Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším

Už tam budeme? Tak tuhle větu zná jistě každý rodič. Je to věta, která nám při svém opakování po chvíli začne znít jako nekonečné vrzání houslí. Odpovědi typu: „Ano, za chvíli tam budeme“ nebo „Ještě půl hodiny“ nejsou zpravidla brány jako dostačující, a tak se naše děti jednoduše ptají stále dokola. Nebudu zapírat, že čas bez nich je někdy vytouženým klidem pro naši duši.

S manželem jsme se tak o víkendu ocitli sami bez dětí. Byli jsme na větší tůře v horách po dlouhé době. Vlastně spíše než na měsíce či roky bychom mohli prodlevu mezi našimi posledními tůrami počítat téměř na desetiletí. Naposledy jsme s krosnou a stanem byli venku před tím, než jsem se synem otěhotněla.

Sama ani nevím, proč jsme se tak báli vzít děti do lesů s sebou. Viděla jsem mnohé páry, které cestovat nepřestaly a i s nemluvňaty na zádech zdolávali kdejaký evropský vrchol. My ale takoví nebyli. Na výlety jsme jezdili, to ano, ale přes noc s malými dětmi ve věku, kdy mi přijde, že jim ublíží i štípnutí komárem, jsem se jednoduše bála.

A tak jsem po deseti letech vyhodila na záda těžkou krosnu a společně s mým drahým mužem jsme na víkend vyrazili do Krkonošského národního parku. Na první den jsme měli plánovaný přechod s přibližně tisíci metry převýšení a trasou dlouhou přibližně dvacet kilometrů. Pro nás to historicky nepředstavovalo žádný problém. Chodívali jsme denně i čtyřicet kilometrů.

Jenže to bylo před deseti lety.

Když jsme vystoupali přibližně asi do tří čtvrtin prvního stoupání k sedlu, začalo mě stíhat těch několik let zahálení. Kolena se zatím držela, ale stehna a záda už pálila jak čert. Manželovi jsem nedala nic znát. Přeci jsme teprve na začátku.

Počasí se ale začalo dost zhoršovat, první kapky nás zasáhly ještě před vrcholem a znatelně se ochladilo. Při představě, že spíme, venku mi ještě víc ztěžkly nohy.

Konečně jsme byli nahoře. Výhled stál za to, i když už kvůli mrakům nebylo vidět příliš daleko. Hned mi opět naskočila dobrá nálada a malá svačinka taky pomohla. Jenže hned při zahájení sestupu do údolí se ozvala únava a navíc ta doposud mlčící kolena.

Každý náraz byl pro mě další várkou utrpení. Až to ze mě nakonec opravdu vypadlo. Věta, kterou jsem tak nenáviděla z úst mých vlastních dětí.

„Už tam budeme, lásko?“

Manžel se zastavil a s údivem se na mě podíval. Jeho pohled mluvil za vše. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Ani jeden z nás nevěděl, jak reagovat. Nakonec to ale prasklo a oba jsme se začali smát. Bylo jasné, že od teď už tahle věta bude znít vždycky úplně jinak.