Pojď domů, mami aneb Chvilka poezie

První báseň sleduje rok života mladé ženy, která se rozhodne jít za svým štěstím a změnit život a nenáviděnou práci. Druhá báseň je časově po čtyřiceti letech od první básně a je o vztazích v rodině, domově důchodců a vzájemné lásce.

Pojď domů, mami aneb Chvilka poezie Pojď domů, mami aneb Chvilka poezie Zdroj: Canva

Gabrielin rok
Listopad

Každý den,
sedím u účetnictví jen.
Práce je čím dál víc,
bez konce a bez hranic.
Faktury, doklady, účtenky,
s čelem zpoceným se dopracuji závěrkové
ročenky.
A když hrdě uzavřu účetní rok,
udělám ten velký krok, že založím rok nový,
který v pasti čísel mě uloví.

4

A tak to jde deset let,
kdy židle, šanony a pero jsou celý můj svět.
Tolik let v malé kanceláři,
umělé světlo na mě září.
Město je šedé,
stromy ztrácejí listí,
všechno je bledé,
jen oranžový vůz ulice čistí.
Každý den, když skončím směnu,
vyběhnu ven, na práci zapomenu.
Večerní paprsky slunce vydávají slabou zář,
marně se je snaží polapit moje bledá tvář.

5

Sklopím hlavu,
sevřu kabelku,
vpluju do davu,
večer s rodiči, čumět na telku.
Zítra zase a zase,
jen sama já a má práce.
A jednoho dne místo abych zmizela
v šedé kanceláři,
zůstanu stát před budovou, slunce na mě
září. Šéfka vyběhne, něco mi řekne,
nenajdu odpověď,
tak zle štěkne,
a dostanu výpověď.

6

S prázdnýma rukama se vracím domů,
jdu kolem smutných opadaných stromů.
Něco udělat se svým životem musím,
chvíli přemýšlím a pak už vím, co zkusím.

7

Prosinec,
Nové město, nová práce,
nový byt a nový život, zdá se.
Ve třiceti a jeden rok k tomu,
vylétla jsem konečně z rodného domu.
Tady v horách není pro účetní moc čím být,
možná tak uklízet něčí byt,
nebo vyrábět jablečné mošty,
nakonec jsme ale našla práci u horské pošty.
První den v hromadách sněhu,
v pět ráno byla hrozná zima, čekala jsem od nových kolegů něhu,
doufala jsem, že budou prima.

8

Můj nový parťák mě prohlédl od hlavy k patě,
měl přísné rysy a ostře řezanou tvář,
z jeho pohledu jsem měla závratě,
z očí mu svítila divoká zář. „Můj rajón je daleko v horách,
jezdím až na vrcholky,
nechápu, proč nemůžu jet sám,
bez téhle špatně oblečené holky.“ Šéf se na něj otočil
a zle se obořil. „Neremcej a žádné strachy,
přidal jsem vám v rajónu další chaty.“

9

Dan mi nejprve ukazoval, jak poštu třídit,
nešlo mi to, tak nadával, že snad umím alespoň
auto řídit.
Při pomyšlení na zledovatělé horské cesty,
jsem zatnula ruce v pěsti.
Když jsme poštu utřídili,
dopisy, balíky, důchod,
ještě pár věcí jsme zařídili
a dali si na rajón odchod.
Za okny auta byl zasněžený les,
horský vzduch čistý, pro moji duši úplný ples.

10
Tohle jsem si přesně přála,
po letech v kanceláři,
poštovní práce mě vnitřně hřála,
hlavně že sluníčko tu tak krásně září.
Vánoce jsme oslavila s rodiči
v mém malém bytu,
kde hory nad námi se tyčí,
kde nefouká a jsme v krytu.
Hlavně že jsme byli spolu,
i když to někdy bylo nahoru a někdy dolů.
Na horách jsem si zvykla, práci zvládala
a o Vánocích jsem se s našima hodně nasmála.

11
Můj parťák moc nemluví,
a když tak něco vytýká,
rozhodně nikdy se neomluví,
raději vzteky sliny polyká.
Dneska mi dal od auta klíče,
prý doufá, že netrefím turistické tyče.
Dlouho jsem neřídila,
strašně se potím,
proč jsem si jízdy nezřídila?
Nervově se hroutím.

12
Dan na mě řve, oči vytřeštěné,
já volant svírám v křeči,
auto letí k ledové kře,
parťák hrůzou ječí.
Na poslední chvíli,
napnu všechny síly,
auto se zastaví,
Dan vedle auta se postaví.
Od té doby i přes poštovní shon, řídí raději vždycky on.

13
Je chladný den,
venku hrozná zima,
my pošťáci musíme ven,
i když zůstat v teple u kávy by bylo prima.
Les je krásný,
sníh a jehličí,
tahat balíky je pracný,
ale člověk si při tom alespoň zacvičí.
Na ty nejvzdálenější samoty
vysoko v horách
za tiché němoty
jdeme vykopanými tunely jak krtci v norách.

14
Ze zmrzlých rukou pak předáme balíček,
za odměnu dostaneme čaj, voní v něm hřebíček.
Vítr ostře fouká,
sníh padá na Danova záda,
jemu se to líbí, něco si brouká
a já si uvědomím, že ho mám ráda.
Otočí se, jestli jsem za ním, „Co kdybychom Dane, dali přednost saním?“
Mračí se, já mám ale náladu hravou,
občas v sobě cítím povahu dravou.

15
Hodím po něm sněhovou kouli,
neuhne se, je z ledu,
má na čele bouli
omlouvám se nejlépe jak svedu.
Raději se potom dál brodíme sněhem,
začne foukat ještě víc, tak se zahřejme během.

16
Zima z hor odchází pomalu,
jako z Dana slova,
toužím od něj slyšet pochvalu,
nohy mám z něj jako z olova.
Máme dnes hotovo,
nikde jsem neudělala chybu,
když na něj promluvím,
dívá se na mě jak na leklou rybu.

17
Potom řekne tiše,
a má naděje vyleze ze své skrýše, „Dnes jsi byla pomalá.“
A já bych se pod sedadlo auta nejraději
schovala.
Opřu si hlavu o okno auta,
z očí mi tečou slzy,
to je jak milovat astronauta,
je tak vzdálen, snad na poštu dojedem brzy.

18
Jsem zamilovaná do toho jak mlčí,
mám s ním pocit bezpečí,
miluji i jak rameny krčí,
má láska ve mně zaječí.
Ale už nemůžu.
Je krásné jaro a vzduch voní, člověk se tu i rád s dopisy honí.
Tu práci mám tak ráda,
dokonce mám i na poště nejednoho kamaráda.

19
Už s ním nemůžu ale být,
už nemůžu dál,
mohu jenom tiše snít, že by o mě stál. „Dane, dám výpověď.“
seberu odvahu a podívám se mu do očí. „Proč?“ čeká na odpověď. „Vždyť se ti práce v rukou dobře točí.“ „To je první pochvala, co jsi mi kde řekl.“ „Chceš snad abych si před tebou každou směnu
klekl?“

20
V tu chvíli mi bafnou saze,
neodejdu z pošty bez toho, aby věděl,
jak jsem zaplatila za svoji lásku draze, že se tak ošklivě ke mně chovat neměl. „Já jsem se do tebe zamilovala a už nemůžu dál.
Nevidím, že bys o mě stál.
Musím tak opustit milovanou práci,
protože radost se ze mě vytrácí.
Najdu štěstí jinde, doufám, že můj parťák bude žena,
třeba se jednou znovu zamiluji a nebudu se cítit
tak ponížena.“

21
Dan svírá volant,
klouby bílé,
zatíná zuby,
vše svědčí o jeho síle. „Převrátila jsi mi život na ruby,
nejsem zvyklý s lidmi mluvit.
Jsem spíš horský samotář
a ne městský pohodář.
Neodcházej prosím,
i když vím, že zrovna tě na rukou nenosím.“

22
Horská louka plná kvítí,
sluníčko za mraky nesvítí.
Všude je tu spousta květů,
ukazují barevné tváře světu.
Dan z auta vyšel, „Těším se na poštu na kafe.“ křičím.
Nevypadá, že by mě slyšel,
tak se vedle něj mezi květinami tyčím.

23
Dan mlčky trhá květy,
mě docházejí věty,
cítím v sobě naději, že mě má čím dál raději.
Mlčky mi je podá,
oči se mu smějí,
je klidný jak voda,
krásné věci se dnes v horách dějí.

24
Za ruce se vodíme,
takže už spolu chodíme,
dokonce jsme se i políbili,
jeden druhého jsme si oblíbili.
Každá směna je jako krásný sen,
těším se vždy ráno, až začne den.
A pak přišla hádka,
byla děsivě krátká.

25
Dan by chtěl co nejdřív děti,
ale já ho zase tolik neznám,
i když ten čas tak rychle letí,
doufala jsem, že ho ještě trochu poznám. „Chci ještě cestovat a pak až svatbu mít,
poznávat svět a pak až s dětmi doma být.“ „Nemusíš cestovat, hory jsou nejhezčí,
postarám se, aby ses se mnou cítila vždy
v bezpečí.“

26 „A co moře? Stará města? „Asi nejsme oba ze stejného těsta.“ „To je moc pěkné,
ale já bych to u moře zvoral,
každý tady ti řekne, že jsem duší horal.“

27
V autě je dusno,
nejen počasím,
mezi námi je krušno,
takovým divným bezčasím.
Nemáme si skoro co říct,
někdy půl slova, někdy nic.
Důchody, dopisy a spousta balíčků,
poštovní práci už mám v malíčku.
Máme přestávku v lese a mlčíme,
nálada dál klesá, jak vedle sebe trčíme.

28
Už to s ním v autě nevydržím,
otevřu dveře,
slzy už nezadržím
a zmizím mezi keře.
Běžím, větve mě šlehají do těla,
proč se to mezi námi vždycky tak podělá?
Běžím, utíkám mnoho metrů lesem,
otřásám se vzlyky, otřásám se děsem.
Doběhnu k potůčku, sednu si na trávu,
hlavu dám do dlaní, dělám komárům potravu.
Nedbám jejich štípání,
všechno ve mně ječí,
poslouchám ptačí pípání,
snad mě příroda vyléčí.

29
V tu chvíli se Dan objeví vedle mě
a prudce mě objeme.
Slíbá slzy ze tváře,
lehneme si na slunce, do záře.
V tu chvíli zapomenu na starosti,
příroda nás svým klidem hostí.
Je pryč shon,
jen já a on.
Drží mě v objetí,
jaké krásné zajetí.

30
Léto na horách je svěží,
na louce se nám dobře leží.
Dohodli jsme se, že budem chvíli cestovat
a až přijde čas tak i rodině se věnovat.
Všechno je pohoda,
je krásné nebýt sama,
takže mé zpoždění je náhoda,
nebo ze mě bude máma?
Večer, ještě dnes,
si musím udělat těhotenský test.

31
Zírám v šoku na zjevení dvou čárek, „Dane,“ zašeptám, „mám pro tebe dárek.“
Opatrně mě objeme, pohladí po tváři,
oči se mu radostí celé rozzáří. „Však se neboj Gabi,
vždyť děťátko vezme na cesty s námi.
Jakmile na to bude mít věk,
pojedeme s ním na pěkný trek.

32
Ukážeme mu hory,
ukážeme mu moře,
naučíme ho milovat všechny tvory,
bude mu s námi tak dobře.
Ukážeme mu celý svět,
už se nemohu dočkat, až s námi bude moci jet.

33
Danovi rodiče žijí v horách,
tu zprávu nesli radostně,
jsme teď v Praze s těmi mými,
také jsou šťastní bytostně.
Těší se na vnouče, kupují mnoho oblečků,
máma mi vybírá svatební vlečku.
S Danem se držíme za ruce,
jsem tak šťastná,
proč jsem si nikdy nevšimla, že podzimní Praha je tak krásná?

34
Listy jsou zelené s trochou žluti,
přechází do červené jak je jim po chuti.
A brzy zčervenají a opadají,
krásný přírodní semafor,
sluneční paprsky na mou tvář dopadají,
hlavu mám plnou metafor.
A ve mně nový člověk,
cítím naději,
ten podzim je tak krásný,
když jsem s lidmi, které miluji.

35 Říjen
Na horách už je chladno,
blíží se zima,
pořád mám hladno,
být těhotná je prostě prima.
Na jaře tu s námi
bude holčička
krásný čas před námi,
až přijde maličká.
Miluji hory, miluju Dana,
je krásné nebýt sama.
Miluji i své malé dítě,
až příjde čas, obejmout chci tě!

36
Vezmu tě mezi květiny, vezmu tě na louku,
vezmu tě do lesa ke kouzelnému palouku.
Až budeš velká, ať uděláš cokoli,
navždy tě budu milovat, i když to někdy zabolí.

37
Po 40 letech…
Pojď domů, mami
Gabriela

38
Gabriela
V noci jsem skoro nespala,
unavené bylo mé staré tělo,
bát jsem se zase přestala,
až ráno, když se na chodbě něco dělo.
Ranní směna snídani nese,
já radostí hledám slova,
ruka se mi trochu třese,
děkuji jim zas a znova.
Za podanou ruku, za přinesené jídlo,
za ustlanou postel, za trochu úsměvu,
za to že mám v koupelně voňavé mýdlo
i když pečovatelkám není vždy do zpěvu.
Gabriela

39
A když se zavřou dveře a já mám před sebou
celý den,
přemýšlím, zda se vybelhám ze dveří ven,
nebo budu jako včera,
sledovat televizi až do večera.
Už je to skoro měsíc, co za mnou nepřišli,
má dcera, má vnoučata, různé výmluvy si
vymýšlí.
Pořád prý nemají čas,
ale vždyť já ho mám nejmíň z nás!
Co je pro ně den,
nad tím mávnou rukou jen,
ale pro mě je to je spousta času,
kdy ještě mohu obdivovat života krásu.
Gabriela

40
Chtěla bych jim sevřít dlaně,
nebo cítit objetí,
každý den tu myslím na ně,
s láskou a trochou dojetí.
Nebo mi alespoň zavolejte, moc bych prosila,
vždyť jsem vás všechny kdysi na rukou nosila.
Byl to překrásný čas,
prosím, pojďme si ho spolu připomenout zas.
Dcera

41
Dcera
Dnešní den byl v cuku letu,
ještě nádobí a pak zametu.
Večer zase úkoly
a ráno s dětmi do školy.
Potom do práce a odpoledne na nákup
a den uteče co by dup.
A v tom šíleném stresu,
víc už toho neunesu,
takže když zavolají z domova důchodců, že mamka každou noc steskem brečí,
zhroutím se, ruce se mi svírají křečí.
Dcera

42
Jsem hrozná dcera, hrozná matka,
nenávidím se, toho rozmazleného spratka.
Problémy se na mě hroutí, žaludek se hrůzou kroutí.
Děti se ve škole špatně učí, šéfka v práci úkoly mě mučí,
manžel je celé dny pryč,
já mám na starosti vše a to je můj bič.
Už nemůžu víc,
raději uteču do ulic,
pro mě za mně,
zvládněte to v práci chvíli beze mě.
Dcera

43
Bezcílně bloumám městem,
otřásám se vzlyky, otřásám se děsem.
Volno jsem si vzala v práci,
neodbytné myšlenky se mi pořád vrací.
O mamku jsem se starat nezvládla,
při mém vytížení to nešlo,
domácí péče chvíli šla,
pak z toho ale sešlo.
Pod tíhou výčitek, že jsem ji do domova důchodců poslala,
telefonem bez tlačítek,
jsem jí ani zavolat nedokázala.
Nebyla jsem připravená na její slzy,
nedokázala jsem jít tam tak brzy.
Dcera

44
A najednou už jsem věděla, jak to zařídit,
rychle jsem volala do domova, že mají mamce
vyřídit, že zítra před devátou hodinou,
se zase uvidí s celou rodinou.
Vnučka

45
Vnučka
Máma měla skvělý nápad, že pojedeme na výlet,
vyrazili jsme směr severozápad,
před námi byl celý svět.
Brácha, máma, táta, babička
a já osmiletá holčička. „Babičko, taky se tak těšíš?“
zeptám se šťastně. „Strašně moc, že to vůbec řešíš,“
odpoví radostně. „Uvidíš, holčičko, že se nám výlet zadaří.“ „Proč ti tedy babičko tečou slzy po tváři?“
Vnuk

46
Vnuk
Babička brečí, ségra jásá,
to bude výlet, to bude krása.
Máma se dívá z okna,
jak postupně mizí domy,
my vjíždíme do lesa mezi stromy,
a táta se před celým dnem v lese,
rozhodně nadšením netřese.
Už teď se těším domů,
až si sednu k počítačové hře,
třeba příjde spousta hromů,
protože ve mně už to teď vře.
Zatím to vypadá, že bude krásný den,
vezmu si raději mobil do ruky jen.
Zeť

47
Zeť
Pod tíhou výčitek, že se nevěnuji rodině,
vzal jsem je na výlet, po naší krajině.
Jediný, kdo je šťastný jak blecha,
je dcerka, ta malá neposlecha.
Při každé otázce „Už tam budem?“
Mám chuť mlátit do volantu, jako by to byl
buben.
Krev se ve mně vaří,
uklidňují mě myšlenky na oběd,
snad kuchaři se u plotny daří,
jinak se mi zhroutí svět.
Zeť

48
Celé dny až do večera v práci,
Poté výčitky mojí ženy,
nadějě na klidný víkend se ztrácí,
jsem příšerně vytížený.
Někdy mám chuť vše nechat být,
hlavně práci a náš hypotékou zatížený byt.
To ale nejde, protože kde pak budeme žít?
Tak alespoň tenhle víkend, jsem snad mohl pro
sebe mít.
Dan

49
Dan
Malý panelákový byt a já v něm,
tolik let v něm žít sám jen.
Od té doby co jsme se se ženou hádali v jednom
kole,
odešel jsem od ní, jednou to bylo nahoře,
jednou zase dole.
A pak síly ubývaly
a já přestal lidem stačit,
výmluvy kamarádů přibývaly,
a já zase začal sám svačit.
Dan

50
Teď sedím na židli a dívám se na malé město,
smutně vzpomínám, jak manželce pod rukama
vonělo těsto.
Když kávu uvařila,
a všechny mé bolístky začala litovat,
na stole voněla buchta, která se zadařila,
jen škoda, že jsme oba zapomněli, jaké je to
milovat.
Gabriela

51
Gabriela
Les a krásné vůně,
rodina kolem mě,
vnučka s očima jako dvě tůně,
mě nadšeně obejme. „Babičko, podévej támhle letí ptáček!“
běhá kolem mě vnučka jako neposedný dráček.
Vnuk kouká do mobilu a odpovídá na půl slova,
zeť vyčerpaný z práce vleče nohy jako z olova.
A dcera mi neřekne nic,
já ale po ních nechci víc.
Gabriela

52
Hodiny utíkají jako vteřiny, čas se krátí,
v domově důchodců jsou totiž mé peřiny
a rodina se mi zase ztratí. „Babičko, svíráš mi strašně ruku.“ napomene
mě holčička. „Promiň ty můj broučku, promiň ty má maličká.“
A když stíny se prodlouží
a do auta se musí,
mé nohy se už plouží,
snad se mnou rodina ještě někdy výlet zkusí.
Dcera

53
Dcera
Slunce zapadá,
stíny se dlouží,
sahají mamince na záda,
jak smutně k domovu se plouží.
Hlavu má sklopenou,
ruce podél těla,
třese se v kolenou,
jak ráda by s námi zase někam jela.
Starají se tu o ni dobře!
Má tu veškerou péči,
ošetřovatelky jsou tak hodné, že snad i pohledem léčí.
Dcera

54
Je ji tu lépe!
Vždyť doma bych na ni neměla čas…
najednou se otočí, v očích němá prosba:
Přijeďte zas!“
To už to nevydržím a běžím za ní,
chytnu ji za ruku: „Pojď domů, mami.“
Vnuk

55
Vnuk
Musím být se ségrou v pokoji,
skáče mi po posteli a vůbec se mě nebojí. „Tohle je můj pokoj a ty jsi v něm host!“
křičí na mě a já už toho mám dost. „Můj pokoj je teď babičky!“
zařvu a smetu ji ze stolu nějaké krabičky.
Ségra zrudne vzteky,
na obličeji jí naskáčou fleky, řveme na sebe na celý byt,
nechci už s jejím pokojem nic společného mít.
Vnuk

56
Do toho vpadne máma: “Co tu řvete, hned tak z rána?“
A už rozdává úkoly,
ještě že musím do školy.
Popadnu tašku a mizím ze dveří,
babička s kuchyně smutně se dívá,
už si tu asi tak nevěří,
obličej smutkem se jí stmívá.
Pocítím osten viny,
ale pak ho zaplaším,
měli ji dát pokoj jiný,
třeba ten co patří našim.
Ve starém bytě ji nechat nemohli, to chápu,
ale takhle bude mít ségra, pořád naštvaného
bráchu.
Zeť

57
Zeť
Je večer, mám za sebou těžký den v práci,
domů se mi nechce, žaludek se mi obrací.
Venku je vzduch čistý,
ticho a klid,
ze stromu padají listy,
ještě chvíli tu chci být.
Co máme doma moji tchyni,
je to už prostě úplně jiný.
Syn přišel o pokoj, dcera se hrotí,
manželka pod tíhou povinností, nervově se
hroutí.
Zeť

58
A tchyně nesměle,
s rukama na očích
nemůže se dívat jak tváříme se kysele,
po bytě raději chodí jen po nocích.
Bojí se zas a znova, že ji pošleme zpět do domova.
Nejraději bych se domů nevrátil,
vzteky mi z toho vyskákala na tvářích růže,
a do přírody se vytratil,
jenže to by byl čin zbabělce, ale ne muže.
Dcera

59
Dcera
Točí se kolo povinností
a kdo jiný se jich zhostí?
S dětmi do školy,
večer dělat úkoly,
babičku obstarat,
o nákupy se postarat,
doma uklidit,
v práci se uklidnit,
a večer po mém celodenním shonu,
konečně muž přijde z práce domů.
Dcera

60
Chci se na něj obořit, kde jsi celý den byl?
Jenže ve mně už ani kousek síly nezbyl.
Zničená únavou se sesunu na židli,
ani si nevšimnu, že převrhnu mísu s povidly.
Střepy se rozletí na všechny strany,
kdo to uklidí? No určitě se do koše nedostanou
sami!
V tu chvíli mě muž objeme
a všechny mé starosti jdou stranou,
trošku tíhy ze mě sejme,
opřu se o něj unavenou hlavou.
Cítím jeho vůni a jeho sílu,
drží mě, protože nohy mám jako z jílu.
Dcera

61
Jsme jako loďka na moři,
vezmeme ještě děti a mámu,
občas se vlnka vynoří,
s ním ale vím, že to zvládnu.
Gabriela

62
Gabriela
Překážím, vím to
a je mi to líto.
Rodina večeří u stolu,
já nechci jít mezi ně,
jsou všichni tak šťastni pospolu,
raději si sním jídlo na peřině.
Gabriela

63
Nemůžu se dívat, jak jsem sebrala vnukovi
místo,
a jak se dcera dře, aby po mně bylo vždy čisto.
Dokud člověk má sílu, jít si kam chce, je
svobodný,
ale když už to nejde, tak je provždy bezmocný.
Závislá na rodině, mám toho dost,
přeci nebudu mladým způsobovat zlost.
Rozhodla jsem se, že se tedy znova,
zase vrátím do domova.
Gabriela

64
Chopím se holí
a půjdu se s nimi domluvit,
moc mě to bolí,
najednou se objeví dcera a nenechá mě
promluvit: „Jsem tak ráda, že jsi tady s námi mami,
vždyť tolik společných let je za námi.
Když jsi mě učila, chodit mluvit, starala se o mě,
když jsem byla nemocná,
neopustím tě teď, když jsi stará a bezmocná.“
Položí mě zpět do postele, načechrá peřiny,
pohladí mě po ruce, to jsou tak krásné vteřiny.
A potom ke mně do postele,
skočí vnoučata, smějí se vesele.
A já vyprávím o minulosti,
bez emocí a bez zlosti.
Vnučka

65
Vnučka
V měkké peřině, cítím teplé babiččino tělo,
poslouchám jak vypráví, v jejím životě se toho
tolik dělo!
Dnes je to ale jiné, babička vypráví,
jaké na sobě s dědou spáchali bezpráví.
Hádali se, nedokázali už spolu být,
nenašli společnou řeč, obviňovali se pořád,
všichni pak museli sami žít,
a mysleli si, že ten druhý je neřád.
Vnučka

66
Bez muže, bez lásky,
sama na dítě,
na obličeji objevují se vrásky,
deprese chytla babičku do sítě.
Bylo to těžké dostat se z toho,
musela obětovat koníčky a ještě mnoho.
Chtěla jsem poslouchat dál,
ale brácha najednou prudce vstal.
A pak se z hlavou v dlaních zhroutil do sedu „Takže jste mi tajili, že mám dědu?“
Vnuk

67
Vnuk
Tátovi rodiče bydlí na druhé straně našeho
státu,
takže když se s nimi vidím párkrát do roka, cítím
hroznou ztrátu.
Jsou pořád tak daleko, o moc dál,
než bych o to stál.
Myslel jsem ale, že mámin táta už není
a dnes babička řekla něco, co to mění.
Od té doby co se rozešli, tak se o něm
nemluvilo,
aby se v mámě a babičce prý něco nezlomilo.
Vnuk

68
Nevím, co by se v nich mělo zlomit,
ale nad tím už nebudu rukama lomit.
Nikdy mi neřekli, že mám dědu,
co s tím asi tak teď svedu?
Najdu ho to je jisté, řeknu mu, že mé svědomí je čisté, že jsem jeho vnuk
a taky príma kluk.
Budu mít dědečka,
třeba bydlí kousek od našeho bytečku.
Vnuk

69 „Kde bydlí děda?“ v hlase mám chlad.
Babička mi to řekne a utiší mi po informacích
hlad.
Bydlí kousek od nás a já jsem v šoku,
mohli jsme se potkávat na ulici spoustu roků.
A já nevěděl třeba, že je to můj děda,
proč mi to nikdo neřekl, copak je to taková
věda?
Vyběhnu ke dveřím. „Kam běžíš, synu?“ „Už ti mami nevěřím,“ že jsem bez dědy, dávám ti za vinu.
Máma se za mnou dívá se slzou v oku,
já mám ale právo na dědu, ztratili jsme tolik
roků!
Dcera

70
Dcera
Manžel šel za synem, doma je ticho,
je mi hrozně, úzkost mi svírá břicho. „Musela jsem mu to říct,“
obhajuje se máma.
Neodpovím na to nic,
cítím se tak sama.
Když se naši rozešli,
dávala jsem si za vinu, že kvůli mně své hádky nepřešli,
mnohokrát jsem probrečela peřinu.
Dcera
71
A máma dříve tak veselá,
byla najednou nešťastná a udřená.
Spousta let jenom sami
a proti nám celý svět,
dvě nešťastné uplakané dámy,
konverzace se vmáčkla do holých vět.
Vždycky když se chtěl táta vrátit zpátky,
mezi rodiči se opět rozhostili prudké hádky.
Nakonec to oba vzdali
a mé city k nim za své vzaly.
A teď najednou, jak ten čas letí,
stojí táta vedle mě,
já už ne dítě, ale matka dvou děti,
i přesto mě nesměle obejme.
Dcera

72
Jako když kdysi přišel z práce domů
a já se mu do náruče vrhla,
potom jsme se honili kolem stromů,
zatímco máma podlahu drhla.
A pak kouzlo okamžiku zmizí,
a táta je mi najednou cizí.
Nedokážu rodičům odpustit,
nedokážu už s nimi ani vteřinu být.
Dcera

73
Manžel mně pohladí něžně líc,
miluji ho víc a víc,
je moji oporou,
drží mě na nohou.
Máma v šoku na tátu hledí,
musí se sednout,
a když sedí,
nemá sílu se zvednout.
Děti jsou nadšené obíhají dědu. „Dáš si tati kafe?“ to jediné ze sebe dostat
svedu.
Dcera

74
Gabriela „Proč jste se tenkrát pohádali?“
přímá otázka od vnučky, které jsme se všichni
tak báli. „Těch hádek bylo moc,
ne jenom jedna,
oba jsme si mysleli, že děláme moc,
zatímco druhý nejedná.
Najednou jsme se doma začali míjet,
nedokázali jsme se najít a náš vztah se začal
rozbíjet.
Trávili jsme čas vedle sebe, ale ne spolu,
stahovalo nás to každým dnem dolů a dolů.
Až jednoho dne jsme od sebe odešli
a potom se už jako manželé nesešli.
Dcera

75
V tu chvíli do toho vstoupí dcera, „Nenáviděla jsem sama sebe, byla jsem
zdrcená.
A pak bylo ticho, že bylo slyšet spadnout špendlík,
svíralo se mi břicho
a v krku jsem měla knedlík.
Dcera

76
Můj muž seděl naproti nám,
tak osamělý, tak sám.
Všechny ty roky samoty, co jsme mohli být
spolu,
kdybychom se nenechali stáhnout hádkami
dolů.
Kdybychom si dříve víc dělali radost, víc spolu
byli, šli třeba na večeři, na rande a ne jen o tom snili.
Nejvíc to ale odnesla našeho holčička,
byla ještě tehdy tak maličká.
Měla jsem ji říct, že to není její vina,
jenže to pro mě byla hrozná dřina. Škoda, že jsme s Danem nedokázali místo
hádky,
vzít toho druhého za ruku, ty roky už nikdo
nevrátí zpátky.
Dcera

77
Dcera
Máma žije zase s tátou,
je jim spolu líp,
já vím ale že jak stárnou,
budu je zase muset k sobě vzít.
Dědi chodí každý den za babi a dědou,
sedí jim na kolenou, radostí předou.
Dohání ztraceného roky, které jsme jim vzali, škoda že díky našemu strachu, dědu dřív
nepoznali.
A svět se dál točí,
a my s mužem od rána do noci
v pracovním kolotoči,
bez úlevy a pomoci.
Dcera

78
Vyskočit z něj nejde ani na chvíli,
jinak bychom mohli jít pást tak na louku na býlí.
Někdy mám pocit, že se můžeme sedřít,
navíc nám děti přestaly věřit.
Snad nás přestanou pořád prověřovat
a zase nám jednou budou důvěřovat.
A tak zatneme zuby a jsme rádi, že nás ta práce, alespoň trochu baví.
Nejlepší ale je, že rodina je zdravá,
bez toho by to nebyla ta pohoda pravá.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
22940
10.10.21 07:56

Tak schválně, kdo to dočetl celý??? :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1053
10.10.21 09:29

@Janli jako snaha byla fakt, ale nedala jsem to přiznávám :oops: :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
11
10.10.21 10:27

Dočetla jsem to celé a klobouk dolů! Dlouho jsem něco tak pěkného nečetla :potlesk:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4687
10.10.21 11:34

Já jo, ale adminka asi ne, jinak by tam snad opravila tu pravopisnou chybu s i/y. Bohužel znovu to číst a hledat ji už nechci :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
86
10.10.21 13:59

Dlouhé, ale pěkné a musím říct, že mě to svým způsobem i dojalo.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2203
10.10.21 15:10

Já to celé přečetla a chybky jsem našla dvě ;) :

  • povidli
  • city za své vzali

Ale kvůli tomu to nepíšu. Předně obdivuji odvahu autorky, pustit se do básně, tuhle formu deníčku jsem tu nikdy neviděla, a že jsem tu aktivní už pár let. Nevím, nakolik je to autobiografické a nakolik smyšlené, ale mně se to moc líbilo, usmívala jsem se i byla dojatá.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4687
10.10.21 15:54

@PenelopaW jo, tak to povidli mě vyloženě praštilo do očí :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
15081
10.10.21 15:59

Dobrý den.

Moc díky za upozornění na chyby… Opraveno.

Musím se přiznat, že mi nešlo udržet pozornost :nevim: :roll: :? :,(
Na poezii jsem nikdy moc nebyla… :think:

Nicméně, autorku obdivuju. Protože je to (za mě) masakr :D Já bych nedala ani dvojverší…
Takže: :potlesk:

Ještě jednou díky za ty chyby. A pardon!

Petra :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
9947
10.10.21 16:47

Bylo to trochu depresivní, ale dala jsem to a je mi z toho trochu uzko, aby to tak nedopadlo i u nás…

  • Zmínit
  • Nahlásit
15081
11.10.21 08:44

Taky jsem dočetla až do konce. Nadchl mě pohled na situace z různých úhlů, nadchla mě snaha nehledat viníky, nadchla mě snaha o pochopení situací těch druhých. To kolem sebe vídám málokdy. Líbil se mi spíš příběh než sama poezie.
Díky za zajímavý začátek dne,
Jitka :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
33
12.10.21 08:55

Mně tento deníček hodně zaujal, ani ne tolik tím, že je veršovaný, ale hlavně obsahem. Takový deníček jak jde život, jak se mění životní role, jaký dopad mají rozhodnutí v životě, chyby. Pohled na stárnutí.
Já jsem ho četla jedním dechem.

  • Zmínit
  • Nahlásit
7628
12.10.21 14:31

Úplnej epos! Mám rád lidi, co si hrají se slovy a třeba veršují. Svého času jsem napsal básnickou sbírku o lahvi Vodky :-). Škoda, že pro fenomenální verše typu:
Nazouvám si botky,
v akci mají vodky,
už se řítím, už se ženu,
hned pět láhví z pultu beru,
u kasy pak pokladní,
prý kolik roků, kolik dní,
mi je.
Proč posadili za pokladnu,
pyje…

nenašel tehdy můj středoškolský ústav dostatečné pochopení a musel jsem to zachraňovat z němčiny přebásněnou Sněhurkou…

  • Zmínit
  • Nahlásit
129
14.10.21 06:59

To je délka 👍
Je to pěkné.

Příspěvek upraven 14.10.21 v 07:25

  • Zmínit
  • Nahlásit
19
15.10.21 16:17

Krásné, něco to ve mě zanechalo

  • Zmínit
  • Nahlásit