Porodila jsem dceru, manžel si mě už vůbec nevšímá. Přitom já potřebuji něhu

S čím jsem ale nepočítala, je, že mi bude tolik chybět obyčejná manželova pozornost.
Naše dcera je ještě malá a samozřejmě se všechno točí kolem ní. Kojení, přebalování, uspávání, praní, vaření, noční vstávání. Já jsem většinu dne někde mezi postelí, gaučem a přebalovacím pultem a mám pocit, že moje tělo už vlastně ani není moje. Všude se mě někdo dotýká, ale paradoxně mi chybí dotek, který by byl jen pro mě.

Nejde mi přitom o sex. Na ten momentálně ani nemám moc pomyšlení. Chci obejmout. Pohladit. Chci, aby si ke mně manžel večer sedl a jen mě na chvíli držel. Chci, aby mi třeba řekl, že mi to sluší, i když mám mastné vlasy a na tričku skvrnu od mléka.

Jenže manžel jako by vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Když večer konečně uspíme malou, každý si jde po svém. On si pustí televizi nebo vezme telefon, já se snažím ještě rychle něco uklidit a pak padnu do postele. Občas se mě zeptá, jestli něco nepotřebuju, ale to je asi tak všechno.

A já přitom někdy čekám celý den na těch pár minut, kdy bychom mohli být zase jen my dva. Bez miminka, bez lahviček, bez plínek. A ono nic.

Nejdřív jsem si říkala, že je to normální. Že jsme oba unavení. Že si musí zvyknout na novou situaci. Pak jsem si začala říkat, jestli se mu nelíbím. Po porodu jsem přibrala, moje tělo vypadá jinak a sama se v něm ještě úplně nepoznávám. Takže když se mě manžel přestane dotýkat, člověku samozřejmě začnou v hlavě naskakovat ty nejhorší možné scénáře.

Jednou jsem mu to už nevydržela a řekla mu, že mi chybí. Ne sex. On. Jeho blízkost, jeho pozornost, obyčejné pohlazení.

A on se na mě podíval, jako by vůbec netušil, že něco takového řeším.
Prý si myslel, že mě nechává být, protože potřebuju po porodu klid.
Takže zatímco já jsem si jeho odstup vykládala jako nezájem, on ho možná celou dobu myslel jako ohleduplnost.

A najednou mi došlo, jak snadno se dva lidé mohou minout, i když spolu leží každý večer ve stejné posteli. Já čekám na něhu a on čeká, až budu chtít mít zase svůj klid.
Teď se tedy učíme říkat si i takové úplně obyčejné věci nahlas. Že potřebuji obejmout. Že nechci být jen máma. Že jsem pořád jeho žena a že mi dělá dobře, když si mě všimne.