Pracuji jako chůva, děti miluju. A nikdo nechápe, proč jsem vlastní nechtěla

A to dokáže pochopit málokdo. Dokonce se mě na to ptají rodiče při pohovoru. Chápu, že to může působit divně. Dokonce jsem začala říkat, že jsem je nemohla mít. Zní to totiž více přijatelně. Když se ucházíte o práci chůvy, lidi ani tolik nezajímá vaše praxe a zkušenosti, ale to, jestli máte svoje děti. Je to paradox, že?

A tak jsem začala všem říkat, že jsem je nikdy mít nemohla. Nejprve jsem nepotkala toho pravého a pak to nešlo. A díky tomu už mám klid od dalších otázek. „A když děti nechcete, proč s nimi pracujete?“

Opravdu se to musí vylučovat? Nemůžete zkrátka děti milovat, věnovat se jim, ale toužit po vlastním klidu, po volném čase? Já vždycky věděla, že nechci být těhotná. Měla jsem hrůzu z porodu, kojení, nevyspání i toho, že nebudu moct dělat svou práci.

Možná to vyplynulo z mého dětství. Máma na nás byla sama, táta věčně v práci nebo v hospodě. Byli jsme čtyři sourozenci, já nejstarší, máma pořád unavená, zničená, nic nestíhala. A já se o ně starala. Hlavně o nejmladší ségru, která se narodila, když mi bylo deset, jako dítě, které už nikdo nečekal a asi ani nechtěl. Táta od nás definitivně odešel a já se o Rozárku starala snad víc než máma. Dodnes spolu máme krásný vztah. Zatímco s mámou si zavoláme tak jednou za půl roku.

Když jsem byla na střední, věděla jsem, že chci pracovat s dětmi. Už tehdy jsem jezdila na tábory jako praktikantka, hlídala děti sousedům. Milovala jsem je a ony mě. A tak je tomu dodnes. Ale zároveň jsem ráda, když večer přijdu domů a mám „klid“.

Jsem proto špatný člověk? Špatná chůva? Opravdu je to špatně, když žijeme v době, kdy prostě máme na výběr?