První měsíce po porodu: Peklo eskaluje

Porod

Porodem vše vyhráno?

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.

Novorozeně. Na tuhle část mateřství jsem se upřímně těšila ze všeho nejvíce. Když jsem byla těhotná, sledovala jsem videa na internetu o tom, jak přišli domů s miminkem. O prvním dnu s miminkem doma, a tak mi to přišlo tak krásné a idylické a nemohla jsem se dočkat.

Jak jsem psala v předchozích denících a dlouhém porodu a v druhém deníčku o hrůze v porodnici na šestinedělí, je jasné že jsem se nemohla dočkat domů.

Bylo krátce po Vánocích, byli jsme v porodnici a syn si vytrhl kanylu, do které dostával pravidelně antibiotika. Ten den měl dostat svoji poslední, sedmou dávku. Začínala jsem se trochu bát dalšího napichování, evidentně se toho báli i lékaři a odpoledne nám sdělili že nás pustí domů, že to bude stačit. Udělali synovi poslední rozbor a dopadl dobře. Tak jsme se radovali a vyrazili jsme směr domů, kde nás čekaly už první návštěvy.

Doma to bylo moc fajn, syn byl o poznání klidnější, i když stále uplakaný, ale užili jsme si dodatečný Štědrý večer.

Během několika dní se začaly stahovat mraky do téhle idylky. Začala jsem se obávat, co bude, až půjde manžel do práce.

Už z porodnice jsem měla problém se spaním s usínáním. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem usnula, a za chvíli jsem měla zase vstávat. Syn spal jednou 15 minut, jednou půl hodiny, jednu hodinu a pak třeba zase 15 minut a tak stále dokola. Takže jsme vlastně stále jenom nosili a utěšovali.

Najednou mi začalo nějak být stísněně. Najednou tu byl moc důležitý človíček, pro mě jako prvorodičku velká věc, a cítila jsem se stísněně. Už jsem nemohla spát, kde jsem chtěla, najíst se, když jsem měla hlad, odpočinout si, když jsem si potřebovala odpočinout. Dolehl na mě balvan odpovědnosti a únavy. A já jsem až moc odpovědný člověk.

Venku bylo neustále ošklivé počasí, fujavice, mráz, déšť… těšila jsem se, až konečně zase začne svítit sluníčko a budu moct alespoň s kočárkem ven.

Syn začal mít šílené koliky. Začal mít průjmy. Hodně brečel a kroutil se a mě to hrozně stresovalo. Musela jsem používat rourku, aby se mu trošku ulevilo. Byla jsem anemická, ať jsem jedla cokoliv jiného než starý rohlík, tak jsem to odnesla celodenním a celonočním brečením. Měla jsem rozpraskanou bradavku, brečela jsem, protože jsem si myslela, že mu ubližuji svým mlékem, a omlouvala jsem se mu.

Už týden po porodu jsem byla znova v porodnici, tentokrát problémy s infekcí. Další týden se mi udělal hematom. Aby doktorka zjistila, že se jedná o hematom, tak mě dole řízla. Následně říkala, že to budou jenom dva stehy, že mi to nebude ani umrtvovat. Dva stehy a krev stále tekla, takže ještě další stehy a další stehy… co vám mám povídat, kdykoliv jsem zaznamenala náznak dalších potíží, tak jsem brečela, že už nechci a že už chci, aby to skončilo.

Trvalo to dlouhých osm týdnů. A já se každý den utěšovala, že až bude hezky, budu chodit ven, že je to tím, že není sluníčko. Že je to prostě poporodní splín. Že musím vydržet první tři měsíce a bude to dobrý.

Hrozně jsem si dávala za vinu, že to prožívám víc než ostatní maminky. Myslela jsem si, že jsem neschopná, že já jsem člověk, který neměl mít děti, protože to nezvládá.

Jednoho rána jsem šla spát. Trvalo mi zase dvě hodiny, než jsem usnula. Po hodině spánku přišel manžel s tím, že je potřeba nakojit. Po nakojení si ho odnesl a já zase usnula, ale vplížila se mi do pokoje kočka, která mě znova vzbudila. Je to sice maličkost, ale pro mě to byla celkem rozbuška.

Vystřídala jsem manžela, on si šel lehnout, šla jsem přebalovat a během přebalování jsem dostala šílený záchvat. Hrozně jsem brečela, že už nemůžu. Já už to prostě nezvládnu. Úplně jsem se zhroutila. Když přišel manžel a obejmul mě, tak jsem se třásla a plakala a nešlo to zastavit. Začala jsem mít šílené návaly třesu a pláče. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, jako by tělo brečelo samo, prosila jsem manžela, aby mi nějak pomohl. Druhý den si vzal volno v práci. Celou noc jsem nespala, nešlo to, jako předtím v porodnici.

Nebyla jsem schopná si na internetu něco zjistit nebo něco za sebe zařídit. Vyrazili jsme do krizového centra. Měla jsem hrozný strach, že mě od syna zase oddělí a zavřou někam na psychiatrii. Měla jsem strach, že se zblázním. Měla jsem šílené úzkosti. Tahle psychická bolest, to je něco strašného. Panika, úzkost, třes, zmatenost.

Dostala jsem slabší prášky a léky na uklidnění. Manžel se mnou mohl být ještě pár dní doma. Večery probíhaly tak, že jsem si vzala léky a snažila se všemožně usnout. Manžel mi masíroval nohy, pouštěla jsem si mluvené slovo. Když jsem usnula, tak jsem spala asi dvě hodiny. Následně jsem už nemohla spát. Měla jsem záchvaty, bála jsem se, že zkolabuju a že přijdu o dítě. Po tom odloučení po porodu už bych další odloučení nezvládla. Manžel uprostřed noci volal na psychiatrii do Bohnic, kde ho uklidnili, že je to normální stav a že je to silná úzkost. Mě to taky docela uklidnilo.

Na radu laktační poradkyně jsem ukončila kojení. A to mi velice pomohlo, i když mi to bylo líto.

Byla jsem objednaná na psychiatrii. Byla se mnou doma moje máma, která mi pomáhala se vším. Já stále nespala. To si nikdo neumí snad ani představit, jak je to strašný.
Moje mamka ale nemohla na dlouho, a tak si nakonec vzal manžel ošetřovačku, než mi zaberou silnější léky od psychiatričky. Stále se mi vracel porod a pobyt na šestinedělí. Stále jsem tento zážitek zpracovávala.

Řeknu vám, byl to očistec. Tak strašně jsem záviděla všem maminkám. Připadala jsem si tak neschopná. Abych vám to trošku přiblížila, nemohla jsem ležet v posteli. Postel bylo znamení, že musím spát, a to mě znevózňovalo. Odpočívala jsem proto na gauči. Hlavou se mi honily myšlenky, nepříjemné, a já se snažila analyzovat, jestli je to realita nebo jestli mi to posouvá zase ta deprese. Deprese mi pokrucovala myšlení tak, abych se cítila ještě víc v úzkosti. Občas jsem si řekla, že to je prostě tou nemocí. Ležela jsem a cítila psychickou bolest, relaxovala jsem a představovala jsem si, jak ty léky účinkují. Představovala jsem si, jak se tělo uzdravuje. A přitom jsem většinou usnula.

Po třech měsících od porodu a vysazení kojení se situace začala lepšit. Už jsem byla zastupitelná, mohla jsem se vyspat lépe. Necítila jsem se tolik svázaná. Syn začal být méně plačtivý. Umělé mléko mu udělalo dobře. Museli jsme zase řešit zácpu a další problémy, ale to už se dalo zvládnout.

Nyní je to téměř deset měsíců od porodu. Léčím se s diagnózou úzkostně-depresivní porucha. Dozvěděla jsem se, že sklony k této poruše jsou dědičné. Vím, že moje babička něčím takovým také trpěla.

Nyní už je situace mnohem lepší, úzkostné stavy mívám už mnohem méně a syna si užívám. Nejsem si stále jistá, jestli někdy půjdu do druhého dítěte. Všechny maminky mají můj obdiv, je to skutečně těžká práce.

Moje představy se tak úplně nesplnily, ale mám krásného syna, a i když se mi úzkosti někdy vrací, vím, že už bude dobře.

Zažila jsem toho opravdu hodně a vydržela hodně a jak říká moje psycholožka: reakce byla adekvátní.

Děkuji moc za velkou podporu. Děkuji za rady kterých se mi dostávalo tady na eMiminu, když jsem na tom byla špatně. Děkuji moc rodině a hlavně mému manželovi, který je prostě nejlepší.

Pokud se někdo ocitne po porodu na dně, neváhejte říci si o pomoc.

Váš příspěvek
BezradnaMami
Stálice 83 příspěvků 13.10.19 09:12

Vím, jaké to je. Mně se rozjela nespavost už v těhotenství a vygradovalo to po porodu, kdy syn trpěl na silné koliky. Prvního půl roku jsem spala 2-3 hodiny (nikdy v kuse, přerušovaně), dalšího půl roku 4-5 hodin po kouskách.
Mně muž v péči o syna odmítl vystřídat, i když mně bylo nejhůř, v 16h se vrátil z práce, najedl se a v 18h zalezl do jiné místnosti, kde jsem jej nesměla rušit (už spolu nejsme).
Ty stavy z nevyspání bych přirovnala k těžké opilosti, neschopnost složit větu, zapomínání, zrakové i sluchové halucinace, opravdu peklo. Mně nakonec pomohly až AD…

Klidna
Povídálka 40 příspěvků 13.10.19 10:16

To je mi moc líto, muselo to být strašné. Také mám sklony k úzkostem, mě se to rozjelo v práci rok před těhotenstvím. Kopa předepsaných antidepresiv naštěstí zabrala výborně. Vyvolávaný porod mě neskutečně bolel, ale krom zlomené kostrče, to bylo celkem rychlé a bezproblémové. Na šestinedělí mě strcili na pokoj k holce s laktační psychózou a z toho co mi vyprávěla se mi dělalo uzko a napadalo mne, že to budu mít taky. Druhý den slečna odjížděla na speciální psychiatrickou kliniku, kde konečně po dvou týdnech mohla být na pokoji i se svým dítětem. Ke mě na pokoj dali jinou paní. Já se na šestinedělí také vůbec nevyspala, furt tam někdo coural nebo plakaly děti. Doma jsem s usínáním měla také dost problémy… Syn taktéž trpěl na koliky, hlavně první čtyři měsíce. Byl to očistec. Zlomená kostrč mě při delším sezení trochu bolí ještě teď po roce a půl. V začátku jsem nemohla ani kojit v sedě a ze židle jsem přes bolest vstávala deset minut. Bylo to hrozné období, díky tomu, že znám úzkost a deprese, vím jak strašně ses musela cítit. Jsi moc silná! Teď už tě nic jen tak nepoloží :palec: :srdce:

Dorotka101
Kecalka 109 příspěvků 13.10.19 11:15

Kdo tohle nepoznal, nepochopí…já špatně spím 20 let. To je věk me nejstarší dcery. Vše začalo, když se narodila. Nakojila jsem, prebalila, uspala, no a já si lehla a teď hned musím spát, jelikož budu zase za dvě a půl hodiny vstavat. Stal se z toho začarovaný kruh.. pak další dvě děti a nemlich to same. V podstatě byly děti hodny. Neměly koliky. A tak se ten špatný spánek se mnou táhne takových let. Naštěstí jsem žádné psychické potíže nikdy neměla. I teď když jsou velké, tak špatně spím. Hlavně, když mám jít do práce. Když mám druhy den volno, tak pohoda…v krizi beru prášek na spani, ale mám k nim obrovský respekt, takže si beru dva až tři prášky za měsíc. Někdy ani to ne. Kolikrát se tomu musím už smát, mám dvě děti dospělé, třetímu dítěti je 11 let a já nespim. Dřív byl pro mě problém usnout. Teď mám zase novinku, ze usnu v pohode, ale ve 3 ráno se vzbudim a už nespim. Tu postel bych vzteky rozkopala! V tvém příběhu je fajn, ze mas oporu v manželovi. Měj se krasne a drz se!

Jahudka82
Závislačka 3534 příspěvků 13.10.19 11:46

Jako bych hodně z toho až na ukončení kojeni psala sama po 1.porodu… Spat jsem nemohla taky, taky se mi to rozhodilo v porodnici a kdyz uz jsem usnula, vzbudil se malej na krmení o to dřív… Takze jsem kolikrat neusnula vůbec, protoze jsem cekala, ze za chvili budu stejně vstávat… A on zrovna spal třeba 4h v kuse… A neusnula jsem ani, kdyz někdo vozil kočárek - naštěstí bylo léto a teplo, nekdy az moc…to mi zase v hlavě srotovalo, ze bych ten cas měla využít k uklidu, praní plenek, uvařit, vykoupat se, no prostě jsem dělala všechno jen ne spala a pak když už jsem byla vyčerpaná a lehla si, přišli a sla jsem kojit, prebalovat… :zed: :zed: Znám to, co popisuješ moc dobře, uzkosti z toho, co dělám spatne, ze zas brečí, když u ostatních je hodný a spí, no samozřejmě jsem na něj svoji psychickou nepohodu prenasela a kdyz mi někdo rekl, ze brečí proto, ze brecim já a mela bych se uklidnit, byly ty výčitky ještě o to větší.. Jak zabreknul, prostě se mi začaly ty slzy valit samy, co s nim mam delat, určitě mu neco je, buď jsem ho oblikla moc nebo málo… To se rekne, dej o 1 vrstvu víc než máš sama, když mne i v parnym létě byla z nevyspani furt zima… Najedla jsem se normálně jen když ho někdo choval, jinak jsem pila jogurtovy nápoje max ten rohlik… Do toho rozhozena stitna zl., pocení, ruce se mi klepaly, i unavou ze jsem se bala s malym manipulovat, ze ho upustim, pri koupání ze mi vyklouzne… Měl atop. ekzem, na hlavě seboreu, určitě za to můžu já, má to po mně nebo z toho že málo uklizim a nemám se psem sanci mit sterilní čistotu… Nesnášela jsem pak už i chudáka psa, vlastně všechny psy, tchyne měla dva, furt stekali a budili me nebo malyho… Plus všude kolem další psi… No psycho to taky bylo, manžel s nama byl 2 tydny doma, pomáhal, to ano, o to horší to bylo když se musel vrátit do práce… Jezdila za nami mamka, mela prázdniny… Jinak bych to nedala, nakonec mě dokopala k psycholozce aspoň a zavolat do nemocnice kvůli té stitce, moje dr. Měla dovolenou…k psychiatrovi by me nikdo nebyl dostal, přece nejsem blazen, dal by mi určitě nějaký oblbovaky a zakázal kojit - no mozna by to nebylo bývalo od věci… Takhle jsem se z toho hrabala jen s pomoci homeopatik skoro rok… Ale u 2.uz to bylo v pohodě, Tak nějak jsem věděla, ze Musim spát abych se postarala i o starsiho, se kterým mi tedy taky hodně manzel pomáhal - vodil do a ze skolky ty 1.dny, bral ho na vylety, ale to už malymu byly 4 no…takze odstup si určitě dej, ale neboj, poporodní deprese se u 2.nutne už opakovat nemusí, jak já rikam, 2.dite mě fakt naučilo spat, kdykoliv to slo :mrgreen: Mně zásobě děti spaly hezky první 3 mesice a pak až se to zhorsilo s růstem zubu, ja bych spala až bych rvala a oba se budili casteji, Mladá pro jistotu nespala kolikrat vůbec, 2-3h s ni vzhůru každou noc byl masakr… Uspavala jsem ji bud v lehatku, nebo pak v kocarku, jak jsem drncat přestala, když už vypadala ze spi, okamžitě se zas vzbudila, vzit ji do postele byl pro ni signál ze může začít radit… Takže jsem na nervy pak začala být spíš z toho :mrgreen: No parkrat si s ni zkusil spát manzel o víkendu, to už jsem fakt nemohla a mel dost taky pak ;) Ale taky to dlouho zlehcoval a nechápal, proč jsem pořád protivna, vyspat se do prace musel, když ridi, je to jako s tím porekadlem „sytý hladovemu neveri“ - vyspal nevyspalemu taky ne, to kdo nezažil, pochopit nemuze. Drž se a už si mimi jen užívej, já o 2.nechtela slyšet do malyho 2 let, kdy začal konečně trochu normalne spát a hlavně sám v pokojicku…a chtěla jsem si ten zbytek mateřské trochu užít taky…ze přišel v noci k nam jsem pak kolikrat nezaregistrovala nebo jen v polospanku… Není kam se s 2.hnat, musíš se nejdriv dát trochu dohromady ty… Ja otehotnela, kdyz byly malymu skoro 3 a v 7.tt potratila, asi ještě tělo na to nebylo připravený, lítal mi tlak, krvacela jsem, od začátku prostě všechno spatne, srdíčko se sice ukázalo, ale lezeni a klidovy režim bez hlidani moc neslo dodržet, a ani by to nebylo pry nic platné, sice jsem se snažila šetřit a kluka aspoň netahat, nevedat ani nic tezkyho, nákupy atd, ale taky to pak nebylo jednoduchý s kontrolami ve FN, kde si mě pomalu chtěli nechat, krvacela jsem dlouho, nakonec jsem se vyčistila sama, tělo si poradilo i bez zákroku, na který jsem se kvůli manželovo služebce (to ještě ani nevěděl, co se stalo, když odjizdel), musela objednat až po víkendu, a to už nebylo co vyskrabovat…obě babicky pracovaly taky, na gyndu jezdil kluk se mnou, koukal se tam na pohádky na mobilu… S malou si ted v jejich 2 letech neumím vůbec představit, jak bych zvladala další těhotenství, zvlášť kdyby bylo rizikové, je to děsný ero :lol:

t-jani
Neúnavná pisatelka 16074 příspěvků 13.10.19 12:13
:hug:
Leviatan
Závislačka 3365 příspěvků 13.10.19 16:44

@BezradnaMami Přesně tak jsem to mela. Já jsem ohromě vděčná že mam tak úžasného manžela v tomhle. Já se priznam bych to nezvládla co jsi dala ty. Já se třásla tak a bála se tak moc že z únavy třeba omdlim… Udělala jsem dobře že jsem vyhledala pomoc hned a léky zabraly.
@Klidna ty vado, ty jsi též úžasná! Úplně se divím kolik toho žena zvládne. Já si čtu takové příběhy a říkám si jaká jsem bábovka. Že se hned hroutim a tak.
@Dorotka101 Ty jo to je k vsteku to znám. Jak píšeš to že honem honem usnout to je hrozný stres
@Jahudka82 Pocity znám dobře co píšeš. Já nejdřív brala ad co se můžou i při kojení. Ale laktační poradkyne zhodnotila že mi ty laktační hormony dělají zle, že to za to nestojí.

PenelopaW
Ukecaná baba ;) 1186 příspěvků 9 inzerátů 13.10.19 17:30

Jak píše @Jahudka82, je to téměř jak popis mého prvního šestinedělí. Přitom do porodu jsem byla naprosto „normální“, těšila jsem se, měla načteno… a pak si říkala, že jsem tedy asi blázen, když prožívám takové stavy. Tvůj deníček je hrůzostrašný, pevně doufám, že to nejhorší je za Tebou a pokud se odhodláte k dalšímu dítěti, už se to opakovat nebude (u mne neopakovalo, tak máme rovnou i třetí :D), a děkuji, žes to sepsala. Protože to třeba pomůže i jiným maminkám v té situaci, aby věděly, že se tohle prostě stát může a neznamená to, že nějak lidsky či mateřsky selhaly.

No a nevyspání… fuj, hnus, nechci už znovu zažít. Nevím, zda to bylo hormony nebo čím, rodila jsem napoprvé císařem a prostě to nebylo takové, jako u těch dvou dalších spontánních porodů, ale já taky usínala hrozně dlouho. Syn spal třeba 2 hodiny v kuse, což je pro novorozeně luxus, ale já z toho hodinu a půl usínala, vynervovaná, kdy budu muset zas vstát. Spala jsem tak po 20 minutách, vyplněných vždy naprosto odpornými nočními můrami, takže odpočinek nula nula nic. Do toho zimničné stavy,… no masakr, jak píšeš i Ty. Takže předně gratuluji všem, co jsme to přežily - a nebojme se pochválit, jsme dobré! :*

MartinaIrena
Extra třída :D 11325 příspěvků 13.10.19 18:34

Dlouhodobé nevyspání je hrozná věc. Kdo to nezažil, nemůže pochopit. Když se tělo ve spánku neregeneruje, tak stojí další den za nic. Když trvá spánková deprivace delší dobu ( u mých dětí vždycky první rok), tak člověk prostě nemůže skákat radostí. Tělo jede vlastně na jiné hormony. Utlumí endorfiny a podpoří adrenalin, aby to zvládlo. Výsledek je, že člověk je buď depresivní nebo agresivní. Obojí hrůza.

Příspěvek upraven 13.10.19 v 18:35

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.10.19 18:41

Jj, znám, znám. Porod vyvolávaný, personál naprosto neempatický, syn uplakaný, laktace ze stresu nerozjetá.
Po příchodu domů totální peklo, syn celé dny probrečel, spal max. 20 minut v kuse, do toho babičky a dětská doktorka a jejich úžasné rady - pláče z hladu / pláče z přejedení, kojte stále / odstavte ho, neb se vám rozjíždí laktační psychoza, nejezte lepek, nejezte mléčné výrobky (A co teda můžu jíst?). A moje pocity? Jsem naprosto neschopná a proto syn brečí, jsem naprosto bezcitná, protože místo toho, abych se tetelila blahem, tak bych nejraději sama někam utekla. Jakmile jsem ulehla, začala mi v hlavě hrát zadrhnutá deska - spi, spi, spi, za tři hodiny vstáváš. Nemusím asi psát, že to mělo zcela opačný efekt. Z únavy jsem nebyla schopná se o syna postarat, mozek naprosto nepracoval a já mnohdy mlela naprostý bludy (třeba jsem se bála, že když zaberu, tak mi z vyčerpání selže srdce a já už se prostě neprobudím).
Nakonec jsem skončila v ambulantním krizovém centru v Bohnicích. Tam mě ujistili, že rozhodně nejsem adeptka na laktační psychozu a nejsem nejhorší matka na světě - naopak, jsem přehnaně zodpovědná a prostě mám z toho všeho nervy v pr. e. i. A hlavně se potřebuju pořádně vyspat. Dostala jsem AD a doporučení syna odstavit.
No, vzhledem k tomu, že jsem biochemik, tak vím, že AD zase nejsou taková sranda, jak lékaři prezentují a fakt jsem je zobat nechtěla. Takže jsem si koupila homeopatika na spaní, vedle nich na noční stolek položila jako výstrahu AD, domluvila se s manželem, že v noci bude malej dostávat UM a zkusila zabrat. Sláva, vyspala jsem se do růžova a druhý den byla schopná fungovat. Zjistila jsem, že manžel malýmu vypral bodýčka, ale dostatečně je neusušil a vlhké uložil do skříňky, takže zatuchly. Bác, další impuls, že prostě MUSÍM začít fungovat.
Postupem času jsem se naučila ignorovat všechny zbytečný radílky, zatnout zuby na gymballu, když syn dvě hodiny v kuse brečel a já se s ním musela pohupovat, kombinovat kojení a UM. Ačkoli jsme vyzkoušeli všechny možné kapky a olejíčky, syna trápilo bříško do půl roku.
Dnes jsou synovi dva roky a já ho naprosto zbožňuju. Syn je totální mamák a taták, nebyl bez nás za dva roky víc než hodinu. Myslím, že to půlroční peklo mezi námi třemi vytvořilo ještě silnější pouto, než kdyby bylo vše od začátku zalito sluncem. Prostě jako bychom všichni věděli, že jsme si to naše parťáctví museli tvrdě vybojovat :kytka:

Příspěvek upraven 13.10.19 v 21:23

terien
Extra třída :D 13474 příspěvků 13.10.19 19:34

:hug: Drž se, jsi silná ženská. Mít děti opravdu není pr.del a pokud to tak cítíš, klidně zůstaň u jednoho, má to své velké výhody ;) pan manžel je frajer, ať vám to pořád klape a jste šťastní :kytka:

Veerr
Zasloužilá kecalka 978 příspěvků 13.10.19 20:56

Máš můj obdiv :srdce: u mě to nebylo až tak zlé, ale taky jsme si s manželem prožili těžké chvíle a teď zpětně vím, ze si nesmíme nic vyčítat! Malý je vymodlené dítě po cca 3 letech snažení, 2 IVF a jednom potratu. Porod 4 dny vyvolávaný, z porodu jsem se já i manžel vzpamatovali hodně dlouho, nebylo to úplně dobré, ale malý naštěstí v pořádku. Já si odnesla dost ošklivé poranění. V porodnici malý hodně plakal a dost blinkal a ještě nám řekli, ze má jen jednu ledvinu a to na screeninzich byly potvrzeny obě :think: O spánku prvních několik tydnu také nemohla být řec. Já prožívala fakt krusne chvíle s tím poraněním. Malý usinal v noci až ve 4 ráno. Z blinkani se dusil a poprvé jsem se taky sesypala tak, ze jsem myslela, ze dal to už nezvládnu. Taky mě napadaly myšlenky, ze jsem asi tedy neměla být mama, když to dlouho neslo a pak to nebylo tak růžové, jak jsem si myslela. Pak nám byl potvrzeny reflux a malý přešel na zahustene UM a začal být postupně na všech frontách klid. S ledvinou jsme zjistili postupně, ze to není tak zlé, blinkani se s přechodem na UM srovnalo a tím i spánek malého. Postupně i já začala lépe spát. Koliky trvaly cca do konce 3. mesice a pak přešel i večerní pláč. Je to víc jak rok a půl, v létě jsem byla nám opravě jizvy po porodu (rok mě fakt hodně bolela) a doktor, který mě tehdy po porodu v narkoze šil, si mě pořad pamatoval, prý to bylo fakt nic moc :roll: malý je naprostý pohodar a moc si ho uzivame :srdce: Je správně, ze jsi to řešila, u mě kdyby to dal gradovalo, musela bych taky.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.10.19 21:36

@MartinaIrena Jojo, já si to vyzkoušela oboji, ale deprese aspon tolik neublizuje druhým…ta agresivita, vztek je horší…proc se asi odpirani spánku používalo k tomu, aby lidi zlomili před vyslechem, ze? :think: Cloveku to pak nemysli, není schopnej dát dohromady souvislou větu, což jednou manzel nazval laktační demenci a tím to pro nej v tu chvíli haslo… Nevim proč se zenska musí kolikrat zhroutí, aby okolí - a tím nemyslím jen chlapy - pochopilo, ze tohle neni prd.el, ze si ty stavy nevymysli z nudy, protože kdyby vyvarovala x plin za den, nemela by na nervováni a blbý nápady cas (slova clenu moji rodiny) :zed: Si přesně pamatuju ty reci, ktery fakt „pomohly“ - to je teď jako nějaká móda na internetu ty poporodní deprese, nebo co, jakto ze nemůžeš spat, se jdi projít, dej si malý pivo - to jediný posledně jmenovaný i zabralo, až na to, ze i po pár locich větráku malej nespal, bo ho bolelo bricho, a já tudíž taky nespala… :zed: Mama teda byla ve střehu víc, protože deprese máme v rodině nejen poporodní… Anonym, dik

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.10.19 21:50

Anonymní slunečnice: No, moje máma a babička se v té době taky,,vyznamenaly". Jejich největší perly byly např.:,,Martine (můj manžel), koukej už ji pořádně zprdnout, ať jde konečně do sebe.„, nebo,,Ty seš tak sobecká. Babička je už z tebe tak vyřízená, že si musela vypít čaj na uklidnění.“ :roll:

Astyna88
Zasloužilá kecalka 686 příspěvků 14.10.19 07:10

Dekuji za denicek. Tez mam takovou zkusenost s prvorozenym, hodnym a spavym synem. Ale u me se neprihlasily ty spravne hormony, ukoncenim kojení to na stesti skoncilo. Ono je to tezke, kdyz vsude ctete, jak zensky zvladaji s detmi kdeco, ta cestuje par dni po porodu tam a tam, ta vypada mesic po porodu jako modelka…a vy ani nevite, kde mate druhou ponozku. Proste to z nevyspani nemysli. Jenze to zakulisi dokonalych online matek neni cele - uz se tam nepise, ze Angelina ma pro kazde dite chuvu, ze Klusove pomahaji babicky a ze i Jasmina neni vzdy happy. Je to jen takova nalepka.

Je uzasne, ze mas skveleho muze, ktery nad tim jen nemavl rukou. :palec: pro spoustu lido je to jen moda, pritom moje mama mela armadu pomocnic doma a sama i rekla, ze by starani o dite sama nezvladala. A co mame rikat my…

Take prihodim „radu“ do plena - a co jako chces. Mas dite.# Pry malo varis, tak se nediv, ze spatne kojis # a u druheho ditete, ktery byl kojen uz v pohode dotaz od navstevy- A porad mas prsa na h+vno? #

rs84
Kecalka 143 příspěvků 14.10.19 23:21

Já mám taky úzkostně-depresivní poruchu a překvapuje mě, že jsem teď fakt v pohodě. Při prvním dítěti jsem byla ve stresu, protože jsme se stěhovali. Pak jsem měla problémy s tchyní, které vygradovaly do úplně nesmyslných rozměrů, momentálně se s ní nestýkám a ona o vnoučátka vůbec nejeví zájem. Teď máme druhý dítě a já jsem úplně v pohodě. Úzkostně-depresivní porucha mi vygradovala před pár lety ve chvíli, kdy jsem přišla o práci. Záchvaty jsem měla úplně totální. Naštěstí se ji podařilo zaléčit a já jsem v těhotenství už měla upravenou medikaci, která mi zůstala i nadále při kojení.

Ladušenkaaa
Stálice 59 příspěvků 18.10.19 09:39

Jakoby jsem si četla příběh o sobě… Vůbec se nemusíš cítit špatně nebo provinile.. nejsi v tom sama… Já měla takové ataky že jsem se z ničeho nic složila a nevěděla vůbec co jsem těch 20 minut pláče dělala nebo říkala.. :srdce: už to bude jenom lepší :srdce:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 21.10.19 14:27

@Dorotka101 mam to uplne stejné dcera take 20 let a 2 spankove poruchy.kdo to peklo nezažil nepochopí!!mé zachránilo Triticio lek na spani bez jej už asi nikdy spat nebudu..beru to tak jak to je..žel..no a po nékolika letech s takovym dítétem se mi take rozjela uzkostna porucha…manžel už druhé díté nechtél. vyprosila jsem si ho a nemohla jsem uvéřit jak je mateřstvi krásné..vše bylo úplné jiné…proto toto velmi chápu..ale nechápe to každý žel..tak o tom moc s lidma nemluvím..

drsňačka
Kecalka 276 příspěvků 21.10.19 14:32

@terien presne tak!!v casacich by mely byt baby..modelky foceny po ranu a 14dni bez chuvy a bylo by vsem jasno…

Příspěvek upraven 21.10.19 v 14:32

warita
Extra třída :D 13163 příspěvků 21.10.19 21:11

V leccem se poznavam. Taky rada rikam, ze prvni rok zivota moji male bylo peklo. Ne vsichni pro to maji pochopeni… hodne lidi si mysli veci o hysterkach, malo odolne a neschopne matce. Zkratka a dobre, ono se to nenosi, aby matka materstvi nedavala.

Ja nekojila teda vubec. Na jednu stranu mi to nakonec bylo lito, na druhou jsem byla rada, protoze ten extra stres jsem nepotrebovala. Co jsem potrebovala byly veskere fyzicke a psychicke sily na to, abych zvladla dite, ktere rve od 6 rana do klidne pulnoci. V noci pak relativne dobre spala, nicmene, budila se nam 3× za noc a kazde krmeni byla prace tak na hodinku. Protoze byla na UM (diky bohu za to), tak jsme se s manzelem stridali - jednou on, jednou ja.

A spanek? NO ja bych byvala i spala, byla jsem vycerpana tak, ze jsem sotva pletla nohama. Jenze mala ze spani stale vzdychala, pobrekavala, vrtela se, delala vsemozne i nemozne zvuky a ja byla nonstop ve stavu pohotovosti. A nejake spani pres den? Chachaaaaaa, pres den jsem prosim pekne nosila, zpivala, konejsila, menila plenky, krmila, uspavala a kdyz mi na 20min zalomila. tak jsem v bleskove rychlosti delala vse, co bylo nutne: uklidit, dat prat pradlo, vyprazdnit mycku a naskladat dalsi nadobi, vydezinfikovat flasky, vyzehlit, etc etc etc. A jenom jsem trnula, kdy ten rev zacne nanovo.

Zadne slovo nepopise moje vycerpani.

A pak se stalo to, co se stat muselo. Uz jsem to nedavala. Rvala jsem hystericky na manzela, ze toho mam dost, ze koncim. Ze nemuzu. Nemohla jsem. Zacala jsem sve dite nenavidet. Vedela jsem, ze to je spatne… nenavidela jsem sama za sebe, pro tyto pocity. Cele mesice jsem jela jenom na pocit zodpovednosti vuci miminku. Obcas, kdyz mi spala v naruci a byla tak krasna jako andilek, jsem citila k ni i trochu lasky… jenze pak se probudila. :,(
AD jsme nebrala. Nemyslim si, ze by to neco zmenilo. Tu situaci doma by tnevyresilo. Ja nebyla depresivni jen tak pro nic za nic. Ja mela padny duvod byt na dne, jemnoval se „imrvere vrestici miminko, ktere neprestava a neprestava jecet“. A na to AD nezabira.

No, nakonec jsme tohle priserne obdobi, to PEKLO nejak preklenuli. Ted mi dela jenom radost. Je to nadherna holcicka, krasna, hodna. chytra, nezna. Nedala bych ji za nic na svete.

Vložit nový komentář