Můj třetí porod trval hodinu a deset minut: tak se narodila moje Andrejka

Můj první porod trval pět hodin... Druhý dvě a půl hodiny... A teď jsem s hodinou deset trhla rekord. Končím, protože s takovou to do porodnice příště nestihnu :)

Můj třetí porod trval hodinu a deset minut: tak se narodila moje Andrejka

Je pátek, slunečno, horko. Vydala jsem se ke svému gynekologovi na prohlídku, neb v neděli mám termín. Vydala jsem se sama, je stále koronární krize. V roušce vydržím přesně pět minut, pak vidím hvězdičky. Pokouším se moc se nehýbat, abych nemusela omdlívat.

Můj felčar je cool, má cool účes s šedivějící vlnou a s ničím nemá problém. Nemá problém ani s tím, že mimino je nosem k mojí stydké kosti, takže přesně obráceně, než by mělo být. Můj felčar je elegantní pán asi čtyřicetiletý, velmi šaramantní, a dí, že když jsem porodila dvě děti přirozeně, že nevidí problém. Na mé strachy, že „Sternguckerkindern“ se rodí dlouho, obtížně a bolestivě oponuje, že to není pravidlem a dle jeho názoru se mimino během porodu určitě otočí. Odhaduje váhu mimina na 3 680 g a dále prorokuje, že o víkendu to asi nebude, protože jsem zcela zavřená. Můj felčar má skoro vždycky pravdu ;-) Věděl již ve dvanáctém týdnu, že čekám holčičku. Od té doby se můj život zcela zásadně změnil. Holčička! Fakt jo?! Už jsem nedoufala… Je to holka… Fakt jo!!

Jo, zavřená… Prý jsem zavřená. Je pátek. V pondělí jsem měla tak brutální poslíky, že jsem si myslela, že jedem do porodnice a půl noci jsem strávila na balóně v úlevových polohách. U minulého porodu jsem byla dva měsíce dopředu otevřená na dva prsty a teď mám dva dny před termínem a nic. Jo jo, už to vidím, prý že to bude v poho. No nic.

Nastala sobota. A nic. Jak to? Obě přechozí děti se narodily v sobotu nad ránem. Jak přes kopírák. V pátek v noci poslíci, v sobotu po půlnoci praskla voda, a jeden se narodil v pět ráno, druhý ve tři. Je sobota ráno a nic? Co to má jako bejt? Chjo… Smiřuju se s tím, že budu asi přenášet… S tím, že porod bude dlouhý a bolestivý jsem se už smířila. Jsem ready. Mám obří kartonovou krabici, ve které si do porodnice vezu: body do vody pro mého muže. Plavky pro mého muže. Ručník pro mého muže. Coca-colu pro mého muže. Sušenky pro mého muže, sváču, oříšky. Rebozo šátek. Masážní balonky. Náhradní oblečení pro mého muže… Aby to chudák vydržel, na dlouhé porody není zvyklý. Budu potřebovat někoho, kdo mě vydrží dvanáct hodin sprchovat záda horkou vodou ;-) Teď se teda smiřuju s tím, že budu přenášet. Tak jo… no co… tak si ušiju ještě jeden setík pyžamek. Jo… nebo dupajdy, ty jsem ještě nestihla… Hm…

Sobotu zasvětím přípravám k porodu. To znamená, kromě toho, že téměř stojím na hlavě při cvičení „spinning babys“ ještě v kleče vydrhnu podlahy v obou koupelnách. Taky umyju všechna okna. Vysaju pečlivě auto. Celá se protáhnu. Nic moc se neděje.

Zítra je termínové datum. Líbí se mi. Má být 2. 8. 2020, pořádná lvice rozená v srpnu, tak to má být. A protože rodím zásadně v noci, a třetího se mi nelíbí, postupuju k silnějšímu kalibru.

Vana. Horká. S mým mužem. V horké vaně jsem letos ještě nebyla. No… ono to moc horká vana není, vzhledem k tomu, že tam jsme spolu obá. Ale neva.

Víno. Víno jsem letos ještě nepila. Moc mi to nechybí, já na víno moc nejsem. Ale ok…

Zasednu k šicímu stroji a šiju pyžamka. Začišťuju nákrčníky, na což jsem objevila boží video. Tak to nadšeně provádím. Mám takové podezření, že jsem nemohla porodit před dokončením těch pyžamek. Mám je… troje. Jsou krásná… fakt se mi to povedlo.

Přichází můj muž a praví. Jj, dobrý… pro Ríšánka. Pro Davídka. Pro…eee… Aličku? Hele, nemůže se jmenovat Alice, to je blbý. Ok. Už jsem si myslela, že jsme se sjednotili na numerologicky-foneticky-jazykově vyhovujícím jméně, které znají v Česku, Anglii i Německu. A zas nic. Tak prý že Andrea, no… Mám takový pocit, že při tom šití jsem pozorovala velmi nenápadné tvrdnutí břicha, ale byla jsem tak zabraná, že jsem se tím nezaobírala.

Jdeme spát. Teda né spát… Jdeme… to… aplikovat ty přirozené prostaglandiny, víte jak, že… Usnu. Probouzím se zimou a také bolestí břicha. Okamžitě se naštvu. Jauuu…vajs… sakra… to jsou hnusní poslíci. To jsme teda nemuseli přehánět, s tím… no… nic…

Plížím se po schodech do horní koupelny, abych neprobudila muže. Plán je zalézt na balon, pustit si Anniččiny instruktážní videa k porodu, případně afirmace a nějak ty poslíky rozdýchat a rozcvičit.

Sedím na záchodě a přesvědčuji svůj smart-telefon, že bych se potřebovala dostat tam a onde. Přichází brutální poslík, je takový naléhavý. Lup. Ozvalo se lup. Chvíli bylo hrobové ticho a pak se ozval zvuk, jako když někdo pustí kohoutek s vodou. Po chvíli bylo znova ticho. Aha. Tak jo. Tak to asi nejsou poslíci. Můj mobil říká, že je přesně 01:38 ráno.

Mám za sebou už nějaké porody a ten poslední trval dvě a půl hodiny, do porodnice je to půl hodiny. Né, že bych chtěla plašit, ale tak nějak vím, že je čas pohnout zadkem. Jdu probudit muže a sděluji mu, že mi praskla voda a jedeme do porodnice.

Nemůžu ale jet do porodnice, dokud si neumyju hlavu. To je vyloučeno. Jdu si umýt hlavu. Svižně. Můj muž stepuje před koupelnou s obří krabicí do porodnice. Umývám si hlavu a cítím, že ty kontrakce jsou fakt hustý. No jo… Vylezu ze sprcháče a musím se opřít o umývadlo a dýchat. Vím, jak prodýchat kontrakci, aby nebolela. Potřebuju se ale uvolnit a plně se na to soustředit.

Vylezu z koupelny. Je 01:50 a chci ještě zavolat do porodnice, že jedu. Volám. Paní na druhém konci je příjemná. Prý je volno a klid, ať vyrazíme. Překvapilo mě, že jsem volala po skončení kontrakce a než jsem dotelefonovala, byla tu další.

Sedím na ručníku v autě a jedeme do porodnice. Je noc. Teplá, krásná, letní noc. Kontrakce přicházejí a odcházejí. Pěkně si je prodýchávám a zjištuju, že to hluboké, vibrující ááááá je fakt příjemné. Mám pocit jako osoba ze staré báje, která za pomoci zvuku (vibrací) velké píšťaly rozbila hradby starého města. Zpívám si svoje áááá, je hluboké a klidné.

Když se proberu z kontrakce, vidím, že jedeme 190 po dálnici, kde je osmdesátka. Okamžitě seřvu muže, že s takovou nám seberou řidičák a že přece tolik nespěcháme. Můj muž se se mnou nehádá. On ví, že to není dobrý nápad… Cesta trvá 35 minut normální rychlostí. Myslím, že za půl hodiny jsme to stihli… Ke konci cítím, jak při kontrakcích postupně odtéká plodová voda.

Blížíme se k porodnici. Jezdím tudy do práce. Já tam totiž pracuju. Překvapuje mě, že ty kontrakce jsou po dvou až třech minutách a fakt silné. Moje áááá je postupně výš a výš.

Zastavujeme před hlavním vchodem. Né jak minule. U Dády jsme zastavili na parkovišti pro zaměstnance a já jsem pak zjistila, že vchod je v noci zamčený. Tancovala jsem tehdy kolem porodnice aspoň dvacet minut, než jsme se do ní dostali. Teď už jsme zkušenější. Instruktuju muže, kde má parkovat (tam, jak je ten čáp), a že já jdu hlavním vchodem, ať mě dožene.

Stojím před hlavním vchodem, zvonila jsem. Kontrakce. Další kontrakce. Nic. Zvoním znova. Co je? Všimla jsem si, že u zvonku je papír, ale neměla jsem mentální kapacitu ho číst. Po druhé kontrakci mi došlo, že to asi bude nutné. Jo. Prý že: Zvonek nefunguje, běžte přes urgentní příjem. Nebo tak něco. Sakra.

Jako hoši… Já už nikam jít nemůžu. Já totiž jsem schopna přesunout se dvacet metrů a pak se musím zastavit… přesouvám se tedy po dvaceti metrech směrem k urgentnímu příjmu, tím směrem parkoval muž. Kontrakce jsou fakt intenzivní a naléhavé. Musím se předklonit a opřít, abych je rozdýchala. Moje ááá přechází do sopránu.

Je noc a tma a zima… a já míjím márnici, a mám kontrakci. A potřebuju se opřít, a je tu jen černý mercedes a ošklivý špinavý podchod. Hm… se vám na to vykašlu, jako… já už nikam nejdu… Chtělo se mi nadávat, ale tolik dechu nemám, tak se předkloním, opřu se o vlastní kolena a zazpívám vysoké sopránové ááááá, níž to nejde. To je taková ta fáze paniky, jak o ní Anička mluví. Tak mě postihla tady. Mám chuť to zabalit, hoši, dneska né, nemám náladu.

Podaří se mi doklusat k urgentnímu příjmu. Může být tak 02:35. Je tam můj muž, který se tváří nechápavě a trpasličí sestra, která mě zná. Mám pár vteřin do další kontrakce. Sděluji, že rodím, a že musím, ale fakt rychle, na porodní sál. Opřu se o lavičku a zařvu svoje áááá, což sestru vyděsí natolik, že nás oba doprovodí až k výtahu. Je zlatá, sami bychom to nestihli najít. Kýho psa, kdo má vědět, které dveře jsou zamčené a které ne… Sestra volá na porodní sál, aby varovala osádku, že je to fakt jízda.

Výtah. Vystupuju z výtahu, otevírají se dveře na porodní sály. Jde mi vstříc příjemná sestřička, s úsměvem. Kývnu jí s širokým úsměvem na pozdrav, opřu se o stůl a zpívám si svoje áááá, protože kontrakce. Přemýšlím, jestli to zvládnu až na porodní sál. Je to ještě nějakých patnáct metrů. V pauze mezi konttakcemi dobíhám až k sálu, jdeme na ten bližší. Ááááá, už se opírám o futra sálu. Sestřička mi pokládá ruku na kříž, což je velmi příjemné.

A jsme na porodním sále. Super. Svižně se zbavuji veškerého oblečení. Mám v plánu hupsnout na postel, hezky do kleku, a začít tlačit. Zazpívám své poslední ááááá, a užívám si ten opravdu vysoký a čistý dlouhý tón. Níž to fakt nejde. Takhle vysoko zpívají divy v opeře, a to ještě jen ve finále. Páni, to mám hlas! Mám krásný čistý hlas, nádherné áááá. Škoda, že to normálně neumím…

Ještě bych se chtěla sestřičky zeptat, jestli už jako můžu tlačit, jestli jsem dost otevřená. Vysvleču si tričko a cítím, velmi zřetelně, jak se mimčo svezlo dolů. Sestřička na mě chce navléknout pruban k uchycení ctg sond. WTF? Jako co? Teď? Proč? Na co? Whatever… No, jako… pruban jsme oblíkly, jednu sondu tam částečně dala, ale ona stejně okamžitě vypadla…

Tož včil. Zaujala jsem startovací pozici na porodní posteli. Sestřička mi upravila madla, abych mohla být v kleku a pohodlně se u toho zapřít. Jsem udýchaná, unavená, trochu naštvaná, protože jsem si představovala, že budu hezky ve sprše a né, že tu budu běhat jak srnka kolem porodnice… chtěla bych si teď odpočinout (běhat takhle kolem porodnice, to bylo trochu sportlich…), chtěla bych sprchu. Také ta pozice není úplně stopro, jak bych chtěla, jenže já nevím, jak bych to přesně chtěla… Níž? Výš? Hm… nevím… Jenže to už se stejně nestíhá. Na další kontrakci tlačím.

Kontrakce. Už nezpívám, neprodýchávám, v klidu a cíleně ze všech sil tlačím. Tlačím, protože mám pocit, že musím, protože chci, protože to tak prostě má být. Když tlačím, kontrakce nebolí. Mimino se posunulo, cítila jsem, jak se mi rozestoupila pánev. A na konci kontrakce hlavička zase zaplula dovnitř. Sakra… to se tu jako budem takto přetláčet? No jo, to je tím, že je obráceně, holka… To bude porod, kruci…

Porodní asistentka konverzačním klidným tónem praví, že všechno je ok, a že až přijde kontrakce, mám tlačit. Ale že mi možná řekne, ať netlačím, ať prodýchávám, to podle toho, co mimino. Ať se nedivím. Jsem úplně v klidu, protože cítím, že ta dáma ví, co dělá. Můj muž mi později řekl, že prý při té první kontrakci se už objevila hlavička, ale že ji zašťouchla zpátky. Že se strašně polekal, ale asi to mimino nebylo v ok pozici. Kýho psa, nevím.

Každopádně, tlačím dál. Hlavička do půlky. Pauza. Hlavička. Pauza. Tělíčko do půlky. Pauza. Co to má jako bejt? Ríša se narodil na jeden zátah… Dáda na dva. Šel jak přesýpací hodiny. Hlava, tělo. Klečím, mám pocit fakt slušného tlaku tam vespod, ale nebojím se, a nepříjemné to taky moc není, spíš takové extrémní. Konečně mimino celé venky. Šplouch.

Hledím na mimino. Hledí na mě, oči jak trnky. Moje krásná holčička! Tolik vlásků! Moje… Je celá já. Dovolím porodní asistence, aby mi miminko opatrně podala. Klečím, tak se musím opatrně otočit a sednout si na porodní postel.

Uf… Je 02:48. Slušně pozdravím a řeknu, jak se jmenuji. Dřív jsem to fakt nestihla.

Tulím mimino. Necháme ho, ať se samo přisaje, trvá to. Obě vydýcháváme. Všechno fajn.

Mezitím přišla mladá paní doktorka. Nechám si píchnout flexilu a odebrat krev, což je nutné, protože chceme nechat schovat pupečníkovou krev. Tak provádějí tanečky kolem pupečníku. Dostanu ještě oxytocin, sice hudrám, že žádný nechci, ale nehudrám moc intenzivně, tak ho dostanu. Prý, kvůli porodu placenty. Říkám si, že se mi ho vyplavilo tolik, že nějaký navíc už nemůže vadit…

Po chvíli vyklouzne placenta. Další kapačku s oxytocinem odmítnu. Sice paní doktorka hrozí, že mi ji dá, protože se to musí, ale je pak asi natolik zaměstnaná papírováním, že na to asi zapomene. Vyšetření po porodu velmi jemné, všechno ok, netřeba nic štupovat.

Dvě hodiny se tulím s miminem na porodním sále. Je horké, a jemné, a voní jako mimino. A je celé moje. Jsem ráda, že nikam a nic nemusím, že můžu prostě jenom být. Ke konci této doby ho ještě sestřička zváží a změří a zkontroluje. Mimino mám pouze v ručníku, po vyšetření v plíně. Proběhnu se ještě na WC a doufám, že mi pak třeba dovolí sundat tu pitomou flexilu (tak to bylo posledně). Tentokrát to neprošlo. No… být tam znova, tak si ji prostě vytáhnu sama, už jsem ji na nic nepotřebovala a mě tyhle flexily děsně vadí…

Posílám muže domů. S tou velkou krabicí. Tak to teda nebyl dvanáctihodinový bolestivý porod, jak jsem čekala… A mimino se nakonec samo otočilo, takže bylo ve správné pozici…

Narodilo se přesně na termín, váha 3 710 g (takže to můj felčar dle ultrazvuku strefil na gram… bylo to o dva dny později, takže přesně dle tabulek o 30 gramů…), 55 cm. Velká holka;-)

Převezou mě i s postelí a miminem na šestinedělí.

Neděle. První den strávím tulením s miminem, obleču ho až v podvečer. Prostě ležím na posteli a mimčo mám na prsou. Přijdou tři kolegové na letmou návštěvu, potěší mě to. Muž se tu taky otočil. Je tu klid, společná jídelna je zavřená, protože korona. Nosí mi tedy jídlo až k nosu. Piju čaj, ležím v posteli, mimino na prsou a je mi krásně. První noc jsme mimino trochu umyly, s noční sestrou, protože bylo vlasaté a všechna ta smolka a plodová voda ve vlasech… spím s miminem na prsou. Nikdo si nedovolil mi oponovat, a on to ani nikdo vlastně nekontroloval.

V pondělí pokračujeme ve stejném duchu. Trochu blbý je, že mimino má hlad, ale já ještě nemám mlíko. Nijak mě to nerozhazuje, čekala jsem to. Tak piju jak duha a přikládám, co to jde. Otravuje mě, že zavinování dělohy bolí. Je to otravnější jak porod. No jo, no, třetí mimino… Až tak otravné, aby to chtělo paralen, to ale zas není. Bolí mě bradavky, kojení je fakt hustý. No jo, no, vím ale, že to přejde. Překvapuje mě, že se můžu normálně osprchovat a dole mě vůbec nic nebolí. Také můžu sedět na posteli v tureckém sedu a připadá mi to pohodlné…

V úterý jedem domů ;-) Mám před sebou dva kouzelné týdny, kdy ležím na gauči a mimino mám na prsách. Nebo kojím. Klid, pohoda… nic nemusím. Hoši jsou u babiček, já mám dva týdny leháro… Mimino je fakt super. Spí. Nebo pije. Bradavku umí bafnout samo (asi že tím, jak říkala Anička, že si ji po porodu našlo samo). Je to moje nádherná holčička. Vlasatá. Spinká. Nepláče. Sem tam se dívá…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
9108
15.1.21 02:36

Super! :potlesk: :palec: Rodila jsi tedy v Německu? Gratulace, úžasné popsané :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1886
15.1.21 09:43

Po dlouhé době porodní deníček, který se mi opravdu líbil, bez výhrad :). (Čímž nechci demotivovat nikoho, kdo se odhodlá k sepsání svého porodního příběhu!) Kromě toho, že deníček obsahuje podstatné informace o průběhu porodu, mně dostal nejvíc stylem, jakým je napsaný, kdy autorka podle všeho ani ve chvílích nejbolestivějších neztrácela vtip a nadhled. U třetího jsem sama měla takové kontrakce, že na mytí hlavy jsem ani nepomyslela, a sopránové výšky jsem dávala s naprostým přehledem, kdy jedna část mého racionálního já, která se raději preventivně stáhla do nějakého hodně temného koutku mé hlavy, kde se zavrtala do rohu a zaujala co nejmenší prostor, se zaujetím obdivovala, jaké zvuky jsem s to vyluzovat :). Oceňuji i to, že personál za dané situace nevyžadoval vyplnění všech informovaných souhlasů, jako tomu bylo u mého prvního porodu :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
19659
15.1.21 09:52

Super. :kytka: Díky za deníček. Přesně tohle pár dnů před termínem potěšilo a bodlo. :pankac:

  • Zmínit
  • Nahlásit
29
15.1.21 18:44

Krásný deníček, suprově napsaný ;) :potlesk: :potlesk:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6321
15.1.21 19:34

Super :palec:
Taktéž jsem po dvou klukách rodila holčičku, která byla ještě pár hodin před porodem obličejem dopředu… jenže porod brzy začal, tak jsem si k tomu naštěstí nestihla nic moc vyhledat :mrgreen: Dost mě pak překvapilo, že pak vylezla „normálně“, čili obličejem dozadu, nebo mi to tak aspoň manžel říkal. Taky jsem měla třetí porod nejrychlejší a dokonce mě po něm (narozdíl od prvních dvou) vůbec nebolelo zavinování dělohy, což mě teda hodně překvapilo, protože po druhém porodu PA říkala, že je to pokaždé horší…). Jo a do dalšího už jsem taky jít nechtěla, ale neplánovaně se podařilo, takže si to budu muset dát ještě jednou :D

  • Zmínit
  • Nahlásit
1523
15.1.21 20:51

@Jahudka82 Díky moc:-) Ano ano, bydlíme v Německu, v Hessensku. Jako všechno zde, i porodnictví je velmi individuální - jsou tu moc příjemné porodnice, a taky některé méně příjemné. Moje byla moc fajn!

@PenelopaW V porodnici už byly papíry nachystané, sepisují to v klidu předem. Už jsem tam jen zavolala těsně, než jsme jeli, aby si našli moji složku. Myslím, že tato praxe už se pomalu objevuje i v Česku! Je to rozhodně příjemnější, než něco řešit v průběhu porodu. To muselo být hrozné, jejda… :hug:

@P4ja Držím palec! :mavam: Za chvíli bude krásné miminko, jé, užívejte! Andrejka už bude mít půl roku, strašně to utíká. Miminka jsou… úžasná! Co bych ráda poradila (co poradili mě…): hlavně se nebraňte kontrakcím a nebojujte s nimi, spíš nechte tělo, ať se v klidu otevře. Je to takový extrémní zážitek, ale… nikoliv nutně negatvní ;) Ráda vzpomínám na všechny porody :-)

@Yasmin2 Díky! :-)

@fenny Jůůůů :-)) Tak uvidíme, co uvidíme my, abychom to neměly všechno stejně :jazyk: Také čtvrté neplánujem, ale… no… ;) A bude holka, nebo kluk? Jak se těšíte? Držím palec! :kytka: :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
19659
15.1.21 21:28

@Zabka-kvak Díky. Taky jedu na vlně afirmací, meditací, reboza. A už se těším na to moje aa nebo, co to bude. :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6321
15.1.21 21:48

@Zabka-kvak Těšíme se moc, je to sice neplánované, ale rozhodně chtěné a milované od první chvilky. Pohlaví je překvápko, jako vždycky :palec: Psala jsem deníček o tom čtvrtém otěhotnění, bylo to celkem vtipný… nikdy neříkej nikdy, no ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
4530
16.1.21 07:15

Krásně napsáno :palec: moc hezky se to četlo a celkem se u toho nasmala, jak jsi to psala necenzurovaně komicky :mrgreen: :potlesk:

  • Zmínit
  • Nahlásit
25625
17.1.21 07:39

Krásně napsané, děkuji :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
577
23.1.21 06:51

Nadhera! Krasne napsano. S takouvou bych sla rodit hned :lol: v porodnici jsem byla s pani, ktera treti kousek porodila do 15 minut od lupnuti vody a prvni bolestive kontralce. Do porodnice to nestihli :) tak by to mozna u vas vypadalo po ctvrte.

  • Zmínit
  • Nahlásit