Promiň mi to, holčičko!

Pořád se nemůžu úplně smířit s tím, co se před pár dny přihodilo.

*

Když se mi před léty narodil první syn, neskutečně jsem se o něj bála. V té době by mě spousta osob určitě nazvala hysterickou matkou. Stačilo, aby se některá z babiček opozdila s návratem z procházky, byť jen o pár minut, a mě už pomalu chytal amok. „Kde jen mohou být? Snad se jim nic nestalo…“ Už, už jsem sahala po mobilním telefonu, abych zjistila pravý stav věcí.

Měsíc se sešel s měsícem. Miminko už nebylo miminkem. Jako mávnutím kouzelného urychlovacího proutku se proměnilo ve zvídavé batole plné touhy po nových zážitcích a objevech.

Vidím to jako dnes. Stojím pod prolézačkou na dětském hřišti a snažím se odhadnout, jakým směrem se ten náš poděs asi vydá. Běhám z jedné strany průlezky na druhou, jako mlsný pes, čekající, na kterou stranu vyběhne kočka ukrytá v rouře. Nejraději bych tyto kratochvíle synovi zatrhla…

Postupem času mi však stále více docházelo, že tudy cesta nevede. Nemohu donekonečna brzdit syna v rozletu. Hodila jsem se do pohody, a dnes už spoustu věcí neřeším, a to ani takové, které bych dříve řešila opravdu vehementně.

Spoustu času nyní trávíme na naší zahradě. Tiše pozoruji, jak chlapci šplhají ve větvoví vzrostlých stromů, snažíc se dostat co nejvýš. Nostalgicky přitom vzpomínám na chvíle, kdy jsem si v těchto korunách hrála na veverku já. Koukám na dcerku, která bojuje s hráběmi a rýčem, protože chce zahradničit stejně jako její máma. Jo, pořád se o ně bojím a jsem si jistá, že tenhle strach bude mou součástí už navždy, ale do dětských akcí zasahuji opravdu jen a pouze tehdy, pokud zavánějí průšvihem. Snažím se držet hesla Marie Montessori: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

Nepopírám však, že když odcházíme ze zahrady domů a všichni potomci přežijí blbnutí bez úhony, značně se mi uleví. Před pár dny jsem se ale radovala předčasně.

Úrazy se nám až doposud, nepočítám-li boule, modřiny a odřeniny, zdárně vyhýbaly. Žádné nůžky zapíchnuté v oční bulvě, ani tyčka od autíčka vražená hluboko do nosu, ba ani nadvakrát zlomená horní končetina, či o kosmetickou skříňku rozpárané břicho, nic z toho se mým dětem nepřihodilo, na rozdíl od jejich matky, která byla na podobné kuriozity v dětství expertem. Dcerce se však jeden bolestivý úraz bohužel nevyhnul…

Jaro konečně převzalo otěže pevně do svých rukou, ale toho dne bylo přece jen ještě trochu chladno. Na zimní bundu už to naštěstí není, ale softshellové budu muset dětem dát, na pohodu v mikině to dnes rozhodně nevypadá. Hurá na zahradu, vzhůru za dobrodružstvím!

Odpoledne poklidně plyne, nastává čas vrátit se do domu. Vcházíme dovnitř, děti se zouvají a začínají se zbavovat svých svršků. Nejmladší dcerka potřebuje s touto činností trochu vypomoci. Zimní bundu si svlékala s přehledem sama, ale tento jarní model je přeci jen o dost užší.

Rozepnu dceři zip a chystám se ji vysvobodit z rukávů. V tu chvíli zaslechnu neskutečný řev z kuchyně. Synové se zase o něčem dohadují a hádka vypadá opravdu vážně. Rozhodnu se odběhnout za nimi a pro jistotu situaci zkontrolovat. Mezitím ale dcerka nechce ztrácet čas a snaží se z bundy vysoukat vlastními silami, to ale zatím zůstává mým očím skryto.

Dříve, než se stihnu vrátit do pokojíčku, slyším dcerčin řev. Mezi lkaním jasně rozlišuji slova: „Bolí mě ručička.“ Běžím, co mi síly stačí, a vidím, jak je ten náš miláček totálně zamotaný do rukávů, ruce má v úplně nepřirozené pozici. Vůbec nechápu, jak se jí to mohlo povést.

Chci ji co nejdříve vysvobodit, vezmu jeden rukáv, zatáhnu, ne nijak silně, ale zřejmě nešikovně. Bunda je sice dole, ale dcerka brečí a brečí. Na první pohled není na ručičce nic vidět, neutichající pláč a to, že si ji přidržuje druhou rukou a odmítá s ní pohnout, mě však utvrzuje v tom, že je něco sakra špatně.

Manžel právě dorazil z práce, namísto poklidného pátečního podvečera vyrážíme směr úrazová ambulance místní nemocnice. Za celých sedm let, co máme děti, jsme ji nemuseli vyhledat ani jednou, a zrovna teď, v době, kdy bych se jakémukoliv zdravotnickému zařízení nejraději vyhnula obloukem, není zbytí.

Dcerka je moc statečná, ale stále pofňukává, a mně se v hlavě honí černé myšlenky, píši ty nejčernější scénáře: zlomená ruka, vykloubené rameno, co když dostane sádru, jako malé dítě jsem ji měla a dodnes si pamatuju, jak mi vadila… Přijíždíme k areálu nemocnice, dovnitř pouští s dcerkou pouze mě. Oběma nám změří teplotu v jakémsi improvizovaném stanu a zanáší naše údaje do nemocničního systému, teprve pak můžeme vstoupit.

V chodbě plné odborných ambulancí, která jindy přetéká davy pacientů, není nyní ani živáčka. Je tu až děsivé ticho a do něj se rozléhá klapot našich kroků. Usedáme na sedačku, dcerka trpělivě čeká, ústa a nos skryty pod rouškou, přidržuje si ručičku a tiše naříká. Nejraději bych si nafackovala, v hlavě mi běží miliony kdyby…„Kdybych jí ten zip nerozepínala, kdybych neběžela za kluky, kdybych se tu ruku nesnažila vysvobodit tak rychle…“ Bojím se. Moc se bojím. Minuty čekání se zdají být nekonečné.

Pak se dveře ordinace otevírají, vcházíme dovnitř. Když vidím tvář zkušeného lékaře, který se stará i o miminka, mám velkou radost. Popisuji situaci, jak nejlépe umím. Lékař neřekne ani slovo, opatrně dcerce ruku prohmatává. Pak mi říká, že při manipulaci s horní končetinou lehce klikla hlavička vřetenní kosti. Jsem ujištěna, že pokud dcerka neupadla, nic horšího než tak zvaná pronatio dolorosa (vymknutí hlavičky kosti vřetenní) to nebude. Na noc mám dát lék proti bolesti, kdyby dcerka ráno nezačala ručičku normálně používat, máme se přijít ukázat znovu. Ulevuje se mi, věřím, že vše bude v pořádku.

Po příjezdu domů se dcerka pokouší s rukou zamávat, ale zjevně ji to stále bolí. Dostane Nurofen a poměrně brzy usíná. Nemusím snad ani psát, že já se nevyspala vůbec. Neustále jsem ji kontrolovala, jestli si ručku nezalehla. Dokud lék působil, klidně spala, jakmile účinek odezněl, okamžitě byla vzhůru a fňukala, že ručička stále bolí.

Ráno jsme proto opět vyrazili do nemocnice. Znovu nám měří teplotu a zase sedíme před stejnou ordinací. Jsem značně nervózní. „Co když lékař včera něco přehlédl, je to sice místní kapacita, ale chybu může udělat každý.“ Opět mi v hlavě probíhají temné scénáře.

Konečně vstupujeme do ordinace. Za stolem tentokrát sedí velmi mladý pan doktor. Dcerku hned ve dveřích pochválí, jak krásně má nasazenou roušku. Bolest, nebolest rozzáří se jako sluníčko, i přes tu roušku je to patrné. Pan doktor pokračuje s dcerkou v konverzaci, rozebírají, co že to má na tričku za obrázek, dcerka mi sedí na klíně jako přibitá, je z doktora celá paf, pomalu si ani nevšimne, že jí s rukou manipuluje. Lékař nakonec konstatuje, že hlavička vřetenní kosti při manipulaci znovu přeskočila, žádné jiné zranění také nevidí, a vše by už mělo být v pořádku. Dcerce nabízí za odměnu malou panenku, protože prý byla moc statečná. Ta po ní okamžitě natahuje ručičku, tu kterou ještě před chvílí nemohla používat. Po bolesti není ani památky.

Dozvídám se, že některé děti, častěji holčičky, na podobné úrazy trpí, neboť v tomto raném věku je hlavička kosti stále ještě tvořena chrupavkou a při zatáhnutí za předloktí hlavička snadněji vypadne z vazu, který ji obklopuje. Prý bude lepší, pokud nebudu dcerku vůbec vodit za ruce, ať chodí raději sama. Tak spekuluji nad tím, jak to udělám, až skončí současná omezení a my budeme muset vyrazit do víru velkoměsta se spoustou automobilů.

Jedno vím jistě, tohle už nechci nikdy zažít. Ten pocit, že jsem, ač nerada a neúmyslně, ale i přesto zřejmě dcerce ublížila, mě bude sžírat ještě hodně dlouho. Ona už na veškerou bolest nejspíš zapomněla a jediné, co jí z toho zážitku zbylo, je ta malá panenka, kterou všude tahá s sebou jako nějakou svátost, protože je přece od toho hodného pana doktora, který jí opravil ručičku. Mě bude však tahle situace strašit ve snech ještě hodně nocí.

Promiň mi to, holčičko!

Váš příspěvek

Odesílám...
7177
10.5.20 07:46

:hug: Stane se, když to nebylo nic horšího hele a i bez sádry jste se obešli, tak konec dobrý a všechno dobré :kytka: :mavam: Malá je fakt statečná, pan doktor to s dětmi teda umí, to se musí nechat! :palec: Zřejmě na ni udělal velkej dojem :srdce: Bacha i na trampolínu, jestli na zahradě máte, taky jsme se tuhle už pomalu na tu chirurgii chystali! Naštěstí 2.den už vše ok a ručička bolela jenom, když se to hodilo a mela uklízet hračky nebo se s ní chytit venku u silnice :mrgreen: Se 3 detma nejde uhlídat vše.

Ale umím si tu nejistotu a strach představit, u nás nedavno proběhl seskok z horní palandy, kluk v asi 4 l. dokonce ze skříně, která na tu postel navazuje, on na ni prelezl a neco hledal, parakotoul ze sporťáku, co ještě využíváme na delší výlety - madam mi jen oznámila, že chce tapat a než jsem zabrzdila a obešla kočár, už se hrnula ven a nějak jí ten výsadek nevyšel…

Ale děti jsou gumový a tím, že ty kostičky maj jeste měkký, vydrží víc ;) :mavam: Kamosce se něco podobného jako vám stalo s mladší, tehdy cca 1,5rocni, když ji za ruku přidržovala na klouzacce a malá byla rychlejší… známým spadla holčina z gauče, kterej prelejzala, a tak šikovně, že si tu ruku zlomila snad nadvakrát :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2219
10.5.20 07:50

Starší dcerka už toto měla 2×, mladší jednou. Stačilo ji vzít za ruce a při procházce zhoupnout mezi námi s manželem. Doktor říkal, že po cca 7.roce už se to nestává (výjimky), protože už je ten spoj pevný. Nic jsi nezanedbala, děje se to a oni to umí tím manévrem okamžitě napravit ;)
Já sama mám hypermobilitu a RA a dcery si ty předpoklady berou ode mne. :-/

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
10.5.20 08:06

@Jahudka82 Trampolínu na zahradě nemáme, právě z toho důvodu, že už jsem mnohokrát slyšela o úrazech z ní, ale kluci o ni pořád žadonějí, takže časem asi podlehneme.

Ten doktor byl opravdu skvělý, dcera spolupracovala na 100 procent a ani o tom nevěděla. Dokonce mi sdělil, že kdyby se to opakovalo, můžu zkusit ruku nahodit sama, to bych si ale opravdu netroufla. :nevim:

Výčet vašich zážitků je také parádní. S palandou se mi stalo něco podobného, mohlo mi být cca 8, byla jsem nemocná a ležela na horní posteli, palanda byla umístěná u dveří do obýváku a já chtěla koukat na televizi, která tam hrála. Brácha chodil dveře zavírat, že jsem nemocná a ať spím. No a já se na dveře pověsila a milý bratr je zavřel i se mnou, následoval pád zralé hrušky :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
10.5.20 08:08

@Lada84 děkuji za uklidnění, :hug: bylo mi řečeno to samé, že s věkem tyto potíže mizí, tak doufám, že tomu tak je, nikdy by mě nenapadlo, jak se může zkomplikovat obyčejné svlékání bundy :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
11671
10.5.20 09:10

Jeee, to jsme s dcerou taky zazili a dokonce ji to primo zavinil manzel :mrgreen: :mrgreen: drzela se ho za ruce (byly ji asi 2 roky) a vyskakovala, on ji ve vyskoku pomahal-takova klasicka blbinka asi jako letadlo. No prdlajz, najednou jekot, ruka nehybna, my uprk z vyletu na Bulovku (asi 45minut v aute, pak hodina v cekarne a vterina sikovneho pohybu lekare a byl klid) :lol: Vubec si takove veci nevycitej, stavaji se i horsi ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
10.5.20 09:53

@unuděná děkuji, i lékař mě uklidňoval, že se s tímto problémem rozhodně nesetkává poprvé a že se to u malých dětí prostě stává, ale to víš vynervovaná matka je vynervovaná matka :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
11671
10.5.20 09:57

@Jadala ja bych cekala, ze se 3mi detmi uz se na to budes divat trochu jinak, znas to:s prvnin resis kazdne knournuti, s druhym uz jen rev a to treti jen kdyz tece krev :jazyk: :jazyk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
10.5.20 10:06

@unuděná :mrgreen: to je naprosto výstižné a jasně, že to na mě alespoň částečně sedí, ale ten pocit, že jsem dítěti nejspíš ublížila já, jsem ještě nezažila a zkrátka mě to vzalo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11671
10.5.20 10:08

@Jadala Chapu, manzel byl tehdy taky na zhrouceni, chudak :lol: Mame kamarada, co se snazil chytit padajiciho syna a vyhodil mu rameno :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2324
10.5.20 12:11

Moje děti nechtěly chodit za ruku, takže já jsem je pridrzovala za límec nebo kapucí, co zrovna měly na sobě a přes přechod jsem je držela nad zapestim, protože si ruku dávaly v pěst… Tak můžeš zkusit toto… ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
7177
10.5.20 14:55

@welovefashion Haha, tak to praktikuju taky, nebo za batůžek, ale ta malá vopice naštvaně ječí „Mami netahej mě, já du sama“! :mrgreen: Nebo mi kamarádka co má 2 kluky rok a půl od sebe doporučovala ksiry :lol:

A „Raz, dva, tři, hop“ je u nás taky oblíbené zpestření procházek a výletů a taky z toho tahání za ruce nebo i ze skákání za ruku z byť malé výšky nemam dobrej pocit. Říkali nám to i na cvičení pro rodiče s detma - radši vzít při seskoku spíš jakoby pod pažema než za ruku.

Příspěvek upraven 10.05.20 v 14:56

  • Nahlásit
  • Zmínit
7177
10.5.20 15:18

@Jadala Když bylo malé něco přes rok, strhla z rohu TV skříňky pěnovou ochranu, načež si o 5 min. později o ten roh drbla kůži nad obočím (celá maminka - mně zase obočí natrhly mé vlastní brýle při srážce se spoluzackou na ZŠ při TV a mámu malem omyli, neboť to viděla z okna svojí třídy - učila ve stejný škole…:)), a jelikož na chirurgickou pohotovost, ač bližší, se nedá moc dobře dostat s kočárem, vzpomněla jsem si na - taky nedalekou - dětskou chirurgii na jiné pobočce stejné kliniky, kde jsem s ní byla jako s miminkem kvůli podezření na kylu v pupíku, a vyrazila tam. Spravil to naštěstí 1 zalepovaci steh, ranka sice nebyla velká, ale teklo to dost.

A paní doktorka taky skvělá, prý „nejste první ani poslední, mám taky děti, moje byly na šití několikrát“, nebo něco v tom smyslu, já čekala spíš poje. b, že jsem ji neuhlidala (kterej jsem pak dostala z jiné strany :roll:), ale taky to s ní uměla a malá ani nepipla, dostala i obrázek:) A na rohy už si dávala od té doby pozor :mavam:

Ono fakt nejde předvídat všechno, mojí známé dcera se ve 2 letech spalila o žehličku, s tím si teprve užili, a já si na ni ve 3 sáhla celou dlani, jestli pálí… :zed: A moje noční můra má jméno opařené dítě… Upřímně musím říct, že mě ten název a úvod deníčku docela vyděsil, co se asi u vás mohlo stát, a skoro jsem si po docteni i oddychla, že „jen“ tohle a dobře to dopadlo, i když je mi jasný, že to asi vypadalo děsivě…

A co škola, budeš tam nejstaršího dávat, až to otevřou?

Příspěvek upraven 10.05.20 v 15:20

  • Nahlásit
  • Zmínit
1595
10.5.20 19:27

Kamarádce se stalo něco podobného, když šli se synem za ručičku ze schodů, kluk uklouzl a ona spontánně za tu ruku zatáhla nahoru, aby nespadl. Vyčítala si to tehdy taky strašně moc, i to, že dítěti vůbec způsobila bolest. Jako matka naprosto ty výčitky chápu, taky jsem to zažila. Já to vždy beru tak, že je to první varování, že mám zbystřit, protože příště by to mohlo být horší. To je jako když dítě spadne z gauče nebo z postele. U prvního to byla fakt vteřina, spával se mnou na gauči, vždy jsem ho ráno nechala ležet a něco poklidila, srovnala deku a polštář. A pak jednou, byla to otázka tak dvou vteřin, mi po hlavě spadl. Ihned jsme jeli k doktorce, já brečela, celý den mu pak svítila do očí, kontrolovala ho, jak se chová… Pak jsem se dozvěděla, že manželovi spadl už 14 dní před tím, ale protože jsem zrovna spala a on moc nebrečel, tak mi to neřekl :roll:. (Žádné rtg, kontrolování zornic a dýchání dítěte - prostě bylo v pohodě a nazdar 8).) Zrovna u gauče to beru tak, že rodiče se dělí na dvě skupiny: ti, kterým dítě spadlo, a ti, kterým ještě nespadlo… Ve vašem případě je zas takhle zkušenost na jednu stranu dobrá, protože víš, že na to teď máte dávat pozor. A princezna je určitě drsoňka, ta na to brzy zapomene ;). Ber to tak, že to bylo varování, a zkus se tím netrápit ;).

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
10.5.20 22:19

@welovefashion Děkuji za tipy :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
10.5.20 22:32

@Jahudka82 Od napsání deníčku uběhlo už docela dost času, psala jsem ho opravdu jen pár dnů po události, jednak jsem se potřebovala vypsat, jednak jsem chtěla varovat ostatní, co se může při obyčejném svlékání bundičky stát. Po těch několika týdnech už jsem se přece jen trochu zklidnila a deníček by možná vyzníval trochu optimističtěji.

Celou dobu, co jsou chlapci doma, si říkám, už aby školu a školku otevřeli a pánové mohli naklusat, když jsem ale zjistila, že by se jednalo o výuku nevýuku od záměru jsem upustila, nechám je oba doma, budou navštěvovat pouze kroužky ve středisku volného času a budem pokračovat s výukou doma, no a v září se z toho všichni po…já do práce, synové po půl roce a dcera vůbec poprvé do vzdělávacích institucí, to bude hukot. :zed: :mavam:

Příspěvek upraven 10.05.20 v 22:54

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
10.5.20 22:37

@PenelopaW Jak jsem psala v předcházejícím příspěvku, už jsem se přece jen trochu uklidinila, teď jen doufám, že se nepřihodí něco dalšího a úrazovou ambulanci nebudeme potřebovat, a to nejlépe už nikdy, i když dcera se před pár dny ptala, kdy zase půjdeme za tím panem doktorem. :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1373
10.5.20 23:52

@Jadala toto měla sestřenka když byla malá. Ale te vypadaval loket. Kolikrát se jim to stalo večer po koupání, stačilo ručičku víc natáhnout a už to bylo. Asi 3× jeli na pohotovost, pak už se naučili grif a opravovali ruku doma :D. Trvalo to snad rok než se dalo vše do pořádku.

  • Nahlásit
  • Zmínit
6304
11.5.20 00:15

Jeeee, ja cekala nejakou hruznou historku o ublizeni nadosmrti a Ty resis takovou ptakovinu???

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
11.5.20 05:26

@Pupa94 dcerka měla problém taky v lokti a doktor tvrdil, že bych to příště zvládla nahodit i sama i mi to ukázal, ale že bych si ten grif pamatovala, to zase ne. Navíc bych se asi bála, abych dceři ještě víc neublížila, jen doufám, že už se to opakovat nebude, nerada bych měla z úrazovky přechodné bydliště :zed: :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
11.5.20 05:34

@Tarjei :D musím jen zopakovat to, co jsem psala výše, deníček jsem psala již před několika týdny, brzy po návratu z nemocničního zařízení, a to, že jsem své holčičce ublížila JÁ, bylo pro mě v tu chvíli nesnesitelné, nikdy se mi nic takového nestalo. Navíc jsem chtěla varovat ostatní, protože jsem o ničem podobném nikdy neslyšela a nenapadlo by mě, že obyčejné sundání bundy může skončit návštěvou nemocnice. :zed: S odstupem času jsem se samozřejmě hodila do většího klidu a už se i najdou chvilky, kdy si řeknu, kdyby se nestalo nic horšího… :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6304
11.5.20 06:09

@Jadala mne se to stalo u nejmladsiho syna taky..hystercil a ja ho chtela zvednout. Ale provinile pocity se nedostavily…

  • Nahlásit
  • Zmínit
1373
11.5.20 07:26

@Jadala já už si to přesně nepamatuju, ale vím že ji stačilo nandat a sundat bundu a ono se to vrátilo. Přeji vám aby se to už neopakovalo :) ale pro příště už víte zase co a jak :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
7177
11.5.20 07:58

@Tarjei Ty máš toho staršího s PAS, ze? To si umím představit, že už pak leccos beres jinak! :andel: Mě by to teda na místě autorky taky asi docela rozhodilo, viz jak jsem psala výš s tou trampolinou - skákali u známých na návštěvě, domů bych to asi taky neporizovala. Malá na tu ruku spadla, bylo to o víkendu, manžel jí to prohmatal, má zdrav. kurz, ale prý ok, kdyby to měla zlomené, rvala by víc, držela ji normálně a po chvíli na to taky zapomněla a šla spinkat, ale už jsem ji tam pak nepustila. Naštěstí jsme jeli od nich na výlet a už se tam pak nevraceli.

  • Nahlásit
  • Zmínit
6304
11.5.20 08:12

@Jahudka82 nooo, prostredniho…to bude asi tim :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7177
11.5.20 08:55

@Jadala To je ale koketa :lol: :srdce: :D Tak teď jen doufej, že si něco neudělá schvalne ;)

Náš malej už má školní abstak a stýská se mu po kamarádech a hlavně paní učitelce - když jsme šli k nim do školy dát přihlášku malé do školky, která pod tu ZŠ patří, povídá „myslíš že tam bude paní učitelka? Já bych jí chtěl vidět!“ :lol: Ale taky váhám, prý se stejně budou učit i doma. Jenže kdyby už manžel musel ukončit home office a začít zase jezdit po klientech, nic jinyho nám stejně nezbyde, já totiž už do práce chodím taky - sice jen 2× týdně na pár hodin, jako brigádě tam co jsem byla před MD, ale kam pak s ním, zejo. Mamka už taky bude učit. A on už se hlavně doma s tím akorát trápí a vůbec se nesoustredi, i když je malá ty 2 dny, co makám, v soukromé miniskolicce a neruší ho, prostě už potřebuje pořádnej rezim, jinak se zblaznime všichni. Ona je ta zpětná vazba ve škole taky podle mě důležitá; ty máš aspoň pedagogicky vzdělání, manzel pár semestru pajdy, já tedy ty učitelské geny po mamince a babičce opravdu nezdedila (vypadá to, že asi preskocily rovnou na syna:)), takže když jsem doma, spíš musím zabavit malou, vzít ji ven, jinak by neudělali nic ani jeden - mužovi pořád zvoní telefon, taky na práci potřebuje klid a už mu to doma leze na mozek. Během uzavírky školek hlidala naštěstí i tchyně, ale ta teď zase musí spíš pomáhat svagrovy s dvojcatama - o Velikonocich je pustili domu z porodnice, je to hukot. Naštěstí od dubna tu funguje 1 dětská skupinka, tak nejsme závislí jen na babičkach, ani by to nešlo, taky mají svoji práci a starosti.

Takze mladej za 14 dní pomaže. A jak ty to se 3 zvládáš sama i s učením, máte toho hodně? U vás je asi zase výhoda, že máte barák, ti dva mladší si, když brácha dělá úkoly, můžou hrát spolu - teda pokud se spíš nervou…:) my navíc máme dětský pokoj jeden pro oba dohromady a manžel pracovnu v obyvaku propojeném s kuchyní, což není úplně ideální, když potřebuju vařit, uklidit a do toho zabavit mladší, aby za bráchou nelezla. Ale pořád to ještě jde a úkolů nemají nějak přehnaný množství, každý den 1 stránku matiky, + čtení nebo psaní, prvouka a příp. něco vyrobit, což se dá. Kámoška má 4 děti, z toho 2 školáky, 1.a 3.trida, s nejmladším je na RD a úkolů tedy mají oba dost ale to měli i předtím. Navíc to vše musí učitelce posilat…

No je to masakr… Už aby byly prazdniny :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
11.5.20 11:25

@Jahudka82 Kdyby se alespoň jeden ze synů zmínil, že do školy, či školky chce, klidně bych je tam dávala, ale oni jsou oba introverti, takže jim kolektiv nechybí, a to jak je to teď, jim vyhovuje.

Jednou v týdnu mají prvňáci on-line povídání s paní učitelkou, na to se docela těší.

Děti vstávají po šesté, od půl osmé se učím s nejstarším, to jsou ti mladší po noci natěšeni na společnou hru, tato natěšenost s přibývajícími hodinami rychle mizí, v devět se prvňák učí s UčíTelkou a já ve vedlejším pokoji dělám logopedii s prostředním, většinou se k nám přidá i nejmladší.

Po UčíTelce doděláme případně resty, co jsme nestihli před ní.

Učitelka je naštěstí rozumná, takže úkolů je přiměřeně, většinou ještě vymýšlím svoje vlastní.

No a taky máme nové slepice, takže ta moje Zlatíčka pořád chodí číhat, která už snesla, stokrát za den jim mění vodu, trhají trávu…mají o zábavu postaráno :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1669
12.5.20 08:56

Pěkný deníček a pan doktor má teda palec nahoru :palec: Když je lékař šikovný a ještě k tomu citlivý a umí to s dětmi, tak to je bomba. Bohužel to není vůbec samozřejmost… No, všechno je holt o lidech :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
14176
12.5.20 17:33

Pěkný deníček, paráda, že to dobře dopadlo. Já zažila nedávno také šílené pocity s dcerou. Byla jsem v práci (chodím na odpoledne), manžel doma na homeoffice. Před prací jsem děti vyslala na zahradu. Nevím, co je to napadlo, ale vzali si kola a šli jezdit na silnici kolem domu, helmy si nezvali. Za chvíli volal manžel, že dcera spadla na hlavu, že je jí špatně, nevidí a zvrací… Vyrazili jsme na pohotovost, takže jsme také prošli stanem, přesně jak píšeš, v čekárně nikdo, nervy šílený…U dcery to skončilo lehkým otřesem mozku a pobytem přes noc v nemocnici. Naštěstí je jí dobře, ale poučení bude mít na celý život a my také.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
13.5.20 06:29

@123Soňa děkuji, přesně jak píšeš, záleží na lidech a na jejich přístupu a já jsem měla v tom neštěstí alespoň trochu štěstí, že jsem narazila na člověka, který si svou práci vysloveně užíval, nebo tak alespoň působil. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
13.5.20 06:34

@Adaneli Ach jo, vidím to úplně živě. Kluci také jezdí na kolech jako draci, takže se vždycky jen v duchu modlím, aby se z něj nezřítili. Jezdí sice velmi dobře, ale nikdy nevíš, co se může přihodit. Ještě, že to u vás také dopadlo celkem „dobře“, hodně štěstí a už žádné pády ani jiné úrazy. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2030
13.5.20 14:11

Take jsme zazili u dcerky cca ve 2letech. Vyvesila se mi za ruku, kdyz chtela jit jinam nez ja. A jen pofnukavala a odmitala rukou hnout. Vzpomnela jsem si, ze to mela sestrenice kdyz prostrcila ruku v postylce a pak upadla. Nam to taky hned nahodili a udelali pro jistotu rtg. Mala si to dodnes pamatuje, dostala plysaka

  • Nahlásit
  • Zmínit
3348
13.5.20 20:27

Tak s tímhle mám sama osobní zkušenost an ještě mou vlastní blbostí. Dcera chtěla dělat letadlo. Já jako máma co udělá pro radost a úsměv vše jsem udělala éro a výsledek vyhozené zápěstí a loket. V patřičných místech bych se viděla. Ale je to v podstatně banalita. Dceři ručičku také krásně nahodily a odcházela spokojená s úsměvem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
13.5.20 22:15

@tini nám bylo řečeno, že rentgen je zbytečný a naštěstí se to potvrdilo, jsem ráda, že to v rámci možností dobře dopadlo. Ať se těm našim Zlatíčkům úrazy vyhýbají obloukem :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
13.5.20 22:18

@mofiz jak vidím, tak pan doktor opravdu nelhal, když tvrdil, že toto zranění není nijak vzácné, ať už se nám i vám ale příště raději vyhne :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
15900
14.5.20 00:11

Ja jsem novorozene dcerce skoro nastrihla kuzicku na ruce. Chtela jsem ji rychle odstrihnout naramek z porodnice a ani nevim, jak se to stalo. Chvilku rycela a ja brecela jako zelva. Nastesti se nic nestalo, ale docela to zanechalo na mne dojem.

Jinak, ja jsem taky matka neuroticka a ja se do klidu hodit neumim.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3601
14.5.20 12:08

@Tarjei že… taky jsem čekala nějakou hrůzu, už z nadpisu „promiň holčičko“. Budou ji tři roky, tak snad je normální že si vysvléka bundu…

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
14.5.20 12:21

@warita ještě, že to dobře dopadlo a přeji ať se do toho klidu brzy alespoň trochu hodíš :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
14.5.20 12:30

@Veru1987 Píši snad, že by to nebylo normální? Ne, naopak upozorňuji, že širokou zimní bundu si svlékala bez problémů a u úzkých rukávů bundy jarní nastal problém, který jsem opravdu nečekala, obzvlášť u tohoto dítěte, které je v sebeobsluze po všech stránkách velmi zdatné už minimálně rok. Nejvíc mě dostalo to, že jsem se na „zranění“ podílela a prostě jsem jen chtěla upozornit, že i svlékání bundy může způsobit návštěvu úrazovky, čemuž bych ještě před pár týdny nevěřila. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3601
14.5.20 12:49

@Jadala jooo to by mě taky nenapadlo že by u bundy mohl být problém, ale prostě fakt jsem čekala nějaký hrozný úraz z toho. Na mě jsi hodně vystrašená že se něco stane. A rozhodně bych si to nevyčítala, to je uplně hloupost. šla jsi řešit jiný problém. A nestalo se nic tak hrozného, že si to tak vyčítáš a nemůžeš z toho spát.

Příspěvek upraven 14.05.20 v 12:51

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
14.5.20 13:04

@Veru1987 četla jsi i komentáře? Zmiňovala jsem se v nich, že jsem deníček psala velmi brzy po tom, co se událost stala a v tu chvíli jsem to tak prostě cítila, pokud bych ho psala dnes, vyzněl by zřejmě úplně jinak.

Vystrašená matka určitě nejsem, to by mě při tom, jak akční všechny tři děti jsou, dávno kleplo.

Když jsem měla doma jedináčka, tak jsem asi vystrašená opravdu byla, dnes už ale opravdu ne, i když zrovna tenhle deníček tak může působit.

Hezký den :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit