Přítel rozesílá po městě své intimní fotografie. To zjištění mě ničí

Celé to začalo úplně nevinně.

Byla jsem na nehtech u nové nehtařky. Jak to tak bývá, sotva jsem si sedla ke stolu, už jsme si povídaly o všem možném. Počasí, práce, děti klientek… klasika. Byla milá, hovorná, taková ta typická ženská od fochu, co umí navázat konverzaci během dvou minut.

Pak ale stočila řeč jinam.

„Hele, představ si,“ začala a významně se ušklíbla, „píše mi jeden chlap. Pořád mě někam zve… a normálně mi nevyžádaně posílá fotky.“

Zvedla jsem obočí. „Jaký fotky?“

Naklonila se ke mně a polohlasem dodala: „No… toho tam dole. A jednou se mi vyfotil celej nahej. A jaký má prej svaly…“

Bylo mi to vyprávění skoro až nepříjemné. Přece jen jsem tu ženu viděla poprvé. Ale říkala jsem si — dobře, asi součást jejího dne je drbat, co se dá. Tak jsem jen přikyvovala a nechala ji mluvit.

Jenže ona nepřestávala.

„Já si myslím, že má partnerku,“ pokračovala, „ale ty fotky posílá různě po městě. Už mi o tom říkalo víc klientek.“

V tu chvíli se ve mně něco nepatrně pohnulo.

Začala ho popisovat.

Tmavovlasý. Fotbalista. Dělá to a to…

A mně začalo být nepříjemně úplně jinak.

Najednou mi to začalo zapadat až moc dobře.

Srdce se mi rozbušilo.

„Prosím tě…,“ snažila jsem se znít co nejvíc neutrálně, „nemohla bys mi tu fotku ukázat? Jen ze zvědavosti.“

Bez podezření sáhla po mobilu.

A tam byl.

Můj přítel.

I s obličejem. I když — upřímně — toho bylo vidět mnohem víc podle čeho bych ho poznala naprosto bezpečně.

V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně.

Zmohla jsem se jen na prosté „Hezkej, no, neznám, ještě jsem ho ve městě nepotkala.“

Ještě jsem ji nechala chvíli povídat, jako bych nic. Jako bych poslouchala historku o úplně cizím chlapovi.

Poděkovala jsem, zaplatila a odešla.

A od té chvíle mi to jede v hlavě pořád dokola.

Kruci. Co teď?

Mám ho konfrontovat?
Mám se rovnou rozejít bez vysvětlení?
Mám čekat, jestli s tím přijde sám a rozejde se, protože mu na to nějaká zareaguje?

Upřímně — nevím.

Vím jen jedno.

Žít s ním dál, jako by se nic nestalo, prostě nedokážu.

A nejhorší na tom všem je možná to ticho mezi námi doma. On funguje normálně. Usmívá se. Ptá se, co chci k večeři. Jako by se vůbec nic nedělo. A já ho nemůžu ani cítit.

A já vedle něj sedím a říkám si — kolika ženským to ještě poslal? A co si sakra myslel, že se stane? Že mu za takovou fotku skočí do postele?

Jakou ostudu budu mít já, až ty ženský zjistěj kdo jsem? Jestli už to náhodou neví. Ta nehtařka si klidně mohla dát dvě a dvě dohromady. To je taková ostuda. Pane bože.
Tohle prostě nerozdejchám.