Prý nemůžu mít děti, tvrdil doktor. Můžu, říkám já
“Bohužel s otěhotněním bude problém,” řekl před více než třemi lety nepříliš sympatický doktor. Kdyby věděl, že jen o půl roku později budu čekat naši dcerku, nevěřil by.
Jenže to hodně předbíhám a musím se vrátit na začátek… do jeho ordinace, kde mi sdělil, že možná mámou nikdy nebudu. Ráda bych tímhle deníčkem dodala alespoň trochu optimismu všem ženám, které se podobnou zprávu také dozvědí. Říct jim, že občas se vše k dobrému obrátí…
Bylo mi 25 let, na rodinu jsme s přítelem nespěchali, ale ani jsme se tomuhle štěstí nebránili. Věděli jsme, že je ideální čas, nicméně chtěli jsme nechat osudu, kdy nám malého drobka dopřeje. Zpráva o tom, že se to možná vůbec nestane, mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Byla to rána, po které jsem si začala připadat tak nějak poloviční.
Snažila jsem se nezhroutit, nepřipouštět si, že je něco špatně, a věřit v řešení. Brouka v hlavě jsem však měla pořádného. Bolestivě tam hlodal a trápil mě, jak jen mohl. Bylo předčasné dělat závěry, vím to. Jenže když se něco takového stane, stejně se nemůžete zbavit myšlenky, že vám možná unikne spoustu krásného. Přítel se svojí klidnou povahou zachoval chladnější hlavu. Byl mi velkou oporou.
Změnila jsem doktora. Možná si řeknete, že jsem jen bláhově čekala lepší informace. A budete mít naprostou pravdu. Nakonec se tak sice nestalo, ale jeho přístup byl citlivější než toho předchozího. Navrhoval možnosti, nestrašil mě, pomohl uklidnit vlnu špatného psychického rozpoložení.
V březnu jsem šla na prohlídku s tím, že bude stanoven termín laparoskopie, kde by se zjistil konkrétní problém. Nebudu vám lhát, že jsem nebyla vyděšená. Naopak! Jenže pan doktor se při ultrazvuku začal smát. Upřímně… měla jsem chuť ho nakopnout. Přišlo mi to absurdní, že já se klepu strachy jako osika a on se směje!
“Tak termín operace už řešit nemusíme,” přerušil moje myšlenky na to, jak do téhle ordinace už nikdy nevkročím. A protože jsem povaha hysterická a ani hypochondrie mi není cizí, i přes jeho smích mě napadla ta nejhorší varianta - tedy že je něco tak špatně, že už to ani nemá řešení. Těsně před tím, než jsem se stihla zhroutit, mi oznámil radostnou zprávu… co radostnou… tu nejradostnější! Prý se někdy takové zázraky, že si tělo poradí, stávají. Bylo mi to jedno, pro mě bylo hlavní jen jediné: budeme mít miminko.
A tak jsem místo s termínem operace odcházela s předpokládaným datem porodu. Šťastná, vyděšená… a od pasu dolů oblečená zcela naruby, protože v převlékací kabince jsem byla těžce mimo.
Byl to úplný počátek těhotenství, nicméně už v tramvaji jsem se cítila nejvíc těhotně. Usmívala jsem se jako pako na cizí a byla přesvědčená, že oni dobře vědí proč. V tomhle bláznivém opojení jsem se dopotácela domů… a tvářila se jako by nic.
Proč? O tom vám povím zase příště.
Opravdu jeden z mála deníčků,
které mě upřímně rozesmály a potěšily na duchu. Přeji hodně štěstí
a těším se na pokračování.
. Doktorka to komentovala slovy, ze i zazraky se
deji 
.
Ja jsem otehotnela, zatimco mi lekar vyrizoval
na pojistovne druhe IVF, ale ja o tom vedela, mela jsem pri kontrolu
uz"pocurano".
Doktor nevěřil, že s cystou vel cca 4 cm a
na dalším vaječníku o něco menší, jsem dokázala „vyprodukovat“
vajíčko. HCG v těhotenství zabralo, cysty postupně praskaly, další se
už netvořily, což je rarita v mém případě. No a nyní mám druhého
syna 
Prostě se tělo pak zbláznilo a
plodilo a plodilo… 
