Pro každé dítě je možné najít novou rodinu, i pro postižené

Sabinka je devítiletá slečna, která se ráda směje. Až po chvilce si všimnete jejího hendikepu. Sabinka je autistické dítě s mentální retardací. Už čtyři roky žije v rodině paní Marie. Ona a její muž jsou dlouhodobí pěstouni. Pokroky Sabiny, které udělala po příchodu do rodiny, jsou neuvěřitelné. Její příběh vám přinášíme v následujícím deníčku...

*

Samostatná bohužel nikdy nebude, potřebuje neustálé vedení, dohled a individuální péči. Když jsme si Sabinku přivedli domů, jedni nás obdivovali, že do toho jdeme, a druzí absolutně nechápali, proč to děláme. Proč si bereme takhle postižené dítě. Já jsem ale Sabinku znala z ústavu, ve kterém jsem pracovala. A svého rozhodnutí nelituji. Celé mé rodině to změnilo život k lepšímu,“ říká paní Marie, která 6 let pracovala v ústavu pro mentálně postižené děti.

Ve svém zaměstnání byla spokojená. Na podzim roku 2013 se však začalo mluvit o transformaci zařízení. „Moc se mi to nelíbilo a cítila jsem, že to pro mě nebude to pravé,“ vzpomíná Marie. Změny měly být takové, že děti budou žít v malých skupinkách a ošetřovatelé se o ně budou strat a suplovat jim rodinu. V té době si všimla kampaně o pěstounství, která běžela v televizi.

„Začala jsem se o to zajímat. Říkala jsem si, jestli nebude lepší vzít si domů dítě a dát mu skutečnou rodinu. Probrala jsem to s manželem a oběma dcerami. Můj muž byl rád, protože jsem byla pořád v práci a jako pěstounka bych byla doma a starala se o dítě,“ pokračuje Marie. Od začátku si byla jistá, že chce dítě z ústavu, ve kterém pracovala. A tak si vzala do péče Sabinku, která byla v ústavní péči od narození. „Do našeho ústavu se Sabinka dostala ve třech letech. Byla velmi uzavřená, zamračená a bez zájmu o cokoliv. U nás doma se všechno změnilo. Postupně se začala otevírat a emocionálně projevovat,“ vzpomíná Marie.

Stát se pěstounem ale není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Marie s manželem museli vyplnit žádost o zařazení do evidence pěstounů. Poté absolvovali návštěvu sociální pracovnice, zajistili si všechna potřebná potvrzení (od lékaře, z práce, od obce). „Po 4 měsících čekání zavolali z Krajského úřadu, že to takto nejde. Když chceme konkrétní dítě, musíme se rovnou obrátit na soud. Žádost jsme museli stáhnout a vše začalo nanovo. Platnost všech potvrzení mezitím vypršela. Velmi nám pak pomohla sociální pracovnice z OSPODu, která měla Sabinku na starosti. S ní jsme sepsali novou žádost o svěření dítěte do péče pro okresní soud. Matka Sabinky byla nesvéprávná, otec v rodném listu nebyl uveden. Možná i proto soud proběhl velmi hladce,“ říká Marie.

Události se pak už daly do pohybu a od podání nové žádost uběhly pouhé dva měsíce, než si mohli Sabinku přivést domů. Podmínkou soudu bylo poskytnout Sabince nejprve hostitelskou péči, což znamená brát si ji domů na vícedenní návštěvy.

„Nikdy nezapomenu na její první pobyt u nás. Tehdy pršelo a šly jsme spolu pěšky z ústavu. Byla před námi první společná noc. Takové vzájemné testování. Sabinka to zvládla velmi dobře. Z počátku byla nedůvěřivá, všeho se bála, hlavně zvuků. Běžné zvuky v kuchyni, jako je například mixování, ji děsily, bála se fénu, bála se ohně. Na všechno si musela zvykat, včetně našich domácích zvířat. Když nám byla Sabinka potom svěřena do poručnické péče, tak za 14 dní slavila své páté narozeniny. Dostala od nás dort se svíčkami a ona najednou utekla. Hrozně se bála svíček. To nás ani nenapadlo nebo nám to nedošlo, že děti v ústavní péči se s tím běžně nesetkají,“ vzpomíná Marie na první dny pěstounské péče.

Marie v ústavu skončila ze dne na den v srpnu 2014 a šla se Sabinou na mateřskou dovolenou. Vůbec tehdy netušila, že je to možné, protože jí v té době bylo 45 a malé 5 let. „Tuto informaci jsme dostali až při psychologickém šetření u nás doma od paní psycholožky. Od září 2014 nastoupila Sabinka do běžné mateřské školky s osobní asistencí, kterou zajišťovala moje starší dcera. Ta v tu dobu totiž studovala dálkově speciální pedagogiku,“ pokračuje.

Marie je přesvědčená, že v ústavu by Sabina neměla šanci udělat takové pokroky jako v pěstounské péči. „I přes sebelepší péči není možné se v ústavu věnovat každému dítěti individuálně a intenzivně. Vůbec jsem netušila, co všechno zvládne a čeho je schopná. Dnes umí lyžovat, jezdí na kole, potápí se a plave s rukávky. Otevřel se jí nový svět.“

V ústavu měla Sabina i tříhodinové záchvaty pláče, nedala se utišit, rušila ostatní děti, musela být utlumena léky. Velkou část dne trávila v polohovacím pytli v kleku a o nic neměla zájem. Jakmile přišla do rodiny, mohla léky postupně vysazovat a obešla se bez záchvatů. „Léky jsme nahradili činností a aktivitou. Sabinka je teď mnohem víc venku a má více pohybu. Dříve jedla pouze mixovanou stravu a nemluvila. Během tří týdnů začala normálně jíst a po půl roce řekla první slovo,“ pokračuje Marie, která vůbec netušila, že má Sabinka takový potenciál a může se takto rozvinout.

Marie přiznává, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké mohla udělat. Sabinka rodinu velmi stmelila. S manželem mají dvě dospělé dcery, které žijí s nimi v jedné domácnosti a Sabinku přijaly jako sestřičku. A manžel se jí věnuje víc než svým dvěma dcerám kdysi. „Sabinka je za tu lásku od nás velmi vděčná a vrací nám ji plnými hrstmi. Svou radost a štěstí předává zase zpátky,“ pokračuje.

„Sabinka má jedno oko slepé a kvůli glaukomu a vysokému nitroočnímu tlaku bylo i na pohled zvětšené. Zpočátku se jí některé děti bály, ale postupně si na ni zvykly. Sabi se chová jinak než ostatní děti, ale je hodná, nekonfliktní a radostná. Pěstounství nám jenom dalo, nevidím žádné mínus. Chci jí vynahradit ty první roky, kdy nepoznala mateřskou náruč a lásku. Sabinka mě všude doprovází, nijak mě neomezuje, je součástí mých aktivit. Vlastně mám pro sebe i pro rodinu více času než dříve,“ uzavírá Marie.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
16.7.19 06:02

Ani nedokážu vyjádřit jak moc vás obdivuju. Každé ráno si udělám kávu, dám dětem snídani a přečtu si deníček a tenhle mě nabil pozitivní energii na celý den. Sama mám mentálně postižené dítě a přesto (možná spíš právě proto) si nedokážu představit přijmout,,cizí" dítě se speciálními potřebami. Neměla bych na to odvahu. Jste neuvěřitelná rodina a té holčičce jste změnili život. Doufám, že časem napíšete i další deníčky aby jsme věděli jak vaše soužití pokračuje. :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.8.19 22:22

Máte můj velký obdiv, kéž by bylo více lidí, jako jste vy. Sabince jste dali úplně nový život! Musíte být úžasní lidé. Hodně štěstí celé Vaši rodině!

  • Nahlásit
  • Zmínit