Radikalní hysterektomie: Rakovina děložního hrdla II. část

35 let, 3 malé děti, šok a diagnóza rakovina.

*

Přečtěte si také první díl deníčku »

Zbývá pár dnů do operace, termín už je stanovený, vyšetření hotová. Psychicky nejnáročnější bylo CT s kontrastem. Vyžaduje se kvůli detekování případných metastáz. Během celého scanování, kdy jsem měla ležet v klidu a dle pokynů dýchat, jsem přemýšlela a modlila se, ať tam nic víc není. Manžel, který mě doprovázel, na tom nebyl o moc líp. Ta nejistota byla příšerná!

Během čekání na vypracování zprávy, jsme se jen drželi za ruce a nebyli schopni slova. Ticho se přerušilo až příchodem lékaře s dobrou zprávou – je to BEZ metastáz. Ufff, za poslední šílený měsíc konečně jedna dobrá zpráva, takovou sílu mi dodala. Najednou jsem měla větší chuť na všechno. Sedli jsme si na rychlý oběd a mně bylo na chvíli opravdu fajn. Teď už jen vysvětlit dětem, že nějakou dobu nebudu s nimi, a to pro ně přijatelnou verzí.

Moje dcery mají 10, 8 a 5 let. Varianta tedy byla následující, že jedu do nemocnice na pozorování, jak dlouho tam budu, nevím, vše záleží na lékařích. Říct jim, že mám rakovinu, jsem vyloučila. Nedávno totiž jedné z jejich kamarádek, umřel příbuzný na rak. A i ve škole už se tak nějak dětsky mezi sebou o této nemoci bavili… tak proč je tolik děsit! Jenže děti jsou velmi vnímavé a sensitivní bytosti. Prostě intuitivně tušily, že se něco děje. Při rozhovoru mi padly všechny tři do náruče a skrápěly mne slzami zoufalství, strachu a lásky. To byl nejsilnější okamžik před operací. Nejmenší, která měla několik dní předtím „podivné sny“, ve kterých byly jen ony tři s tátou a já ne, se mě ptá „Maminko, vrátíš se, že jo?! Slib mi to!“ Takovou bolest, lásku a zároveň vlastní strach jsem ještě necítila.

„Maminko, ale když jsem já byla v nemocnici, ty jsi byla pořád se mnou! Proč teď nemůžu být s tebou? To přeci není fér, abys tam byla sama. Vždyť ti bude smutno a můžeš se bát.“

„Neboj, zvládnu to! Kdykoliv na mě budeš myslet, já to ucítím v srdci a pošlu ti zpět lásku a pusinky.“

Vysvětlila jsem jim, že do této nemocnice děti nesmí chodit, ale že táta za mnou bude docházet každý den a bude mi od nich nosit dopisy a obrázky. Taky jsem jim řekla, že telefony jsou tam zakázané, aby se nerušili ostatní pacienti. Bílá lež. Ale představa, že mě uvidí s různýma hadičkama, unavenou a zesláblou, nebo že se mi budou snažit dovolat a já to nebudu moci vzít, jsem prostě zavrhla. Teď budu potřebovat čas sama pro sebe, abych tu pak zase mohla být 100% pro ně.

Nastal den mého nástupu do nemocnice. Poslední ranní jogínský pozdrav slunci s myšlenkou, že po operaci se k němu musím co nejrychleji vrátit. Tak tedy už jen vzít tašku s věcmi a přesun autem k cíli. Nervozita stoupá.

Papírování u nástupu, klasika v každém státě. Přijímací vyšetřeni – EKG, interna, krev, anesteziolog. Kdokoliv z těchto lékařů si rychle prosvištěl moje papíry, byl taktní a zároveň se mě snažil povzbudit slovy „To bude dobré!“ Jenže sorry – jaké to bude, v tu chvíli neví nikdo. Vědět se bude až po operaci. Rozloučení s manželem, rozloučení rychlé ale pevné. Ubytování a teď už jen přečkat noc.

Ráno 4.7.2019, ráno se zlatým sluncem a zpěvem ptáčků a s pohledem z okna na majestátní namodralé hory. Ráno pozitivní, ráno jako nový start nebo lépe řečeno restart. Můj operatér za mnou přišel, povzbudil mne a rozloučil se se slovy „Uvidíme se na sále.“ Sprcha, zafixování mých dlouhých vlasů, sbalení věcí na JIP, natažení kompresních punčoch. Odchod na sál. Pak už si moc nepamatuju. Bušení srdce, frmol lidí, úsměvy, milá slova anestezioložky a operačních sester. Objetí jedné z nich, příchod mého doktora, jeho pozitivní úsměv. Napíchnutí kapaček, epidurálu a finální uvolnění…

„Anno, Anno, jste na JIP, bolí vás něco?“ několik hlasů se mě ptá. A sakra – nechutná ostrá bolest – „Ano moc, moc mě to bolí.“ Se slovy, hned se vám uleví, udělali nějakou „magii“ a já cítila ústup bolesti a znovu trochu usla. Vlastně celý ten první den na JIP jsem byla hodně ospalá a otupělá. Na pár minut přišel manžel, to jediné si pamatuju jasně a pak můj kontrolní pohled na zalepené břicho s drény (zas tak hrozně to nevypadalo).

Noc na JIP, další den s návštěvou muže, pokus mě zvednout, návštěva mého operatéra, promačkáni břicha. Druhá noc na intenzivce, probdělá od bolesti. Ráno jsem s pomocí vstala a udělala pár prvních kroku. Převoz na oddělení, kde mě už čekal manžel. Byl u mě každý den mého zbývajícího pobytu, omýval mě, krmil, pomáhal zvedat a rozchodit. Nejlepší muž, jakého jsem mohla ve svém životě potkat. Byl úžasný!

Šestý den po operaci: vyndání cévky a učení se znovu čůrat. Nervová zakončení byla během několikahodinové operace zachována, ale pocitově je to jiné. Musela jsem se postupným tréninkem opět naučit močový měchýř ovládat.

Osmý den po operaci propuštění. Hurá – konečně za dětmi. Všechno ostatní už mi je jedno. Jen ať jsem s nimi a můžu je tulit k sobě, nasávat jejich vůni a pusinkovat je do vlasů. To bylo shledání – nejkrásnější shledání mého života. ŽIVOTA – jsem tu, jsem vděčná za každou jeho sekundu, jsem tu a nehodlám už ani minutu promarnit blbostma. Život najednou cítím jinak – jako zlatá barva tekoucí v mých žilách, jako obrovské množství vůní okolo mě, jako nepřeberné množství jednotlivých detailů, kterýma jsme obklopeni a prostě je nevnímáme.

Za 14 dnů kontrola na klinice a vytažení stehů. Všichni jsme věděli, že hlavně čekáme na výsledky histologie z odebraných lymfatických uzlin. Zas ta otázka: je to tam nebo ne?! Nemysleli jsme na to a soustředili se na mou stabilizaci, krok po kroku. Během toho měsíce a půl jsem zhubla z 51 kg na 44 kg. Nemohla jsem moc jíst, ale sílu jsem získávala každým dalším dnem. Lehké procházky, čtení pohádek dětem, hezké filmy, knihy a časopisy.

Těch 14 dnů uteklo hrozně rychle, sedíme v čekárně až mě zavolají. Už jsem na řadě. Hned při vstupu do ordinace, mě objal můj doktor i jeho asistentka. „Máme dobrou zprávu,“ mi zní v uších… „Histologie dopadla perfektně, jsi zdravá!“ Podlomily se mi nohy, sesouvám se na zem, pláču štěstím. Zpráva, za kterou jsem se tolik modlila, zpráva, kterou jsem tolik toužila slyšet. „Děkuju, děkuju za všechno.“

Pokyny k další péči o jizvu, termín další kontroly a recept s hormonální léčbou. Estrogen prostě potřebuju, jsem mladá, je mi 35 a mám 35cm jizvou na břiše. Další děti už mít nemůžu, nikdy už nebudu mít menstruaci, jsem vlastně v přechodu, ale co?! Nejdůležitější je, že žiju, že mám toho nejlepšího manžela, úžasné děti a jsem celá prostoupená láskou.

Děkuju, že jsem na tomto světě s touto novou zkušeností. Děkuju z celého svého srdce.

S láskou Anna

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
3365
17.12.19 03:58
:srdce: :srdce: :srdce:
  • Nahlásit
  • Zmínit
65
17.12.19 07:09

:kytka: :srdce: a teď už jen zdraví, pohodu a spoustu lásky…

  • Nahlásit
  • Zmínit
17.12.19 08:24
:srdce: :srdce: :kytka:
  • Nahlásit
  • Zmínit
24913
17.12.19 09:24
:srdce: :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
90
17.12.19 10:57

Jupí!!! :heart:️:heart:️:heart:️ Na tenhle konec jsem čekala!!! :four_leaf_clover: :four_leaf_clover: :four_leaf_clover: ať je to tak i nadále a opravdu pevné zdraví přeji :four_leaf_clover: :heart:️

  • Nahlásit
  • Zmínit
1616
17.12.19 12:56

:srdce: mnoho zdraví a mnoho mnoho let s detickami :srdce: :srdce: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2237
17.12.19 15:10

Ahoj,

většinou již nepřispívám do komentářů, jelikož děti již dorostly do pubertálního věku. Dříve jsem byla aktivní uživatelkou emimina.

Prošla jsem si podobnou diagnózou před rokem a půl. Jen jiný typ nádoru také na děložním hrdle. V té době mi bylo také 35 let. V rozsahu půl roku dvě konizace a nakonec odstranění dělohy. V uzlinách po podrobnějším rozboru tři izolované rakovinné buňky.
Pro jistotu ještě chemo a ozařování, protože se to rádo vrací.

Pokud potřebuješ mluvit o životě po léčbě, jsem k dispozici. Přeji, aby všechny kontroly v budoucnu dopadly dobře.

T.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4621
17.12.19 16:46

Úžasný příběh, tlačily se mi slzy do očí, jsi moc statečná a máš bezva rodinu - deti i chlapa do nepohody. Jsem ráda, že to dobře dopadlo ak Vanocum vám všem přeju hlavně zdraví, ať už se ta mrcha nikdy nevrátí a můžeš si zas život a rodinu uzivat naplno! Díky za super denicek! :kytka: :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
28.12.19 22:14

Ani nevíte, jak vašemu stavu rozumím. Je mi 25, doma manžel, holčička, co zrovna oslavila rok, já v 11tt a byl mi zjištěn maligní melanom. To zoufalství, ze dcera si vás ani nemusí pamatovat, ze vás možná pošlou na potrat, aby vás hned mohli začít léčit, je nepředstavitelné. Naštěstí jsem neměla tak špatné výsledky, abych na UPT musela, ale všechna vyšetření mě čekají po porodu v únoru…Neustále mě připadají myšlenky, ze tady za rok být nemusím, protože nikdo neví, jestli rakovina někde není. Je to na zblazneni :(

  • Nahlásit
6.1.20 14:37

Anonymní

Posílám ti mnoho sil! To čekání a nejistota je šílené. Zkus si najít nějaký pevný myšlenkový bod a na nej se v těžkých chvílích upnout. Držím palce :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit