Radikální hysterektomie: Rakovina děložního hrdla

35 let, 3 malé děti, šok a diagnóza rakovina.

*

Ahoj všem, je mi 35 let a je to půl roku, co jsem podstoupila radikální hysterektomii, z onkologického důvodu. Tímto deníčkem chci popsat svou cestu, pomoci třeba právě Tobě a ukázat, že i když tato diagnóza zní hrozně, život nekončí. Pokračuje jen jiným tempem, s velkým respektem a obrovskou pokorou.

V květnu 2019, měsíc po svých 35. narozeninách, jsem šla na gynekologickou prohlídku. Šla jsem s určitými obavami. Předchozí cyklus byl zpožděn o 14 dnů, těhotenský test negativní. Kdybych náhodou byla těhotná, bylo by to naše čtvrté dítě a jako ty předchozí by pro nás bylo darem. Mám tři úžasné dcery, které se mi narodily v průběhu deseti let. Deseti let plných radostí, plen, kojení, nočního vstávání a pocitu, že jsem super žena.

Ale zpět k prohlídce. Pobolívalo mne trochu břicho, možná pár měsíců. Vzhledem k tomu, že jsem vždy měla silný a bolestivý cyklus a dost znatelnou ovulaci, bylo pro mě to pobolívání, takové „v normě“. Výtok jsem taky měla vždy, na různé čípky jsem byla zvyklá, takže nic hrozného. Říkala jsem si, že možná nějaká cysta…

Jenže během prohlídky se gynekoložce nezdál polyp na děložním hrdle (taková prťavá věc, kterou jsem tam mimochodem měla od 18 a moje předchozí gynekoložka ještě v ČR ho jen sledovala), odebrala kromě cytologie rovnou i vzorek z polypu na histologii, s tím, že uvidíme, ale určitě to musíme dát pryč. Ach jo, představa pouhé konizace mě děsila. To jsem ale netušila, co mě čeká při výsledku.

Žiju v zahraničí, pro vzorky cytologie i histologie jsem si zašla přímo do laboratoře. Doktor, který mi předával zprávu, mi jen s velmi vážným výrazem řekl, že je nutné, ihned konzultovat další kroky se svou lékařkou, protože situace je velmi vážná! Málem jsem dostala infarkt! Vyšla jsem na chodbu, opřela se o stěnu a přečetla si zprávu. Adenokarcinom, adenokarcinom, adenokarcinom… zatmělo se mi před očima, nevím jak jsem se dostala ven z budovy.

Najednou jsem venku a se slzami v očích a bušením srdce jdu k autu, kde mě čeká manžel. Viděl, že je zle. V autě jsem mu padla do náruče a ukázala mu tu zprávu, kde se píše, že mám nádor, že mám rakovinu děložního hrdla. Ihned jsme odjeli k mojí gynekoložce, okamžitě a s pochopením nás oba přijala. Vše pročetla, chytla mě za ruku, dívala se mi do očí a velmi citlivě mi vysvětlila, co bude následovat a co musím udělat. Byla ohromě lidská a něžná. Najednou se nebavíme o konizaci, ale o možné hysterektomii, v tu chvíli jsem ještě netušila, že hysterektomií je několik, nějak jsem přestala vnímat… ptám se ji: „To znamená, že můžu umřít? Teď?! Já mám přece tři malé děti. To NE!“ V tu chvíli ovládl situaci můj skvělý muž, měla jsem tmu, děs, hrůzu, černo černé!…

Odcházíme z ordinace s ujištěním, že ještě dnes se nám ozve a předá nás do rukou specialisty-onkogynekologa. Ještě večer, po pracovní době, volá manželovi s dobrou zprávou, že za pár dnů máme schůzku v onkogynekologické klinice. Přesně za 6 dnů.
Bylo to velmi dlouhých šest dnů. Kvůli dětem jsem se musela držet a současně jsem nevěděla nic. Prostě nic… jestli budu žít, kde všude ta nemoc je, jak teď vůbec mám fungovat. Zoufalství!!! Pět bezesných nocí, pět probrečených nocí a nocí, kdy jsem intenzivně přemýšlela, nad životem a nad smrtí a nad tím, že musím být klidná, silná a nepodléhat panice. Strach živí rakovinu!

Konečně jsem se probudila šestý den ráno a plná energie se připravila na cestu za pravdou. V autě jsme hodně mluvili a já celou tu dobu cítila lásku a podporu svého muže.
V ordinaci byl můj anděl spasitel, můj lékař a jeho výborná asistentka. Dva lidé, kterým jsem vděčná za záchranu života! Dva neskutečně empatičtí a milí lidé! Vyšetření s dalším odběrem biopsie, vysvětlení, že okem je patrný karcinom, malý ve velmi raném stádiu. S velkou šancí na rychlé léčení. No, pokud se potvrdí biopsie, pravděpodobně bude potřeba udělat v „nejhorším případě“ radikální hysterektomii, odejmutí vaječníku, vejcovodů, dělohy, děložního hrdla, odejmutí lymfatických uzlin a následné vytvoření děložního pahýlu, tj. zašití otvoru po chybějícím hrdle a upravení vagíny. K tomu, aby byl možný normální sexuální život.

Tehdy mi najednou došlo, že se to děje, ať chceš nebo ne. Se slzami v očích jsem se omluvila a vyběhla ven nadýchat vzduchu. Můj muž, který po vyšetření byl pozván na konzultaci dovnitř, zůstal a dopřál mi prostor, za mnou vyšla sestra. Té jsem padla do náruče a brečela, že to přece nejde, to nejde mi vzít všechno. Trpělivě mě vyslechla a ujistila, že tento doktor je nejlepší a že vše „vyčistí“ a já budu úplně zdravá a budu tu zase pro svou rodinu. Chytla mě za ruku a odvedla zpět do ordinace. Kde mi lékař znovu opatrně slovo po slovu vysvětlil případný postup operace a řekl „To je naprosto zdravá reakce na tuto situaci. Nebojte se, pomůžeme vám.“ Při odchodu jsem dostala papíry k předoperačním vyšetřením a postupem s tím, že čekáme na výsledky. Víc teď dělat nejde. Čekáme.

Za týden jsme měli volat na kliniku, biopsie ještě nebyla hotová. Zavolejte za další dva dny. Já jsme vždy byla velmi netrpělivý člověk, to čekání bylo strašné. Za další dva dny voláme. ŠOK. Z odebraného vzorku přímo z polypu se ukázalo, že to je „pouze“ karcinom in situ, tzn. lokální karcinom, a dá se odstranit konizací. Rakovinové buňky jsou pouze uvnitř tohoto útvaru. Hurá!!! Po menstruaci, ihned provedeme hlubší konizaci LEEP. Jak omamné to bylo, pocit úlevy! Ovšem jen na chvíli. Prostě jsem potřebovala sebrat sama sebe na další etapu.

Den konizace nastal, bylo to nepříjemné, ale rychlé a hlavně ambulantní. Odebrané vzorky odeslány opět na histologický rozbor. A držme si pěsti, ať je vše ok. Všichni jsme doufali. Odjeli jsme v mezičase do ČR, nabrat trochu sil a vidět mou rodinu. Po týdnu voláme na výsledky: ještě nejsou hotové. Za další dva dny voláme na kliniku, jsme přepojeni k mému lékaři, aj aj něco není v pořádku. Se smutným hlasem nám říká, že v polypu opravdu bylo jen „in situ“, ale bohužel za ním uvnitř samotného hrdla jsou rakovinové buňky. Položila jsem telefon a začala kopat do dveří, děti tam nebyly, takovou hroznou bolest jsem zatím necítila. Manžel mě ihned silně objal a nechal tu bolest vklouznout do jeho náruče a líbal mě a silně silně objímal se slovy:„Neboj, to zvládneme, uděláme, co je potřeba! Miluju tě! My tě potřebujeme!“ V dalším telefonátu si domlouváme následující postup, všechny vyšetření, s tím, že si zavoláme za pár dnů, abychom si potvrdili termín operace. Je potřeba jednat rychle, nádor je tam, je invazivní a čekání může situaci jen zhoršit. Ale já chci žít!

Konec 1. části
(půl roku mi trvalo, odhodlat se k sepsaní mého prožitku, tato retrospekce je velmi emotivní, dejte mi prosím čas se nadechnout a během dalšího dne max dvou, sem vložím pokračování mého příběhu)
Děkuji

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
316
12.12.19 07:10

Doufám, že všechno dobře dopadne. Neumím si ani představit ten strach, který jste si museli oba s manželem prožít. Držím palce, ať je to brzy za vámi a můžete si s novou perspektivou maximálně užívat života :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.12.19 08:15

Úžasně napsáno, jste úžasná a silná. :hug: Těším se na pokračování.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
12.12.19 08:19

Moje sestra vyhrála boj se stejnou diagnózou. Obdivuji všechny ženy, co si tím prochází, jaké jsou bojovnice a jejich okolí. Nikdo, kdo to neprožil si myslím nedovede představit, co prožíváš a co se Ti odehrává v hlavě, s čím vším musíš bojovat. Už léta si na Vánoce nepřeju nic jiného, než aby všichni byli zdraví, to je to nejdůležitější, zbytek už jsou jen maličkosti, které člověk nějak zvládne, ale když není zdraví…Takže i Tobě přeji hlavně to zdraví a už žádné takové další boje, ať už jen užíváš radosti života do systosti. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5034
12.12.19 08:56

Právě sedím v čekárně na onko a třesu se strachy… držím palce ať to všem s touhle diagnozou dobře dopadne :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
616
12.12.19 10:42

Mela jsem v cytologii nalez nekdy v 43 letech. Doma dve sice skoro dospele deti, ale zatim ne samostatne. Resila jsem rychle - konizace, nastesti dal zatim nic. Znama gynekolozka mne dostala vetou " kolik je vam let? No my uz tu delohu k nicemu potrebovat nebudem".

  • Nahlásit
  • Zmínit
3086
12.12.19 20:36

Přeji už jen zdraví a štěstí a lásku :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4520
13.12.19 04:53

Držím palce, máš super manzela, s takovouhle oporou, podporou to určitě zvládneš! I když to musí být hrozný na psychiku, v 35ti tohle řešit, je fajn, že jsi měla „štěstí“ v neštěstí na takhle skvělý empaticky doktory s citlivým přístupem, který u nás bohužel pořád ještě není tak úplně samozřejmostí (čest výjimkam) :think: Když ti i takovouhle diagnózu umejí sdělit ohleduplne, vse vysvětlit, myslím, že to v boji taky pomůže, když víš, co tě čeká (a doma te čekají tři malé princezny, které jsou samy o sobě motivací jak hrom, to všechno zvládnout a bojovat)… :hug: Moji mamce zjistili nějaké změny na čípku loni (nebo předloni teď si nejsem jistá, nejak to vše s detma utíká rychleji) a taky musela jit - těsně před vanocema - na konizaci, 2 r. předtím zase nález na mamografu, nastesti nezhoubnej, ale ty nervy…a pokazdy před vanocema, to cekani je na tom asi fakt jedna z nejhorších věcí! :zed: Takze ti preju ať už nemusíš zažít žádné další takové čekání a můžeš si zas naplno užívat tu svoji úžasnou rodinku, ráda si přečtu další díl… I kdyz s dost smíšenými pocity… Rakoviny je i všude kolem mě teď nějak moc, ach jo… :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
14.12.19 01:42

Adenocarcinom delozniho hrdla

Priblizne 20% jsou adenocarcinomy, neexistuje prevence, byvaji rychle rostouci a nevyzpytatelne a povetsine v mladsim veku, casto vyzaduji radikalni hysterectomii a povetsine se diagnostikuji v souvislosti s tehotenstvim…drzim palce, at to dobre dopadne. Nezapomente, ze jedna z veci, ktera zivi jakoukoliv rakovinu je cukr, prakticky v jakekoliv podobe, tak uplne vysadit na nekolik mesicu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
15.12.19 19:29

Děkuji všem za milé komentáře a povzbuzující slova. V úterý 17.12. vyjde druhá část mého deníčku. A ještě bych ráda doplnila, že přestože jsem žena, která se stravuje zdravě, je štíhlá, několik let jsem konzumovala chlorellu, 2× týdně běhala a celkově vedla velmi aktivní život( s 3 dětma jak jinak :) ), tato diagnoza prostě přišla. No vím, že za tím hlavně stál obrovský stres, který jsem měla poslední rok a celková disbalance. Je to půl roku, co jsem od operace a konečné mohu ovšem mluvit, pokud mohu někomu pomoci, nebojte se mne kontaktovat. Já jsem teď vděčná a šťastná a jsem tu pro Vás.
S láskou a pokorou
AnaRosa

Příspěvek upraven 15.12.19 v 19:30

  • Nahlásit
  • Zmínit