Smutný konec: Příliš brzy na porod

Naše neuvěřitelné štěstí trvalo velmi krátce, ještě že už je jedno štěstí doma...

Smutný konec: Příliš brzy na porod

Je mi 32 a už asi deset let si přejeme miminko. Před třemi lety se naše přání vyplnilo, i když my jsme se to dozvěděli až na jaře dalšího roku. Syn se narodil v listopadu 2017 a z krajského úřadu volali v dubnu 2018, že pro nás mají chlapečka k adopci. Radost byla a je obrovská, jsme pyšní rodiče a malý je úžasňák.

Asi rok s prckem jsem byla úplně maximálně šťastná a měla jsem pocit, že jsme kompletní rodina, které nic nechybí. No spletla jsem se, syn je stále naše velké štěstí, ale už po roce od adopce jsem začala mít pocit, že nám k dokonalému štěstí stále něco chybí. Touha po druhém dítěti byla neskutečně velká. Rádi bychom osvojili druhé, ale to je v podstatě nereálné.

Rozhodli jsme se, že změníme kliniku a ještě jednou vyzkoušíme IVF. V únoru jsme šli na první konzultaci, pan doktor s námi jednal naprosto na rovinu, řekl nám možnosti, nic nám nesliboval, nicméně naděje na otěhotnění je poměrně velká. Na jaře mi odebrali 20 vajíček, 15 se oplodnilo a do pátého dne zůstaly jen 3. Nic moc a to ještě ty tři šly na genetiku. Zdravá embryjka zbyla dvě.

V červenci mi jedno zavedli a ono se ujalo, měli jsme radost, ale i tak jsme se radovali opatrně. První trimestr, krom neustávajícího pocitu, jako bych měla kocovinu, byl v pohodě, všechny ultrazvuky a i screening, všechno v naprostém pořádku. Miminko odpovídalo danému týdnu. Na konci září slavil manžel narozeniny, byla jsem ve 14. týdnu, rodině jsme oznámili, že čekáme druhé miminko, měli obrovskou radost.

Pouhý týden po oslavě mi nějak nebylo dobře, moje gynekoložka mě odbyla, prý mám jet kdyžtak na pohotovost. Jela jsem, nález: málo plodové vody, nechali si mě v nemocnici na pozorování, ale únik nezjistili. Doma na mě čekal manžel a syn, od kterého jsem byla poprvé pryč na noc, on to zvládl lépe než já, bylo mi hrozně smutno. Domů mě propustili, ale objednali mě na rizikovou poradnu, prý musím být hlídaná. To mi nevadilo, akorát každý týden v poradně se doktorka tvářila více ustaraně.

V 19. týdnu si přizvala na konzultaci k vyšetření i primáře, nález špatný, voda téměř žádná, primář navrhl těhotenství ukončit, ale prý ještě tak týden můžeme počkat, jestli se něco nezmění.

Nechtěla jsem se jen tak vzdát toho mrňouska, i když mi ho bylo neskutečně líto a nejen jeho, i malého doma, který se musel koukat na ustaranou mámu. Objednala jsem se ještě ke specialistovi, pokud se těhotenství má ukončit, chci znát co nejvíc názorů. Specialista mi řekl, že pokud by to těhotenství nevzniklo po tolika letech snažení, navrhl by totéž co primář v nemocnici, ale takhle by to zkusil udržet. Řekl, že největší riziko vidí v případné infekci, protože voda není a tudíž to malé nemá žádnou ochranu.

Voda se tvořila, ale někam unikala, jenže kam, to nikdo neví. Miminko se jinak vyvíjelo dobře, mělo správnou velikost, srdíčko tlouklo, měchýř byl naplněný, ledviny normální velikosti… Hrozilo poškození plic, možná neslučitelné se životem a to riziko bylo moc velké.

Hned další den mě probudila šílená bolest v podbřišku, manžel mi volal sanitku. V nemocnici mě vyšetřili a hospitalizovali, prý ke sledování. Nabrali mi krev, měla jsem hrozně vysoký puls. Zjistili mi zánět v těle, patrně někde v děloze… Byla za mnou ta doktorka z rizikové poradny, povídala si se mnou a říkala, že je jen na mě, jak se rozhodnu, ale nedoporučuje pokračovat v těhotenství, protože v podstatě riskuju i svůj život.

Přijali mě ve středu ráno, celý den jsem brečela a přemýšlela, co mám dělat. Měla jsem pořád teplotu, nasadili mi antibiotika, nesměla jsem prakticky z postele. Ve čtvrtek se mnou mluvil i primář, doporučil mi i rozhovor s neonatologem, souhlasila jsem. Pan doktor z neonatologie byl moc příjemný, povídal mi, že je v oboru 25 let a řekl mi, že když voda odtekla tak brzy, je naděje, že bude miminko v pořádku velice nízká, téměř nulová.

Povídal mi i o případech, které aktuálně má a jak zle to s dětmi vypadá. Na základě toho rozhovoru jsem se rozhodla, že těhotenství ukončím, ne kvůli sobě, ale kvůli tomu drobečkovi, má se u mě opravdu zle a příchod na svět by měl asi hodně špatný…

V pátek 6.11. mi zavedli první dvě tablety na vyvolání porodu, během hodiny jsem začala mít pravidelné bolesti, přibližně po dvou minutách, bylo to nepříjemné, ale dalo se to snést. Takhle to trvalo ještě asi dvě hodiny, pak už bolesti byly silnější, nechala jsem si dát lék na bolest, celkem do mě vykapaly 4 kapačky během dne, ale ani jedna nezabrala, bolesti se stupňovaly. Po poledni mě kontrolovala doktorka, říkala že se pomaličku otevírám, prý odpoledne bych to mohla mít za sebou. Nebyla to teda pravda, ale chápu, že nemůže vědět přesný čas.

Miminko se narodilo přesně ve 21:50, lépe řečeno miminko jsem potratila. Neukázali mi ho, ani když jsem se chtěla jen rozloučit, neznám ani pohlaví, byť jsem se několikrát ptala. Sestřička řekla, že mi pak poví pan doktor, jenže na to asi nebyl úplně čas, vezli mě na sál, poměrně dost jsem krvácela a placenta nešla ven. Po revizi mě nechali celou noc na přístrojích, prý jsem byla hypotonická.

Ráno jsem si ze všeho nejvíc přála jít domů za manželem a synem. Hrozně se mi motala hlava, ale nechtěla jsem tam zůstat ani o minutu déle. Doktorce jsem zalhala, že je mi fajn. Nevyplatilo se mi to, manžel pro mě přijel a já jsem před nemocnicí zkolabovala, musel mě odvléct zpět. Dostala jsem dvě transfuze a domů mě pustili další den.

Už je to víc než měsíc a bolí to snad čím dál víc, fyzicky už jsem v pořádku, sice jsem musela ještě na jednu revizi, měla jsem v děloze stále nějaký útvar, ale to bylo naštěstí jen na den. Syn není hloupý takže i když se snažím, nebrečet před ním, stejně je na mě asi vidět smutek, ptá se pořád: „Maminko, jsi smutná?“ Obvykle odpovím, že trochu, ale bude to dobrý. Přijde mi to vůči němu nefér, on je naše velikánské štěstí a radost, ale neumím se od toho smutku úplně oprostit.

Nejvíc mě asi trápí, že si nejsem vůbec jistá, že moje rozhodnutí bylo správné, rozum říká, že ano, srdce, že jsem tu šanci měla dát…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
MaM
228
5.1.21 00:25

Chápu, že je to velmi citlivé, ale jedno zdravé dítko doma máte a to vám dodá potřebnou sílu to všechno zvládnout.
Já měla těhotenství ukázkové, až na to, že se ve 26. týdnu najednou chlapeček rozhodl, že půjde na svět, zřejmě z důvodu nějakého skrytého zánětu - prodělal spoustu komplikací, několik operací, ale bojoval, a ač se statistiky honosí tím, že se „vypiplalo“ další dítko ve 26.týdnu, je velmi těžce postižený a celá rodina válčíme už šestnáct let každý den, síly a nervy pomalu v háji, o budoucnosti raději nepřemýšlíme.
Samozřejmě, že to nikdo nemůže říct jistě, ale já bych vaše rozhodnutí určitě podpořila. A kdo ví, třeba se ještě zadaří. Držím palce a přeji hodně štěstí.

  • Zmínit
  • Nahlásit
137
5.1.21 08:11

Je mi to moc líto. Tvé rozhodnutí bylo správné, i když to moc bolí. ❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
980
5.1.21 09:16

Je mi strašně líto co se ti stalo 😔. Já mám za sebou to stejné teď v září. V 17tt mi zjistili, že nemám plodovou vodu a taky nezjistili kde se ztratila. Navrhovali mi také ukončení těhotenství, ae to jsem odmítla a po 4 dnech mě z nemocnice pustili. Objednala jsem se na oddělení neonatologie abych měla více názoru. Všichni měli ae ten stejný. Já se ae malého vzdát nechtěla. Taky jsme ho čekali po ivf a bylo to mě první těhotenství. Nakonec se malý rozhodl sám a já ho porodila doma sama na záchodě ve 21tt. Neměla jsem bolesti netušila jsem, že porodim hned jak vstanu a zajdu si na malou. Vím jak moc to bolí a nikdy to bolet nepřestane. Jsou to skoro 4 měsíce co se to stalo mě a není den kdy by mi nebylo do breku. Ještě měsíc a měla jsem rodit v termínu a nebudu. Plakej, vztekej se dělej cokoli jak to budeš cítit. Tvoje rozhodnutí bylo správné nic si nevycitej. Já jsem to ukončit nechtěla a nakonec se tak stejně stalo. Posílám ti hodně sil bude to lepší věř mi :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
134
5.1.21 16:36

@MaM já vám za váš názor a příběh moc děkuji, protože o ty,,špatné” zkušenosti, se lidé tolik nedělí, a kdybych o tom nemluvila i s panem doktorem z neonatologie, myslela bych si že procento zdravých předčasně narozených děti je mnohem vyšší než je skutečnost.

  • Zmínit
  • Nahlásit
134
5.1.21 16:42

@Klara0225 @Klara0225 :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: Přeju mnoho sil a ať je bolest na duši čím dál menší. Nebýt našeho synka, asi bych se s tím prala ještě hůř. Bolí to moc pořád, ale mám pocit že už ta bolest není tak drásavá. Ovšem úplně to asi nepřebolí nikdy.

  • Zmínit
  • Nahlásit
980
5.1.21 18:25

@Lucanka děkuji ❤️ jsou horší dny i ty lepší. Já už na malého vzpomínám s láskou a beru to tak, že děťátko máme jen není s náma 👼. Další miminko k nám oběma určitě přijde brzy ❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
134
5.1.21 18:33

@Klara0225 doufejme že ano :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
191
5.1.21 21:19

Je mi to moc lito :(. Mam podobny pribeh, rodila jsem v 22.tt. A nyni cekame na kouzelny telefon. Nic si nevycitej, rozhodla si tak, jak si nejlepe mohla v dane situaci.

  • Zmínit
  • Nahlásit
145
6.1.21 01:45

Je mi to moc lito! Urcite si nic nevycitej! Podle vseho bys nedavala sanci miminku, ale spis jen plane nadeje sobe a prodluzovala to trapeni vsem! Mam za sebou rozhodnuti o ukonceni z duvodu potvrzeneho downa. A i kdyz mi vsichni rikali, ze down je jisty, ze vidi i poskozeni nekolika organu a ze by miminko se nejvetsi pravdepodobnosti nedozilo tretiho trimetru, stejne me v tech nejtemnejsich chvilich napadalo, jestli jsem se rozhodla spravne. A hrozne se mi ulevilo, kdyz mi doslo, ze to neni nejaky muj sesty smysl, ale jen vsugerovane plane nadeje, ze vsichni odbornici a vysetreni mluvili jasne a ze oni to zazili mockrat a vi, jak to dopadlo. Posilam mnoho sil, jen cas dokaze tu bolest zmirnit!

  • Zmínit
  • Nahlásit
559
6.1.21 14:46

@Lucanka - posílám vám sílu, abyste tuto životní zkušenost co nejdříve vstřebala. Máte doma jednoho zdravého prcka, a to je to NEJ, co nyní máte.

Já rodila předčasně, sice už 32 tt ukončený, v listopadu 2020 (po odtoku plodovky), ale když jsem si poslechla, co všechno prožívaly maminky dětí narozených před 30 tt, jedním slovem, není oč stát. Kdo nezažil osobně, chápu, že si přeje dát dítěti šanci i v tak nízkém gestačním týdnu těhotenství a v daný moment i slova neonatologa, který s těmito dětmi pracuje den co den, vnitřně popírá a nepřijímá. U těch předčasně narozených dětí je každý den, kdy přežijí a blíží se svému dnu, kdy se měly narodit, jako ruská ruleta.

  • Zmínit
  • Nahlásit
153
6.1.21 17:55

Vím, že bolest a prázdnota musí být obrovská.
Ale, dítě už máte.
Daleko horší, hlavně pro děťátko, by bylo narodit se s vývojovou vadou. Peklo pro něj, a i pro vás.
To je jako v přírodě, kdy se matka priroda/samice zbavuje nedovyvinutych nebo velminemocnych mláďata, ktera nemaji sanci na plnohodnotný zivit..Prirovnani muze byt velmi syrové, ale věřím, že ho chápeš.
Nic si nevycitej, jednou zas přijde den, kdy svět bude barevny a ty se budeš usmívat. Uz pro dítě, které už máš.

  • Zmínit
  • Nahlásit
446
7.1.21 14:20

Brečím, je mi to strašně líto. :( Myslím, že si zasloužíte všechno štěstí co na světě je.
Sice nejsem závistivý člověk, ale štve mě jak někteří lehce proplouvají životem a vše se jim daří a jiní mají pech. A samozřejmě mají pech jen ti hodní ne ti co si to nezaslouží.
Přejí aby jste byli všichni tři šťastni a přeji aby jednou přišlo i to další miminko, jelikož hodní lidé by se měli rozmnožovat, takových je zapotřebí. :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
446
7.1.21 14:27

@MaM
Já přivedla na svět synáčka loni v dubnu ve 27tt. Je to těžké, je to usměvavé a veselé a moc hodné miminko. Vše dohání ale strašně pomalu, bojím se o něho.
Jste moc stateční. Obdivuji všechny rodiče dětí, co nejsou zrovna dokonalé. V dnešním světě je to zázrak.
Přeji vše dobré

  • Zmínit
  • Nahlásit
20
12.1.21 10:55

Je mi to líto, když jsem to četla měla jsem slzy v očích je to hodně těžký rozhodnutí a smutný :,( Já jsem měla taky těžké rozhodnutí ke konci února 2019 jsem šla na laparoskopii, že mě můj gynekolog našel na vaječníku dermoid a když mě přijímali v nemocnici tak mi odebrali krev a zjistili, že jsem těhotná, ale miminko se špatně vyvíjelo tak mi řekl pan doktor, že buď počkáme jestli se to srovná, ale že je tam malá pravděpodobnost a nebo mě to miminko vezmou. Tak po dlouhém rozhodování jsem se tedy rozhodla, že ať mě miminko tedy vezmou. Nemohla jsem se s tím srovnat, trvalo mi to hodně dlouho. :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
189
12.1.21 14:43

Je mi to moc líto, říkala jsem, si, jak to s vámi dopadlo o prvním deníčku, ale jak ses neozvala, tak mi došlo, že ten konec nebyl šťastný. :-( Drž se, zkus se hezky starat i o sebe a dělat si drobné radosti a miminko si vás časem najde, uvidíš. :hug:
Vzpomněla jsem si pak na kamarádku, co takhle musela ukončit těhotenství na přelomu 5. a 6,měsíce, že prý mají v rodině, že nemůžou donosit chlapečky..Byla z toho moc smutná, ale ona vždycky byla taková poměrně akční optimistka, tak vyrazila v dalších letech na jazykové kurzy do zahraničí, když ještě mohla a partner ( dnes už manžel) ji pustil :-), dělala si různé kurzy při práci..No a dneska má děti čtyři, jednu už slečnu, a pak samé kluky..

Příspěvek upraven 12.01.21 v 14:45

  • Zmínit
  • Nahlásit
3102
14.1.21 14:38

@Lucanka moc me to mrzi, aleverte, zejste udelala spravne. Ja mela doma 3 letou dceru, kdyz jsem zjistila, ze cekam dvojcatka (pred dcerou jsem jedny dvojcatka potratila ve 21.tydnu). od 19.tydne jsem byla hospitalizovana v nemocnici pro zkracujici se cipek. Vicemene jsem byla smirena s tim, ze se bohuzel situace bude opakovat, ale malinko jsem doufala, ze to s dvojcatkama dame. Kdyz mi ve 23.tydnu chteli zasit cipek, musela jsem podepisovat papiry, zda chci zachranovat deti, kdyby se rozjel porod. Mluvila jsem z primarem neonatologie, z primarem gynekologie a rozhlodla jsem se, ze do 25.tydne nemaji deti zachranovat, ze sance na „normalni“ zivot sice je, ale nikdo mi to nezaruci (to samozrejme nezaruci ani u donoseneho ditete, ale…).Musela jsem myslet i na dceru, ktera uz tak byla nejaky cas bez mamy… Kluci nakonec prisli na svet ve 28+3 a zacatky taky nebyly lehke. Tim chci rict, ze jste udelala dobre, nic si nevycitejte. Moc drzim palce, aby si k Vam dalsi miminko naslo cestu

Příspěvek upraven 14.01.21 v 20:16

  • Zmínit
  • Nahlásit