Porodní deníček

Tak se připojuji k dlouhé řadě porodních deníčků :)

*

Né, že bych přípravu na porod zcela ignorovala… Manžel mě poslal (jinak se to říct nedá) na víkendovou přípravku k porodu, abych se prý naladila na patřičou vlnu. Také jsem si přečetla asi tři porodní deníčky (v jednom mě zaujala poloha na všech čtyřech, což se později ukázalo býti klíčovým). A poslušně jsem si sbalila tašku už osm týdnů před porodem. Prostě ale… Jeden porod už mám za sebou (taky jeden potrat v druhém trimestru, což byl vlastně taky takový malý porod) a měla jsem hluboký vnitřní pocit, že tento porod proběhne v klidu a v pohodě. A neměla jsem chuť se tím dále zaobírat. Na rozdíl od svého prvního těhotenství, kdy jsem toho přečetla a prodiskutovala… hooodně ;+)

Můj jediný strach byl: Pane jo, co budu dělat, když to přijde o týden dřív, než má manžel volno… kdo vyzvedne první dítě ze školky? Byli jsme čerstvě přestěhovaní a kdyby se stalo, musel by staršího bráchu vyzvedávat tatínek a já bych byla v porodnici sama. Žádní známí a kamarádi nikde.

Nestalo se. Žádná katastrofa se nekonala. Termín měl být v neděli 11. 3. 2018 Od 3. 3. měl můj dovolenou, a o víkendu zavezl nastávajícího velkého (skoro pětiletého) bráchu k babičce. Uf. Stihli. Přežili. Paráda.

Nastal týden „druhých líbánek“. Sami. Doma. Jen my dva a obří břicho. Byli jsme nedávno přestěhovaní a poslední půlrok byl hektický, tak jsme si… užívali klidu a pohody. Kino. Třídění papírů. Fotografování břicha. Vyskládávání krabic na stěhování. Společné vaření. Sestavování nových skříněk. Společná návštěva gynekologa.

Nechala jsem si od gynekoložky píchnout akupunkturní jehly k přípravě na porod. Poprvé. Od začátku ledna jsem na dva prsty a poslíky jsem měla před týdnem tak silné, že jsem si myslela, že už musím porodit. Na akupunkturní jehly jsem tehdy neměla odvahu ;+) Ale teď už můžu. Už je to v klidu. Můžu rodit, kdy chci, je to v pohodě. Termín ok, první dítě u babičky, manžel doma. Super… před týdnem byly na ctg kontrakce, teď vůbec. Zvláštní ;+)

V pátek jsem začínala být lehce nervózní. Přece jen, na to, že mám od začátku ledna zkrácený a otevřený čípek a termín je v neděli… Hm… Jestli ono to mimino nebude moc velké, a proto se mu nechce, neb ví, že neprojde… Hm… Něco jako váhový odhad zde místní domorodci nepraktickují. Sakra, sakra. Co když budu přenášet, pak to budou složitě vyvolávat a pak to celé stejně skončí císařem… hm… no nic, začnu stresovat až tak za týden, zatím čas. Pojeďme raději ještě do Ikey pro ten botník, mám takové tušení, že je to dobrý nápad.

Ikea je kousek. Je devět večer. Procházíme labyrintem chodbiček a já se musím zastavovat a prodýchávat kontrakce. No… Co… Takové poslíky mám už týden a už jsem je měla daleko horší. Může to být porod, nemusí.

Když jsme jeli domů, těsně po zavíračce Ikey, měla jsem pocit, že kontrakce jsou tak po pěti až sedmi minutách. V autě totiž jsou hodiny… Pravidelné. Ale nic moc hrozného… Řekla jsem manželovi, že to vidím na brzký porod, nechť se připraví. Tak zalezl do vany. Já jsem zalezla do sprchy za účelem umýt si vlasy a oholit si nohy, neb mi to přišlo jako adekvátní příprava k porodu. Hlavně si ostříhat nehty. Co kdyby se náhodou něco zvrtlo. Pracuju v nemocnici, kde hodlám rodit, tak ať vypadám civilizovaně ;+) Manžel mi oholil taková ta místa, kam si osoba s obřím břichem nedosáhne. Místní domorodci to holení moc neřeší, a přece jen, jestli tam budu potrhaná nebo nastřihnutá, je lepší mít připravený terén… Hm…

Manžel stále ještě relaxoval ve vaně a já jsem šla do postele. Řekla jsem si, že vyrazím, jen co praskne plodová voda. Poslíky mám dlouho, odmítám jet do porodnice a pak se vracet, nebo hůř, pak tam „být s nepostupujícím porodem, protože ty poslíky někdo považuje za porod“. Lehla jsem si na igelit a nachystala jsem si staré kalhotky a velkou vložku. Lehla jsem si s plánem trochu se prospat.

Jenže mi nešlo usnout. Kontrakce byly pravidelné a sílily. Musela jsem je začít prodýchávat. Už jsem se téměř odhodlala začít zkoumat, jak pravidelné jsou a jak dlouho trvá interval mezi nimi. Lup. Hrklo ve mně, jak v hrachovém lusku. Praskla mi voda. Je jedna ráno. Aha… Je to, jak posledně. Sobota, nad ránem. Posledně mi praskla voda o půlnoci a malý byl v pět ráno na světě. Tak… mezi pátou a šestou? Bude dlouhá noc ;+) První je narozen 20. 7., teď máme 10. 3. Pěkné… Bude se to dobře pamatovat.

Instalovala jsem nachystanou vložku a šla vytáhnout manžela z vany. To rozechvění ;+) Chvíle pobíhání po bytě. Tašku. Jo. Boty. Ručník… Krabici na pupečníkovu krev. Volám do porodnice s dotazem, jestli mají volnou vanu. Nutně potřebuju vanu ;+) Prý že jo. Tak ok… Tak jedem ;+)

Sedli jsme do auta. „Tak kam?“ Ptá se manžel. „No k nám…“ říkám já. Moje práce je zhruba 40 kilometrů po dálnici. V případě špičky bychom tam jeli dlouho, tak jsem měla papíry i v blízké porodnici, která je asi osm kilometrů. Ale… já chci k nám. Je půl druhé ráno, není žádná špička. Tak jedem ;+) Těším se…

Kontrakce jsou docela silná. Poté, co praskla voda, zesílily. Tak prodechuju. Crčí ze mě voda, vystříkne jí kus vždycky na začátku kontrakce. Legrační :-)

Cesta trvá necelou půlhodinku. Vidím, jak manžel jede svižně. Je nervózní ;+) Nechává si říkat, kam má přesně zajet, prý, kdyby se mnou ke konci už nebyla řeč. Ježišmarjá… V poho…

Zastavujeme na parkovišti, kde jsem zvyklá parkovat, když chodím do práce. Hopla… Jsou dvě ráno, vchod je zavřený. Je začátek března, docela zima. Obíháme budovu s tím, že projdeme přes urgentní příjem. Ten je taky zavřený. Cože? To jsem nevěděla… Pravda, noční služby jsem zatím neměla…

Tak nakonec skončíme u hlavního vchodu. To jsem se to prošla. Ostuda, hlavně, že tu pracuju… Zamčeno. Naštěstí zvonek reaguje… říkám, že rodím, ať mě laskavě pustí. Tak mě teda pouští.

Jedeme výtahem k porodnímu sálu. Opírám se o zeď a prodechuju kontrakce. Už jsou celkem cítit… Dost…

Vcházíme chodbou, já a moje majestátní břicho. Za mnou manžel s taškou do porodnice. Široce se usmívám. Na jednom ze dvou sálů ječí paní. No… bude veselo.

Porodní asistentka nevypadá dvakrát sympaticky. Ouha. No… Snad to spolu nějak zvládnem. Nevěřím jí, vypadá, že neví, která bije… Trpělivě jí vysvětlujeme, že si přejeme odebrat pupečníkovou krev a že krabice na to je tady. Nemocnice by měla vědět, je v seznamu nemocnic, se kterou firma od pupečníkové krve spolupracuje. No snad. Vyhazuju vložku a kalhotky. Dle analýzy tekutiny – hurá, překvapení – je to opravdu plodová voda a já skutečně rodím a jdu na monitor.

Nejdřív monitor, vyšetříme vás pak. Protestovala bych, že „pak“ už budu rodit, že sice nevypadám, ale že už to mám za pár, ale… nechci se hádat hned na začátku. Chci po ní vanu. VANU. Já chci do vany. Hned. Prosím! Ok, prý ji jdou napustit. Dobře teda… U prvního porodu jsem – v podstatě celý porod – visela přes okraj vany a muž mi sprchoval záda. To bylo fajn. To chci zase. Dobře tedy, já tu počkám na těch vašich monitorech a vy mi zařiďte vanu a papíry. To by šlo…

Manžel odchází bloudit po nemocnici a hledat urgentní příjem, neb je potřeba… něco… vytisknout nebo nahlásit nebo co. Prostě papíry. Pravila jsem, že já už nikam nejdu, svěřila jsem mu kartičku pojištěnce a poprosila jsem ho, ať si pohne. Svižně. Je půl třetí. Jako…

Monitor. Ok… Srandovní krabička na měření kontrakcí. Naštěstí můžu ležet na boku, tahle poloha mi vyhovuje. Pozoruju čísla na monitoru, jak kontrakce přicházejí (bolet to začíná u čísla 15, kolem čísla 24 už je to nesnesitelné, a většinou vystoupají k 70, 100, 120…). Je noc. Tlumené světlo. Oranžový sálek. Zavírám oči, prodýchávám kontrakce, uvolňuji všechny svaly. Památná věta jednoho z deníčků, který jsem četla před prvním porodem: „… a dovolila jsem bolesti, aby vstoupila do mého těla…“ tehdy jsem nechápala, co je to za blábol. Člověk to pochopí, až během porodu. Prostě… Uvolněte všechny svaly, nic nezatínejte, nebraňte se a zhluboka dýchejte. Ono to pak bolí o dost míň ;+) Při jakémkoliv zatnutí svalů by byla bolest nesnesitelná.

Konečně přichází muž a po něm i porodní asistentka. Paní na vedlejším boxu kvílí. Je mi jí líto.

Při kontrole čípku se ukáže, že jsem na příjemných 8 cm. Ok… tak ale, já bych chtěla do té vany, děcka… když už jsem investovala litr do vyšetření na HEP C, které mě opravňuje k tomu porodit do vody…

Přesouvám se velmi pomalým krokem do sálku s vanou. Nořím se do obří vany. Není to malá normální vana, ve které se dá viset přes okraj a kde mi můj muž může sprchovat záda. Ale nevadí, je to vana. Voda je teplá. Zavěsím se přes okraj.

Přichází kontrakce. Silná. Hodně silná kontrakce. To je ta horká voda, strašně to ten porod zintenzivňuje. Začínám kvílet také, takže kvílíme duet s paní přes zeď. Přichází porodní asistentka a doktorka. Doktorka mě zdraví a ptá se mně, jak se mám. Jo, ok… (pokud zrovna nemám kontrakci, samozřejmě). Prý by mi raději píchla žílu. Ok… Poslušte si. Píchá mi žílu, ani to necítím. Nějak mi zrovna končila kontrakce, nebo tak. Naštěstí na ni nevěší žádnou infuzi, jenom ji zavede a nechá tak. Takže mi ani tak nevadí. Odcházejí… Paní vedle strašlivě ječí.

Počkejte… buďte tu se mnou… já už rodím… prosím…

My přijdeme.

Jj, místní domorodci. Je tu prostě málo lidí. Paní vedle rodí. Jenže já taky. Další kontrakce je nesnesitelná. Zavrčela jsem na manžela, který se mi snažil polívat záda horkou vodou. Tentokrát mě to rušilo, nedokázala jsem se uvolnit. A když jsem se neuvolnila, kontrakce byla… nesnesitelná. Přichází tlak na konečník. Nemůžu ještě tlačit, nebo se potrhám, to zaprvé. A zadruhé, bylo by fajn, kdyby už sakra někdo přišel.

Přichází jiná porodní bába. Oznamuju jí, že rodím a že lezu z vody, neb se mi v ní už nelíbí. Kromě toho, voda už není čistá. Na klystýr se tu nehraje ;+)

Přichází lékařka. Jsou ze mě trochu nešťastní. Jednak se jim přesouvám z vany, druhak se posunula sonda a místo ozev dítěte to evidentně bere ozvy moje, které jsou 120 za minutu. Nevěří mi, že to je moje akce a myslí si, že mimčo má problém.

Tak prý, že vezmeme odběr z hlavičky. A to je přesně ta chvíle, kdy v porodnici potřebujete manžela. Protože, když máte mezi kontrakcema asi tak dvě minuty, tak nestihnete v klidu v cizím jazyce přetlumočit vzkaz: „Vážení, zaprvé, dítě se narodí dřív, než stihnete s tou krví doběhnout k přístroji, zadruhé, né, ja rozhodně nevydržím v leže na zádech s nohama od sebe, a to ani pět vteřin, a zatřetí, začínám tlačit, můžu už?“

Můj muž má hluboký a uklidňující hlas a přetlumočil výše zmíněné během následující kontrakce. Ano, chvíli jsem byla na zádech s nohama od sebe, ale nevydržela jsem to dýl jak těch pět vteřin. Sorry, jako, budeme se muset obejít bez odběru, to nedám. Mrskla jsem sebou jak ryba (což bylo vzhledem k velikosti mého břicha neuvěřitelné) a vzápětí jsem byla na všech čtyřech.

Myslím, že v této poloze budeme rodit. Tak nějak se mi v ní líbí. Chtěla jsem původně rodit na boku s nohou nahoře, ale… takhle to bude ok. Porodní asistentka a mladá doktorka byly s polohou ok, prý jen, mám dát nohy víc od sebe.

Přišla poslední zničující kontrakce, kterou se mi už nepodařilo rozdýchat, a tak jsem ječela. Ječela jsem něco jako „netlačit…“ protože jsem věděla, že prostě nesmím začít tlačit předčasně. Potrhala bych se. Bolelo by to. Nemělo by to cenu. Musím počkat, až se ty cesty nachystají. Změnila jsem hluboké dýchání na dýchání „udýchaný pes“. Jo, to jsem u minulého porodu nějak nevěděla, teď už to vím. Dobrý nápad…

Pak přišlo povolení k tlačení, a už to bylo ok. To už nebolelo. Cítila jsem jen, jak se mi rozestupují kosti pánve. Cítila jsem hlavičku, jak vstupuje dolů. Tlačila jsem ze všech sil. Hlavička vstoupila, vjela do pánve a po povolení kontrakce zase odplula nahoru.

„Sakra,“ řekla jsem nahlas. A co včil? To se takhle budeme přetlačovat tam a zpátky? Nezdálo se, že by to porodní asistentku a doktorku nějak rozhodilo, tak jsem tlačila při další kontrakci znovu. Co mi taky jiného zbývalo? Fandily. Požádala jsem muže, ať taky fandí.

Zabralo to ještě jednu nebo dvě kontrakce. Hlavička pomalu postoupila kanálem až ven a vykoukla. Lup. Bylo to, jako rodit přesýpací hodiny. Hlavička venku, tělíčko vevnitř. Tak ještě poslední kontrakce… Prý se mám narovnat, pustit se postele a pověsit se za šátek, abych měla lepší úhel. Viděla jsem, jak můj muž propadá panice. Dítě hlavičkou venku a my všichni čekáme v klidu na další kontrakci… No přišla, tělíčko prošlo a za ním tsunami plodové vody. Šplouch. Ohodila jsem všechno kolem ;+) Dítě mi položili mezi kolena, abych si ho prohlédla. Dobří blázni, sotva se držím, celá se klepu, ještě ho rozšlápnu ;+)

Opatrně jsem se posadila. Mimčo mi dali na prsa a přikryli nás. Bylo 03:25.

Nastalo celkové uvolnění. Čekáme na placentu. Hladím mimčo, dávám ho k prsu. Je celé teplé, mokré a kluzké, má otevřená očička a dívá se na mě. Chvíli plakalo, ale teď se jenom zvědavě dívá kolem. A má černé vlásky. Spoustu vlásků.

Hm… vážení… a co bude s tím pupečníkem? Chvíli jsem chovala mimčo a pak jsem opatrně nadhodila otázku. No… ten necháme dotepat…? Odpověděli. No, víte, ale my bychom si přáli odebrat tu pupečníkovou krev, víte? Jakou krev? Bože můj… Přišla jiná porodní asistentka a asi jim to zapomněla říct nebo co. Ona byla divná…

Nastalo běhání a svižné odebírání pupečníkové krve. No… Cosi pochytali, moc toho ale nebylo. Bylo to trochu pozdě. Nedá se.

Mezitím se mimčo přisálo na prso. Musím říct, že zavinování dělohy po druhém porodu bolí výrazně víc než při prvním ;+) Odešla placenta. Vyšetřili mě. Poraněná nejsem, ale mám obří cystu v poševní stěně. Ano, smíte mi ji punktovat. Nebudu rozebírat, že by možná bylo fajn, kdyby si toho někdo všiml ještě před porodem;+)

Když jsme skončili s vyšetřováním a punktováním cysty, mimčo zvážili a změřili. Ukázalo se, že měří 54 cm a váží 3,5 kg. Wow. Velkej ;+)

Nechali mě ještě dvě hodiny na porodním sále, v místnosti pro čerstvé šestinedělky už byla paní vedle. Porodila o deset minut přede mnou. Proto tam byl takový chaos…

Přesunuli mě do postele, mimčo zůstalo se mnou. Tělo na tělo. Manžel odešel domů, čeká ho spánek a pak cesta pro staršího bráchu. Postel se mnou a s miminem později převezli na pokoj. Flexilu mi naštěstí k mé velké radosti sebrali ještě na porodním sále. Hurá. Nesnáším, když mám flexilu…

Mimčo jsme pak během dopoledne oblékli. Zavolala jsem si k tomu sestry. Celý den jsem si ho chovala, a nechávala jsem ho přisát se k prsu. Přišla kamarádka z práce s přítelkyní. Utekla sobota. Mimčo zvážili, všechno ok. Večer jsem ho chtěla dát do postýlky vedle postele, do takového toho akvárka. Ono se to tak psalo v materiálu, který jsme dostali v nemocnici – že prý dítě má spát tam. Jenže sestra, co dělala noční vizitu, mi říkala: „No, můžete to zkusit, ale tam on stejně nebude chtít spát sám…“ Tak jsme spali spolu ;+) Dala jsem vedle něj kojící polštář. Trochu jsem se bála, že ho zalehnu, ale… zdá se, že místní domorodci to dělají takto. Tak jo, no… Nezalehla jsem ho.

Kojení… chování… přebalování… Přišla jiná kamarádka z práce, a pak ještě jedna. A ještě jedna. Dostala jsem spoustu dárečků :-) Utekla neděle. Večer mimčo zvážili. Všechno ok.

V pondělí mimčo zvážili, provedli prohlídku a pustili nás domů. Přijel muž a starší brácha, aby nás vyzvedli. Přišel nás taky navštívit kolega z práce. Můj muž byl zrovna zcela nahý v mojí posteli, přikrytý jen dekou, protože si dával po dlouhé cestě sprchu. Byl chudák celý zničený, moc se nevyspal a jel takovou dálku tam a zpátky… Já jsem naopak poskakovala po pokoji a krotila starší dítko… ;+)

Tentokrát jsem kojila bez kloboučků, nějak to šlo samo. Bylo super, že po mně nikdo nechtěl dítě po každém kojení vážit. Ani po mně nechtěli ty přesné odstupy od kojení ke kojení. Prostě jsme se tři dny mazlili, malý trénoval, jak se přisát, a ono se to kojení tak nějak samo nastavilo… Malý přibíral dle tabulek, jak se později ukázalo. Vážili ho každý večer před spaním a doma ho obden vážila porodní asistentka, která chodí v šestinedělí po matkách. Porodní váhu měl zpátky za týden.

Dobrý, všici přežili…

Take home massage: Jak jsem někde vyčetla a co mi pomohlo – nezatínat žádné svaly u kontrakcí, prostě se uvolnit. Pak se člověk otevírá rychle a lehko. A teplá voda nejspíš mohla za to, že jsem neměla žádná poranění. Ale já vlastně nevím…

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
2322
7.10.18 12:57

Gratuluji. A tys rodila někde v cizině?

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.10.18 13:07

Pekny ;) kde jsi rodila - v jake zemi? To povidani o domorodcich je mi povedomy :think: :lol: ale me to teprve ceka

  • Nahlásit
  • Zmínit
1522
7.10.18 21:12

@Pennya a @ocean.mama : Německo, Hessensko. Na jednu stranu tam matku moc nestresují zbytečným vyšetřováním. Na druhou stranu… Vyšetření na streptokoka? Na co? Že jste ho měla posledně positivního? To už je dávno… Downův syndrom (je mi 34…)? Čeho se jako bojíte, na co? Anemická? No kupte si v lékárně něco s železem. Váhový odhad? Co to je? Otevřená na dva prsty ve 30 týdnu? No jo, no, to může být… :roll: Když si člověk chtěl vyšetření zaplatit, tak mu ho udělali… Bylo to ale trochu drahý. Nehrotím moc věcí, ale jako… ten streptokok… (nakonec vyšel negativní, ale stejně :mrgreen: ) Jo… a… návštěva gynekologa byla vždycky minimálně na tři hodiny. Hodinu a půl v čekárně - vážení a měření - hodinu a půl v čekárně - pětiminutuvé vyšetření lékařem. Jsou… nemožní. Prostě nemožní! Ale zas mi nekecali do porodu, což jsem velmi ráda. :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.10.18 22:00

@Zabka-kvak Tak to jsem prekvapena ze v Nemecku se s tim tak neparou. Ja cely tehotenstvi dochazim jen k midwife, gynekologa sem ani nevidela :D scany delaji dva plus jeden ve 36tt - vahovy odhad. Triple testy & na Dawna mi delali, Streptokok tez ne, na cukrovku taky ne. Jak rikas, matku nestresujou a nechavaji tomu volny prubeh kdyz je vse v poradku za coz jsem rada. Na druhou stranu kdyz problem byl tak jednali opravdu dobre a pohotove, nemuzu rict pul slova :andel: je zajimavy cist jak to chodi v jinych zemich, oproti porodum v CR

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.10.18 22:22

@ocean.mama to popisujes UK, ze? :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
1522
8.10.18 09:01

@ocean.mama : Nemůžu říct, že by u problémů pomohli. Měla jsem problém s něčím jako „syndrom neklidných nohou“. Nikoho to nezajímalo. Snažila jsem se to řešit s doktorkou. Prý mám zkusit železo (to už jsem po zkušenostech z předchozích těhotenství brala od začátku, odmítala jsem čekat na chvíli, kdy už budu anemická…). Tak že prý možná magnezium. Nepomohlo. Chtěla jsem po ní aspoň odběr krve na ionty (železo, magnezium, kalium…). Prý né, že to nedělá, neumí, není potřeba… Tak jsem šla za praktikem (pokaždé dlouhá obědnací doba…). Napsal mi béčka (hlavně, že beru už koňskou dávku ve Femibionu). Krev - né, prý na co. Poslal mě za neurologem. Než jsem si vystála frontu na termín, tak jsem porodila a potíže zmizely :jazyk: Jo, ještě Hebamma mi radila olejíčky a kneipování. Jj… Odborníci :roll: Češi neví, co mají… školstv… zdravotnictví… I v Hessensku jsou odborníci. Ale je jich málo, jsou drazí a čekací doby jsou velmi dlouhé. Po porodu mě chytla záda. Než jsem se dobrala na fyzioterapii, malýmu bylo půl roku. A to jsem se opravdu moc snažila. Mohla jsem si ušetřit půl roku bolestí zad :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.10.18 23:10

@lovethelife Ano da se rict ze UK ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
661
10.10.18 11:39

Moc kránsě napsáno ;) jen to zavinování dělohy - já ho měla poprvé nejhorší, bolení dá se říct neustále asi 3 dny. Podruhé jsem to ani jednou nepocítila, jako bych ani nerodila, paráda. Potřetí mě to bolelo jen u kojení :D

  • Nahlásit
  • Zmínit