Psychické týrání od rodičů I

Potřebuji se vypsat a najít spřízněné duše, které zažily něco podobného. Hledám pochopení a podporu.

*

Ahoj,

je mi přes dvacet let, ale pořád se potýkám s psychickými problémy. Ty vznikly díky peklu, které jsem si musela prožít v dětství. Narodila jsem se do rodiny, která se pořád potýkala s finančními problémy. Otec si hrál na podnikatele, říkám hrál protože na to nikdy neměl schopnosti ani hlavu, a samozřejmě se začal šíleně zadlužovat. Matka si ho vzala jenom proto, že si myslela, že má hodně peněz, protože on dokáže přesvědčit každého o všem. Nikdy se nemilovali. údajně si rozuměli, čehož jsem si nikdy nevšimla. Dneska už to vidím jasně, tak si neberu servítky.

Má matka, vyrůstala na vesnici a za každou cenu se odtamtud chtěla dostat. Chtěla vystudovat vysokou školu a chleta být prostě někdo. Problém však byl, že toho sama nebyla schopná dosáhnout. S mým otcem se prý seznámila na inzerát a brzy po té se vzali. Matka mi to vysvětlovala tím, že v té době, holka která nebyla vdaná nebyla normální. No dobře. Tak měli svatbu dva lidé, kteří k sobě vůbec nepatřili. Matka se sice dostala z vesnice do města a našla práci jako sekretářka, ale nikdy jí to nebylo dost. Musela porodit dvě děti, mého bratra a mě, protože se to od ní očekávalo, ale potom chtěla mít už klid a žít si svůj vlastní život. Protože ona měla vždy na prvním místě jenom sebe. Pořád jsem to musela poslouchat, jak se k ní chovali všichni hrozně zle, jak ji nedoceňovali, jak byla úžasná studentka a jak byla ve všem nejlepší.

Proto jsem já byla takové zklamání. Už jenom mé narození byl problém. Nechtěla jsem se narodit, matka mě přenášela, měla jsem pupeční šňůru omotanou kolem krku a údajně i můj porod byl těžký. Takže mi matka neváhala v jedné hádce vyčíst, že jsem ji málem zabila. No, ale po narození jsem byla normální dítě. Ale matka ke mě nikdy nenašla žádný vztah. Velmi brzo jsem se stala její fackovací panák. Kvůli každé maličkosti na mě řvala a často mi přilítla i facka. Nesměla jsem doma vůbec nic, jenom poslouchat. Můj názor nikoho nezajímal.

Jediné co jsem mohla bylo učit se a dělat matce společnost. Jako rodina jsme žili hrozně izolovaně. Přestěhovali jsme se daleko od obou rodin rodičů, takže jsme neměli žádné známé, přátelé nic. Takže to, co se u nás dělo za zavřenými dveřmi, nikdo neviděl.

Když jsem byla malá pamatuji se, jak matka pořád brečela a litovala se. A já jsem za ní chodila a utěšovala ji. Brzy se ale její lítost změnila v hněv a agresivitu a obrátila se proti mě, protože jsem byla po ruce. Matka si na mě začala vybíjet veškeré své frustrace. Začala mi všechno vyčítat. To že mě porodila, že jsem k ničemu, že jsem totálně blbá a že jsem tlusté prase apod. Každý den, jen co přišla z práce, už na mě ode dveří řvala co je špatně. Že jsem neumyla nádobí, že jsem neuklidila, dokonce i to, že bratr nevynesl koš, byla moje chyba. Za vše jsem mohla vždy jenom já, na bratra nikdy neřvala, to byl její miláček a její dítě. Mě dávala vždy najevo, že mě nechtěla, že jsem někdo navíc, někdo koho tady trpí apod.

Celé mě dětství bylo peklo. Nikdy jsem nezažila že by mě matka někdy pochválila, byla na mě aspoň minutu hodná, prostě nic. Měla jsem noční můry, pořád jsem brečela a kvůli tomu jsem měla spoustu problémů ve školce a ve škole. A vůbec nikoho to nezajímalo. Matka mě akorát seřvala, že jsem k ničemu, že nemůžu být její dítě a tím to haslo. Nikdo si ani nevšiml, že mám deprese a spousty temných myšlenek, že jen přežívám, že mě nic nebaví a že vůbec nevím co se sebou. Všichni ve mě viděli jenom problémové dítě, které nerespektuje učitele, kope kolem sebe. Prostě jako bych byla problém, který nikdo nechce řešit. Měla jsem problém s chováním, s učením s váhou. Tohle všechno jsou věci, které matka řešila.

Celé dětství řešila moji váhu. Zakazovala mi jíst. Musela jsem se jí poníženě ptát, zda se smím najíst, že už mám hlad. A kolikrát mi odpověděla, že jsem přišla že školy a tam jsem byla na obědě, tak ať si nevymýšlím. No jo, ale od oběda to v tu dobu byly tak dvě, tři hodiny, ale to ji nezajímalo. Byla to hrůza. Vždy si sedla do kuchyně s počítačem a tam si hrála hry a sledovala co já dělám. Jakmile jsem sáhla na jídlo, tak už spustila ať si klidně dám, jestli chci být celý život tlustá. Ať dělám, jak myslím. Takže kolikrát jsem jídlo zase schovala a raději hladověla. Kdybych měla charakteristikovat své dětství a dospívání, tak to bylo věčné hladovění. Nejdřív jsem hladověla, protože jsem chtěla mít klid o jejich řečí, potom jsem hladověla, protože jsem se začala trestat. Začala jsem se nenávidět. Vše na mě bylo špatně. Začala jsem sama sebe trýznit myšlenkami. Začala jsem nadávat sama sobě v duchu. Bylo to šíleně.

Další ránou pro mě bylo, že i bratr začal napodobovat matčino chování. Začal mi stejně nadávat, i mě dost mlátil a musela jsem se mu ve všem přizpůsobit. Byl to pro mě docela šok, protože jako děti jsme bez sebe nedali ránu, ale v pubertě se otočil proti mně. Takže nakonec má role v rodině byla služka. Bratr nedělal nic, jednou za x týdnu vynesl koš a matka ho pomalu ještě pochválila, ale ostatní bylo na mně. Musela jsem vařit, chodit nakupovat a uklízet. Matka by na mě hodila všechno, kdybych se nebránila. I tak jsem tím dost trpěla. Ostatní se mohli věnovat sobě a já jsem se musela věnovat rodině. Pořád mi bylo vnucováno, že se musím starat o ostatní. Neměla jsem ani právo na soukromí. Celá rodina mi normálně lezla do pokoje. Brali si moje věci bez zeptání.

Nakonec jsem si ve škole pár kamarádek našla, ale rychle jsem o ně přišla. Matka mi je pořád pomlouvala, ať si nemyslím, že se se mnou baví jen tak. Pořád se mi snažila vsugerovat, že se se mnou baví jenom ze soucitu. No, nakonec kvůli tomu že mě nutila, abych svůj veškerý volný čas trávila s ní, jsem o všechny kamarádky přišla. Museli jsme pořád jezdit za tou její rodinou na vesnici. Tam mohla ukazovat, že máme auto, jakou má šťastnou rodinku a jaká je velká paní. Samozřejmě že to byla všechno jenom přetvářka. Matka s otcem žili jenom vedle sebe. Matka pořád doma a on pořád zalezlý v práci a vracel se domů zásadně až pozdě večer. Veškeré věci se kterýma se matka před svoji rodinou chlubila, tak byly na dluh. Vůbec jsme se s její rodinou nebavili. Jen jsme tam s otcem seděli a čučeli a to byla celá návštěva. Hlavně, že jsme tam museli být pořád. Pořád mě nutila se s ní někde ukazovat před známými, aby bylo vidět, jaká je úžasná matka. Pořád se hrálo jedno velké divadlo před cizíma lidma. Bylo to únavné a já chtěla z toho ven…

Zažil jste to někdo? Vaše názory? Pokud by vás můj příběh zajímal, budu v něm pokračovat.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4468
25.11.17 07:25

No, tak to je sila. To je na psychoterapii…

  • Nahlásit
  • Zmínit
5694
25.11.17 08:08

Doporučuju ti pravidelně docházet za odborníkem. Matka ze všeho vinila tebe a ty ze všeho viníš ji. Nesnižuj se na její úroveň. Chybovat je lidské, odpouštět božské.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1007
25.11.17 08:10

Nezlob se, ale tvoje máma je méněcenná mrcha, která si to vše vybíjela na tobě. Buď spokojená sama se sebou, měj se ráda a kašli na lidi co za to nestojí, i když je to nekdo z rodiny :hug: já měla zase problémy s otcem, neměl mě rád a dával mi to hodně najevo plus škoda rány která padla vedle. Nejdřív mě to mrzelo a deptalo, pak jsem se vzchopila a začala si žít svůj život a jsem spokojená. Vyhýbám se a opovrhuju lidma, kteří rádi manipulujou a deptaj ostatní, protoze vím, že sami maj problem tak si honí ego na někom jinym, jenom tě vysávaj. Věř, že jseš skvělá a máš svoji cenu, kterou si nenech vzít :hug: držim palečky :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.11.17 08:43

Nezažila, ale moje babička v úplně stejném duchu vykládá o svém dětství- jak ji matka nenáviděla a měla ráda jenom bratra, udělala si z ní služku a podobně. Vidím, že i když je jí dnes 92 let, pořád se s tím ještě nesrovnala a celý život ji to užírá. To ale byla jiná doba, tobě bych doporučovala, jestli můžeš, zkus navštívil psychologa aby ti pomohl to v sobě nějak zpracovat. Pokud už jsi samostatná a žiješ někde jinde, tak je to jen dobře a je na čase začít žít život podle sebe a nenechat se sžírat tím co bylo, minulost nejde změnit, ale budoucnost už držíš ve svých rukách ty!:)

  • Nahlásit
  • Zmínit
476
25.11.17 09:27

To je hrozný, to jsem nezažila a je mi líto dětí, které takto rodiče využívají a dávají najevo, že pro ně nic neznamenají. Určitě jsem zvědavá na další pokračování, snad bude lépe. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
25.11.17 10:11

To je mi moc líto. Tohle jsem nezažila, ale něco podobného. Otec byl alkoholik. Takže psycho dětství. Troufnu si tvrdit, že díky tomu má můj bratr stále psychické problémy a jeho povahu to ovlivnilo negativně myslím napořád. Mé matce jsem vyčítala to, že to dopustila a neodešla od něj.
Je mi 33 let. Srovnala jsem se s tím, když jsem začala žít se svým manželem (cca před osmi lety), který je opravdu dobrý člověk. Vyléčil mi duši. Ale přece jen mi zkažené dětství dalo něco dobrého. Při výběru partnera jsem myslela jen na to, jakou má povahu, jak se mi s ním bude žít a případně, jak se s ním bude žít našim případným dětem. Nyní se nám narodilo druhé dítě a já vím, že jejich dětství bude šťastné. Alespoň pro to uděláme vše, co můžeme…

  • Nahlásit
196
25.11.17 10:12

Můj kamarád (12 let) to má úplně stejné. Také ho doma týrají. Už více než měsíc jsem ho neviděl, rodiče ho drží doma jako rukojmího, Jeho život je škola, trénink, učení, nákup. Už měsíc ho násilím brání jít jen tak s kamarádem ven. Jeho máma se vláká u televize, jeho táta se ožírá v hospodě a jeho nutí, aby nakupoval jídlo pro rodiče a staral se o bratra (2 roky). Rodiče ho chtějí naprosto kontrolovat, lezou mu do toho, co si s kým píše a za každou maličkost ho trestají, tím, že mu brání na týdny nebo i měsíce chodit ven. On jim neříká vůbec nic, takřka se s nimi nebaví, protože se jich bojí. I dřív, když mohl chodit ven, tak nemohl do jiné čtvrtě, než kde bydlí a to i přesto, že je zodpovědný a rozumný. Např. několikrát se na dětském hřišti pokusil klukům zabránit v tom, aby lezli na prolézačky, na které byl zákaz vstupu, protože hrozil její pád. Oni ho samozřejmě ignorovali…
Ti jeho rodiče musí být tak zlí lidé, když jsou schopní týrat svého syna. Stejně jako ti tvoji.
To já ve 12 letech jezdil sám po celém velkém městě a když byl táta v nemocnici, tak jsem za ním jel sám vlakem 100 km, koupil jsem si lístek, našel jsem vlak. vše sám a bez pomoci. Nikdo mně nikdy nelezl do mých účtů (kromě bankovního, kde je to nutné) a nikdo mně nebránil chodit ven.
A víte, co je zajímavé. této ženy se jen zastáváte, zatímco, když já jsem napsal o svém kamarádovi, tak jste mi začali nadávat a šířit nenávist proti mě a němu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4863
25.11.17 12:28

@asdf001 nemusí ho týrat, mohli vyhodnotit, že jsi divnej a nepouštěj ho ven jenom s tebou.

Jinak zakladatelko, jak to měla máti, když byla malá? Já mám takový pocit, že takové věci jsou v rodině jak v takovém začarovaném kruhu. Dokud to teda někdo nerozsekne a nezjistí, že to není kruh, ale spirála, ze která se dá najít cesta ven. ;). Zanadávat si, poplakat, to jo, to je fajn, jsi mladá, ale hlavně, aby ses od toho včas odpíchla. Zkus o tom popřemýšlet, zkusíš vzít život do svých rukou a uvidíš, že tě pak někam navede (ten život). Držím palec, ať se ti to povede!

  • Nahlásit
  • Zmínit
196
25.11.17 12:33

@Takyjedna Nepouštět dítě ven je psychické týrání. On mi sám říkal. že mu běžně zakazují na týden, dva chodit ven. Navíc si spolu píšeme.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4468
25.11.17 13:25

@asdf001 To jses zase ty? :zed: Tohle uz tu jednou bylo a neni to tak davno - ze uz si s tim nedas pokoj, tohle co pise autorka je trochu uz jiny level nez jen nepoustet ven 12lety dite s o tolik starsimi kamarady, v tomhle veku je znat kazdy rok, tak se asi boji, aby se nechytl drog nebo proste spatne party…tveho kamarada ci kamaradku(?) aspon netyraji hladem, porad je na tom lip, pokud musi jen mit splnene svoje povinnosti, nez pujde ven. A jestli dela nejaky sport, kdyz zminujes treninky, tak je asi jasne, ze na bloumani venku uz tolik casu neni, kdyz se tomu ma poradne venovat treba 3× tydne. Takze za me srovnavas dost nesrovnatelne…a zakladatelce preju, aby za tim vsim dokazala s pomoci at uz svoji vlastni rodiny, pratel nebo dobreho psychologa udelat hodne tlustou caru a odpustit rodicum ale hlavne i sama sobe…

  • Nahlásit
  • Zmínit
196
25.11.17 14:06

@Jahudka82 On žádné o tolik starší kamarády nemá. Má jen jednoho staršího kamaráda, mě. A vy si jako myslíte, že každá 16 letý fetuje? Ano, většina 16 letých (s výjimkou mě) občas zkusí alkohol, ale fetovat je něco jiného. Navíc, oni se dopouštějí trestného činu omezování osobní svobody (viz 16. článek mezinárodní úmluvy o právech dítěte) :
1. Žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života,
rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst.
2. Dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2664
25.11.17 14:43

Je mi to hrozně líto. Tohle by děti zažívat opravdu neměly. Já bych se od nich zcela odstřihla. Moc ti přeji krásnou a spokojenou rodinu. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2664
25.11.17 14:47

@asdf001 A proč se mu nepokusíš nějak pomoct, pokud ho tedy týrají? Není nic jednoduššího než to nahlásit na úřad alespoň anonymně.

  • Nahlásit
  • Zmínit
196
25.11.17 15:00

@Ice79 Nemám přímé důkazy. Minimálně ale vím, že mu běžně brání cca týden chodit ven. Šlo by i tohle nahlásit?

  • Nahlásit
  • Zmínit
4468
25.11.17 15:08

@asdf001 Tak alkohol nebo „trava“ jsou taky drogy, i kdyz relativne legalni…ovsem ne do 18 let, ze…nerikam ze kazdy, ale znaji te ty jeho rodice? Pokud ne tak dobre, muzou z toho mit obavy…ale zase ze by ho nepousteli ven jen ze strachu? Treba ani nechce a vymlouva se na rodice…navic mi prijde trochu zvlastni, ze by 12lety kluk nemel zadne kamarady, jen jednoho 16leteho, jak dlouho se spolu kamaradite? Ale dost, nebudem plevelit diskusi uplne o necem jinem, pokud mas podezreni i na fyzicke tyrani tak to nahlas, jenom tohle asi stacit nebude…

Příspěvek upraven 25.11.17 v 15:38

  • Nahlásit
  • Zmínit
196
25.11.17 15:19

@Jahudka82 Znají mě od vidění. Většina rodičů je prostě zlo stejně jako většina puberťáků, kteří umí jenom posmívat se. Rodič nemá právo dítěti bránit chodit ven a držet ho doma. Je to proti MEZINÁRODNÍ úmluvě o právech dítěte.

  • Nahlásit
  • Zmínit
196
25.11.17 15:20

@Jahudka82 Z čeho by měli mít obavy? Z toho, že se občas stane vražda? Vždyť dospělého mohou zavraždit také.

  • Nahlásit
  • Zmínit
15073
25.11.17 18:13

Je mi to líto. :hug:
Zakladatelko, navštiv nějakého psychologa, dnes jsi už zřejmě dospělá, s matkou bych se nebavila, to není matka, to je netvor. Přerušila bych s ní veškeré kontakty, to mluvím za sebe.
Hodně štěstí a síly Ti přeji.

Příspěvek upraven 25.11.17 v 18:14

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
25.11.17 19:27

Nerozumím tomu, když rodiče ubližují svým dětem. Otázkou je, jestli si uvědomují, že jim ubližují. Nikdy bych svým dětem neřekla něco, co bych považovala za urážlivé. Na druhou stranu se snažím mým dětem zprostředkovat reálný pohled na situaci, což oni mohou vnímat úplně jinak. Takže někdy pocit nekomfortu a vnímání jeho příčiny může být různý. Zcela jistě na tebe tvoje matka přenášela svoje komplexy a podivný světonázor. Ty jsi bohužel hodně z jejího pokřiveného vnímání přejala - např. otec si hrál na podnikatele, copak on skutečně něco nedělal?, některé ne úplně špatné věci prezentuješ rovnou jako zavrženíhodné - že se musíš starat o druhé - copak to tak není, nestarají se lidé o své blízké?
Je smutné, že si nikdo nevšiml, že máš problém, těžko zpětně přemýšlet, jestli to bylo možné a jestli bylo možné něco změnit.
V konečném efektu je nejsmutnější to, že je to vlastně úplně jedno, jestli ti něco prováděli a co. Oni si žijí dál svůj život a ty žiješ svůj. To pokažené dětství už ti nikdo nevrátí, ale můžeš pokračovat dál.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
25.11.17 19:44

Je mi to líto, měla jsem to podobné… V 29 jsem začala docházet na psychoterapii a pomohla mi moc. teď je mi 34, mám rodinu a mám se dobře. Následky si ale i tak ponesu do smrti…

  • Nahlásit
11610
25.11.17 21:05

@asdf001 domácí vězení je běžný trest pro ty co nedodržují pravidla. Pokud se mu nedá věřit, tak holt musí být pod dohledem

Neznám to. Doporučuji terapii. Je dost možné, že její matka se k ní chovala stejně/obdobně. Moji rodiče se ke mně taky chovali stejně jako jejich rodiče k nim. Já se snažím dělat všechno proto, abych se ke svým dětem chovala jinak. Bohužel ne vždy to dodržuji :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
1055
25.11.17 23:49

To bylo, teď řeš, co bude

1. Ano něco podobného jsem zažila. Snad jsem se od toho už i z velké části odpoutala.

2. Doporučuji ti, co nejdříve zmizet od rodiny - pokud nejsi úplně studijní typ a ani nejjednodušší výšku bys nedala (předpokládám, že by sis vybrala nějakou mimo vaše město a bydlela na koleji), najdi si práci u firmy, která nabízí i ubytování (je jich celkem dost, hledej na vyhledávačích pracovních agentur).

3. Pokud si měla nadváhu, tak nejíst bylo to nejhorší, co si mohla dělat - je třeba jíst pravidelně po 2 až 4 hodinách v malých dávkách. Pak máš šanci, že tělo přestane ukládat tolik tuku.

4. Psala si o hrůze, kterou ti ostatní „zpestřovali“ život. A teď se vyvaruj toho, aby ses k okolí chovala jako tvá matka. Neobviňuj svět, nesnaž se ve všem vidět snahu o útok a manipulaci. Snaž se lidi vnímat bez předsudků - že ti někdo odpoví příkře nemusí nutně znamenat, že ti chce ublížit (možná ho bolí hlava, měl blbý telefonát, neuvědomil si, že ti může ublížit). Prostě nepředávej dál to, co v tobě v tuto chvíli je.

5. Tvůj bratr v pubertě převzal chování tvé matky. Z psychologického hlediska je to normální. Horší je, že se tak bude chovat i ke svým partnerkám. Takže ho považuji za chudáka.

6. Tvá matka nejspíš v dětství prožila taky ponižování, jinak by nechtěla od rodiny utéct. Nečekej ale, že ji změníš. Tohle poznání ti akorát může pomoci trochu ji odpustit její neschopnost tě správě vychovávat.

7. Pokud ještě nemáš psychologa, najdi si ho hned, jak vyletíš z rodného hnízda. Tenhle příspěvek byl hodně obviňující. A ty by ses měla na své dětství a dospívání koukat jako na ponaučení, nikoli jako na něco, čím obhajuješ své špatné činy.

Hodně štěstí :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2443
25.11.17 23:56

Uvědom si, že jsi dospělá, že už to nemusíš snášet. Je jen na tobě, jaký si uděláš život. Buď si zvolíš odpuštění pro svou matku a smíření s tím, že to jinak neuměla a vykrocis do života jako človek, kterého to posílilo, anebo si zvolíš cestu utápění se v minulosti.

Držím palce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.11.17 08:39

Určitě doporučuji co nejdříve se osamostatnit a odejít z domu plus psychoterapii, kde si odblokuješ negativní zážitky z dětství a začneš žít svůj život. Moc držím palce

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.11.17 12:00

Ahoj, píšu jako anonym kvůli soukromí, ani bys nevěřila kolik lidí má nějaké trauma z dětství, každý druhý, myslím si že je super že to dokážeš popsat takhle a racionálně. Tvoje máma je psychicky nemocný člověk, taky traumatizovaný evidentně a tohle je důsledek.. přijde mi že rodiče kteří mají svoje problémy, a můžou být různého druhu, často je předávají dál, doufám že jednou to také nebudu dělat, možná je dobře že se snažíme o děti až když jsem starší a dokážu se víc kontrolovat, moje rodiče mě měli hodně mladičcí, máma dnes říká že děti měli děti a dnes by udělala hodně věcí jinak což mi i pomáhá v tom vztahu dneska.
Jinak, tak trvrdý a možná ještě horší případ je můj manžel, bohužel jako chlap o tom nedokáže mluvit, stále jsou věci které nikomu ani mě ještě neřekl a nechce říct.. ale co vím bohatě stačí - spaní v psí boudě, makání v mámině obchodě až do rána a pak pozdní příchody do základní školy bez úkolů, spaní na slamnících na zemi, domácí násií, psychické týrání… pořád to v něm je, několik let měl deprese než si přiznal že je to v něm… za psychologem by šel ale prostě o tom nechce mluvit zazdívá to.
Myslím že jsi udělala super krok že si to všechno přiznáš, že si tím nějak poznamenaná, a určitě by ti pomohla nějaká dobrá psycholožka, mě pomohla… nenech se odradit když ti první psycholožka nesedne, je to člověk od člověka a prostě se musí najít psycholog který sedne…

  • Nahlásit
Anonymní
26.11.17 12:51

Ahoj, já jsem to měla podobné s matkou. Vyřešil to odchod z domova ve 24 letech, nyní si občas zavoláme a máme se nejradši. Já jsem byla poslední pokus o syna, bohužel nevyšel a matka si na mě také vybíjela svou zlost, nenávist ke světu a k mužům, vše, co jsem udělala, bylo špatné, zlé nebo jsem to naschvál „jednou udělala dobře“. Nechápala jsem, co mám už udělat, aby byla spokojená a my jsme spolu vycházeli. Nesměla jsem se koupat mimo uvedené dny, k nikomu jsem nesměla jít si hrát po škole, nikdo také za mnou, tím pádem jsem přicházela i o školní kamarády, protože na výlety mě nepouštěla taky (prý škoda peněz). Já jsem ale povahově taková trošku otrkanější, takže jsem se vším brzo poprala a šla dál. A poučila z vlastních chyb a vím, jak se cítí dítě, pokud je na něj ta nejdůležitější osoba v životě taková…Prosím anonym.

  • Nahlásit
1226
26.11.17 12:57

@asdf001

Heleď, ono taky záleží, kde žiješ. V malé dědině, kde jsem vyrůstala já, chodili běžně ven i 6leté děti, kolem neběhala řada pedofilů, nelákala do aut a na pískovišti nečůrali psy a netoulaly se tam kočky, orientovali jsme se dle světel pouličních lamp, které se rozsvěcely pořád ve stejnou dobu, po škole chodili hrát pogy. To je ale taky přes 20let zpět. Dnes jsou prolézačky zničené, děti si loví pokemony na mobilu a tím stejným aparátem si i natáčí všelijaká videa a ne vždy zrovna vhodná.

Já si nedovedu představit, že v Praze pustím svého 12letého syna ven samotného s 16letým klukem. To se na mě nezlob, ale nejsem idiot a je mi jedno, že to podle tebe zavání „psychickým týraním“, já jsem pro syna nevstávala XY nocí na kojení a netrápila se s jeho prdíky, aby mi ho pak někdo sebral nebo navedl :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2565
26.11.17 13:29

Strašné. Úplně je mi z toho úzko. To bude chtít dobrého psychologa. I tak budeš mít problémy celý život. Dětství je základ. Nevim, jestli bych byla schopna se v dospělosti s takovouhle matkou bavit. Až budeš mít vlastní děti, nedopusť prosím, aby jsi se k nim takto chovala. Je mi to líto, ale jsi dospělá a konečně můžeš začít žít podle sebe bez věčné buzerace. Je strašné, jak dokážou někteří rodiče zničit dětství svým dětem. Je to neomluvitelné.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5100
26.11.17 15:29

@asdf001

Tak po celém městě jsem nemohla ani já ve 12 před 30 lety, 100 km vlakem by mě nikdy naši nespustili, a to dokonce ani třeba v 15 letech.

Ale je možné, že se v rodině toho chlapce něco děje, pak mě to moc mrzí. Co třeba, kdyby o pomoc požádal přímo ten kamarád? Nemohl by zavolat na takovou tu linku bezpečí nebo podobnou?

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.11.17 15:59

Opravdu hodne spatny vklad do zivota. Vyhledala bych psychoterapeuta a pracovala na tom. Bude to beh na dlouhou trat, ale verim, ze to zvladnete. Drzim palce.

  • Nahlásit
Anonymní
26.11.17 21:18

Ahoj,
zažila jsem v dětství něco podobného. Motivace k práci nadávkami, ponižováním, znevažováním, izolaci, vyhrožování,… sebevědomí na nule. Dlouho jsem se s tím trápila sama. Komplikovalo mi to osobní i pracovní život. Věřila jsem, že jsem neschopná, hloupá, k ničemu a svět je hrozné místo k životu. Začala jsem chodit nějakou dobu na psychoterapii. Velmi to doporučuji. Uvědomila jsem si, že to co se v dětství dělo, bylo špatné. Mohu se tím neustále zaobírat a topit se v tom, litovat se, nic tím ale nezměním. Mohu ale změnit to co je a bude. Lepší než žít minulostí je žít přítomností a budoucností. Naopak se můžu poučit, vystoupit z kruhu a nedělat to svým dětem. Velice prospěšné pro mě bylo odstřihnout se od rodiny. Začátek byl těžký, ale zjistila jsem, že spoustu věcí zvládnu sama. Po nějaké době jsem zjistila, že nejsem tak neschopná, že dokážu obstát ve světě a hlavně mohla jsem se poprvé volně nadechnout, plakat, smát se a jen tak být sama sebou, najít klid. Držím Ti palce, ať také najdeš svůj klid. Za mě - jde to :hug: Katka

  • Nahlásit
28.11.17 15:44

Ostřihni se od takové matky a bratra a choď na psychoterapii. O nějaký kontakt a to jestli vůbec bych se pokusila teprve až budu se vším srovnaná. každopádně já ybch jí všechno narovinu vpílila, jak mi zkazila dětství a a jaká byla špatná matka, abych to v sobě jen nedusila. A pak by se vidělo dál.

je to strašný, bohužel, většina lidí zavírá oči, toleruje nadměrné tělesné tresty a jiné formy týrání dětí. Pokud je dítě problémové, tak jediné co je napadne je, že potřebuje seřezat namísto aby zjišťovali podstatu toho, proč se tak chová. je to vidět i tu na diskuzích. Bohužel hodně dětí v česku týrání pořád zažívá a společnost se v tomto potřebuje změnit.

no nic, přeju ať se z toho dostaneš a nepřenášíš ten strašně negativní rodinný model dál a založíš časem šťastnou rodinu, kde je všechno jinak ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.2.18 21:54

Bohužel jsem něco velice podobného zažila a pak si našla manžela- kopii matky. Už s ním nejsem a s matkou se nevídám. Hnala to do extrému a kde mohla, tam mě potopila. Jediná obrana vyškrtnout tyhle lidi ze života. Nečekat, že se to změní. Nesnažit si k nim hledat cestu natož se jim snažit vyvrátit jejich pohled. Je to jejich volba a zloba. Nemusíš ji přijmout. Není pravda, že každý musí mít milující rodiče. Mě to naučilo být šťastní nezávisle na tom, co říkají a dělají druzí. Mám po matce i řadu dobrých vlastností. Každý člověk má nějaké dobré nebo měl, než se přehoupl do patologického stavu. Z toho je třeba se radovat a ty špatné odbourávat. Hodně sil a klidně piš dál :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3868
5.2.18 15:16

Jsem v 14tt a z toho denicku brečím:( je to hrozně smutne. Takové peklo :( to bych nikdy dětem svým neudelala

  • Nahlásit
  • Zmínit