Pro Tebe, která truchlíš (a pro všechny, kdo stojí při Tobě)

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tento dopis mamince, které zemřelo dítě před porodem, zveřejnit. Nakonec jsem se k tomu odhodlala. Třeba někomu pomůže...

Pro Tebe, která truchlíš (a pro všechny, kdo stojí při Tobě)

Moje milá,
i když vím, že není žádná síla, která by dokázala zmírnit Tvoji bolest, chtěla bych Tě alespoň pozdravit a dodat trochu síly a víry, že nakonec bude lépe…

Mám za sebou několik potratů a porod mrtvé holčičky v 16. týdnu. Neumím si vůbec představit, že bych přišla o děťátko už tak veliké, jako bylo to Tvoje. Ale i když teď to vypadá nemožně, věř, že časem se bolest zmenší a otupí. Nikdy neodejde docela, ale tak nějak se postupně stane Tvojí součástí. Naučíte se spolu žít. Naučíte se navzájem obohatit. Bude to trvat dlouho, ale časem se dokážeš smát i plakat radostí.

Co se stalo, není Tvoje vina. To, že jsi si dávala k snídani kávu, a jednou, když bylo obrovské horko, sis dala malé pivo, ničemu neublížilo. Jsou věci, které nedokážeme ovlivnit, i když jsou tak nespravedlivé. Máš právo brečet, vztekat se, nenávidět… Ale věř, že jsi udělala všechno správně.

Pokus se, alespoň občas, vynořit z bolesti a smutku a potěšit se pohledem na modré nebe, zpěvem ptáků, dobrým jídlem… Zasloužíš si rozmazlovat se. Zasloužíš si být na sebe hodná. Máš na to právo!

Kamarádky, co nezažily, nedokáží nikdy úplně pochopit. Pokud se neozývají nebo situaci zlehčují (ano, lidi, kteří mají řeči typu –⁠ však příroda ví, co dělá, by měli raději mlčet), nemyslí to zle. Jen neví, jak se chovat. Smrt dítěte je to nejhorší, co nás může potkat. Mají strach, připomínáš jim, jak je jejich štěstí křehké, že stačí vteřina. Ty už to víš. Proto si budeš mnohem více vážit okamžiků štěstí a možná nebudeš už nikdy tolik svázaná strachem.

Nenech se úplně pohltit smutkem, užívej si i těch nejmenších příležitostí k radosti… Je to těžké, ale my ženy jsme silné. Až přejde největší bolest, můžeš si vybrat –⁠ prožít zbytek života v mlze smutku, nebo jít dál. Jít dál a být příkladem ostatním. Příkladem ostatním zoufalým ženám, že, i když to v prvních týdnech a měsících tak vůbec nevypadá, život může být zase krásný.

A prosím Tě, nezapomeň o všem mluvit s partnerem. Muži se stydí ukázat svůj žal, ale věř, že cítí stejnou beznaděj jako Ty. Ty jsi měla možnost být s dítětem, komunikovat s ním. Tvůj partner byl úplně sám. Brečte spolu, vzpomínejte spolu na to krásné. Nenech ho samotného s jeho bolestí. A když té bolesti bude příliš a přátelé již nebudou schopni poskytnout útěchu, vyhledejte odborníka –⁠ člověka, který doopravdy ví, jak pomoci.
Nezůstávejte se smutkem sami. I eMimino může pomoci, povídejte si s lidmi, kteří mají stejnou zkušenost. Sdílejte.

Posílám sílu a naději.

P. S. A protože mám osobní zkušenost s tím, že celá situace je obtížná nejenom pro samotnou rodinu, ale i pro její okolí, dovolím si přidat pár tipů pro přátele a kolegy pozůstalých.

Dejte najevo, že jste tady, že jste ochotni naslouchat. Pozvěte truchlící rodiče na kávu, ale neurazte se, pokud odmítnou. Jen jim dejte najevo, že jsou u vás kdykoli vítáni.

Trpělivě naslouchejte, když rodiče o svém dítěti mluví. Držte je při tom za ruku, obejměte je, ale nesnažte se radit. Stačí jen dát najevo, že jste s nimi. Řekněte jim, že je vám to líto, že si neumíte představit bolest, kterou prožívají. Zeptejte se, co je pro ně nejtěžší.

Nevyhýbejte se tématu. Moje velmi blízká přítelkyně se mnou nikdy o „mých dětech“ nemluvila. Nezavolala a nezeptala se, jak mi je. Když se potkáme a téma se blíží tabu tématu, ihned odvede řeč. Dlouho mi trvalo, než se mi ji vůbec povedlo pozvat na kávu. Chápu, že pro maminku dvou malých dětí je to velmi citlivé téma a že tak jednala z pocitu nekomfortu. Pořád to visí mezi námi. Pokud se takto cítíte a neumíte pocit nepohodlí překonat, přiznejte pozůstalým, jak vás jejich neštěstí paralyzuje, jak máte strach, jak si nedokážete představit, co teď prožívají.

Pokud má rodina jiné děti, nabídněte pomoc. Nabídněte, že vezmete děti do ZOO, že jim uspořádáte bojovku. Ať si odpočinou od tíživé domácí atmosféry a ať mají rodiče možnost dát plný průchod svému smutku.

Půjčte své přítelkyni knihu, kupte jí kytku, až se na to bude cítit, vezměte ji do kina nebo na nákup. I s tím rizikem, že se vše zvrtne a skončíte s pláčem v nejbližší vinárně.

A pokud nevíte, co říkat, jak se tvářit, napište dopis.

Jako kolegové nedávejte najevo příliš okatě soucit. Vyslechněte, jděte spolu na oběd, ale dávejte pozor na to, ať, zejména u žen, nedáváte najevo, že chápete, že teď je emocionálně na dně a tak trochu hysterka, ke které musíte přistupovat shovívavě. Mně vyhovovalo, když kolegové, po projevení soustrasti, nastolili obvyklé pracovní vztahy. Práce je také často místo, kde dokážeme zprvu nejsnadněji zapomenout a žít.

Nesnažte se povzbuzovat. Z vlastní zkušenosti vím, jak mě bolely věty typu:
Příroda ví, co dělá. Stejně by malá byla na přístrojích.
Miminko se samo rozhodlo, že k vám ještě nechce.
Vždyť to ještě ani nebylo hotové dítě, jen embryo.
Je lepší, že to odešlo takhle brzo.
Však budeš mít ještě spoustu dětí.
Buď ráda, že si zatím můžeš užívat života. Podívej, jak jsem z těch dvou fakanů urvaná.

A nevyhýbejte se tématům, která považujete za citlivá. Kamarádka tajila těhotenství až do osmého měsíce, protože mě nechtěla rozrušit. Když jsem ji potkala na jedné sešlosti s pupkem, málem mě z toho kleplo. Kdyby mi o svém těhotenství řekla nebo napsala, měla bych čas se vyplakat a užít si svým pět minut závisti a na oslavu bych přišla již připravená.

Tato situace je velkou zátěží nejen pro rodiče, ale pro celé okolí. Čím dříve se pokusíte vrátit život do běžných kolejí, tím lépe pro všechny. Nikdo se nesmí cítit provinile. Protože to, že zrovna vy máte zdravé děti a vaše kamarádka o dítě přišla, není důvod, proč se máte cítit špatně. Život není spravedlivý. Ale přesto je báječný… (ale s tímto tvrzením vyčkejte několik měsíců. Rodič, který přišel o dítě vám v prvních týdnech a měsících nedokáže uvěřit. )

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
8762
16.6.20 08:37

:palec: :potlesk: :hug: Napsalas to moc hezky!

  • Zmínit
  • Nahlásit
1674
16.6.20 10:27

Jsi úžasná bytost a já pevně věřím, že ti osud jednou vše špatné vynahradí, i když se teda bude muset sakra snažit.

Ztráta dítěte, jakkoliv starého, je asi to nejhorší, co člověk v životě zažije. Vím, jak strašně bolel potrat v 8tt, a neumím si představit ztrátu miminka ještě později! Obdivuji všechny maminky, které tohle překonají. Obrovský respekt.

  • Zmínit
  • Nahlásit
63673
16.6.20 19:44

J8 bych takový dospis dostat nechtěla. Spousta nevyžádaných dobrých rad. :nevim:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6
16.6.20 21:15

@Lama Lama Možná jsi nic podobného nezažila… Já z obou stran - sama jsem přišla o dítě a o dítě přišla kamarádka… A takové povzbuzení by mi pomohlo…

  • Zmínit
  • Nahlásit
8762
16.6.20 22:23

@Lama Lama Tak každá jsme jiná, každé by pomohlo v podobné situaci něco jiného… Mě by to bylo asi rozbrecelo dojetím, že se mě někdo snaží pochopit, podpořit. A rady tam nejsou jen pro tu skoro-maminku, ale i pro její okolí, spousta lidí opravdu neví, jak reagovat, jaký zvolit v tak těžké situaci přístup… :think: Já tedy potratila „jen“ v 7.tydnu, pár dní po potvrzení tehu od dr., a ani jsem o tom třeba s mámou, kamoskama mluvit nedokázala, nikdo to ani nevěděl kromě muže a jedné kamarádky co mi hlidala malyho - tehdy ani ne 3letyho, během několika návštěv na gynde kvůli neustavajicimu špinění a pak i krvácení… Ten pocit, když vás dr. jeden den na prohlídce uklidní, že to na potrat nevypadá, že se fazolka (alias „Mr Bean“) má k světu, najde i srdíčko a za pár dní už nic! :zed: :nevim: :oops:

Neměla jsem sílu vysvětlovat, co se stalo, proč a jak, když jsem to nevěděla sama a dr na tom nebyl o moc líp:) Byla jsem ráda, že jsme to po tom testu hned neroztrubovali po širší rodině - jako bych to tušila… :roll: :nevim: Divnej pocit od začátku, od první kapky krve, že to není ok!

Chlap z toho byl taky špatnej, ale měsíc potom co jsem měla mít pův. termín, jsem opět našla 2 // a tentokrát to dopadlo nejlíp, jak mohlo… ;)

Je smutný, že ani po preklenuti 1. trimestru, tj. nejrizikovejsiho období, nemame jistotu, že už se nemůže nic stát! :think: :zed: :nevim: :oops:

Příspěvek upraven 16.06.20 v 22:38

  • Zmínit
  • Nahlásit
422
17.6.20 08:22

Přijde mi to hezky napsané, i ty rady pro okolí jsou fajn. My přišli o miminko ve 36. týdnu po abrupci placenty a opravdu bylo kolem mě zvláštní vakuum, kdy o tom kromě manžela a dětí vlastně nikdo nemluvil, jako by se nic nestalo :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
16
19.6.20 11:34

Já porodila mrtvé miminko ve 40tt. Stalo se to 16.5. S přítelem a vůbec se všemi kolem o tom mluvím hrozně mi to pomáhá. Nemohla bych to držet v sobě a s nikým o tom nemluvit. Hrozně by mě to ničilo. Máte to krásně napsané :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
42
23.6.20 21:23

@Lucoe Je mi to moc líto :hug: Taky jsme ve 40tt rodila mrtvé miminko (27.3.) i přesto, že celé těhotenství bylo ukázkové, holčička byla zdravá, prý se uškrtila na pupeční šňůře. Pomáhá mi o tom mluvit, ale někteří to moc nechápou, neví jak reagovat, raději se straní, ale nevyčítám jim to, jsou prostě bezradní a nevědí jak se chovat. V rodině mám naštěstí oporu a v práci je taky fajn kolektiv, takže se to mnohem lépe zvládá.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1362
24.6.20 22:18
:srdce:
  • Zmínit
  • Nahlásit
44
27.7.20 09:58

@Lucoe :((
Ach jo, je to šílené..tak moc mě to mrzí. Nám zemřel malý 15.5. v necelých třech týdnech…
Držme se :,(

  • Zmínit
  • Nahlásit
16
16.8.20 20:47

@Mich88 To mě mrzí 😪 Posílám hodně síly!! ❤️❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
3369
19.8.20 19:58

:,( :,( :,( moc krásně napsáno :hug: :hug: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.8.20 20:31

Sama jsem přišla o dítě ve 41tt a takový dopis bych nechtěla. Čtení podobných příběhů mi bralo naději, takže jsem tématickou skupinku přestala číst, bylo tam na mě hodně závisti vůči těhotným, dámy byly místy až zlé, zapšklé, vše viděly pesimisticky.

  • Nahlásit
16
26.9.20 22:29

@Mich88 to je šílený 😪Jsem s vámi moc mě to mrzí 😪

  • Zmínit
  • Nahlásit
16
26.9.20 22:31

@okurka86 to mě mrzí 😪 Tak to jsme měli úplně stejně.. Celé těhotenství úplně skvělý.. Malá zdravá žádné vady atd taky za to může u nás šňůra 😔 😔 😔 😔 To máme stejné taky mě pomáhá o tom mluvit. Mám kolem sebe lidi který reaguji opravdu dobře ale někteří si jsou taky nejistý 😔

  • Zmínit
  • Nahlásit
2084
27.9.20 09:42

Tvuj denicek me poranu uplne rozsekal🤧 Dojima me, ze jsou mezi nami lidi jako ty, tolik empatie a porozumeni pro ciziho cloveka. Uz jen ten cas ktery nekomu tim sepsanim venujes. Takove veci dnes jiz bohuzel nejsou samozrejme, spis vyjimecne. A i tak se najdou jeste kritici, nepochopim

  • Zmínit
  • Nahlásit