Porodní sen a procitnutí

Porod je prý cesta ke zrození ženy. Já vím a s pokorou i vděkem přiznávám, že jsem štastná, že já i můj chlapeček jsme spolu na světě, oba zdraví. Můj porod nebyl nic dramatického. Žádné kříšení, přidušení ani kleště, zvon či císař. Porod proběhl přirozeně vaginálně a dobře. Ale ne tak, jak měl být. Byl pro mě těžký na zpracování. Provázelo ho trauma a zklamání, až pocity selhání. A já se z toho potřebuji vypsat a za zveřejnění se nestydím a nechci, aby to znělo rouhavě, když byl porod zakončen zdravím matky i miminka, ale přesto si svá traumata z porodu občas neseme a zpracováváme.

*

Na svůj první porod jsem se vyloženě těšila. Velmi jsem prožívala fakt, že budu rodit. Na otázky, zda se bojím porodu, jsem vždycky hrdě odpovídala, že se vůbec nebojím, ale naopak těším. Nebojím se bolesti, protože je přirozená a k porodu přece patří! Vážně jsem se nikdy porodu nebála. Zajímal mě porod z hlediska psychiky ženy, četla jsem o hypnoporodech až orgasmických porodech a alternativních porodech a věřila, že všechno je jen v hlavě a já bolest vnitřně zpracuji, s bolestí se přece dá pracovat. Celý porod je přece jen psychika a naše hlava, když do toho jdeme odhodlané, půjde to dobře. Nechápala jsem ty ženy, který chtějí bolest tlumit nebo plánovaně rodit císařem. Byla jsem proti tlumení bolesti i lékařským zásahům, pokud nejsou životu nutné. Žena si přece musí porod odžít se vším všudy, i s bolestí. Brala jsem, že bolest k porodu přece neodmyslitelně patří a přežije to v dnešní době každá ženská. I v minulosti to ženský daly, žádná neumřela přece čistě na bolest, spíš na jiné komplikace, ale s bolestí se to dá přežít. Tlumit bolest jsem považovala jako odklon od toho, jak by porod vypadat měl. Jen ať rodím i s bolestí. Chtěla jsem svůj první porod naplno prožít a ne ho brát jako lékařský výkon.

Měl to být výjimečný den mého života. Měla jsem zažít něco mimořádného. Porod přece žena nezažije běžně. Chtěla jsem proto udělat všechno pro jeho nejlepší průběh a odnést si z něj krásný zážitek. Zrození života, zrození matky, magie, ženství, intuice, dary života i Boha. Početí až porod je něco výjimečného. Chtěla jsem dokázat, že mám na to stát se ženou v tom smyslu, že dokážu sama porodit. Zdravá žena a zdravé dítě nepotřebují lékařské zásahy. Vzpomínala jsem, že už jako malá jsem ráda sledovala či viděla filmy, ve kterých ženy rodily, ráda jsem si ty scény přehrávala a snila, že budu taky ta rodící hrdinka. Přitahovalo mě sledovat rodící ženy. Vždycky se mi líbilo to porození dítěte. Téma porodu mě vždycky hodně bralo, ráda jsem četla i příběhy, jak ženy rodily, jak se dá tlumit bolest alternativní cestou, bavilo mě číst o různých přístupech k porodu. Porod jsem brala jako bránu do světa ženství. Roli rodičky jsem si měla užít. Měla to být má největší role, kterou budu hrát možná jednou za život. Ale… Dopadlo to úplně jinak a z porodu mám trauma a stále se z něj dostávám a zpracovávám a zpracovávat mi pomáhá i psaní.

Otěhotněla jsem bez problémů ve 24 letech, rodit jsem měla v 25 letech. To je přece ideální věk na dítě, ne? První screening dopadl výborně, i když jsem na něj kvůli nespolupráci prcka musela dvakrát a až na podruhé mi bylo odhaleno pohlaví. Dobře dopadl i podrobný velký ultrazvuk ve 20. týdnu. Čekala jsem zdravé miminko! Všechny gyndařské prohlídky dopadaly vždycky dobře, neměla jsem ani těhu cukrovku ani jiné komplikace, o kterých se píše.

Těhotenství jsem i já prožívala víceméně v klidu a bez komplikací, moje tělo se se všemi těhotenskými příznaky popasovalo samo bez lékaře. Ok, pár drobností tu bylo. Paralizovala mě šílená únava. Na těhotenství mě překvapilo, jak silně unavená se můžu cítit. Až mě překvapilo, jak strašně vyčerpaná a slabá se cítím. První týdny jsem ani nevěděla, že jsem těhotná, vynechaly mi měsíčky a občas mě píchalo v podbřišku a často jsem čůrala, ale jinak v klidu, ale pak jsem v prvním trimestru byla tak unavená, že bych nejraději umřela, vykonat i drobnou činnost fyzicky bolelo, vstávala jsem před obědem, po obědě padala únavou na hubu a šla si lehnout, pak chvilku vzhůru a v sedm večer zase spát.

Brečela jsem únavou i z pohybu typu dojít na wc. A měla jsem strašnou žízeň a pila litry vody. Přece jen jsem trpěla podváhou a moje míry byly 154 cm na výšku a 40 kilo. První tři měsíce jsem se tedy cítila, jak po chřipce nebo po kocovině… a nejčastěji něco mezi tím, kdy mě všechno bolelo a jen jsem ležela a spala, hlavu jsem měla, jak vymetenou a necítila žádnou euforii. Tehdy jsem si říkala, že snad bych radši zvracela nebo měla bolesti, než tu šílenou únavu. Z prvních měsíců těhotenství, které jsem prožívala v létě, si pamatuji jen postel a šílenou únavu. Spala jsem víc než 12 hodin denně, po obědě spát, pak přetrpět do večera a spát jít už v osm večer. Později se přidaly i slabší nevolnosti, především pachuť v puse a hrozná žízeň. Trochu jsem taky párkrát v práci zvracela, slabší žaludek, ale nic dramatického. Nezvracela jsem často, ale žaludek mívala jak na vodě, chutě i pachy mi dělaly zle, žaludek stále bolel. Pak už to bylo jen dobrý. Od 14. týdne jsem se cítila dobře, sice slabší, ale dobře.

Ještě zmíním, že mám za sebou jisté nepříjemné životní zážitky, řekněme jistá vážná raná traumata, a proto se zpočátku vynořovalo jakési trauma a zlé vize. Jak jsem už od dospívání měla k porodům kladný vztah, když jsem je viděla ve filmu nebo o nich četla, tak u sebe jsem viděla, že si takové procesy nezasloužím. Vlastně mám a dlouho jsem měla pocity, že když byl na mě někdo hodný, říkala jsem si, že si to snad ani nezasloužím a proč není hrubý ke mně, a v hlavě se mi vynořovali scény, kdy zažívám zlo. Kolem sebe jsem vnímala zlo a říkala si, když trpí tenhle člověk, proč ne já, čím si zasloužím mít se dobře, vážím si dost toho, co mám. Pokaždé, když jsem viděla nebo četla něco, kde lidé trpí, třeba chudobou nebo násilím, jsem si říkala „Páni a ty se máš tak dobře, proč oni trpí a ty už ne?“

Měla jsem vidiny, že si zasloužím rodit v hrozných podmínkách, někde zavřená ve sklepě nebo ve výtahu nebo třeba i uvázaná na řetěze a kolem mě lidé, kteří jsou na mě hrubí, vyčítají mi, když jen u porodu zanaříkám a já nesmím dát najevo žádnou emoci, nedostanu u porodu ani vodu, pouze mě každý okřikne, ať neřvu. Viděla jsem jak ostatní obtěžuji, když jenom zmíním, že rodím, mám zavřít hubu a tlačit, ať můžu jít makat. Vidím vizi z jednoho filmu, kdy žena rodí a jeptišky jí ještě nadávají, že rodí ďáblovo dítě. Měla jsem můry, že rodím a druzí po mně plivou a nadávají mi u toho. Všechno hezké u porodu jsem vnímala jako svou vlastní zhýčkanost. Musím prostě tiše sama odrodit, odejít v lepším případě do ústraní a poradit si sama. Taky jsem sebe viděla, že kdybych rodila v nemocnici, tak personál se mnou jedná hrubě, protože jenom rodím a rodilo přede mnou miliony žen, tak se z toho nezasluhuje dělat drama a vyčítají mi různé věci. Brala jsem to, že nejsem nic extra a nic zajímavého si nezasloužím. Porodily ženský v dramatických podmínkách, tak proč si zrovna já mám zasluhovat něco extra? Nakonec se mi ale podařilo tyto bolístky překonat, zbavit se traumatu z toho, že rodím v horších podmínkách a hrubě. Mateřství se stalo cestou, jak se všeho zbavit a naopak poznat lásku, dobro. Hodně mi pomohli i ostatní přesvědčit mě, že zlé je pryč a porod by pro mě měl být naopak mimořádným zážitkem, který různé rány zahojí. Tak jsem si slíbila, že si ho prožiju hezky.

Na porod jsem se svědomitě připravovala, abych nic nenechala náhodě a rozuměla svému tělu. Četla jsem, co se dalo, viděla, co se dalo, a našla si dulu, která se se mnou před porodem vídala a připravovala se mnou porodní plán, abych si den D. opravdu užila. Snažila jsem se být informovaná a hlavně jsem věřila, že porod zvládnu, protože rozumím svému tělu. Dulu jsem si zpočátku vyčítala, že si nezasloužím mít extra přístup, že nejsem nic víc než ostatní ženy, které v minulosti rodily bez duly klasicky v poli nebo později na porodní posteli, že můžu rodit úplně klasicky a o co jde, ale pak jsem to zpracovala a dulu jsem mít chtěla. Vize zla se přeměnily do podoby něčeho něžného a krásného. Rodím možná jednou max. dvakrát za život, tak ať to za to stojí. Měla jsem rodit 12. 4. a tajně doufala, že to vyjde až 17. 4., na narozeniny mojí mamky. S termínem porodu stoupalo vzrušení i těšení, hlava byla připravená, ale tělo ne. Týdny ubíhaly a ke konci to už nebylo s bříškem pohodlné, žáha pálila, furt jsem byla na wc, špatně seděla, spala, bolela mě záda, ale o to víc jsem se těšila na porod.

Vytvořila jsem si k porodu svůj vlastní postoj a přístup a rozhodla se pro domácí nebo ambulantní porod, kdy s dulou strávím co nejvíc času doma a pak si pouze skončím na chvilku do porodnice, ale za pár hodin se zase vrátím s děťátkem. Zda bude porod doma nebo ambulantní, měl ukázat čas a situace, to jsem nechala otevřené. Bud se narodí doma ve vaně, nebo ve vertikální poloze v pokoji nebo podobným způsobem, ale v porodnici, kde mají rovněž k dispozici vanu i porodní stoličku. Chtěla jsem rodit přirozeně bez lékařských zásahů. Cítila jsem, že se bojím vnitřních vyšetření a ráda bych je minimalizovala a taky vím, že odklon od lidské přirozenosti není v případech porodu dobrý. Dula mi vysvětlovala, že tak jak se děti plodí, by se měly i rodit, tedy osamotě v intimitě. Nechtěla jsem, aby můj porod byl jako lékařský zákrok. Všechny monitoringy, vnitřní vyšetření a oxytociny nechci! Taky jsem četla o lotosovém porodu a hodně jsem s ním rezonovala. Placentu jsme chtěli použít k rituálu a zpracovat ji na znamení zrození ženy a syna. Rozhodla jsem se pro bonding, dotepání pupečníku a nesmývání novorozeneckého mázku u mého lotosáčka. S děťátkem jsme chtěli mít vlastní intimitu ihned po porodu. Ležet v posteli nazí, líbat se a mazlit, první kojení.

Přes všechny bloky v hlavě jsem se postupně dostávala a zpracovala je, abych mohla začít znovu a líp. Dohodly jsme se, že jakmile přijdou kontrakce, dula za mnou přijede, u mě doma budeme sedět v tichu, v šeru, zapálíme si svíčky, dula se postará, abych pila, bude mi jídlo i pití podávat, měla jsem vyzkoušet i bylinky na podporu porodu spolu s akupresurou a akupunkturou, a když budu mít náladu, tak si pustíme hudbu, film nebo si budeme jen tak povídat. Taky budu hodně ve vaně, dula mi bude sprchovat záda a provádět masáže. Ve vaně jsem věřila, že kontrakce zvládnu co nejlíp, zvlášť, když tam budu mít šero. Líbilo se mi, že ženy někdy porodí i doma do vlastního bazénu, o tom případu jsem věděla. Líbila se mi i vize rodit v přírodě, dřív ženy rodily i v lese, ale věděla jsem, že to není reálné, ale říkala jsem si, že to musí být krásné, a krásné musí být i rodit doma. Na podruhé už bych ale zvládla odrodit i sama někde, takže snad v přírodě to vyjde podruhé.

Taky jsme měly v plánu, že kontrakce budeme spolu prodýchávat a vizualizovat, polohovat. Dula mě měla masírovat, používat aromaterapii, být mi oporou. V porodnici jsem pak chtěla rodit na porodní stoličce a polohu si sama zvolit, ale rozhodně měla být vertikální. Věřila jsem, že si v tu chvíli zvolím pro sebe tu pravou polohu sama a dula mi bude ukazovat hlavičku děťátka v zrcátku, eventuálně mi navede ruku, abych si sáhla, jak leze ven. Nesouhlasila jsem s preventivní epiziostomií. Po porodu se děťátko nesmělo oddělit od placenty, pupečník měl dotepat a děťátko se mnou mělo odpočívat v placentové dece, ihned zkusit kojit, prostě typický bonding jak vyšitý. I placentu zvládnu porodit sama, díky masáži břicha i prsou od duly a díky deťátku na mé kůži. Byla jsem spokojená, jak jsem dozrála k tak velkému zážitku.

A teď vystoupí krutá realita…

Ve 37. týdnu a 4 dni jsem teprve zajišťovala registraci do porodnice s gyndařkou, protože dle gynekoložky stačí registrace na sklonku 37. a 38. týdne, taky mě tam objednali až za pár dní, že je čas a měla jsem ten den taky setkání s dulou, jely jsme do nemocnice ještě na jedno moje vyšetření. Měla jsem ulítaný den a docela dost zajišťování věcí i doma. Dula se mě ptala, jak se cítím, pouze mě bolela třísla poslední dny a furt jsem lítala na wc, jak mimčo tlačilo, ale jinak ok. Říkala jsem si, že už se těším na porod, že už mám bříška, jak mě tlačí plné zuby. Ten den jsem ulehla kolem jedenácté večer do postele po spršce a tehdy mě poprvé bolelo břicho. Měla jsem za sebou náročný den, mamka navíc přijela z vyšetření očí až ze Zlína, plus vyšetření a povinnosti doma. Poslední dny jsem moc nespala a teď jsem byla moc unavená a šla spát. Břicho tvrdlo, poslíčky jsem měla prvně. Jenže pak se to rozjelo. Nemohla jsem spát… Vždycky po chvilkách přišel šílený tlak na konečník, tlak, že jsem měla pocit, že se roztrhnu a musela jsem běžet na záchod a tlačit. Paralizující a šílený tlak, pokaždé jsem se zapřela o wc mísu, zatla zuby a tlačila a přetlačovala tlak, kdy jsem myslela, že se mi roztrhne dole všechno. Byla to strašná noc a já pořád opakovala, že to jsou určitě poslíčci, že to přejde, že si půjdu lehnout, usnu a bude klid.

Plodovka neodtekla, ono nutkání tlačit nebylo pravidelné a já si řekla, že to musí brzo přejít. Dule jsem nevolala ještě, byla noc a já věřila, že to jsou poslíčci a já ji zavolám až ráno. Občas jsem i plakala, že už jsem unavená. Měla jsem za sebou náročný den a chtěla spát. Po každé bolesti jsem uléhala s tím, ať už, prosím, to nepřijde a já se pořádně vyspím. Vždy, když jsem neměla nucení tlačit, tak jsem věřila, že už je to navždy pryč a já budu spát až do rána. Smlouvala jsem s osudem, ať rodím až druhý den, ať se na to vyspím, protože rodit vyčerpaná je hrozný. Ale celá noc byla ve stejném duchu, chvilku klid a pak šílené nucení tlačit, běžet na wc a tlačit a tlačit, až tlak poleví. Usnout vyčerpáním a přát si, ať už je to pryč, a pak vlna tlaku a já se zaťatýma zubama běžela na wc tlačit, protože od toho pocitu tlačit jsem až šílela. Jakoby mi nějaký tlak drtil kosti a já se musela zapřít a tlačit s ním. Pokaždý jsem na wc vzdychala, že to jsou jen poslové, že to musí být ok, že si jdu lehnout a bude snad klid. Já byla vždycky v koupelně na záchodě a tlačila a pak jsme šli lehnout a já uklidňovala, že to bude už dobrý, že už ten tlak pominul. O tlačení se píše až v závěrečné fázi a tohle je jen nějaký pnutí. V tvrzení, že to jsou poslové mě ujišťovala stálá nepravidelnost a neodtečení plodovky. Nebyla to bolest, na jakou jsem byla připravená, ale mega tlak.

Dlouho jsem věřila poslíčkům, protože mi neodtekla plodovka, kontrakce byly velmi nepravidelné, nedělo se tedy nic z toho, o čem jsem četla. Celý průběh mě vedl k myšlence, že to jsou poslíčci. Zkoušela jsem uvolňování ve vodě a ve sprše, což mi bolest rozjelo ještě víc, a protože už bylo skoro ráno, tak jsem kapitulovala a volala dule, že celou noc tlačím. Nechtěla jsem jí volat v noci, protože jsem doufala, že to přejde, že konečně usnu, pokaždé jsem doufala, že už tlačení nepřijde a já usnu a bude to ok, protože přece neodtekla plodovka ani to není pravidelný. Ale trvalo to cca od 11 v noci do 6 do rána. Dula mi slíbila přijet za mnou domů a strávit se mnou co nejvíc času doma. Měla být se mnou u mě doma, pomáhat mi a já měla vizualizovat a a až přijde na samotnou druhou fázi, tak pokud nepůjde doma, tak honem do porodnice, kterou jsem měla kousek od bytu, a pak tam zůstat pár hodin po porodu a jet domů. Měl to být ambulantní porod, tedy kompromis proti porodu v porodnici a porodu doma. Měla jsem si skáknout s dulou na pár hodin do porodnice na pozorování a pak mít líbánky s děťátkem doma.

Dula ke mně domů nepřijela, v telefonu mi řekla, že pokud necítím pouze bolesti, ale pokud pokaždé musím tlačit a neumím tlačení ovládnout, máme jet rychlou sanitkou do porodnice, že každou chvíli porodím, že to přišlo asi překotně. Prý za mnou do porodnice přijede O tlačení jsem nic nikde nenašla že má být v první době porodní, tak jsem doufala, že přejde.. Rychle jsme dobalovali poslední věci, já nadávala, že přece mám termín později, že to musí být na mamčiny narozky jak jsme se těšili. A taky chci ještě doladit poslední předporodní přípravy, probrat věci kolem toho s dulou, shlédnout ještě jeden porodní dokument a hlavně si odpočnout, protože jsem kolabovala vyčerpáním už teď. Celou noc nespat a dny předtím taky nadespat málo je šílený, motala se mi hlava. A sakra, taky jsem chtěla zkusit rodit s akupunkturou a akupresurou, bylinkami. Zatím jsem pila jen maliník, zbytek se měl doladit v týdnu, protože s homeopatií u porodu se začíná až v 38 týdnu. Ani jsme se nestihli nasnídat a na radu duly frčeli do porodnice a já si říkala, že to musí být blbost, že to není porod, že tam možná jedem zbytečně a pošlou mě domů, že se neotvírám a mám jen tlak. Venku byla ještě tma a zima. Snad mi řeknou, že to nic není nebo tak, musí to být jen poslíci a já dojedu domů a budu spát a odpočívat a to pravé a krásné teprve přijde. Vlastně jsem v to i doufala, jela jsem ještě nepřipravená a hroutil se mi první porodní požadavek - okusit kouzlo čínské medicíny a bylin k porodu. Což se smělo aplikovat až v 38 týdnu, předtím akupunktura nemá smysl…

V porodnici mi udělali vnitřní vyšetření na příjmu, a to byl horor. Jako člověk, který si prožil sexuální zneužití a který se se svou vaginou moc nekámoší, jsem si zažila trauma jak hrom a brečela tam. Sestra se mi omlouvala, že mi nechtěla ublížit, že to tak musí být. Řvala jsem na příjmu bolestí jak blázen, vybavovala se mi jiná bolest, kterou jsem před časem zakoušela na těchto partiích. Dívala se i na ultrazvuk a řekla, že se otvírám, že fakt rodím. Už jsem byla otevřená skoro na pět prstů. Už je hlavička strašně napasovaná dole a už by nešel provést ani císař. Natočila mi monitoring, mně bylo celkově blbě a čekala jsem na dulu. Porodní plán jsem nechala doma, sakra, ani té dule jsem nestihla říct, aby ho vzala, a vnitřní vyšetření mi udělali proti mé vůli, to fakt nešlo bez toho? Proč nepřijela dula domů a nejeli jsme, až to bude víc horký. Nicméně po monitoringu jsem měla jít na porodní box. Pokoj s vanou, který je ve FN Brno Bohunice pouze jeden, byl obsazený. A kvůli tomu, že jsem chtěla zkusit eventuálně rodit do vody a trávit tam první dobu porodní, jsem byla nešťastná a bylo mi k pláči už tehdy. Vana tedy nebude… A to hydroterapie byla na prvním místě a doma se nestihla, že mě ta dula hnala tak brzo do porodnice. A pak se začalo hroutit přání za přáním.

Já čekala bolest, bolest, která je někdy u menstruace a myslela jsem si, že ji prodýchám, dula se mnou bude jako můj anděl polohovat, bude mě masírovat, stlačovat body jako při akupresuře, bude mi dělat aromaterapie, dělat mi čaje, dávat mi obklady, bude se mnou ve sprše aspoň, když už musíme trčet tak brzo v porodnici. To mě tedy dost znejistělo už samo o sobě, že nebudu v první době porodní doma v klidu ve vaně… I když asistentka říkala, že jakmile se uvolním, porodím, že už jsem dost otevřená. Jen si mám zavolat jak dopadl výtěr na streptokoka. Měla jsem záněty pochvy, v těhotenství mě to dost trápilo a bohužel. Nejdřív jsem volala pro výsledky, za chvilku mi je dr. zjistila a už s ní mluvila dula, protože já tlačila a přišla zlá diagnoza. Agresivní streptokok, tři křížky, a ten urychlil porod dřív, proto není mého vysněného 17. 4. Tato forma sepse je dost nebezpečná pro matku i pro plod. Museli nám dát infuzi a antibiotika, abychom to vůbec přežili, protože jinak bychom tu vůbec nebyli a porod prý nepřežili. Byl to šok a hlavně jak jsem chtěla porod bez zásahu lékařů, teď mě hlídali, musela jsem ležet a nemohla se u porodu zcela volně pohybovat, jak jsem chtěla, navíc mi co chvíli dělali monitoring, a to bylo peklo. Monitoring vyžadoval ležení a já šílela, ta poloha mi dělala zle, byla proti mému tělu. toužila jsem se schoulit, sednout si a tlačit. Monitoringy nešlo zvládat v klidu.

Kdykoliv přišla ona vlna kontrakce, bylo mi najednou všechno úplně jedno. Jedno prostředí, nevnímala jsem, jestli rodím na chodbě nebo kde, jedno hudba, jedno dýchání, jedno polohy, jedno aromaterapie a o vizualizaci a relaxaci nemohla být řeč. Pokaždé jsem chtěla a musela dělat jediné – tlačit. Tlak mě paralizoval a vyčerpával až k smrtelnému vyčerpání. Ale nešlo tomu odolat. Všichni do mě hučeli, že tlačit nesmím, že ještě nejsem otevřená, že se zbytečně vyčerpávám a poraním se, potrhám si dělohu. Jenže tomu nešlo poručit. Poručíte kýchnutí, zvracení, tomu, když vás někdo zalechtá? Reflex je reflex… Musela jsem běžet na záchod a tlačit a tlačit a tlačit a jen to mi pomohlo od kontrakce. Do sprchy jsem vlezla jednou a nepomohla od tlačení a horká voda mi spíš vadila. Nemůžu říct, že bych v tu chvíli toužila po vaně, na to, jak jsem si představovala, že rodím doma ve vaně, tak když to přišlo, o vodu jsem nestála. Byl mi nabídnutý klystýr a já s ním souhlasila, nadšená tím, že můžu konečně tlačit. Všichni mě u porodu štvali. I ta dula, protože nedělala nic z toho, co bylo v porodním plánu pořádně a divila se mému nestandardnímu prožívání první doby porodní. Hlavně nic z toho, o čem se dočtete, že pomáhá při porodu, mi nepomohlo, protože jsem to nevnímala. Tím teďka myslím ony masáže, aromaterapie, vizualizování, dýchání atp.

Celkově jsem zjistila, že všechno, co jsem u porodu chtěla zažít, nakonec nepotřebuji!

Zjistila jsem, že toužím po tom být někde sama. Najednou mě štval celý trend tatínků, dul i babiček u porodu, kteří laskavě masírují záda. Pro mě se všichni stali vetřelci, nejradši bych byla sama. Toužila jsem být sama. Sama se svým tělem a děťátkem. Bylo to jako sex, kdy toužíte být sami. Nestála jsem o masáže, ani dotyky, držení za ruce. To taky padlo, potřebovala jsem vnímat tělo sama. Dotyky jsem vnímala jako obtěžování. Nepotřebovala jsem najednou oporu. Všechno to vystřídala touha po soukromí. I když jsem si myslela, že budu obklopená blízkými, kteří mě budou hladit a masírovat.

Dýchat jsem toužila po svém a dle toho, jak mi tělo kázalo, rady, jak dýchat, mě začaly obtěžovat, už ono dýchej mě přivádělo k agresi. Chtěla jsem se hýbat podle sebe, což mi monitoringy vzaly. Polohování bych jediné u porodu brala, mé tělo by to dělalo samo od sebe a právě to jediné nešlo dělat. Toužila jsem sedět a ne ležet. Ležení mě přivádělo na pokraj šílenství, kdy jsem křičela, ať mě odpoutají a nechají být. Zapřená o postel jsem řvala, tlačila a bohužel se i pozvracela nebo pokálela, protože jsem bojovala s tím netlačit, což tak zoufale nešlo. Cítila jsem se ponížená vlastní hanbou, při vnitřním vyšetření jsem v duchu si myslela „Vyndejte to ze mě, ať to ze mě vyndá!“

Plakala jsem, že jsem vůbec do těhotenství šla, že nic nejde, jak jsem chtěla. Byla jsem ve špitále, hlídali mě, musela jsem mít monitoring, vnitřní vyšetření a to jsem ani jedno nechtěla a oboje mě stresovalo, navíc ta kapačka s antibiotikama… Lékařské prohlídky mě stresovaly a ponižovaly. Nejraději bych byla zahrabaná někde v soukromí a tlačila a poslouchala svoje tělo. Místo toho máme prý s malým infekci a musíme mít kapačku a vše vyžadovalo stálý monitoring. Musela jsem kvůli tomu stále jen ležet na zádech, a to bylo peklo. Když jsem nemohla tlačit, nešlo proti tlaku polevit. Naivně jsem si myslela, že to bude pouze bolest bez tlaku a že si ji užiju jako vlnu na cestě k dítěti. Nešlo nic, nemohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale musela ležet, cítila jsem se, jak zneužitá, a chtěla být v tu chvíli doma, v tichu, v šeru a pracovat pouze se svým tělem, které nemohlo jednat, jak chtělo. Jednou jsem se u porodu i pozvracela. Nutností ležet jsem šílela, pokaždé přišla hrozná vlna tlačení a já se musela zapřít a s brekem a křikem silně zatlačit, abych ustála ten příšerný tlak.

Tlak – nic jiného si nevybavuji než tlak. Vytrhnout si kapačku, servat monitoring a běžet na wc, cítila jsem se, jako když byste už byli na wc a někdo vám najednou uprostřed násilím přikazoval odejít. Tělo se zmítalo a muselo tlačit. Zkoušela jsem to zarazit a plakala jsem, jak to nešlo. Držela jsem se okrajů postele a brečela, že ten tlak nemůžu vydržet. Byla jsem tak nemožná, že jsem to nedokázala. Ostatní si museli myslet, že nechápu, že ještě nerodím. Nemysleli, problém byl údajně v tom, že jsem měla hodně úzkou pánev a malý tlačil na oblast u konečníku a hlavičkou narážel na místo, které spouští reflex tlačit. Prďolka tam byl hodně napasovaný a tlačil. Ukázal se menší nepoměr mezi mou pánví a velikostí dítka, ale na císaře bylo už pozdě, hlavička klesla do porodních cest.

Pak jsem kapitulovala a souhlasila s epidurálem, leč jsem jej předtím nechtěla a říkala, že ho dostanu jen v tom nejkrajnějším případě, když něco opravdu neustojím. Což se stalo teď. Ono totiž uběhlo několik hodin a já stále nebyla otevřená, uvolnit se nešlo, a tak mi dali nejdřív Buscopan, aby se cesty rozvolnily, a pak po dvou hodinách došly anestezioložky s epidurálem. Hodiny totiž ubíhaly a já kapitulovala vyčerpáním, brečela jsem, že už nemůžu, že jsem víc než 20 hodin nespala, nejedla, tlak mi šel hodně dolů a museli mi dávat kyslík, protože jsem vůbec nemohla dýchat, ztrácela se, zkolabovala a zvracela zase. Personál se shodl, že v takovém stresu a vyčerpání se neuvolním a už víc asi jen tak neotevřu, proto přišli s Buscopanem. A aplikovali mi mnou předtím tolik opovrhovaný tlumič bolesti epidurál. Holt odříkaného dostane člověk největší krajíc. Napichování bylo, očima duly, prý hrozné, injekce do páteře, ale já to ani nevnímala. Dodnes si ten vpich nepamatuji. Viděla jsem přicházet ženy a jak na mě mluvily, ale o vpichu nevím. Aplikace prý bývá příšerná, ale já si z ní nic nepamatuji, o vpichu do zad ani nevím.

Musím říct, že nucení tlačit ustoupilo a já, která předtím už padala vyčerpáním, dlouhým nevyspáním, nenajedením a stresem, si ulevila. Ten pocit uvolnění a úlevy byl obrovský, takovou úlevu jsem snad v životě nezažila. Tlačení zmizelo, ale já se mohla stále hýbat. Byla to cca dvouhodinová příjemná úleva. Chvilku jsem tiše ležela a odpočívala, usnout jsem chtěla, ale díky všem vjemům se to nepodařilo, chvilkama jsem teda možná byla v mikrospánku, stavech hluboké relaxace. Epidurál splnil svou práci, zabral výborně. Pak jsem si vypila i kafe, snědla sušenky, chvilku se houpala na míči. Pak se mě ptali, zda už cítím hlavičku. Ano, už jsem byla otevřená a už šlo mimčo ven. A tehdy nastalo další menší drama.

Chtěla jsem rodit na porodní stoličce, nejlíp ve vertikální poloze, ale… Šlo o hodně! Již jsem se zmínila, že měřím pouze 154 cm a mám úzkou pánev, chtěli mi dělat císaře, ale malý byl tak sestouplý v porodních cestách, že císař nešel provést, ani akutní. Jeho hlavička byla dole tak napasovaná, že úplně tlačila. Třebaže jindy by mi už z preventivních důvodů dali císař, holt prý jsem dole úzká. Bylo pozdě. Musela jsem ho protlačit sama, i když to bylo riskantní, stůj co stůj. Tehdy u mě byla spousta lidí a já tlačila, ale nešlo to. Už jsem tedy nezkoušela žádnou stoličku, ani jinou polohu, ale tlačila na klasické posteli. Neměla jsem sílu ani zkoušet jinou možnost, byla jsem ráda, že jsem ráda, navíc mě museli sledovat a to by na stoličce tak dobře nešlo. Byla jsem tak slabá, pořád jsem plakala, že už nemůžu víc tlačit, tlačila jsem a stále to bylo málo.

Nejhorší porod je prý porod vleže. A ten jsem měla, protože mě stejně chtěli sledovat. Ale je mi jasné už od první doby porodní, že sama od sebe bych rodila v sedě. Ve druhé fázi jsem si rukou sáhla na postupující hlavičku a pamatuji si nadšené tváře mého doprovodu. Protože jsem už neměla síly malého vytlačit, asistoval lékař a sledoval postup hlavičky. Tehdy mi udělali mnou nenáviděný nástřih hráze, který jsem si rovněž nepřála. Dali mi i trochu oxytocinu, prý úplně minimálně, pomáhali, a nakonec jsem ho vytlačila. Bez nástřihu by to prý nešlo, aby prolezl, a oxytocin museli kápnout, protože jsem kolabovala nízkým tlakem a hrozilo, že už malýho nevytlačím, jak mám malou sílu. Už to bylo o fous, malý měl horší ozvy, já zkolabovala a dole byla tak úzká, že to byl boj.

Ostatní mi gratulovali, že jsem to vše zvládla při své úzké pánvi bez zvonů nebo kleští. Bylo to docela drama, stačilo málo a malý se narodil přidušený, mohl se tam seknout úplně a jít zvonem, to jsem šťastná, že se nestalo, protože porod kleštěmi byl moje velké trauma. Mohl jít ven horším způsobem a mít následky… A bez pomoci bych ho už nevytlačila a asi bych umřela já i malej. Nebo co se může stát, když žena prostě nemůže tlačit a dítě nejde ven a ona odpadá a přestává dýchat?!

Po porodu jsem si myslela, že zažiju nejkrásnější chvíli svého života. Naprosto transcendentální okamžik. Ale nepřišel… Zase se sakra něco stalo. Můj požadavek byl – nechat dokapat pupečník a pak mít „lotosáčka“. V praxi neoddělit placentu od miminka, ale počkat, až ho placenta pustí. Placentu jsem měla doma zpracovat s dulou – nejlíp nějakým rituálem. To se však opět nestalo. Lotosáček s dokapaným pupečníkem nebyl. Vlastně bych ještě měla zmínit, že jsem ani nechtěla smývat novorozenecký mázek, ale chtěla jsem, aby se vstřebal a já si prcka umyla až doma sama. Prcek se však narodil drobný, a tak ho pediatři museli vidět. A následovalo odstřižení od placenty a sdělení, že placenta je kvůli infekci infekční a žádné zpracování doma tedy nebude. Malého prohlídli a pak mi ho dali na prsa. Ještě mě šil jeden doktor, kvůli tomu nástřihu, a já brečela, že to bolí, že jsem zničená, že to všechno je špatně. Chtěla jsem být sama v klidu a odpočívat a chtěla, ať jdou všichni pryč a jsem tu sama s miminkem. Už aby nás odvezli na pokoj a za chvilku jeli domů, aspoň ten ambulantní porod by mohl vyjít. Chtěla jsem pryč, oplakávala jsem nástřih hráze.

Malý trochu modral, byl trochu menší – 2 340 gramů a 47 cm, proto, že ho odnesou na výhřevné lůžko. Vzali mi ho a bonding a ani kojení nebylo. Zůstala jsem bez něj na sále. Donesli mi oběd… A já měla čekat. A tehdy začala propukat poporodní deprese. Nevím, co jsem cítila, když jsem zůstala na porodním sále bez malého, dovezli mi ho jen pak ukázat, plus pak jsem šla se ještě na něj podívat na výhřevné lůžko a odešla na pokoj. Měla jsem hrozné pocity. Tak nějak jsem toužila si dát cígo a odjet pryč a zapomenout na všechno a vnímat to pouze jako sen. Zní to zpětně hrozně, čtenáři musím znít hrozně, ale to zklamání, že mi porod nevyšel, bylo veliké. Kéž bych však věděla, že to bude ještě horší. Ležela jsem sama opuštěná na pokoji bez malého v nemocnici a chtěla umřít, odjet. Najednou jsem se necítila už tak slabá, chtěla jsem jet pryč a zjistit, že jsem nikdy žádné dítě neměla. Měla jsem ploché břicho a necítila na sobě malého, ještě plného tepla z mého břicha. Ráda bych se vyspala a pak jela domů a žila jako dřív.

Malý byl po porodu hodně slabý, hůř dýchal a držel teplotu, proto byl v inkubátoru, navíc pak chytl klasickou poporodní žloutenku a musel být pod světlem. Strávil tam šest dní. A já tam zůstala s ním. Kdepak ambulantní porod. Ležela jsem na šestinedělí, měla poporodní poranění. Chodila jsem za malým dolů. Ostatní ženy měly miminka u sebe, jen já nemohla porodit normálně. Přijímala jsem návštěvy, těšila se na ně, ale i byla ráda, když odešli, chodit za malým bylo divný, byl mi tak strašně cizí, když jsem tam ležel. Byla jsem těhotná a pak jsem dítě pomalu neviděla a teď je prý tohle moje dítě?

Brala jsem taky tak nějak automaticky už v těhotenství, že budu malého kojit. Jednou jsem si v těhotenství půjčila knížku o kojení a nakonec ji vrátila. Nějak jsem o tom nepřemýšlela. Kojit přece může každá žena, no ne? Je to pro ženu přirozené jako trávení, ne? Tak se v lobby za kojení mluví. A v porodnici se stalo to, že jsem automaticky nekojila. Malého mi nedávali, prý musí být pod světlem týden, kvůli dechu a teplu. A já se ze začátku snažila odstříkávat, pak po týdnu malého přikládat, ale vůbec nám to nešlo a mléko se přestalo tvořit. Malý k prsu vůbec nechtěl, kroutil se, nešlo mu to a já měla od odsávačky tak zničená a bolavá prsa, že jsem ho u sebe ani nevydržela mít, jak moc mě bolely moje zničené bradavky. Krémovala jsem je a snažila se odstříkat aspoň, kojení byl boj. Pak po týdnu přišla velká horečka a zimnice, prsa mi ztvrdly na kámen a mléko se mi přestalo tvořit.

Chtěla jsem rodit přirozeně. Bez zásahu lékařů, bez medikace. Chtěla jsem bolest překonat alternativně. Chtěla a nic nebylo. Místo abych se radovala, rozjela se mi poporodní depka, že jsem selhala u porodu. Vím, zní to možná naivně, vždyť nakonec jsme já i prcek zdraví a na světě. Malého nekřísili, nebyl přidušený či oběšený pupeční šňůrou, nerodil se zvonem, nemuseli ho páčit kleštěma, čehož jsem se obávala nejvíc kvůli možným následkům. Ale rodila jsem přesně tak, jak jsem nikdy rodit nechtěla. Už na porodním sále, když jsem odcházela na šestinedělí a slyšela ostatní rodičky z pokojů, jsem toužila rodit znovu a zvládnout to lépe. Chodila jsem kolem porodních sálů a tak moc tam chtěla zpět a udělat to jinak. Cítila jsem, že celé mé ženství selhalo. Měla jsem výčitky, že jsem to nezvládla jinak, lépe. Bylo pro mě těžké ležet na šestinedělí a chodit kolem porodního sálu. Toužila jsem tam znovu být a znovu rodit. Cítila jsem, že jsem něco nesplnila a musím to dokončit a napravit. Cítila jsem se jako totálně neschopná, když jako jediná jsem měla strašné nucení tlačit a neuměla si s ním poradit. Vypadala jsem, jak trubka, co nechápe, že se nesmí tlačit. Měla jsem výčitky, že se mi dostalo vůbec péče, kterou nezasluhuji. Měla jsem pocit, že bych si zasloužila rodit v jiné době, v jiném místě. Nezvládla jsem boj proti vlastnímu tělu, tedy sobě samé. Ten pocit tlačení byl horší, než kdybych měla bolesti, ten snad lámal kosti.

Poporodní deprese jsou zlo a mně se rozjely. To příšerný místo plný vozíků s miminky a kojení, přesně tak jsem to vnímala a rostla ve mně hořkost. Měla jsem vizi, že žena by měla porod zvládnout sama. Rodilo se tak přece celá staletí. Dodnes jsou kultury, kde žena je ženou, až když sama dokáže porodit. Porod je cesta ke zrození ženy. Porod o samotě. Porod, kdy velí příroda – buď přežiješ, nebo ne. Porod je selekce, přežijí jen nejsilnější. Do procesu porodu by nemělo nic zasahovat, hlavně nikdo, jen já sama. I za cenu smrti. Příroda ví, které dítě má přežít, a které ne, a která žena ano, a která ne. Jdeme proti přírodě vším, co do posvátného procesu porodu zasahuje, nepřirozené je tlumit bolest, stříhat hráz, zachraňovat. Je to kruté, ale je to tak, a já přesně takhle porod vnímám. Takto to hlásí i duly a bohužel je to krutý přírodní zákon, leč to někteří nechtějí slyšet.

A já to bez zásahů doktorů nedala. Stále si říkám, kdyby jsi žila před sto lety, taky by ti nikdo nepomohl. Ani za komunistů tu ještě nebyly takové možnosti. Já neuměla přirozeně porodit a během celého porodu jsem se stala typickým pacientem, kterému asistovali lékaři. Selhala jsem. Necítila jsem se jako žena, ale jako troska, za kterou někdo rodil, jako mrzák z operačního sálu. Rozjel se mi pocit, že kdyby nebylo doktora, nejsme s malým tady. Pořád si představuji, jak by to dopadlo, kdybych rodila někde v poli nebo doma, jak to bylo dřív. Malý by asi nežil kvůli infekci, spíš určitě by dle doktorů nežil. A já? Jak bych dopadla já? Vytlačila bych sama malého? Došlo by kvůli tomu příšernému pocitu tlačit na rupnutí dělohy k vykrvácení a mé smrti? Prý se to může stát, když žena neefektivně tlačí. Měla bych nějaký úraz, následek ze zbytečného tlačení? Měla bych dělohu potrhanou a zmrzačenou a bez nástřihu hráze velké zranění? A co by se stalo, kdybych malého nemohla vytlačit a on se tam sekl? Co se stane, když ženě dojde síla tlačit v poslední fázi a žena prostě netlačí? Umírá vyčerpáním? A jak umírá žena, která nedokáže prostě tlačit, a dítě nejde ven?

Měla jsem pocit, že jsem si lékařskou pomoc nezasloužila. Čím jsem si ji zasluhovala a proč, jiné ženy ji taky neměly a sama porodí kdejaká bezdomovkyně na drogách doma, tak proč ne já? Strašně mě to mrzelo. Snad bych v tu chvíli radši umřela při porodu, ne snad, ale určitě… Cítila bych, že umírám, protože to tak má být, když to nesvedu jinak. Zajímá mě ta chvíle, když bych neměla úniku, která při porodu nastává, když už jde o život a žena musí dítě vytlačit, nebo? Dítě nejde ven, ale už není cesty zpět a musí se něco stát, ale co se stane, když padám vyčerpáním? Vadilo mi, že mě nastřihli a šili, u šití jsem plakala, stejně tak po té kapce oxytocinu, i když ho bylo prý minimum, plakala jsem pro nemocnici a hlavně pro epidurál a buscopan a pro píchnutí plodové vody během druhé fáze porodu, což jsem zjistila, že udělali, protože jsem byla skoro otevřená a plodovka stále nepraskla. Plakala jsem, protože nejsem silná si poradit a neumím se chovat ani ovládat ve vyhrocených situacích. Vyváděla jsem na sále jak Viktorka u splavu a dělala všechno špatně, místo abych se schoulila a pracovala se sebou.

Stále žiju s pocitem, jak bych se svým porodem dopadla, kdybych neměla u sebe lékaře, ale musela si porodit sama. Ještě před lety by mi totiž nic jiného nezbylo. Toužím se vrátit do lesů a být sama se svým porodem, jak by asi dopadl? Cítím se jako zhýčkaná moderní dobou, kdy dnes ženy neumí rodit samy jako dřív. Dnes je porod plný medicíny, plný hamiltonů, císařů, oxytocinů, vyvolávání… a já cítím, že takhle se rodit nemá. Rodit znamená sama se postavit svému ženství a sama si dokázat, že mám na to být matkou. Porod by měl být přirozený, sama se sebou, bez pomoci a nechat na přírodě a vesmíru, zda bude končit zrozením, nebo smrtí. Jak bych obstála já v boji? Otázka, na kterou nedostanu odpověď a dlouze o ní polemizuji, žije ve mně vlastním životem. Měla jsem výčitky svědomí, že jiné ženy to dokáží lépe. Asi to byl důsledek jistých zážitků z minulosti, kdy jsem byla obětí násilí… ty sis žádnou pomoc ani úlevu nezasloužila, byl můj pocit. Dlouho jsem si vyčítala i tu dulu u porodu, že jsem za ni dala peníze, že jsem si dovolila myslet na porodní komfort a sama sobě jsem nadávala, co si to o sobě myslím, že taky bych mohla rodit v tvrdých podmínkách. Proč jsem chtěla něhu, proč když bych měla rodit hůř. Měla jsem vize z minulosti, kdy jsem sebe viděla rodit ve sklepě, uvázanou na řetěze, kde se nedovolám pomoci a nikdo mi ani vodu nedonese. Jednou se mi zdálo, že rodím zavřená ve vězení, dozorkyně mě uhodí a zavře do úzké komory, kde se sotva můžu hýbat a nakáže mi, ať držím hubu a až dítě vytlačím, ať jí ho donesu, že půjde k adopci. Řekla mi, že rodí každá a neděje se mi nic mimořádného, že až skončím, půjdu makat, ještě mi vynadala, ať pohnu s tím tlačením. Nešlo mi tehdy potlačit křičení, dozorkyně otevřela dveře a praštila mě. Nemohla jsem se hýbat a musela jsem tlačit, měla jsem hrozné nutkání. Hrozně mi nadávala, že jsem úplně blbá, když si neumím poručit, že nechápu, že ještě nejsem otevřená. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemám ani pohodlnou polohu, že skoro stojím. Nemohla jsem dítě vytlačit ven. Sen pak skončil a já se ptám, jak bych dopadla, kdyby se to stalo a já skutečně byla zahnaná do kouta a musela to dítě vytlačit?

A taky jsem se cítila jako neschopná jakkoliv se ovládat, vyčítala jsem si tlačení. Snad mě měl někdo u porodu prásknout řemenem a říct „Přestaň, ty krávo, tlačit, když nemáš, úlevu nedostaneš, poraď si, jsi přece ženská!“ Porod jsem měla zvládnout, měla jsem si poručit a já to nedokázala. Jsem nikdo, když si neumím poručit. Nejsem jedna z těch šťastných žen, které mohou porodit samy, pokud jsem tedy žena vůbec… Jsem ta, která si z porodu odnesla pocit selhání a vlastní neschopnosti. Moje dula si myslí, že k tomu všemu došlo kvůli traumatům z minulosti, kdy jsem se nedokázala u porodu zcela uvolnit, a že jsou ještě témata, která musím v sobě zpracovat. To tlačení bylo vnitřní stažení, blok z minulosti.

Já vím, že to zní divně a měla bych být šťastná. Řeším malichernost, ale pro mě to byl ukradený porod a velký zásah do mého ženství a mateřství. Velké selhání a prohraný boj. Představuji si jisté osoby, které se mi smějí a říkají, že jsem neschopná sama i porodit, říkají mi „Takový vymoženosti jsi měla, měla jsi rodit sama nebo chcípnout!“ Dostávám se ze všeho s pomocí psychologa, teď je mi už líp a spíš si vypisováním vylévám srdce a beru to jako proces očisty. Očisty za minulost, protože tyto pocity nejsou jen porod, ale je to cosi hrozného, co bylo. Ale potřebovala jsem se vypovídat a sdílet svoje zklamání. I když je mi jasný, že plno žen rodilo hůř, ale taky líp.

A já se s tím smiřuju a chápu, že porod mě měl asi naučit vážit si víc darů života a pochopit, že ne všem je dáno porodit krásně s bondingem, ale je nám dáno porodit, protože máme skvělou techniku i medicínu. Dnes je tomu půl roku a já jsem s malým ráda na světě a šťastná. Překonala jsem poporodní deprese. Nakonec jsem zvítězila nad svou minulostí a démonem, který u porodu vylezl ven a vyvolal tyto pocity a deprese. Takže se vlastně nová žena narodila. A porazila své posttrauma prožitky, aby mohla jít dál a šířit radost. A narodila se díky lékařům, ale vlastně žijeme v boží době. Přesně tohle jsem si uvědomila a jsem šťastná.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
11767
24.11.18 01:02

Co na to říct? Sama jsi si vytvořila tak přehnané vize a očekávání, že tě dostali na kolena. Při tom jsi dokázala dost, sama jsi porodila i při malé pánvi, ty i syn jste zdraví. Budiž tenhle deníček poučením pro ostatní, co se nechávají unést nesmyslným prožíváním porodu a neuvědoměním si, že porod nejde naplánovat, nejde vysnít a lze jen doufat. Tobě přeju ať se rychle svého naprosto zbytečného traumatu brzy zbavíš.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1718
24.11.18 01:23

@Janli Naprostý souhlas a pobavilo me ze “za zveřejnění se nestydím”, když to tu píšeš anonymne :) Vyprdni se na nesmysly, v životě není vše jak si vysnime - něco je horší, třeba prave realita porodu mnohdy syrovejsi, ale něco i mnohem hezčí - mas krásného zdravého syna a na cestě za nim jsi překonala spoustu překážek (úzká pánev, streptokok).

Nic si už nevyčítej a tes se z toho zázraku který mas doma, užívej si s nim každý den, tak rychle odrustaji… Kdyby Tě ty depresivní nálady neopustily, zkus vyhledat odbornou pomoc, je skoda se trápit když vlastně vše dopadlo výborne. Tvůj malý potřebuje silnou spokojenou maminku a ne zhroucenou trosku. Jo a kojení je věda, není to taková legrace jak se obvykle prezentuje. Drz se :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
461
24.11.18 01:24

Porod není vysněný adrenalinový zážitek. Je to boj o život. O dva. Na to, že jsi to zvládla, při všech komplikacích bys měla být hrdá a ne se takto nehorázně rouhat. Tohle snad ani není možný… :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.11.18 04:43

Snila jsi o krasnem porodu a prehnane predstavy se nenaplnily… ja snila po prvnim cisari predcasneho porodu o porodu vaginalnim. Toho se mi v druhem tehotenstvi dostalo. Jen jsem uz rodila mou mal,ou holcicku mrtvou. Letos na jare. Ani doktori a devitimesicni intenzivni pece tomu nezabranili.

Vaz si toho, co mas a kasli na sve romanticke naivni predstavy o porodu, uzivej si miminka!!!

  • Nahlásit
Anonymní
24.11.18 07:28

Je dobře, že sis nakonec snad uvědomila, co je v životě opravdu důležité. :kytka: Taky jsem měla nějaké představy o porodu..rodit doma by mě teda ani ve snu nenapadlo, to je hazard se dvěma životy. Ale taky jsem to viděla tak, že si v klidu a bezbolestně porodím na stoličce a kdesi cosi..prvorodička, no.. :lol: Když už jsem byla v závěru a šlo do tuhýho, byla jsem nakonec i ráda, že jsem na koze a že mi pomáhá personál. Malýmu spadly ozvy snad o půlku, najednou byl sál plnej lidí, jedna tlačila na břicho, někdy mezitím nástřih, kterej jsem ani nezaregistrovala(taky jsem doufala, že neproběhne)a já věděla, že jestli do toho nedám všechno, bude zle. Řikala jsem si, že je mi to jedno, že o mě nejde, ať se třeba roztrhnu vejpůl, jen aby malej žil. Zadařilo se, prcek byl modrej jako švestka, ale hned zrůžověl, apgar skore měl 10:10:10. Prostě chci říct, že mi už bylo opravdu jedno, v jaké poloze rodím, atd, důležitý bylo děťátko. Někdy se holt stanou nečekané věci a komolikace, které bys sama doma neměla šanci někde doma a dulou řešit..Opravdu buď ráda za to, jak to dopadlo. Tys měla vše ztížený o trauma, kterým sis kdysi prošla..myslím, že i to tě nevědomky naprogramovalo tak, jak jsi o porodu smýšlela. Je dobře, že jsi to nakonec ustála, když to nebylo dle tvých představ, možná bych ale na tvém místě zvážila nějakou terapii, psychologa..aby se už nikdy v budoucnu nevynořily podobné myšlenky, jako že si nezasloužíš nic dobrého, atd. Přeju hodně štěstí do života, ať ti malý dělá jen samou radost. :srdce:

  • Nahlásit
4225
24.11.18 07:47

Mám čím dál větší averzi na duly a podobně naivně smýšlející ženské, které si podle mě ani neváží života svého dítěte. Nevím, kde ty mozky vyplachují. :roll:

Za necelé dva měsíce rodím podruhé. Jsem vděčná, že první porod proběhl v porodnici a že jsem tam byla tak dlouho, jak bylo potřeba.

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 07:50

Tak to je už nějaká obsese.....to chce psychiatra, taková fascinace porodem.....Jinak snůška blábolů a obvyklých e-pipi frází.

  • Nahlásit
  • Zmínit
480
24.11.18 08:05

Buďte ráda že jste oba v pořádku.Ja měla porod strasnej,malýho tahaly zvonem a hopsali mi po břiše aby ho vůbec vyndali, neotvirala jsem se a rodila prakticky skoro 2 dny, potrhaná jsem byla až beda,přes 35stehu a nakonec jsem po porodu zkolabovala. Ale mam zdravý dítě a na tom záleži a nenapadlo by mě si stěžovat,i když jsem po tom porodu byla na odpis. Buďte ráda že to tak dopadlo. :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
312
24.11.18 08:13

To byl ale román :-) Nebo spíš horor? Jenže ten sis z toho bohužel udělala ty sama. Mě tedy na celém tom příběhu nejvíc vadí to, že jsi se celou dobu porodu zaobírala jen sebou, svými očekáváními a pocity selhání. Ono k tomu možná celé to haló s orgasmickými porody atd. svádí. Nějak se při tom zapomíná na miminko, o které by podle mě mělo jít především, alespoň tedy jeho mámě. Mám za sebou dva porody. Při prvním jsem hodně trpěla a po porodu mi malou odnesli a nechali mě samotnou na sále s pytlíkem písku na břiše. To pro mě bylo děsné a chápu, že se z toho může rozjet deprese. Při druhém jsem byla opravdu vyčerpaná, ale soustředila se na to, že s každou kontrakcí jsem blíž okamžiku, kdy budu prcka držet v náručí a to mi hrozně pomáhalo. Všechna vyšetření a monitoringy jsem brala jako nutné zlo, které ale je pro naše dobro. Ty jsi snad nechtěla vědět, že se malému při té hrůze daří dobře?
Tvrdíš, že sis svá traumata zpracovala a užíváš si mateřství, ale já to z tvého příběhu necítím. Už jen ten úvod, kde si tolik odporuješ. Asi za tohle sklidím kritiku, ale měla bys přestat myslet pořád jen na sebe. Jsi máma a to je dar. Musíš tu být pro svoje dítě, které si to místo tady muselo vybojovat úplně stejně jako ty. A pokud to cítíš jinak a pořád se utápíš v sebelítosti, opravdu bys měla vyhledat odbornou pomoc, protože deprese je svinstvo, se kterým si sama neporadíš.

Příspěvek upraven 24.11.18 v 08:15

  • Nahlásit
  • Zmínit
391
24.11.18 08:26

Moc.dlouhe a o že začátku kecy o ničem, takže jsem to ani nedocetla, ale stačil začátek abych Ti řekla najdi psychiatra

  • Nahlásit
  • Zmínit
7025
24.11.18 08:30

Chápu tě, a chápu tvé pocity! Bylo mi zle při čtení řádků jak jsi musela ležet, na monitoru..myslím, že tohle byla ta část, která tě dostala na kolena. Ale nemůžeš si to vyčítat, některé věci se dějí jak mají, určitě časem zjistíš že i to trauma tě posunulo dál :hug: a třeba další porod, jestli se časem budeš cítit na další dítko, dopadne jinak, více podle tvých představ :kytka:
Přeji hodně štěstí :*

  • Nahlásit
  • Zmínit
566
24.11.18 09:05

Je dobre, ze ses z toho vypsala. Je mi z toho uplne uzko, odpust si a nevycitej nic. Ten boj s demonem, jak ses musela citit - jak pises, znovu ses narodila, kdyz ses toho zbavila

  • Nahlásit
  • Zmínit
4543
24.11.18 09:10

I když to bylo náročné čtení, celým jsem se tím prokousala až do konce a místy nevěřila vlastním očím, co si je někdo schopný nejen myslet, představovat, ale i následně napsat a zveřejnit, byť anonymně. Upřímně, byla to hrůza. Ty máš bohužel opravdu celkem značný psychický problém, daný podle mě nejen tím traumatem, co jsi prožila. Což mě velmi mrzí. Jen jsi naznačila, co se ti stalo, ale zřejmě se nejednalo o ojedinělou událost, zřejmě delší dobu jsi musela zažívat něco ošklivého. Navíc jsi se v souvislosti a těhotenstvím dostala pod vliv něčeho podivného ohledně porodu. Při tvých tělesných proporcích bylo téměř jisté, že tohle minimálně úplně hladký porod prostě nemůže zaručit.
Držím ti palce, aby ses ze všeho dostala a nějak to překonala. Sama mám za sebou procházku údolím stínů, a vidím, že ty máš před sebou ještě dlouhou cestu. Měj se hezky, užívej si synka a přeji ti v terapii mnoho úspěchů a vytrvalosti. :kytka:

Příspěvek upraven 24.11.18 v 09:13

  • Nahlásit
  • Zmínit
3442
24.11.18 09:13

Porod je způsob, jak dostat dítě ven. Nic víc, nic míň. Možná kdyby si toto ženy uvědomily a vzaly za své, místo očekávání bůhvíjakých orgasmických a duchovních prožitků, propojení s vesmírem a svojí vnitřní bohyní ablablabla… ubylo by podobně naprosto zbytečně traumatizovaných maminek. Přeju ti, ať se svých problémů s pomocí odborníka zbavíš úplně a můžeš si užívat synka.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3978
24.11.18 09:36

Je to hodne dlouhy denicek takze jsem nektere pasaze jen prolitla. Musim rict ze jsem si pred 3mi tydny prozila neco podobneho. Nebyli to tak „hrozne“ ale taky jsem mela vnitrni potrebu se s tim smirit nebot svuj druhy porod jsem si tez predstavovala o hooodne jinak. I ja mela streptokoka a kapacku s monitorem a lezet v kontrakcich je opravdu silene. Prosila jsem asistentku at muzu aspon stat oprena o postel ale jelikoz jsem si nechala napichat vse co mi nabidli, byla jsem tak „sjeta“ ze chapu ze to nepovolila. Tez me vsichni stvali a ona dychej me privadelk k silenstvi. Nakonec jsem si sama v sobe priznala ze jsem k porodu nesla s pokorou ale s „hrdinstvim“ jak jsem prece JA skvela, JA prece znam sve telo a JA to dam levou zadni. No NEDALA :mrgreen: Pripadala jsem si na sale hloupe, trapne a zoufale. Hysterka… no coz…mam krasneho chlapecka a zivotni zkusenost a pouceni…ze priroda je mocna a moje jednani a predstavy byly hloupe tak mi to bylo dano najevo… drz se :hug:

Příspěvek upraven 24.11.18 v 09:37

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
24.11.18 09:49

Uf.. těžký článek, nedočetla jsem, konec jsem jen prolétla.

Bohužel jsi obětí hnutí přirozeného porodu, u tebe nastalo několik těžkých komplikací (předčasný porod, pozitivní streptokok), ale stále sis mlela svou - já chci, já chci, já chci :nevim:

V článku jsem si všimla dvou protikladů - na jednu stranu píšeš, že bys byla radši, kdyby tě mlátili řemenem a ponižovali, ALE 2) jsi nešťastná z vyšetření, průběhu porodu, to bys vlastně měla být ráda? Zavání mi to (sado)masochismem, který v sobě máš asi někde ve vnitru zakořeněný, proto i ráda sleduješ trpící ženy a převtěluješ se do nich :think: připomíná mi to nějakou psychozu. Tak bacha na to.

Asi největší poučení pro tebe je, aby ses nespoléhala na cizí osoby - viz ta nespolehlivá dula, která tě stála taky určitě nemalé peníze a de facto tě nechala ve štychu :nevim: Jak jsi ten plán popisovala, nevím, zda jsi to s někým rozebírala, ale podle mě to byla blbost od začátku, je vidět, že jsi za sebou ještě porod neměla a neznala limity a možnosti taky tvého těla. A že o tebe ve finále vlastně nejde - jde o ten výsledek, který se často opomíjí a dělá se z toho jen vlastně nutný důsledek těhotenství - zdravé živé dítě.

A prosím tě, takový to „ženský dřív rodily taky“, najdi si nějakou statistiku porodnosti a úmrtnosti - moje bábi porodila 2 děti doma (přežilo jedno - moje máma), jednou v porodnici s následkem špatně vedeného porodu kleští (ten typ se už nyní nepoužívá). Nehledě na to, že ženský dřiv byly menší fňukny než my není. 8)

Věřím, že už nyní budeš šťastná, pro další porod si zvolíš normální přání a nebudeš číst propagační ligu…

  • Nahlásit
  • Zmínit
5043
24.11.18 09:54

@Michelle_M naprosto souhlasim…

Bohuzel se to nedalo docist az do konce, ac jsem se asi 3× snazila…nektere pasaze se strasne opakovaly :nevim: i ja si predstavovala klidny vaginalni porod po prvnim vyvolavanem porodu mrtveho pludku v 17tt…nakonec jsem byla neskutecne vdecna za cisare, ktery mi zachranil dceru po 16 hod otevirani a spatneho narotovani male :srdce: taky jsem lezela nekolik hodin na monitoru, taky me to neskutecne nutilo tlacit a rikali mi netlacte…popravde kdyz jsem se na to hooodne soustredila, slo to prodychat…a s myslenkou, ze bych male akorat ublizila, stlacit ji do porodnich cest spatne narotovanou…slo to netlacit ;) nemela jsem ani dotepani pupecniku, ani bonding, ani jsem malou nevidela, nez ji odnesli…kdyz ji vyndali - sama nedychala a museli ji masirovat body na telicku a dodychavat kyslikem, ale nastesti ne ozivovat…byla jsem ale neskutecne stastna ze zije a ze mi ji lekari zachranili :srdce: nikdy bych nerodila doma!!!! Tehotenstvi a vse ukazkove, ale clovek nevi, co se muze u porodu stat…a riskovat zdravi sve a hlavne sveho ditete pro sve pohodli a vymysly? Takova nejsem :nevim: ale nikdy jsem si ale nevycitala, ze by bylo neco spatne…proste to tak bylo, ja i mala jsme zdrave a to je nejvic! Neznam ale poporodni deprese :nevim: tobe doporucuju mozna nejake terapie, aby ses s tim srovnala a sla dal, uzivala si maleho ;) sama vidim, jak strasne to leti, ac to zni jak klise, je treba si fakt kazdy den uzivat…mozna klise, ale je to pravda!!! At je brzy dobre :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5043
24.11.18 09:55

@Astyna88 :palec: :potlesk: pod to se podepisuju

  • Nahlásit
  • Zmínit
757
24.11.18 10:18

anesteziolog ti prijde pomoc a dula komentuje vpich :zed: :cert: kdyz jsi chtela byt sama proc jsi vsechny neposlala pryc a nezustala tam sama? u porodu se deje bezne, ze si to zena rozmysli. ja partnera poslala na tlaceni pryc-citila jsem to tak v tu chvili.

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 10:30

No nevím tento deníček ve mě zanechal rozporuplné pocity.Na jednu stranu pisatelku chápu že jí nevyšel porod jaký si vysnila.Já u prvního syna se také těšila na normální porod a nakonec jsem rodila předčasně v 32tt akutním císařem.A doteď mě to mrzí i když jsem si splnila i svůj sen protože jsem ještě dvakrát rodila přirozeně.Ale na druhou stranu autorce vše dobře dopadlo ona i miminko jsou zdravé.Měla by se radovat že to dobře dopadlo a ne se utápět v sebelítosti.Nakonec to zvládla a to je to hlavní!

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.11.18 10:36

Autorka deníčku

Děkuji za názory :kytka:

Mlada, naivní, kdysi si zazila peklo a ano léčila se, mozek jsem mela vyplachly romantickyma predstavama o orgasmickem a prirozenem porodu, dule a zrození ženy. To proto ty pocity. A srazilo mě to nuceni tlacit v první době a pripoutani na přístroj. Něco hrozného mi to připomínalo.

Jen proboha to neberte nikdo tak, ze hrotim tohle a nevazim si svého malého prince. I kdyby porod byl ještě horší jde hlavně o něj a za to jsem šťastná :andel: :srdce:

Asi jsem si chtěla ulevit a zpracovat jistě představy a realitu. Byla to zkušenost a zpětne a zas po čase vidim, že porod doma a duly vedou jen ke zklamání a k realitě mají někdy daleko… :palec:

  • Nahlásit
2995
24.11.18 10:38

Co to do háje je?!!!! Vy nejste normální!!!!!!

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 11:15

Já jsem v tomhle tolerantní a liberální a respektuji třeba i rozumné a dobře uvážené rozhodnutí rodit doma. Takže ne, porod doma nebo přítomnost duly nemusí znamenat žádné zklamání.

Jen nesmí být ženská tak naivní a zblblá nějakými esoterickými články o orgasmických porodech a mít naprosto nereálná očekávání.
Chce to trochu rozumu do hrsti a zůstat při zemi a nepodléhat všemu tak slepě. Musíš počítat s tím, že porod je sázka do loterie a může probíhat i špatně.

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
24.11.18 11:16

Přiznám se, že úseky „fascinace“ porodem jsem tak úplně nečetla, protože zákonitě musel následovat průšvih v podobě zklamání.
Narazila jsem ale na několik úseků, kdy jsi byla blízko tomu to zvládnout mnohem lépe ale poslouchala jsi svoje představy a ne to, co ti říká instinkt a tvoje tělo…
Klíč je v tom čekat jediné… zdravé dítě. Ty jsi se zaměřila k sobě „Já si to chci vysněně užít“ místo za každou cenu porodím úžasné zdravé dítě.. když nic zásadního nečekáš, zklamání se nedostaví a ty si užiješ celý proces mnohem lépe.
Mám za sebou z tvého pohledu dva úplně nudné a nezážitkové porody. Oba byly rychlé. Paradoxně mi nejvíc pomohla porodní asistentka u prvního, kdy mi doslova poručíla se tlaku dole nebránit. Mírný stroj rozkročný a dýchat, uvolnit se ač to zní nemožně ;)
Taky jsem okolo sebe nikoho nesnesla. Mám vychozenou cestičku mezi umyvadlem v koupelně a skříňku u postele na porodní boxu. :D :D
Sklon porodní postele mi upravili na přání, takže jsem netlacila do kopce…
U první dcery bych to dala bez nástřihu, ale měla krátkou pupeční šňůru (dál než na stehnech mi neležela). U druhé dcery bych se bez nástřihu asi natrhla, byla veliká.
Ty dvě jizvy mi připomínají moje dvě Berušky.

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 11:26

Jezis to se neda docist :roll: .

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 11:32
  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 12:01

No…myslím, ze by pani určitě potřebovala nějakou terapii…nebyla by na škodu.
A prosimvas, holky, jak někdo vůbec muže věřit v orgasmicky porod?? Tohle se vážně někomu stalo? :lol: :lol: :lol:
A zase ty porody doma :roll: proč? Proč? Jak takhle muže někdo hazardovat s životem svého dítěte. Ať si se svým děla co chce, ať si nechá doma udělat operaci, ale rodit se chodí do porodnice, doprcic. Nechápu argument, ze těhotenství bylo bezproblémové, tak bude i porod. Mělo by to byt trestný!
Autorko článku, buď rada, ze vše dobře dopadlo a zajdi si za psychologem, pomůže Ti. Přeji ti vše dobre.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7612
24.11.18 12:57

Sorry, ale ani jsem nedočetla do konce.
Podle mě si za všechno můžeš sama. Sama sis vytvořila v hlavě úplně nesmyslnou vizi :roll: :roll:
Nejsi normální a měla by jsi vyhledat odbornou pomoc. :roll:

Toto je fakt těžkej úlet :mrgreen: :mrgreen:

Příspěvek upraven 24.11.18 v 12:59

  • Nahlásit
  • Zmínit
3540
24.11.18 13:02

snažila jsem se, ale nedá se číst. Pořád se opakující já já já.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7203
24.11.18 13:35

Myslím, že lžeš sama sobě. Nejsi vyléčená. Potřebuješ pomoc :hug: vyhledej ji, řekni si o ni. I když možná tenhle deníček je prosba o pomoc.

  • Nahlásit
  • Zmínit
824
24.11.18 13:35

Jsem asi jediná kdo to četl se zatajeným dechem od začátku do konce, leč s přestávkami, protože příběh to je vážně dlouhý a děti mi nenechaly…

Děkuji vám za sepsání. Je vidět že jste si prošla něčím hodně zlým. Že Vase psychika není zdravá a je dobře že to víte a rešíte s odborníkem. Já vám moc přeji aby jste to všechno překonala.

Nechápu nektere zdejší komentáře, dámy zřejmě nedocetly, či přelétly či nevím, nechápu a ony asi také ne.

Napsala jste to velice živě a surově. Mrazilo mi. Pokud budete rodit někdy podruhé tak snad to vyjde lépe. Já myslela že první porod nepreziju, druhý byl o hodně lepší. Mějte se dobře.!

  • Nahlásit
  • Zmínit
824
24.11.18 13:38

@Šmoulice @Lenča74 na těchto a dalších komentářích jde znát že jste ten příběh ani nedocetly či nečetly pozorně. Pak je třeba se ale reakcí zdržet protože nemají vůbec žádný smysl a jsou, řekla bych, dokonce hloupé. Pro vysvětlení autorka pomoc vyhledala.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7612
24.11.18 13:44

@Fonty

Evidentně nepomohla ;)
To je cítit z každého slova :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7203
24.11.18 13:53

@Fonty nevím jak vyzněl komentář. Možná tedy raději vysvětlím.
A pravda uniklo mě, že pomoc vyhledala.
Je mě autorky líto. Zdá se mě, že ne vše má vyřešeno. Říct si o pomoc je důležité a rozhodně nikoho nechci napadat či jinak soudit. To opravdu nedělám. Proto jsem i použila,, :hug:,,
To co si nese autorka z minulosti, podle mě je velmi bolestné a stále přetrvává. A tohle se nedá zvládnout samo.

Příspěvek upraven 24.11.18 v 13:55

  • Nahlásit
  • Zmínit
2995
24.11.18 13:56

@Citronkalekninka urcite! Tohle je na sakra hodně prasku. Psycho!

  • Nahlásit
  • Zmínit
2308
24.11.18 13:57

Dočetla jsem celé a jsem dojmu že tě to ještě neopustilo jak tvrdíš, pořád tě to velmi trápí a nejsi s tím smířená, jinak by jsi to, myslím, v několika odstavcích tolikrát neopakovala.
Ještě pořád by to možná chtělo pár sezení, tak hlavně ať tě to opustí a příští porod miminka (snad bude) už prožiješ lépe. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2995
24.11.18 13:58
  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 14:11

@m :pankaoc: irinda27 @m
A hlavně bych do léčebny zavirala lidi jako tebe. Lidi, kteří si dělají srandu z toho, když se někomu něco stane nebo pro zije zklamání.

Navíc zklidni komplexy, pro to ze v článku je o tom co autorka prozila a z čeho se už úspěšne snodbornikem vyléčila a diva se na ty po city a nadhledem. Nečetla jsi, jen jsi znudena a plna komplexu a bez cetby psaného textu pises hustý komenty.

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 14:50

@Dorotka101 Dokonce i orgasmus může mít někdo při porodu, to že ty jsi o tom neslyšela je vedlejší . Na světě se děje dost neuvěřitelných věcí o kterých třeba nevíš a neznamená to že neexistujou :)
Pravděpodobnost je ale asi mizivá a upnou se na to je nesmyslné.

  • Nahlásit
  • Zmínit
566
24.11.18 15:00

Děvče zlaté,co jsi to vyplodila? Vždyť podle té tvé blabol teorie bys, aby to bylo přirozené, musela umřít? Proboha vaz si dítěte a deluj všem,že ti pomohli.
Na dulu mám svůj názor a pozitivní teda vazne není.
A když někdo řekne/napíše porod doma,tak to je,jakoby mi mávali rudým hadrem před obličejem… je pravda,že každý ať si dělá dle svého, ale když ohrozit život,tak svůj, ne dítěte

  • Nahlásit
  • Zmínit
7612
24.11.18 15:07

@AlenaSu Řekla bych , že na ty šarlatánky … pardon duly, máme stejný názor :think: :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
979
24.11.18 15:08

@Michelle_M souhlasím…

Já porod brala tak, ať se hlavně nic moc nepokazi a malej i já jsme v pořádku. Bohužel porod byl špatný, malej dikybohu nakonec úplně v pořádku, já opravdu velké poranění a ještě teď (necelých 9m po) nejsem úplně ok. Také jsem sepsala deníček, jakožto pokračování svých předešlých, kde jsem slibovala i ten o porodu. Ale rozhodne si nic nevyčítám a v životě by mě nenapadlo říct, ze porod je selekce a ze kdybych rodila v roce XY, tak tu pravděpodobně dost možná nejsme, to mě zarazilo asi víc než zbytek deníčku. Já doktory úplně nezavrhla, ikdyz je mi jasné, ze v našem případě mohl být postup od prvních komplikaci jiný, dokonce mi bylo vycteno v komentářích svého deníčku, ze se jich ještě po tom všem zastávám, ale jo, jsem vděčná, ze jsme to VŠICHNI zvládli. Tak ty buď taky a hlavně užívej malého. A určitě příští porod hlavně neroď v tom lese :D ale pěkně za vcasu do porodnice, jak vidíš, ta lékařská pece je proste potřebná! A hypnoporody atd…, na to se vykašli. Víš, kolik domácích porodu už skončilo neštěstím? :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 15:18

@Šmoulice
Ano, duly a orgasmický porody jsou nesmysl. Souhlas. Autorka mám pocit, že na to najela a zpětně si to uvědomila, vždyt to i na konci zmínila a je ráda za nemocnici.

Osobně ale proč se teda dnes všude o těchto věcech píše? Tohle jde, ale co vnitřní bohyně, koktejl z placenty, různé čarodějné rituály :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
24.11.18 15:28

@MarkeTha77

Před pár lety se objevilo Hnutí pro přirozený porod, které nabídlo ženám jiný úhel na porod. A ony to přijaly s radostí, proč by ne, zvyklé na „chladný“ porod v nemocnici, by se jim hodila nějaká ta podpora, že jde prožít porod i jinak. Leč realita je mnohdy jiná :nevim: těhotné ženské jsou víceméně psychicky zviklatelné, a tak není problém je přesvědčit o ledasčem. Příkladem je moje kamarádka, která až realistická, rozumně smýšlející osoba šla do domácího porodu. A moc teda nevím, zda se z toho dodnes vzpamatovala. A třešničkou byl i nedojezd duly, protože prý byla zrovna nakupovat, ikdyž kámoška měla ten den termín… :pocitac: Mě obvykle na vyprávění podobných žen chybí ta pokora k novému lidskému životu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
24.11.18 15:29

:hug: :hug: Raduj se z miminka. Zapomeň na hloupou vizi, kterou sis vysnila. Stejně jako neexistují princové na bílém koni, tak neexistují lotosové porody. Možná to tu ještě nezaznělo, ale je dost možné i to, že zbytečným tlačením pohmoždila hráz, a proto ti tlačit nešlo. Prostě nateklou dírkou neprojde nic. Nemuselo to být drobnou postavou, i drobnější ženy porodily bez problémů. Spíš tu dulu bych poslala do háje, že ti to neřekla, je to poměrně zásadní informace - netlač, dokud nejsi otevřená!!!! Pokud ti porod nebo i jiné události před tím způsobily takové trauma, určitě vyhledej psychologa, nemá smysl žít s nesmyslným utrpením :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
24.11.18 15:32

@Veerr

Dost. Jen není moc orgasmické, když deníček píšou pozůstalí…

  • Nahlásit
  • Zmínit
979
24.11.18 15:43

@Astyna88 přesně tak :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
566
24.11.18 16:10

@MarkeTha77 @Šmoulice holky souhlasím s Vámi souhlasím :palec:
Já tedy měla porod jedna báseň,ani mě to nebolelo,ale vzhledem k tomu,jak na mě v porodnici všichni koukali,jsem byla výjimka. A teda upřímně, k porodu jsem šla s tím,že použiju jakýkoliv prostředek a léčebný postup ke snadnejsimu porodu. Takže dula by ze mě dostala infarkt,jaka jsem chemická a naprosto neprirozena rodicka. Ale jak říkám,nic jsem nakonec nepotřebovala. 1.porod od začátku stahu 4hod, druhý 2hod :potlesk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
24.11.18 16:15

@AlenaSu

Já ten druhý porod měla podobný, jako u tebe, taky trval jen chvilku. Už jsem chytala hlavičku mezi nohama, ale CTG ani ťuk. Sestra mi nevěřila a jen díky zkušenému porodníkovi jsem jim neporodila na nadstandardu na rizikovém oddělení :lol: pak jsem se dozvěděla, že ctg snímá jen stahy dělohy, ne zádové kontrakce :think: to bylo pohledá, že mám poslíčky jen :mrgreen: a pak „jé, vy už jste na 8cm, no to pojdte hned na box“ :dance:

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 17:59

Sama budu rodit za pár dnů. A je mi úplně jedno co k tomu kdo použije, hlavně aby byla malá a já v pořádku. Nemám porodní plán, nevěřím, že porod je zrození ženy. Jde jen o to mimčo dostat ven. A s tím pojedu do porodnice.

  • Nahlásit
  • Zmínit