První těhotenství se nepovedlo
- Prázdná náruč
- JackiEL8
- 08.05.22
- Sdílet
Moje zkušenost s prvním těhotenstvím byla smutná, skončilo brzo. Radost vyprchala během pár vteřin a nikdy na to nezapomenu.
S přítelem jsme se rozhodli založit rodinu. Vysadila jsem antikoncepci, začala brát vitamíny. Odjeli jsme na dovolenou na chalupu, kde jsme se náležitě snažili. Že jsem tam po pár dnech měla odpor ke kávě, mě ani netrklo. Doma jsem byla překvapená, že nedorazila menstruace a napadlo mě zkusit těhotenský test. Po chvíli jsem celá šťastná zírala na dvě čárky. Slzy mi začaly téct po tvářích a já se nemohla dočkat, až to příteli oznámím. Jelikož jsme pracovali ve stejné firmě, dala jsem si test do kapsy a po práci řekla, že mám v kapse překvapení. Málem vyskočil z auta radostí, bylo to neuvěřitelný. Budou z nás rodiče. Pořád na mě dával pozor, nenechal mě nic dělat, převzal domácí práce a podobně.
Pak přišel ten den. Byli jsme v práci, od rána mě trochu bolelo v podbřišku. Tenkrát jsem četla, že na začátku těhotenství je to normální a bolesti jsem ignorovala. Když jsem šla na wc, všimla jsem si, že krvácím. Snažila jsem se přesvědčit, že se nic neděje a vše bude dobré. Vzala jsem si vložku a šla pracovat. Bolesti se stupňovaly. Když byla polední pauza, přítel za mnou přišel. Jakmile slyšel o bolestech a krvácení, šel za šéfem s tím, že musíme do nemocnice. V tu dobu jsme tam jezdili autem, řídila jsem.
Nasedli jsme do auta. Navrhla jsem, že pojedem domů, najíme se a když
bolesti neustoupí, pojedu do té nemocnice. Neustaly, naopak. Už jsem měla
problém i chodit.
V nemocnici jsem se na recepci nahlásila a čekala před ambulancí. Přítel
mě držel za ruku a opakoval, že to dobře dopadne. Doktor si mě zavolal,
zeptal se na podrobnosti a udělal ultrazvuk. Měl zamyšlený výraz. Pak se
zeptal, jestli je to první těhotenství a já přikývla. Jakmile začal větu
slovy: „Je mi líto, ale…“, zaplavila mě vlna temna.
Špatně se mi dýchalo, chtělo se mi brečet, třásla jsem se. A najednou to začalo, slzy, spousta slz. Doktor mě uklidňoval, ale bylo to zbytečné. Navrhl mi na noc hospitalizaci a já souhlasila. Zeptal se, zda mám doprovod. Uvědomila jsem si, že přítel čeká na chodbě, jak mu to mám říct? Vyšla jsem ze dveří, sotva viděl slzy, obejmul mě, utěšoval. Doktor říkal, že plod má asi 5% šanci na přežití. Že mi dají léky proti bolesti a ráno udělají vyšetření. Přítel mě doprovodil na pokoj, kde už bylo asi pět žen, povídaly si, kritizovaly manžele atd.. Tam se rozloučil, já si šla lehnout a dostala léky. Nemohla jsem tomu pořád uvěřit. Brečela jsem dlouho, než jsem usnula.
Ráno jsem šla na vyšetření k jinému doktorovi. Byl moc milý, vysvětloval během prohlídky, co se stalo. Na ultrazvuku už nebylo nic. Nemusela jsem na zákrok. Prý to vyjde určitě příště. Děsila jsem se cesty domů, že to přítel musel všem říct. Pustili ho dřív z práce, aby jel se mnou domů. Doma na mě byli všichni moc hodní, ale i tak jsem byla sama. Neslyšela jsem, když na mě mluvili, vlastně mě to nezajímalo. Bylo to jedno, zklamala jsem. Ještě dlouho jsem místo spánku brečela. Je to zážitek, na který nikdy nezapomenu a nikomu to nepřeju zažít.
V ideálním světě by potraty vůbec nebyly.
Ale chápu, že ženské tělo to vyřeší po svém, ať se snažíme, jak
chceme..
