Pěstounství mi zvedlo sebevědomí

Paní Michaela v roce 2012 vstoupila spolu se svým mužem do přípravy budoucích pěstounů. To, jaké dítě chce přijmout, jí bylo od začátku jasné. Dnes má ve své pěstounské péči děti dvě. Obě s Downovým syndromem. Přečtěte si její příběh...

*

V roce 1997 se Štěpánkovým narodilo třetí dítě. Tomášek měl diagnózu Downům syndrom. I přesto, že lékaři radili dát syna do ústavu, rodiče se o něj starali doma. „Byl to nápor, neustále jsme řešili nemoci, běhali po doktorech. V té době bylo informací málo, kdybych tehdy věděla vše, co vím dnes, bylo by to mnohem snazší," vzpomíná Michaela.

Postupně se vše zklidnilo, návštěvy u doktorů ubývaly a Tomášek chodil do speciální školy. „Ve škole jsem potkávala malou holčičku také s Downovým syndromem. A napadlo mě, že možná někde žije dítě s podobným handicapem, které nemá to štěstí vyrůstat v úplně rodině,“ vysvětluje.

A tehdy se rozhodla. „Probrala jsem to s manželem a rodinou a v roce 2012 jsme podali žádost a byli zařazeni do přípravy pěstounů. Od podání žádosti do přijetí nového dítěte uběhl necelý rok,“ pokračuje pěstounka a dodává, že je správné, že pěstouni projdou takovou přípravou. Pěstouny se tak mohou stát pouze ti, kteří jsou na to skutečně připravení, a to je moc dobře, jak pro děti, tak pro ně samotné.

V rámci přípravy navštívili s manželem dětský domov, kde zahlédla malého chlapečka s Downovým syndromem. „Jmenoval se Saše a tehdy se předpokládalo, že se vrátí do své původní rodiny,“ říká. Tehdy ještě netušila, že toto setkání nebude poslední.

Michaela s manželem náročnou přípravou prošli a v roce 2013 dostali do péče tříletou Míšu, holčičku s Downovým syndromem, kterou navštěvuje i její původní rodina. Kontakt probíhá v prostorách neziskové organizace sociálního pracovníka. O dva roky později se Štěpánkovi rozhodli přijmout do rodiny ještě jedno dítě. „Viděla jsem, že Míša potřebuje vrstevníka, je velmi živá, má ráda kolem sebe rušno, miluje děti. Opět jsme hledali dítě se stejnou diagnózou. Tentokrát jsme již nemuseli procházet přípravou, navštívil nás psycholog, posoudil, zda jsme připraveni na přijetí dalšího dítěte. Byla jsem opět pevně rozhodnutá, neměla jsem žádné pochyby,“ pokračuje Michaela.

A tak netrvalo dlouho a rodina si přivedla domů šestiletého Sašu. A shodou okolností to byl ten malý kluk, kterého tehdy viděla Michaela v dětském domově během své přípravy na pěstounství. „Museli jsme se Sašou hodně pracovat, téměř nemluvil, neuměl spoustu věcí. Vždycky má obrovskou radost, když se mu něco podaří a pokroky jsou znát. Zároveň je hodně tvrdohlavý a potřebuje přesně nastavená pravidla, stabilitu a jistotu,“ vysvětluje.

Michaela je moc ráda, že obě děti má. Pěstounství nikdy nelitovala a naopak říká, že jí toto poslání zvedlo sebevědomí. „Dnes přesně vím, co chci a říkám si o to. Neztrácím čas, protože ho má jen tak tak, abych vše stihla,“ uzavírá.

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...