První měsíc školy je za námi. A já už přesně vím, co jsme letos podcenili

Jestli mě má vystihnout jedno slovo, tak je to rozhodně vyčerpaná. Začínám mít pocit, že moje auto tráví se mnou víc času než moje rodina. Nejhorší je, že jsem si původně myslela, že když děti začnou chodit do školy, budu mít přes den konečně normální pracovní režim. Což by byla pravda, kdyby jejich školní docházka neměla také odpolední pokračování.

Občas si říkám, že bych mohla na auto nalepit logo a začít za to vybírat peníze. Další věc, kterou jsme podcenili, je množství věcí, které děti potřebují.

„Mami, zítra potřebuju…“ Tahle věta mě po prvním měsíci školy začíná děsit. „…červené tričko.“ „…kelímek.“ „…něco na podzimní tvoření.“ „…kostým.“

A ideálně se to dozvím ve 20:43, kdy už rozhodně nechci nikam jet a obchod je přesně třicet minut od zavření.

Samozřejmě je potřeba připravovat také svačiny, podepisovat věci, kontrolovat aktovky a zjišťovat, co se vlastně bude dít další den. A někde mezi tím vším se snažím nezapomenout, že mám taky práci, vlastní život a například potřebuji někdy normálně dojít na toaletu bez toho, aby mě někdo zavolal.

Po prvním měsíci tedy můžu s klidem říct, že jsme něco opravdu podcenili. Podcenili jsme, kolik času nám zabere dostat všechny členy rodiny každý den tam, kde mají být. A najet znovu na tenhle režim mě teda bude fakt bolet.