někdo nenávidí přecijenom na náladě moc nepřidá. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který se vyžívá v tom, když může někomu škodit nebo prostě nějak zavařit. Naopak, v práci ale i v životě jsem se vždy snažila každému vyjít vstříc. Někdy bohužel až moc… Chtěla jsem vždy být ta milá, usměvavá kolegyňka – jako z televize :-D. Bohužel se ale okolnosti seběhly tak, že já byla ta nejhorší. Přestože jsem svou práci milovala (jasně, nevěříte, vzhledem k tomu, že ke konci jsem na to tak kašlala), nebyla jsem úspěšná ani oblíbená. Ale ta úspěšnost je asi to poslední, co by mě trápilo. Spíš mě trápí ta nenávist, ale vím, že to nikdy nezměním.

Nyní je ze mě šťastná maminka. Děťátko mi dělá samou radost. Chci být dobrá máma, být oporou vždy a za všech okolností. Mrzí mě, že na mě mé štěstíčko bohužel nemůže být hrdé, i když samozřejmě vím, že miminku je fakt jedno, zda maminka měla nebo neměla nějaké pracovní karamboly. Užívám si každou minutu. Vím, čas rychle letí.

Prosím, jen to nechápejte špatně. Nebylo to tak, že mne už práce nebavila, nevěděla jsem kudy kam, a tak jsem si rychle udělala dítě, abych nemusela makat a utekla tak před problémy. Vím, že spousta z vás to tak asi vidí a odsoudí mě. S tím já samozřejmě musím počítat, když jsem se rozhodla zveřejnit svůj příběh. Nejsem člověk, který by neunesl negativní komentář. Vždy jsem si ale přála být mladá maminka, už na škole. Ty pracovní problémy tu touhu po děťátku ale samozřejmě umocnily, prostě jsem cítila, že je čas na novou životní etapu. Být mámou je pro mě vždy víc než být úspěšná v práci.

Vím, že doma s mou láskou nebudu moct být věčně. Už teď mám strach z toho, co bude, až moje sluníčko půjde do školky a já do práce. Mám veliký strach a taky asi i nechuť jít do práce. Je to strach, že se zase zapletu do nějakého maléru. Mám strach, že to prostě zase celý nějak podělám a ten strach už tu bude se mnou. Je to v mé hlavě, všechno to, co jsem prožila, je prostě nějaká součást mého já. Jakmile jen pomyslím na to, že rodičovská jednou skončí, tak mi je úzko. Ale nechci to řešit druhým dítětem. Prostě by mi to vůči tomu druhému děťátku nepřišlo fér. Tomu strachu se člověk musí postavit čelem a já nechci být z těch, které si ty děti dělají jen proto, aby nemusely makat.

Chci se nějak zbavit svého strachu a prostě začít jinde a jinak. Nestojím o nějakou mega kariéru, protože vím, že stejně nejsem moc kariérní typ – myslím si, že každý asi ani nemůže být. Jen bych prostě v budoucím zaměstnání chtěla normálně fungovat. Strašně moc bych chtěla věřit tomu, že jsem si svou smůlu už vybrala a v jiné práci to bude lepší, ale zatím se mi tato víra moc nedaří. Občas si jen tak pro sebe zkouším přemýšlet, jaká práce by pro mě byla vhodná. Ráda bych přese všechno zase pracovala s lidmi. Nejsem takový ten typ, který se na osm hodin zavře do kanceláře jen k počítači a mezi lejstra. Na to opravdu nejsem. Moc bych chtěla věřit tomu, že v dalším zaměstnání bude všechno v pořádku, ale prostě ta úzkost tam je.

Tenhle příběh jsem nikdy nikomu neřekla úplně celý a do detailu. Ani mí rodiče to nevědí, spíš jen tuší, že se v práci asi něco semlelo, když jsem se tam ani nešla ukázat s mimčem.
Fakt je, že anonymita v tomhle asi pomáhá, ale radši ani nechci domýšlet, co by bylo, kdyby mne tu někdo poznal. Uklidňuju se tím, že osoby, o kterých píši sem určitě nechodí, ale při mé smůle.

Pořád to ve mně je a asi ještě dlouho bude, ale nepřestávám doufat, že jednou přijde den, kdy se tomu už jen zasměju, kdy to třeba budu se smíchem vyprávět svému dítěti, nebo klidně i vnoučeti. Po tom, co jsem toto sepsala a zveřejnila, tak věřím, že ten den přijde.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
3374
8.8.20 08:19

Bohužel jsi spustila vlnu něčeho… Vlastní chybou. Ponaučení do života. Užívej si mateřství a pak uvidíš.

  • Zmínit
  • Nahlásit
312
8.8.20 08:20

Nevím, kolik ti je, zřejmě budeš mladá, ale podle mě děláš z komára velblouda.
Ano, udělala jsi pár chyb, zašla za tím hlídačem domů, a pak mu půjčovala apartmá. To byla pěkná blbost. Nicméně trest sis za to odpykala (výtku a finanční postih) a už víš, že takhle by se to nemělo. Ale nikoho jsi nezabila, je to vlastně celé prkotina. Hoď to za hlavu, užívej si miminka, a pak se s úsměvem vrhni do nového pracovního procesu. ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
7138
8.8.20 09:45

A kde je vetsi chyba? U mlade recepcni, co se bala, nebo u drzeho obsournika, co neumi zastlat postel? :mrgreen: Muze si za to sam a jeste vyhrozuje, jak tito osoli.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1937
8.8.20 09:59

Souhlasim s @Lil Kitkatt, zrejme jsi hodne mlada a az prilis si delas z toho, co kdo rekne… kasli na lidi, dulezita jsi hlavna Ty, Tvuj partner, rodina, zdravi. Ostatni neres - reci se vecou a voda tece, jak rika prislovi… Nez by byl cas se vracet do prace, bude vse zapomenuto, a i kdyby ne, treba Te pak zivot nasmeruje uplne jinam. Nic si nevycitej a trosku si ver :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
859
8.8.20 10:52

Čtu nadpis „jizvy zůstávají“ a čekám nějaké drama :lol:

Napřed jsem čekala, že ten hlídač s chlípným pohledem zakladatelku minimálně znásilní
Pak jsem čekala, že v tom luxusním pokoji našli mrtvou milenku a krev až za obrazama :oops:

A ve výsledku jsou z toho jenom vlasy ve sprše a semeno v posteli :mrgreen:

Buď mám velkou fantazii nebo zakladatelka řeší kraviny :nevim:

  • Zmínit
  • Nahlásit
859
8.8.20 10:57

A ještě článek celkem podstatně vypovídá o naprosté devalvaci vysokého školství :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1335
8.8.20 11:36

Sepsani ti urcite pomohlo urovnat si to v hlave. Precti si to za rok a uz se tomu budes smat. Uzivej si mimca, nikde neni psane, ze se vratis po jednom diteti. Pochopila jsem, a e to byla nekolik let praxe, tak s tim uz se ti bude hledat lip i nova prace.

A za me? Chyby jsi neudelala, proste jsi jednala z neznalosti a obav o misto. Neprijde mi, ze navstivit kolegu doma je chyba. To, ze uz v te dobe mel maslo na hlave a manzelka asi o jeho zaletech vedela, neni tvoje vec. Chybou je, ze jsi ze strachu porusila predpisy, ale za to jsi postih mela.

Mozna meli Mariana vsichni radi, ale za celou svou zivotni situaci si mohl sam. Fakt bud v klidu. Ber to jako pracovni zkusenost a uzivej si materstvi, partnerstvi a zivota.

Zivot je krasny a netrap se tim, co bylo, tim spis, kdyz tvuj podil viny ja osobne v pribehu fakt nevidim. Jen teda to flakani na konci prace :D :hug:

Příspěvek upraven 08.08.20 v 11:41

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
8.8.20 12:48

Autorka

@janny079
Moc Vám děkuji za pochopení a povzbuzení :kytka: ano to sepsání mi opravdu hodně pomohlo. Já si taky myslím že Marian je dospělý člověk který si za své osobní a pracovní problémy může z větší části sám. No a ta návštěva… :P to je přeci jen trochu diskutabilní jestli to bylo či nebylo vhodné :nevim: ale jako rozhodně jsem tím nechtěla ublížit a kdybych věděla jak to ti dva mají tak na to prdnu… Každopádně je to zkušenost do života :andel:

  • Nahlásit
Anonymní
8.8.20 13:11

autorka

@Lil Kitkatt, @Helca83
Moc děkuji za názor a povzbuzení :kytka: poslední dobou se všude dočítám jak jsme tady na emimi na sebe strašně zlý :cert: tak jsem čekala plno negativních reakcí které zatím nenastaly :andel:
snažím se si mimi co nejvíc užít, poučit se a věřím že jednou v práci zase budu fungovat. Jinak mladá relativně jsem a u mě byl asi problém i to že to byla moje první práce, tak jsem byla taková vykulená a neotrkaná :zed:

  • Nahlásit
Anonymní
8.8.20 13:14

autorka

@PaníBovaryová
jojo, jako taky si právě říkám že Marian si za své osobní i pracovní problémy může z větší části sám…

  • Nahlásit
Anonymní
8.8.20 13:20

autorka

@ruzovasrnka
jojo, já jsem nad tím nadpisem dlouho přemýšlela, aby byl co nejtrefnější a zároveň vystihoval moje pocity… ale asi jsem to s tou dramatičností přepískla no :lol: :oops: chápu že pro Vás to byl asi deníček o ničem, že jste čekala nějakou tu „bombu“ která se úplně nekonala… Jinak souhlasím s Vámi v tom, že dříve vysokoškolské vzdělání bylo něco s velkým N a dneska se to bere jako normální věc… ale asi taky záleží i na oboru a jiných okolnostech :-)

  • Nahlásit
Anonymní
8.8.20 13:27

autorka

@mofiz
ano i tak by se to dalo říct…

  • Nahlásit
13806
8.8.20 14:05

No, nachytala jsi teda sérii nepěkných zážitků. Zkus se z toho nějak poučit a pak už se k tomu nevracej. Odpusť si to, udělej tlustou čáru a jdi dál. :hug:

Cizí nenávist Ti může být jedno. Nevěrník je možná přesvědčen, že za jeho problémy můžeš Ty, ale fakt za ně nemůžeš. Jeho problém, že si pokazil život, nikdo ho nenutil využívat prostor, který k jeho záletům nebyl rozhodně určený.

Ty se nauč, že když jsou v práci daná nějaká pravidla, tak se neporušují a to ani s vyhlídkou, že Ti to někdo bude dávat sežrat. Do další práce se neboj, hlavně už nedělej recepční v hotelu. Myslím si, že i na tohle musí mít člověk náturu a Ty jí zjevně nemáš (já bych jí taky neměla). Já jsem měkký člověk, cítila jsem se špatně, už jak jsem četla Tvůj článek. Dovedu se vcítit do toho, jak mizerně ses v práci cítila a jak jsi ze zoufalství dělala věci, které bys dneska už možná neudělala. Opravdu se k tomu už nevracej, nepřinese Ti to nic dobrého. Jen si budeš zbytečně otvírat staré rány. Nedá se to už změnit, ale dá se to potlačit a zapomenout na to (já jsem se to naučila).

Přeju Ti hodně štěstí. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
52
8.8.20 16:03

Ta návštěva doma byla opravdu nevhodná. Klidně jsi mohla počkat. Taky bych asi nechtěla doma po pracovní době řešit s nějakou holkou její problémy, když je na to v práci asi času dost…
A pokud jsi v té práci nechtěal být, tak jsi měla sama odejít a ne být hnusná na klienty, to je velkej fail. Natož se pak schovávat na wc…
Měla bys uvažovat o tom, že možná nejsi typ na práci s lidmi a zkusit si hledat takové místo, kde ti to nebude dělat problém, nebo zkusit práci z domu.

Pokud budeš mít zase někdy nějaký problém, nebo drama tak se na to zkus podívat z pětileté perspektivy. Pokud je pravděpodobné, že za pět let o tom už ani nebudeš vědět a neovlivní to nějak zásadně tvůj život, tak je zbytečné z toho dělat drama. To ti jen ubírá energii.

  • Zmínit
  • Nahlásit
3397
8.8.20 16:07

Taky jsem delala nekolik let na recepci v hotelu a kdybych mela takhle popisovat kazdou prihodu s nepříjemným hostem, kolegou nebo vedoucí, tak by mi to nestacilo na petisetstrankovej roman :D Resila si kraviny. Uzivej si materstvi a par blbych udalosti z prace hod za hlavu. Ver, ze uz ted tam po tobě ani pes nestekne..

  • Zmínit
  • Nahlásit
3397
8.8.20 16:11

@Maminass Presne tak.. Vzdycky, kdyz byl nejaky pruser nebo neprijemnost v praci, tak jsem si vždycky rikala, jestli si to bude nekdo jeste za rok dva pamatovat.. A kdyz ne, nestoji to za to se tim nejak extra stresovat..

  • Zmínit
  • Nahlásit
8.8.20 19:06

Ahoj, no celé jsem to přečetla…a pokud nechceš, aby se to opakovalo, tak:" Naopak, v práci ale i v životě jsem se vždy snažila každému vyjít vstříc. Někdy bohužel až moc…"
Zde je ta chyba. takový syndrom hodné holky bych to nazvala. myslím to dobře, kdyby byl každý jako ty, to by bylo krásne na světe, ale on není, takže:
Chce to trochu lépe si nastavit své hranice vůči ostatním, jinak te sežerou.
I to je ale o zkušenostech.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
8.8.20 20:13

Autorka

@Černá vdova
Moc vám děkuji za pochopení a povzbuzení. Popravdě když jsem zveřejňovala tenhle deníček tak jsem čekala milion urazlivych komentářů že si za všechno můžu sama… Ano teď už vím že na tu recepční asi úplně nejsem typ. Po rodičovské dovolené bych už z principu chtěla zkusit něco úplně jiného :D

  • Nahlásit
Anonymní
8.8.20 20:18

Autorka

@Maminass
Ano já vím že to jak jsem se chovala ke konci bylo přes čáru :oops: byla jsem však ve velmi špatném psychickém stavu a navíc těhotná a unavená :roll: ale to mě samozřejmě neomlouvá.

  • Nahlásit
Anonymní
9.8.20 06:53

Ono je totiž lepší, chodit do práce jen vydělávat peníze a vztahy udržovat pouze pracovní. Nenechat ty lidi dostat se ti pod kůži. Když jsem se odstěhovala do města kde žiju teď, pracovala jsem v hotelové restauraci, hotel je veliký a probíhají tam i masáže, jsou tam výřivky a podobně. Všichni dohromady jsme měli jednu provozní a schůze jsme měli dohromady + jsme se potkávali když bylo potřeba donést jídlo na pokoj atd. No mimo dvou mužů, to byl ženský kolektiv. Hrůza a děs :mrgreen: Při prvním konfliktu jsem se ohradila a řekla, že mě do svých neshod a intrik tahat nebudou, ať si mě nevšímají pokud nepůjde o práci. Nikdo mě sice neměl v extra oblibě, ale bylo mi to úplně jedno. Někdy je lepší mít ty lidi absolutně na háku a dělat si svoje, kdo tě má rád nebo ne, ti může být fuk a už nikdy nikomu nedělej službu proto, aby se netvářil blbě. Do práce chodíš pro sebe, aby jsi se uživila a zaopatřila, všechno ostatní nech být.

  • Nahlásit
34714
9.8.20 11:15

V pulce jsem prestala cist…asi jsi opravdu mlada, ale pracovne jsi selhala.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1349
9.8.20 14:25

Text se mi líbil, dobře se to četlo. Myslím, že nějaký pracovní průšvih máme za sebou skoro všichni. I ten pocit úzkosti a trapnosti, jen aby se to neopakovalo. A plno žen řeší, kde navázat po mateřské, do původní práce se vrátit nechtějí nebo nemohou. Takže ve finále žádné drama :hug:

Příspěvek upraven 09.08.20 v 14:26

  • Zmínit
  • Nahlásit
13806
9.8.20 15:33

Zakladatelko, zkus se už teď na rodičovské vzdělávat. Zvaž si, co by Tě bavilo a začni na tom pracovat. Já jsem si taky na rodičovské rozšiřovala vzdělání. Ono mi to dost pomohlo i v tom, že jsem pak do práce nastupovala s tím, že jsem zvládala plné tempo. Když jsem se začínala učit na zkoušky (dětem byl rok), šlo mi všechno strašně pomalu, vůbec mi to nelezlo do hlavy, ale vytrvala jsem a naučila jsem to. Jen to jen moje doporučení, pomohlo mi to sehnat velmi slušnou práci.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2360
9.8.20 16:07

Ta návštěva u něj doma byla chyba, a kdyby ne chyba, tak prostě trapná věc. Smůla, že měl podezíravou manželku. Ale i kdyby byli doma v pohodě, tak by ta trapnost prostě zůstala. Kdybys to neudělala, tak bys nemusela půjčovat kartu od pokoje,,,tady Tvoji chybu nevidím, resp. profesní chyba to je, ale lidsky chápu, žes to udělala. Akorát já, na svou povahu, bych ten pokoj pak šla zkontrolovat, vím, že chlapi jsou prasata a milenka pokoj uklízet nebude…na druhou stranu, kdyby to takto neprasklo, kdoví jak dlouho by to trvalo. No za vším vidím Tvoje mládí,,,předpokládám.

JInak si ale myslím, že to všechno zbytečně řešíš. Mariana bych pustila z hlavy, a po mateřské se do hotelu klidně vrátila, kdyby se mi tam líbilo. Takových blbostí se v životě prosttě pár stane, a věř, že lidi mají i jiný starosti, než si tři roky pamatovat nějakou blamáž kolem securiťáka.
Věřím, že už i ty budeš dospělejší, protože dítě lidi dost mění. Vadí mi to, jak sis myslela, že Tě všichni řeší a měla depky a byla sprostá na klienty hotelu, nebo že se zavřeš a je ti jedno klient na recepci,,,nevím jestli tomu věřím do posledního písmenka,,, ale prostě takto se normální dospělej člověk nechová. Taky pracuju ve službách, není to hotel, ale knihovna, a takový chování je mi proti mysli. Vždycky člověk nemá náladu, ale pomáhá představit si to obráceně-sebe jako zákazníka a jeho za pultem, hnedka mě to probere. a taky už mám svý roky a jsem teda poměrně splachovací, a to je kombinace, za kterou jsem ráda. Tak Ti přeji, ať k něčemu takovýmu jednou taky dospěješ.

  • Zmínit
  • Nahlásit
34714
9.8.20 16:52

@Anik to mi prave prijde taky dost zvlastni. Pokoj bych zkontrolovala a dala do poradku :nevim:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6470
9.8.20 17:03

Jsi, zakladatelko, ještě mladý jeliman. Přesto je třeba si uvědomit, že práce tam není kvůli tobě, ale ty kvůli práci. Buď přijmeš nastavená pravidla nebo jdi jinam. Ale stěžovat si, že v luxusním hotelu nemůžeš chodit oblečená jak šupák, v triku a elasťácích, že pokud se ti něco nelíbí, tak utečeš a ignoruješ hosta, který za nic nemůže, divit se, že už se v pracovní době nemůžeš koukat na filmy a kafíčkovat s kamarádkou… to jsou přece úplně jasné věci, pak pokud není po tvém, tak se chováš jak rozmazlené dítko.
Teď si to představ naopak, že si objednáš luxusní apartmá, tak najdeš špinavou, flekatou postel a vlasy ve sprše?
Co sis myslela, že tam sekuritak se ženskou asi chtěji dělat? A je jedno, zda se ti ta ženská zdála taková nebo maková. Ještě jsi se divila, že se na to přišlo, to je chyba na okamžitý vyhazov.
Během mateřské hodně zapřemýšlej, co a jak chceš do budoucna dělat, dospěj a bude to dobrý. Hlavně si vem ponaučení a neboj, v hotelu už dávno řeší jiné průsery.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1675
9.8.20 18:55

Souhlasím s @janny079 . Chápu, že všechny ty pocity, když je člověk právě prožíval, a i teď, kdy k tomu všemu máš ještě časově blízko, nebyly nejpříjemnější a člověka to drásalo. Věřím ale, že za pár let, a zejména potom, co se Ti změní priority (rodičovství, nová práce), už na to budeš koukat jinak a nebudeš to považovat za takové selhání.

Největší chybu nevidím v návštěvě kolegy doma, to spíš byla nešťastná shoda okolností (žárlivá manželka, on pitomec), naopak mně by nedělalo problém dosvědčit něco kolegovi, i kdybychom v práci nenavázali žádný neformální přátelský vztah, ale spíše v tom půjčování apartmá. Jak tu padlo, pokud si představím, že si zaplatím hotel a zjistím, že mám použité lůžkoviny, sprchu apod., nikdo tam neuklidil, tak bych udělala pěkné dusno a vedení hotelu by to zřejmě řešilo ještě hůř. Takhle jsi za to, myslím, byla potrestaná adekvátně. U M. se vcelku divím, že za tohle nedostal hodinovou výpověď, ten může být taky rád, že to takhle dopadlo.

Ber to jako životní lekci. Netvrdím, že je třeba se v práci vyhýbat ostatním a řešit jen práci, to ne vždycky tam, kde s někým trávíme skoro celý den úplně dobře nejde, ale musí se najít nějaká rozumná míra a rozeznat, kdy už je něco přes čáru. Půjčování pokoje bylo, ať byl důvod jakýkoli. Asi z pohledu M., který měl pocit, že spolu nějak vycházíte, chápu, že byl uražený z toho, žes řekla, že z něj máš strach, ale být na jeho místě, možná bych se sama zamyslela, proč tohle o mně nějaká holčina říká. No co, řekl Ti k tomu svoje, Ty sis to poslechla a už to řešit nemusíš ;).

  • Zmínit
  • Nahlásit
11526
9.8.20 20:04

Tak jsem celý ten článek přelouskala :D Ale člověk se chybama učí. Pamatuj, že nikdo ať má jakékoliv postavení na tebe nesmí šlapat a urážet tě. Ty jsi potkala více lidí, kteří ti nestáli za to. Vypadá to, že jsi to vždy myslela dobře, ale ostatní si na tobě pěkně smlsly. Problém byl jak jsi na to zareagovala a jak si se pak chovala k ostatním. Dle mě je důležité, že je vše za tebou, uvědomila sis, že taková nechceš být a tím na sobě pracuješ. Být tebou udělám tlustou čáru a věnuji se realitě s miminkem a budoucnosti. To co se ti stalo, taková atmosféra se děje denně v různých pracích. Ale je jenom na každým, jak se zachová a co s tím provede. Tvůj chlap měl pravdu s tím, co ti radil. Ukonči to v sobě a hoď za hlavu, sice to nebylo určitě příjemné období, ale dějí se i horší věci a z chyb se člověk učí. Spíš bych přemýšlela, co po mateřské, máš vysokou školu, určitě budeš chytrá holka. Začít něco vlastního…? Můžeš cokoliv :) Držím palce a přeji zdraví miminku :D :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
9.8.20 20:07

To mě dost pobavilo, jak ti šéfka dávala kartáč kvůli tomu, že si jí stěžovala žena toho Mariána… Řešila s tebou věci, které nemají v práci co dělat a co si máte řešit mezi sebou, jako dospělí lidé. Takových vedoucích a podivných zaměstnanců je bohužel hodně, tak se ti nedivím, že jsi měla/máš z práce takové nepříjemné pocity. Skutečně jsi ale dělala drama z maličkostí, což nemyslím jako kritiku, každý jsme nějaký, spíš pro uvědomění… Zkus kašlat na lidi, co se neumí chovat a být silnější. A díky za pěkný text, i přes tu přílišnou dramatizaci dobrý výsledek.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
10.8.20 01:19

Chápu, že jsi mladá a představovala sis první práci jinak, ale myslím, že se nic tak strašného nestalo. Nepřipadá mi, že zazvonit na kolegu doma a na něco se ho zeptat je takový průser, jaký z toho dělala šéfka. Nespala s ním náhodou taky a nebyla vytočená, žes jim zkomplikovala situaci?? :think:
Každopádně z chyb se poučíš, dospěješ a třeba změníš práci nebo tam potkáš jiné lidi. Hoď to za hlavu, stejně ostatní v hotelu už řeší nová témata a na tebe se zapomnělo.

Připomněla jsi mi moji první práci, to bylo ještě mnohem horší. Po několikaměsíční pohodě přišla nová kolegyně, do které se zamiloval náš jankovitý mladý šéf (26 let). Ona byla hrozně neschopná, pracovala nechutně pomalu, třeba 2 pracovní dny si jen vykazovala, co dělala minulý týden. Měla pár zlepšováků jako že smím psát jen jednou propiskou, aby se ušetřilo na náplni, protože když prý píši průběžně třeba 3 propiskami, musím je déle rozepisovat a plýtvám náplní. 8o Pak vymyslela, že některé dny přijdeme do práce dobrovolně dřív, ale sama nikdy dřív nepřišla. Kámen úrazu byl, že mi mluvila do mé práce, dokonce mi do mého zápisníku přihodila lísteček s návodem, v jakém pořadí mám jednotlivé údaje o objektech zapisovat. Já její papír vyhodila a ona si šla na mě stěžovat. A od té doby jsem dostávala hustou sodu od nadřízeného. Třeba dostala úkol a měla na něj týden a v pátek prasklo, že nic neudělala, tak šéf řekl, že to udělám já a mám na to jen pondělí. A kolegyně mi ještě drze řekla, abych v pondělí dorazila dřív, abych to stihla. V pondělí jsem tam byla do sedmi a vše jsem udělala a v úterý svolal šéf poradu a vynadal mi, že jsem včera neodeslala balík na poště (který nespěchal), a když jsem mu řekla, že mi pošta zavřela, protože jsem celý den dělala týdenní práci za kolegyni, tak mi řekl, že je třeba v práci táhnout za jeden provaz a pracovat v nadšení pro společnou věc. Tenhle teror trval asi 2 měsíce, vynadal mi i za to, že mu schne kytka v kanclu (zalévání kytek nebylo mojí povinností, jen mi tím dokazoval, jak málo se starám o prostředí v práci) a já si našla ve firmě jinou pozici a odešla a myslela, že to bude už ok. Jenže vyhlédl si mě majitel celé obrovské firmy, zavolal si mě do kanclu a nabídl mi lepší pozici a více peněz, když s ním budu spát. Nakonec na mě skočil a zarazil mi jazyk až do krku, já byla z téhle firmy už tak hotová, že jsem se zmohla jen na vytřeštěné oči. Spát jsem s ním (zatím) odmítla a on řekl, že se přijde zeptat za měsíc. Mezitím jsem se zapracovala na nové pozici, přišla mi nabídka povýšení ve firmě, na moje místo jsem zaučovala novou kolegyni, stavil se za mnou majitel a chtěl, ať k němu v pátek po práci zajdu do kanclu, šla jsem domů, volal mi na služební mobil a já mu řekla, že nepřijdu. Moje nová pracovní pozice byla pozastavena majitelem firmy, nabídli mi místo na recepci, což bylo nejhorší místo ve firmě a vlastně ponížení, protože z recepce se obratem povyšovalo do firmy, ale nikdy nikdo se z firmy nevracel do recepce, dala jsem výpověď. Brala jsem to jako velké bezpráví, ale utěšilo mě, že ostatní byli „potrestáni“, což jsem se dozvěděla o pár měsíců později.
Kolegyně zůstala po mém přesunu asi 2 měsíce, byla vyhozena dřív, než jsem opustila firmu já, protože za prvé šéf pochopil, že ona s ním chodit nechce a byl na ni hnusný, a za druhé si do firmy přitáhl svoji dobrou kamarádku, kterou miloval před touto kolegyní, která mu ukázala, jak moc je kolegyně neschopná. Navíc šéf, který byl doma sám, si pořídil psa, ale nechtěl ho nechávat dlouhé hodiny samotného, tak ho bral do práce, kde pes kadil po celém úseku jeho části firmy a kolegyně to musela uklízet, táhnou přece za jeden provaz, no né. :lol:
Trestem šéfa bylo, že ho kolegyně nechtěla a zůstala se svým přítelem a on se z toho zase dlouho vzpamatovával.
No a trestem majitele bylo to, že se rozhodl mi zavolat na služební mobil, aby mě přemluvil, abych mu dala a neodcházela, ale já už telefon musela odevzdat mé následovnici, která si ho nestihla dát do systému, a číslo bylo ve firemních údajích stále na mě. A vzhledem k tomu, že majitel se o mě zajímal jen jako o objekt, nepoznal, že to není můj hlas, a do poslední chvíle si myslel, že mluví se mnou, než mu nástupkyně, které po nějaké chvíli docvaklo, o co jde, vysvětlila, že je někdo úplně jiný. :lol: :lol:

  • Nahlásit
Anonymní
10.8.20 16:58

Autorka

Pro anonymní s růžičkou: Moc mě mrzí čím jste si prošla. Ten váš příběh je tedy rozhodně děsivější než ten můj! Fakt je to hrůza co se někdy v práci děje :,( prostě musíme být silný a doufat že už bude jen líp!
No a jinak mně to popravdě taky napadlo že Marian s tou vedoucí mohl něco mít… protože tahle vedoucí - ta nafrněná - před tím než se stala vedoucí dělala normální recepční a tedy i noční… No a jednou jsem jí jen tak mezi řečí zaslechla jak si někomu postěžovala že jí trochu chybí ty noční směny protože s Marianem ty služby byly fajn :poblion:… takže teoreticky to možné je ale to už jsou zase nějaké moje konspirační teorie :pankac:

Jinak moc děkuji všem, kteří se celým deníčkem prokousali až do konce :lol: :kytka: vím že to bylo přeci jen trochu nudné a asi zdlouhavé čtení :nevim: Jsem ráda že i v dnešní době si někdo udělá čas na to, aby si přečetl o problémech někoho druhého a ještě napsal komentář, přidal nějakou radu, názor a povzbuzení.

  • Nahlásit
2853
10.8.20 19:00

Mě se to četlo dobře :D Sice jsem taky pořád čekala, co se nestane, ale chápu, že to v tobě ještě nějakou chvíli bude rezonovat. S odstupem času ti to bude připadat jen jako mlhavá vzpomínka, nad kterou se i zasmějes ;) Na nějakýho Mariana se vykašli. Třeba už o tobě ani neví. Byla blbost za ním chodit domu, byla totální blbost půjčovat mu klíč od cimry na hotelu…na druhou stranu…dobře to na něj pak prasklo. Říkej si, žes jeho ženě (neúmyslně a nevědomky) otevřela oči, co má doma za blbce a teď žije třeba lepší život :) Jo a docela zajímavý a koukatelny námět. Poslala bych to na cetecko do Bakalářů, kdyz už jsi to sepsala :lol: Pak budeš mít teprve vzpomínku :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
10.8.20 19:26

Autorka

@vrbule Teda tak to jsem překvapená a zároveň potěšená že že jste si hezky početla :dance: a jinak máte pravdu v tom že než nevěrného h. a. j. z. l. I. k. a, který se ani neumí chovat tak raději žádného :mrgreen:

  • Nahlásit
Anonymní
10.8.20 19:30

Autorka

@vrbule citace:Jo a docela zajímavý a koukatelny námět. Poslala bych to na cetecko do Bakalářů, kdyz už jsi to sepsala :lol: Pak budeš mít teprve vzpomínku :palec:
Tak to mě pobavilo :lol: a největší legrace by byla kdyby to náhodou shlédl Marian :pankac: :potlesk: :lol:

  • Nahlásit
2853
10.8.20 22:25

Tomu bys poslala SMS, ať se kouká, abys to měla posichrovany :D

  • Zmínit
  • Nahlásit
1
11.8.20 22:04

No jo no, za dobrotu na žebrotu. Pan Marian vás nemá co nenávidět, naopak to vy jste měla kvůli němu průser jak vrata, on zneužil toho, že na vás asi bylo poznat, že se vůči němu cítíte blbě. No nic, tyhle věci se staly, příjemný to asi nebylo, ale stávaj se i podstatně horší věci, a to i na pracovištích, ale jedna věc, autorko: věta o tom, že vaše mimi na vás nemůže být hrdé je úplnej nesmysl. Zase se nestalo nic takovýho, aby se za vás snad měli dokonce potomci stydětto vůbec. Vaše mimčo vás prostě miluje a věřte tomu, že ani v pubertě, ani nikdy jindy, ho ani za mák nebude zajímat historka o nějakém obšourníkovi z hotelu u Třeboně, NATOŽ aby vámi kvůli tomu pohrdal, či co, neblázněte ;-)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1148
12.8.20 13:49

Všude je něco a každý nějak začínal. Procetla jsem deníček i odpovědi. Souhlasím s názorem, že práce je prostě práce a chodíme tam pro peníze. Mám odpracováno víc jak 20 let v převážně ženském kolektivu, párkrát jsem měnila místo, ale v oboru. Nejlepší je udělat si dobře svou práci a přátele si hledat jinde. Nenechat se vtáhnout do nějakých intrik. Neposlouchat když někdo někoho pomlouvá, stočit řeč jinam. Zkrátka chodit do práce pracovat a ne hledat nějaké vztahy. Tuto moudrou radu jsem kdysi dostala od kolegyně, která se paradoxně stala mojí kamarádkou :D. Žiju pro rodinu a přátele, které už mám. Dobrou práci odvedu, každý den za ní zavřu dveře a už na ni nemyslím. Zakladatelko, hoď nepříjemnost v práci za hlavu, najdi si pak jinou práci, kde začneš znovu a lépe. Tvůj “průšvih” v práci, opravdu není žádný malér. Nauč se říkat ne, pokud s něčím nesouhlasíš. Hodně štěstí v nové práci!

  • Zmínit
  • Nahlásit
10554
13.8.20 17:44

Recepce byla pro mě nejhorší pracovní zkušenost. Hodně práce, lidé ne vždy příjemní a velmi konkurenční prostředí, někde až skoro nepřátelské.
Příště už budeš chytřejší!

  • Zmínit
  • Nahlásit