Pomoz a budeš po zásluze potrestán!

Jak jsem o letošních Vánocích zjistila, že vše špatné je vlastně k něčemu dobré.

*

Prosinec nasadil rychlost dobře trénovaného dostihového koně a ladně doklusal téměř do poloviny svého bytí. Děti se uložily ke spánku. Já sedím s hlavou v dlaních v kuchyni a přemýšlím, kolik věcí by bylo ještě záhodno dokončit, abych mohla v euforii zvolat: „Heuréka, Vánoce vítejte mezi námi, vše je tak nějak nachystáno.“

Dávno nemám ambice získat titul ženy s nejdokonaleji uklizeným kvartýrem a v posledních letech neaspiruji ani na cenu pro nejlepší vánoční pekařku. Výzdobu však v žádném případě zanedbat nechci, především kvůli dětem, které jsou ze všech těch světýlek doslova paf.

O víkendu dorazí moji rodiče, vezmou si na pár hodin ta naše zlatíčka do parády a já budu moci pracovat v klidu a bez věčných dotazů „proč, nač, zač“… opravdu se na tu pohodičku těším.

V tu chvíli mě ani nenapadne, jak se tyto smělé plány záhy rozpadnou v popel a dým.

U mých rodičů se již před několika lety zabydlela šedesátka, přesto jsou stále velmi aktivní. Táta neustále vymýšlí různá vylepšení jak v bytě, tak především na zahrádce, kterou převzal po smrti babičky do péče. Již pár měsíců spekuloval nad tím, že by neuškodilo uříznout jednu prostorově výraznější větev z ořešáku. Na takovou akci si však přeci jen netroufal úplně sám, a tak když k nám s mamkou dorazili, zeptal se manžela, zda má na odpoledne naplánovanou nějakou práci. Dostalo se mu odpovědi, že ne.

Za pár chvil již automobil s jejich osobami mizel v dáli a já se rozhodla, že se nyní na nějaké přípravy vykašlu. Využiji raději na prosinec neuvěřitelného počasí, k procházce s dětmi a s mamkou. Během ní jsme ještě nic netušíc žertovaly, co asi ti kutilové na zahradě vyvádějí. Při zpáteční cestě nás míjelo dědovo auto a my se divily, jak rychle pánové celou akci zvládli.

Po návratu domů mi však veškeré průpovídky o Patovi a Matovi zamrzly na rtech. „Máš raněnýho manžela,“ pronesl viditelně otřesený tatínek. „Co se stalo???“ táži se se strachem v hlase.

Dozvídám se, že když už bylo téměř po akci, větev uříznutá, snažili se ji stáhnout z plůtku, na který se poroučela, a ona, bestie jedna mizerná, spadla přímo na manžela. Ten hned tvrdil, že to není nic strašného a určitě to rozhýbe. Při pohledu na krásně natékající a barvu dozrávajících švestek získávající rameno jsem s ním jeho optimismus příliš nesdílela.

Po chvilkové debatě se v doprovodu druhého účastníka maléru vydal směr rentgen a mně nezbývalo nic jiného než čekat na vyzvánějící telefon. Po několika nekonečných desetiminutovkách se ten kýžený zvuk konečně stal skutečností. „Mám zlomenou klíční kost.“ Na jednu stranu úleva, že to není nic horšího, na stranu druhou i obavy, jak bude probíhat hojení.

Za pár chvil už byl manžel i se znehybněnou rukou doma a mně začal parádní kolotoč, jelikož s končetinou v závěsu se toho moc dělat nedá, měla jsem tolik práce, že mi na nějaké přehnané čančání bytu už nezbývaly patrony.

Kupříkladu s přípravou dřeva na topení se tento úraz jednoznačně neslučuje. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se chopit pily a sekyry a v duchu se modlit, abych nebyla o některý ze svých údů kratší.

Již jako malé škvrně jsem fušovala do dřevorubeckého řemesla a nemohla odolat lesklému ostří sekyrky, která tiše odpočívala v kůlně. Moje nenechavé dětské pazourky ji chytly a stačila jen malá chvilka a už jsem letěla do domu se silně krvácejícím ukazovákem a dotčeně vykřikovala: „Babička tu nechala ležet sekerku a vona mě sekla.“ Jizvu mám dodnes. Musím však s uspokojením podotknout, že mé schopnosti na tomto poli dosáhly výrazných kvalit a všechny prsty se, i přes intenzivní získávání otopu, nacházejí i nadále na svých místech.

Jak týdny plynuly, bolest v manželově končetině ustupovala, a tak jsem nakonec stihla i nějaké ty vánoční přípravy. A ve finále jsem si uvědomila, že opravdu platí všechno špatné je k něčemu dobré.

Sice se náš dům o svátcích nepyšnil dokonalou naklizeností a ani ta výzdoba nebyla dotažena do konce, ale všichni jsme si v rámci možností užili pohodové klidné dny a já se snad poprvé, co s manželem žiji, nemusela obávat, zda se stihne vrátit z práce včas.

Naše štědrovečerní hodování mohlo vypuknout v tu pravou chvíli. Okamžiky, kdy jsme společně vyhlíželi, až se na obloze objeví první hvězda, jsou nezapomenutelné, co na tom, že jsme kvůli lijáku a naprosto zatažené obloze neviděli vůbec nic.

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...