Pár krůčků po cestě za snem

Přiblížen se velkému snu respektive malý krůček ku předu.

Pár krůčků po cestě za snem

Jak to všechno začalo…

Psal se rok 2018 byl teplý červenec a my jsme vyrazili na prodloužený víkend na chalupu do hor. Byli jsme spolu půl roku, během kterého jsme stihli společné bydlení v Praze a ještě před ním si pořídit 8měsíční fenečku z útulku.

Náš nový mazlík nám dělal samou radost, pozitivní i negativní. Pozitivní v podobě krásných výletů do přírody, nekonečných procházek za každého počasí, spoustou lásky a vděčnosti. Na druhé straně roztrhanou podprsenkou, kterou si po mém příchodu z koupelny porcovala na posteli, vykopanou palmou z květináče, věčně vyrabovaným odpadkovým košem, jehož obsah byl po celém bytě, roztrhané záclony byly jen špičkou ledovce… no nebylo toho zrovna málo, ale ta potvora sázela a stále sází na svou roztomilost, a ač nerada musím přiznat, že jí to vychází. Toť v kostce o nás a naší „Útulačce“.

A zpátky do hor, jak by se dalo předpokládat, jeli jsme ve třech. Útulačka jela vyvalená na zadní sedačce, a jelikož je to psík zvídavý, tak miluje přebíhání od okna k oknu, aby jí náhodou něco neuniklo. Cestou na hory jsem se ráno ještě zastavila u své doktory pro antikoncepci a pokračovali jsme v cestě za super odpočinkem v přírodě, konečně pryč, z horké letní Prahy, kde před teplem nebylo úniku ani do bazénu, kde byla beztak hlava na hlavě.

Cesta utíkala a my si povídali o všem možném, rozhovory o blbostech střídala vážná témata a naopak. Už delší dobu jsme řešili téma rodiny, vlastně skoro od počátku našeho vztahu, i když ještě před půl rokem jsem si neuměla představit mít dítě a být mámou, ani jsem po tom netoužila, ale najednou se něco zlomilo a věděli jsme, že to chceme oba. Ale stále jsme řešili načasování, kdy by byl ten nejvhodnější okamžik, kdy na tom začít makat. Když jsme tohle téma otevřeli naposled, tak jsme se shodli, že po Nové roce, bude ideální čas. Budeme spolu rok, tak už by to přece šlo a ani okolí na nás nebude koukat jako, že jsme se po tak krátké době zbláznili, že se vlastně ani pořádně neznáme a už chceme mít dítě atd. Ale v autě na mě přítel najednou vybafl, ať si předepsané prášky už nevyzvedávám, že cítí, že ten pravý čas je už teď. Musím říct, že mě tím dost překvapil, ale z této reakce jsem byla šťastná jako blecha a strašně moc jsem se těšila, že nás brzo bude víc. V pětadvaceti to přece klapne hned, to jsem si tenkrát naivně myslela.

Uběhl první měsíc, druhý, třetí a stále nic, mezitím jsme stihli dovolenou u moře a spoustu super výletů po českých horách, které my i Útulačka milujeme. Sice jsme se rozrostli, ale o dalšího šestiměsíčního chlupáče z útulku, tedy chlupačku se zlatou hřívou, jak ji rád přítel označuje, „Blondýnu“. Paní, která se o Blondýnu starala ve spolupráci s útulkem, nám tvrdila, že už nevyroste a jen zmohutní, když viděla naši Útulačku, tak se rozplývala, jak je super, že jsou psí holky stejně veliké. Jak se paní zmýlila, Útulačka teď Blondýnu podběhne, než bys řekl švec, ale obě jsou super a za nic bychom je nevyměnili.

Dva dospělí, dva psi a jedna kočka, kterou měl přítel ještě přede mnou, to byla naše rodinka. Měsíce utíkaly a my se rozhodli odejít z dvoupokojového bytu v Praze, který ty dvě příšery pod dozorem kápa kočky devastovaly, do domku na vesnici, práci jsme sice měli v Praze, ale dojíždění nás přece nezastaví, hlavně, že psí holky mají výběh a kočka zase svůj klid. A než být s miminem ve městě, je přece lepší vyrazit s kočárem do přírody, jen tu chyběl malý detail, teda v našem případě spíš velký, mít mimino, které se nám stále ne a ne podařit.

Po třičtvrtě roce dojíždění jsem s prací přesídlila blíž domovu, méně stresu a více spánku a víc času na nás a na sebe, to je to gró, proč se nám to nedaří, teď už nám to půjde samo, ale opět jsem se spletla. Měsíce se změnily v rok a čas běžel dál a já jsem netlačila kočárek ani mi nerostlo bříško, teda rostlo, ale rozhodně ne tím, že by tam rostl nový život.

Zhruba po roce a půl, kdy má lékařka zjišťovala a spekulovala, zda mi dozrávají vajíčka, či nikoli, mi doporučila gynekologické vyšetření, které nám mělo říct, pokud je chyba u mě, v čem je zakopaný pes. I když si myslím, že mám docela odvahu, přiznávám, že jsem měla z vyšetření strach, bylo v narkóze, ve které jsem nikdy předtím nebyla, a já doma začínala panikařit, co bude, když už se neprobudím (Co by asi bylo, svět se bude točit dál).

Nastal den D, nastoupila jsem do nemocnice s tím, že od půlnoci jsem nesměla jíst a pít, nejíst by mi zas tak nevadilo, ale horší bylo to pití, nakonec mě na sál vezli až o půl čtvrté odpoledne a to už jsem měla v puse a krku pěknou Saharu. Vyšetření proběhlo rychle a bez problémů, pamatuji si, jak jsem omámená po cestě ze sálu špitla na sestru „Jak to dopadlo?“ a z dálky mi do uší zazněla odpověď „Dobře,“ to mě uklidnilo a opět jsem usnula. Po probuzení mě pobolívalo břicho, ale nebylo to až tak dramatické. Vyšetření bylo v narkóze, protože probíhalo laparoskopií a mělo zjistit, jak na tom jsou vaječníky a vejcovody + koukali malou kamerou do dělohy, jestli i tam je vše OK. Takže mi při vyšetření udělali 3 cca půlcentimetrové dírky do břicha, což jsem věděla předem, že to tak probíhá.

Ještě před vyšetřením, jsem musela podepsat prohlášení, zda chci vyndat z těla vejcovod či vejcovody, pokud by byly špatné, což jsem odmítla, stejně mi doktor řekl, že vyjádření musí mít, ale že v mém případě to bude jen taková formalitka, jsem prý mladá, tak to bude OK. O to pro mě bylo větší překvapení, když mi druhý den při vizitě lékař říkal, že mu to je líto, ale mé vejcovody jsou zjizvené, jeden je absolutně neprůchodný a druhý je průchodný jen velmi málo, prý to způsobují záněty. Také mi nezapomněl zdůraznit, že v takovém stavu je minimální šance přirozeně otěhotnět. Podařilo se mi předstírat, že jsem v klidu, ale jakmile se za doktorem zavřely dveře, tak už mi po tvářích tekly slzy. Vždyť jsem mladá, jak je tohle možný, na žádný záněty jsem nikdy netrpěla, proč se to musí dít zrovna mně, třeba se mi to jen zdá… tyto a i další otázky se mi v té době honily hlavou.

Když jsem se aspoň trochu uklidnila, tak jsem volala příteli, aby si pro mě přišel, že už chci domů, další vlna slz a na druhé straně telefonu zmatený chlap, který nechce, abyste brečela, ale neví, jak to má na dálku zařídit. Pak následoval telefon nervózní mámě, která mi nezapomněla zdůraznit, že když jsem byla puberťačka, tak mi říkala, ať nenosím bokové kalhoty a krátká trička a že to mám z toho, tohle opravdu chcete slyšet, když se vám váš sen bortí jako domeček z karet. Stejně čas už nevrátím, abych svému pubertálnímu já řekla, ať nosí trika po kolena, kalhoty do pasu a hlavně, ať si nesedá na studenou zem, stejně by mě neposlechlo.

Den po zákroku jsem byla doma, břicho bolelo jako čert, vstát z postele byl nadlidský úkol a jen se otočit na bok bylo tak bolestivé, že jsem to stejně vždy vzdala a zůstala na zádech. Do toho sebelítost a úvahy o tom, že jste úplně k ničemu, když vám to v těle nefunguje, jak má. Moje doktora mě nakonec nechala 3 týdny doma na neschopence, abych se dala jak fyzicky, tak psychicky do kupy. Psychicky mi dost pomohla naše zvířecí smečka, které bylo jedno, že paničce je zle, a neustále si chtěli hrát a mazlit se, což mě aspoň na chvíli vytrhávalo ze sebelítosti.

Největší oporou byl samozřejmě partner, který mi stále říkal, že to zvládneme, že se nějaké řešení najde, i kdybychom jednou měli prcka adoptovat. Oklepala jsem se, nastoupila zpět do práce a začala nová cesta ke splnění našeho snu. Když jsem se tak trochu smířila s tím, že jsem k ničemu, začali jsme vyhledávat centra asistované reprodukce, člověk by nevěřil, kolik jich je, o to bylo horší si ze všech těch možností vybrat. Recenze i úspěšnost byly ve všech v podstatě stejné, takže jsme vybírali podle toho, co budeme mít blízko na dojíždění. Volba padla na centrum v blízkém městě, ale při pročítání jejich stránek, jsme zjistili, že nemají smlouvu s mou pojišťovnou, tak jsme nakonec zvolili centrum v Praze.

Objednání bylo snadné jako facka, stačilo vyplnit internetový formulář a během chvíle jsme měli v mailu navrhnutý termín první konzultace. Uběhly necelé dva týdny a už jsme jeli na první setkání do Prahy, nervozita by se z mé strany dala krájet. Na schůzku jsme šli ke staršímu, velmi milému panu doktorovi, který si pročetl mou zprávu z nemocnice, provedl u mě prohlídku a řekl nám, jaké by u nás viděl možnosti a postupy, verdikt zněl jasně IVF. Ještě nám na rozloučenou odebral krev na hormonální profily a přítel vyfasoval žádanku na spermiogram, který se měl uskutečnit následující týden, včetně schůzky ohledně výsledků krve i zmíněného spermiogramu.

Oba jsme měli obrovskou radost, že se to konečně někam pohne, i když tři dny sexuální abstinence nás moc nepotěšily, ale když to pomůže, tak to přece zmákneme. Týden uběhl jako voda a my seděli před mladou paní doktorkou, která držela naše veškeré výsledky. Přítel byl děsně nervózní, ale když mu bylo od hezké usměvavé paní doktorky sděleno, že má ukázkový spermiogram, tak se jen dmul pýchou, i výsledky krve byly bezproblémové. Oběma se nám dost ulevilo. Potom paní doktorka vzala do ruky mé výsledky a už to začalo: „Asi máte jeden z vaječníků polycystický,“ (spousta malých vajíček, která nedozrávají), „Máte zvýšené hodnoty na štítnou žlázu a v těle nějaké protilátky,“ což vyústilo v žádanku na vyšetření štítné žlázy, na imunologii a na genetiku. Proč by to šlo jednoduše, když to jde složitě, to bych prostě nebyla já.

Před nedávnem jsem oslavila 27. narozeniny, tak doufám, že to mimčo do třicítky zvládneme.

Všem, co to teď čtete a prožíváte podobný příběh, bych chtěla říct, že v tom nejste sami. Cesta bude dlouhá a věřím, že bude mít happyend.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
4099
3.4.20 02:55

Moc hezky napsané. Šťastný konec to bude mít v podobě miminka :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
9445
3.4.20 05:03

Držím palce, ať se ta vaše smečka rozroste o dalšího, tentokrát dvounoheho člena! ;) Dobře, že jste to začali řešit takhle brzy, o 5 nebo 10 let později by vás tlačil čas podstatně víc - ale takových už bylo, co jim řekli, že to přirozeně určitě nepůjde, a než se rozjel kolotoč IVF, už ani nebylo potřeba ;) Zázraky se někdy dejou, ale stitka je mrcha a určitě je dobrý si ji nechat nabrat a zkouknout i přes sono, ta může dělat pěknou neplechu - snížená / zvýšená funkce, autoimunitni porucha, to vše se dá řešit, někdy třeba i odstraněním a nahrazením funkce léky.

To už vám vše zjistí a vysvětlí na imunologii a endokrinologii, ono všechno souvisí se vším a ty záněty můžou být i od toho, a měla bys je, i kdybys nosila „jégrovky“ celoročně:) :mrgreen:

Příspěvek upraven 03.04.20 v 05:10

  • Zmínit
  • Nahlásit
1254
3.4.20 09:04

Moc držím palce :srdce: začali jsme taky těsně před mými 25. narozeninami. Necelé 3 roky snažení a z toho téměř rok v IVF centru. V necelých 29 se nám díky IVF narodil syn :srdce: mám tu o tom sepsané deníčky, kdybys měla zájem :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
313
3.4.20 09:11

@Veerr
Moc děkuju, ráda si deníčky přečtu ;) A gratuluji k synovi :srdce: snad to u nás taky bude mít šťastný konec :)

Příspěvek upraven 03.04.20 v 09:12

  • Zmínit
  • Nahlásit
1254
3.4.20 09:31

@Umík posílám odkaz na třetí denicek již o těhotenství a hned v začátku je vždy odkaz na ten předchozí, tak se proklikas k prvnímu. Pak tam mám ještě dva. Jeden o porodu a další o prvnim roce, ale ten porodní není úplně pozitivní, proto posílám jen do toho těhotenství :lol: nebo úplně dole pod denickem a komentáři jsou vypsané všechny, jak šly za sebou.
https://www.emimino.cz/…ujeme-13299/
Každopádně hlavně se nevzadavat a verit, ze to vyjde :hug: :*

Příspěvek upraven 03.04.20 v 09:34

  • Zmínit
  • Nahlásit
155
4.4.20 13:12

Vsechno dobre dopadne. Uzivej zviratek a miminko prijde. Vim jak je to tezke a tyto povzbuzujici slova jsou,,klise,, ale vim jak se citis. V cervnu 2014 jsme se zacli snazit a 1.cervna 2017 jsem drzela pozitivni tehu test, ted me tu spi dvoulety chlapecek. Prosla jsem si mimodeloznim tehotenstvim (odebran pravy vejcovod),diagnotikovali me endometriozu, uzivala ruzne a jine vitaminy, absolvovala motyli masaze a skoncili jsme na IVF. Preji hodne stesti a pevne nervy :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
91
10.4.20 19:18

Zažila jsem to také

Ahojky, možná tě trochu povzbudí že já zažila úplně to samé. Akorát že o vejcovody a jeden vaječník jsem přišla již před tím než jsem poznala manžela. Úplně přesně vím jak se cítíš.. prožívala jsem to stejně. Pocity že jsem k ničemu atd. Mě letos teda bude 26 a snažíme se již dva roky a stále nic a ještě ke všemu mi zjistili vvv dělohy. No prostě všechno špatně. Každopádně tvůj přítel je moc hodný, jde vidět že tě má rád. Určitě to spolu zvládnete.
Já teda i když chci podstupovat ivf dál tak se chystám i na úřad řešit adopci.
Pokud si budeš chtít s někým v podobné situaci popovídat tak klidně napiš. A moc držím palečky. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
313
11.4.20 08:16

@sarka17
Ahoj, děkuji za podporu. Věřím, že vám to dobře dopadne :). Když budeme v kontaktu, tak budu ráda :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
426
23.4.20 14:25

Těžké období

Znám velmi dobře máme za sebou dlouhou cestu asistované reprodukce. Přemýšlím jak tě potěšit. Asi tím, že většině párů asistovaná reprodukce dřív nebo později pomůže. Jinak můj příběh byl jiný..ve 27 jsme už žádali o adopci :-D tak rychlé to s námi bylo..a ve 30 jsem byla maminkou poprvé a ve 34 podruhé. Tak jen, jsou prostě rodiče, ke kterým děti mají přijít jinou cestou. A myslím, že je to tak spráívně. Asi nejdůležitější na tom celém je řícit si jak dlouho člověk chce zkoušet kterou cestu a co mu to do života dá nebo mu to z života vezme. Já na snažení opravdu nevzpomínám jako na šťastné období..byl to takový tunel bez světla na konci. A je to škoda..TAk se držte!

  • Zmínit
  • Nahlásit
974
26.4.20 13:24

Moc držím palce ať se miminko podaří, šance je veliká. Hlavně je dobře, že jste začali tak brzy. Hrozně si mi připomněla tvým deníčkem mě. Před 2lety jsem byla na stejném vyšetření. Akorát mě oba vejcovody vzaly, bez předchozí domluvy. Takže se vzbudim a zjistím, že přirozeně už nikdy neotěhotním, ve 26 letech. Hrozná rána. Jen když si na to vzpomenu chce se mi brečet. Kdo nezažil, nepochopí. Za 3 měsíce jsme šli na IVF. Podařilo se nám jedno embryjko(mám málo vajíček) a to má teď půl roku :srdce: je to naše zlatíčko :srdce: tímto ti chci dodat mooc podpory, protože vím jak se cítíš. Mě se zhroutil celý svět. Ale neboj se, jsi mladá a dnešní doba dokáže zázraky. :srdce: uvidíš že všechno dobře dopadne :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
655
25.5.20 22:09

Drzim moc palce!

Příspěvek upraven 26.05.20 v 10:10

  • Zmínit
  • Nahlásit
132
25.6.20 13:09

Nádherně napsáno - občas jsem si připadala jako, když čtu o sobě ( i dokonce mám slzy v očích). Věřím že se nám to všem podaří.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1366
28.7.20 15:31

Držím palce. :srdce: hlavně pohodu a klid :hug: taky mám poruchu ŠZ, pan primář říkal, pokud jsem pod kontrolou, tak to na nic vliv nemá :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele