Po obědě u tchána jsme skončili v nemocnici. O houbách nechce mluvit

K tchánovi jezdíme na nedělní oběd skoro každý týden. Rád vaří a ještě raději vypráví o tom, co si sám vypěstoval nebo nasbíral. Tentokrát na nás čekala houbová omáčka. Synovi jsem dala jen maso s bramborem, protože houby nemá rád. Já i manžel jsme si ale přidali.

Odpoledne mě začalo bolet břicho. Myslela jsem, že jsem se jen přejedla. Když se přidala nevolnost a manželovi bylo podobně, zavolali jsme na pohotovost. Popsali jsme, co jsme jedli, a řídili se pokyny, které jsme dostali. Syna jsme nechali u mé mámy a odjeli do nemocnice.

Cestou jsem zavolala tchánovi. Ptal se, jestli to nepřeháníme, protože jemu prý nic není. Řekla jsem mu, že lékaři budou potřebovat vědět, jaké houby do jídla dal, a požádala ho, aby schoval zbytky omáčky i všechny houby, které mu zůstaly. Slíbil, že se podívá.

V nemocnici jsme opakovali celý průběh oběda. Jen na jednu otázku jsme neuměli odpovědět: odkud houby pocházely. Tchán se léta chlubí svými tajnými místy v lese, takže jsme automaticky předpokládali, že je nasbíral. Když mu manžel zavolal znovu, řekl, že část možná dostal od známého. O chvíli později už tvrdil, že šlo o houby koupené na trhu.

Nevím, jestli si opravdu nepamatoval, nebo se bál přiznat, že do hrnce dal něco, čím si nebyl jistý. Zbytky jídla naštěstí nevyhodil a manželova sestra je přivezla do nemocnice. My jsme tam zůstali na vyšetření a pozorování. Čekání na výsledky bylo dlouhé, zvlášť když jsem myslela na syna a na to, že jsem mu původně chtěla dát omáčku ochutnat.

Nakonec nás pustili domů. Lékaři nám vysvětlili, jaký bude další postup a na co si máme dát pozor. Byla jsem ráda, že jsme doma všichni v pořádku. Zároveň mě nepustila z hlavy chvíle, kdy jsme se v nemocnici pokoušeli zjistit původ oběda a tchán nám pokaždé řekl něco jiného.

Když jsme za ním druhý den přijeli, čekala jsem, že sám začne mluvit. Místo toho se zeptal, jestli si dáme kávu. Manžel chtěl vědět, od koho houby skutečně měl. Tchán pokrčil rameny a řekl, že už je to jedno, když jsme v pořádku.

Pro mě to jedno není. Nechci na něj křičet ani ho nutit k omluvě, která nic nevysvětlí. Potřebuji jen vědět, proč nám v nemocnici nedokázal říct pravdu. Syn se mezitím ptá, kdy zase pojedeme za dědou na oběd. Odpovídám mu, že brzy. Jen si zatím neumím představit, že bych si tam znovu bez obav sedla ke stolu.