Porod císařským řezem
Od porodu jsem skoro půl roku, tak se musím konečně vypovídat. Moje předsevzetí, že druhý porod musí být zaručeně lepší než ten první klešťový se nenaplnilo. Ten, kdo jde vyžádaně a podplaceně na císařský řez, je u mě blázen.
Moje celé druhé těhotenství bylo konečně úplně ukázkové. Pokud tedy opominu, že jsem měla ve 12 tt neštovice a myslela, že to nepřežiju, jak mi bylo zle a ten strach o miminko, zda je vše v pořádku a že nebude mít nějaké následky..
Ale všechno v bylo v pořádku. Holčička se měla v bříšku vážně parádně a už od 5. měsíce byla dle UTZ o 3 týdny větší. No co, tak buď bude trochu větší, nebo se pletou, jako skoro pořád, to zvládneme. 3 měsíce před porodem už mě oslovovali lidé, když už rodím a zda to budou dvojčata nebo kluk, když mám termín až za 3 měsíce. Lezlo mi to fakt na nervy, bylo to denně.
Celé léto jsem byla jak vorvaň, naštěstí jsem některé dny
přežívala na zahrádce a u bazénu, když mě manžel vyvezl. 
Bohužel obrovské břicho mě ty 2 měsíce
šíííleně omezovalo, měla jsem ukrutné bolesti kyčlí, stydké kosti,
kostrče… No nebýt manžela a babičky, tak chudák starší dcerka by byla
jak vězeň, protože já sotva lezla a bydlím ve 4. p bez výtahu.
14 dní před porodem mi dělali ultrazvuk už v porodnici, jak to s tou velikostí vlastně je. Doktor se jen pousmál: „Tak maminko, právě teď je váhový odhad 4200 g, rozhodně doporučuji císařský řez vzhledem k Vašemu prvnímu klešťovému porodu“. Nechala jsem si zavolat ještě jiného doktora, jaký na to má názor. Sdělil mi, že to samozřejmě můžeme zkusit přirozeně. Musím ale počítat s tím, že pokud se někde miminko šprajcne, už to bude akutní císařský řez, který je rizikovější. Chvíli jsme se radili s manželem, manžel se sekcí souhlasil, že má o nás strach, ať neblbnu. Já měla slzy v očích, ale přemluvil mě…
Je to vážně divné, když víte přesně den a pomalu hodinu, kdy se vám narodí dítě. Sekci naplánovali na 39+0, měla jsem týden na to si vyběhat všelijaké vyšetření a psychicky se připravit. Noc před sekcí jsem nezamhouřila oka, lítaly mi strašné myšlenky, co když to ucítím jak mě řežou? (chtěla jsem být při vědomí, aby se mnou byl muž a viděla jsem malou), co když nebude plakat? Co když říznou miminko do hlavy? Co když vykrvácím, co bude s mými dětmi? Strach se střídal chvílemi s úlevou, že už za pár hodin to bude za mnou…
Ráno jsme dojeli do porodnice, udělali mi vyšetření, monitor, pak
sprcha, klistýr… Manžel přišel a čekali jsme až si pro mě / nás
přijdou. Na sále byla strašná zima, já se klepala jak ratlík, zimou
i nervozitou. Strašně hodný anesteziolog s asistentkou mě uklidňovali.
Než mi ale napíchli ten zpropadenej epidural do zad, který jim nešel do
mých zkroucený zad napíchnout, byla jsem nervózní víc a víc, srdce mi
lítalo jak zběsilé.
Když se konečně trefili, do pár sekund jsem necítila nohy a začal šrumec.
Nalítli tam doktoři v pláštích, roušky měli, plentu přede mě nandali
abychom to s manželem neviděli, ruce mi přivázali, kapačky… A na mé
pravé straně tikaly hodiny.
Bylo 9:36, když manžel přišel a chytil mě za tu přivázanou ruku plnou kanyl. Jelikož jsem nic necítila od pasu dolů, strachem mi začalo ještě víc skákat srdce a celý horešejšek od prsou nahoru. Museli mi něco dát do kapačky, abych se zklidnila, trochu to pomohlo. Přestala jsem se klepat a připadala si jak opilá.
Najednou slyším: „Tak jdeme na to“, bylo 9:47… uff, nic jsem necítila, opravdu nic, díky bohu jsem si říkala, ale ty 2 minuty, než jsem zaslechla mé holčičky pláč, byly nekonečné. Najednou slyším, jak někdo říká: „Teda, to je macek ale???“. A vzápětí ten krásný pláč.
Ihned jí zabalili a podali ukázat na pár chvil, pak s ní odešli na kontrolu. Manžel šel s nimi, jak jsem si přála. Během těch asi 10 minut, co byli pryč se mi udělalo příšerně zle, taková tupá bolest do zad, opravdu strašný, strašný pocit. Chtělo se mi zvracet a snad omdlít, nevím. Rychle mi dali něco asi na bolest, naštěstí to zabralo a už mi bylo celkem fajn, jen to tahalo a tahalo. Ale ten pocit, že mám mimo tělo dělohu a bůh ví co ještě, byl prostě šílený. (Nevím zda z vás někdo viděl film Ostrov, jak se ten černoch vzbudil během operace, když mu brali orgány a začal jim utíkat chudák… no vzpomněla jsem si na to a chtělo se mi také utéct). Pak jen vím, jak říkala ta asistentka anesteziologa, že už to bude, že mi budou vracet zpět dělohu a šít zbytek..Brrrrr!
Když se manžel vrátil i s dcerou, byl to nejhezčí pocit. Byla zdravá, krásná a měla 52 cm a 4570 g. Dlouho se mnou byli, než mě zašili (asi 30 min), po zašití mě přehodili na jiné lůžko a „malinkou“ mi přiložili na 10 min k prsu, to jsem si vyžádala. Když mě na JIP přišli zkontrolovat, to mačkání břicha bylo šíleně bolestivé a vyndavání vložek a přebalování postele a cévka na čůrání… takové potupné, ale co se dá dělat, když se člověk nemůže hnout. Bolesti břicha mi tlumily léky, které mi dávali do kapačky pravidelně, takže to bylo dobré.
Druhý den člověka nutí vstát a to je teprve zážitek, strašně to bolí. Člověk je jak svázaný, ale prostě musí vstát. Jelikož mi malou vozili málo, hned jak jsem vstala jsem si vydupala nadstandardní pokoj a už si jí tam vezla. Bylo mi fajn.
3.den jsem se cítila jak znovuzrozená, nic nebolelo, až jsem se divila. Taky jsem si už nešla pro léky na bolest. Já hloupá, až když mě začalo příšerně bolet břicho, utíkala jsem na sesternu pro něco, ale než zabraly, bylo to peklo. To šílené pálení, bylo mi do breku.
4.den po sekci jsme šly konečně domů, konečně. Manžel měl 3 týdny dovolené, takž pomáhal. Po pár dnech mi jizva zhnisala a to dost, udělaly se mi tam kapsy a díry, takže antibiotika, čištění, dren, bolest, bolest… Nemohla jsem mít ani kalhotky, takže manžel ošetřoval, višňák, vložka na krytí a pořád do kola, než se vytahal všechen hnis trvalo to asi měsíc.
Na lékách jsem nakonec byla 3 týdny, nedalo se to bez nich vydržet, vstávání a ulehání do postele byl pro mě horor. Pak už ani moc nepomáhaly, tak jsem to zvládala bez. Chudák malá měla teda super výživné mléko ☹ Jizva se mi zahojila až za 3 měsíce, ale vše jsme zvládli.
Kdybych chtěla 3.dítě, jakože asi bych chtěla, tak i kdyby mělo mít miminko 5kg, zkusím to prostě přirozeně, tohle už nikdy nechci zažít!
Tyjo takovyho macka bud ale rada
zes nerodila normalne, by te potrhala asi fest, pokud bys neměla nejak poctive
roztazeno aniballem 
nebo bys byla zasita zepredu dozadu a na sex
mohla pul roku zapomenout 
No hlavne ze je maličká zdrava a dobre papa,
jak pises v te diskuzi o vareni prikrmu 
Znam jednu holku co ma 4 deti a vsechny
císařem ze zdr. duvodu (tak ono po 2 cs uz ani jina moznost není ze), ale po
zadnem takovehle problemy nemela nebo o tom aspon nic nevim…tak at ti do
tretice ten přirozený pohodový porod vyjde - byt mi tolik co tobe (jestli
25 v nicku je vek?), a ne o 10 vic, tak s 3.nevaham…v 25ti dve deti, to
se taky uz moc casto nevidi… 
a po porodu běhala jak fretka.
Holka, to sis teda užila, ještě že jste
i s malou v pořádku. 
, přesto, kdyby měl někdo zájem, můžu do sz
jizvu mám ještě teď červenou 
, ale neví o čem mluví. Dlouho jsem
přemýšlela, jestli mám reagovat a napsat i svůj příběh, protože přece
každého zajímá hlavně ten jeho, tak kdo by to četl. Nicméně také
cítím potřebu vypsat se… V první řadě ti neskonale závidím, že to
bylo plánované. Já měla akutní a to je teda šok na psychiku. A ten klid
před operací - no závidím ti to. 
Můj porod trval 6 hodin otvírání se a
2 hodiny tlačení, takže porodní bolesti jsem si užila až až.. potom ten
horor na sále, následně 24 hodin na JIP. Operace byla komplikovaná,
ztratila jsem hodně krve, takže transfuzky, dren a podezření na vnitřní
krvácení. Hrozila mi další operace, takže sjem byla docela ve stresu.
O tom, že ta jizva samozřejmě ze začátku pekelně bolí ti říkat
nemusím, sama to znáš. Aby toho nebylo málo kompletně jsem se osypala a
nemohla kvůli tomu skoro vůbec spát, takže jsem po pár dnech padala na hubu
Na pokoj jsem ji dostala až 3. den a to taky
jen ve dne. Ať si každý říká co chce, já z toho císaře mám docela
velké trauma (z těch super výživných kontrakcí ne, ty jsem opravdu tak
nějak zapomněla, jak se říká). Nemá to nic společného s tím jestli
jsem nebo nejsem vděčná za zdravé miminko, jak tady některé maminky
píšou. Vážně uvažuju, že zajdu za psychologem. Při každém pokusu
o intimní život se mi vybavují záběry z porodu a brečím… mezitím
brečím, že jsem neviděla malou, jak přišla na svět na střídačku se
sebelítostí, že jsem si fakt užila bolest při porodu i po něm 
Každopádně, nenech se tim rozhodit! Jsi
maminka a určitě skvělá, co dělá pro svoje děti 100%, stejně jako já
