Porod jsme s dcerou přežily. Strach z její smrti mě ale dodnes nepouští

Lea se narodila předčasně, maličká, sotva jsem ji stihla zahlídnout. A pak zmizela za dveřmi, protože jak já, tak i ona jsme potřebovaly okamžitou péči. Zůstala jsem tam sama s prázdnýma rukama a hlavou plnou představ, co všechno se může pokazit.

Po převozu na šestinedělí začalo peklo. Kdykoliv jsem na chodbě zaslechla plakat jiné miminko, rozjela se ve mně panika, která mě úplně paralyzovala. A když jsem viděla rodiče odcházet se zachumlanými miminky ve vajíčkách… Bylo to těžké. Brečela jsem takovým tím zoufalým, naříkavým pláčem, kdy vás bolí celý tělo.

Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že se bojím tak moc, že mě ten strach úplně pohlcuje. A bohužel to neskončilo tím, že se dcera stabilizovala. Když jsme po několika týdnech konečně jeli domů, myslela jsem, že si konečně oddechnu. Místo toho začalo něco, co bych popsala jako očistec. Nejdelší a nejvyčerpávající období mýho života.

První měsíce byla Leuška extrémně uplakaná. Nepomáhalo nic. Navíc se mi nespustilo ani mlíko… Kolikrát jsem ji nosila dvě tři hodiny v kuse, propocená, vyčerpaná, a ona pořád plakala. Měla jsem pak už tik, skřípala jsem zubama tak, že jsem měla pocit, že si je snad ulomím. Občas jsem si v hlavě řekla: „Já se seberu a odejdu. Ať si brečí, jak chce.“ Nikdy jsem to neudělala, ty myšlenky mě samotnou děsily. Jenže ten řev ve mně spouštěl strašně zvláštní kombinaci vzteku a paniky. Rozčiloval mě, ale zároveň, když neplakala, tak jsem se bála, že se děje něco špatného. Že je zase v ohrožení.

Měla jsem pocit, že žiju v nějakém zvláštním stavu, kdy jen sleduju, jestli moje dítě dýchá. Reálně. Pořád. Zapínala jsem monitor dechu pokaždé, kdy jsem ji odložila. Nejhorší to bylo s kočárkem, tam jsem se jí bála dávat úplně a vzhledem k tomu, že nosítko se jí nelíbilo, byla jsem odkázaná na to ji neustále nosit. Kromě psychiky jsem si mezitím zhuntovala i zdraví, karpály, špatné zažívání…

A takhle jedu dodneška. Lea má skoro 8 měsíců a to nejhorší máme za sebou. Ale já se bojím pořád. Když spadne, když zakašle, když má horkou hlavu, když ochutná nové jídlo. Už bych to mohla nazvat deformací. Zapisuju si, kolik vypije a sní. Každý den, bez výjimky. Jako bych měla pocit, že když to budu mít pod kontrolou, nestane se nic zlého.

Jenže to není normální. A já to vím. A přesto nemůžu přestat. V jednu chvíli jsem si říkala, že mám poporodní depresi. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že tohle není jen deprese. Tohle je, jako kdybych se zasekla v tom traumatickém začátku. Jako kdyby to, co jsem tehdy cítila, nikam neodešlo. Jen se schovalo a teď ovládá každý můj den.

Když o tom mluvím nahlas, zní to možná přehnaně. Ale já fakt žiju v neustálém napětí. Mám pocit, že musím být nonstop ve střehu, jinak se stane něco hrozného. A tenhle tlak mě ničí. Občas si říkám, jestli jsem vůbec dobrá máma. Jestli nejsem až příliš rozbitá na to, abych ji dokázala vychovat tak, jak si zaslouží. Někdy ji k sobě přivinu a broukám jí: „Promiň, já se fakt snažím.“

Píšu to sem možná proto, že doufám, že to někomu dá smysl. Že nejsem jediná, kdo se bojí i toho, co ostatní berou jako samozřejmost. Že nejsem máma, která selhává, ale máma, která se snaží nezhroutit. Chtěla bych konečně přestat přežívat. Chtěla bych se přestat bát. Chtěla bych být normální máma. A hlavně… chci, aby moje dcera jednou věděla, že i když jsem byla vystrašená k smrti, nikdy jsem ji nepřestala milovat.