Rakovina duše – Poporodní psychóza

Psychické problémy
  • Anonymní
  • 04.12.18

Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu na taková místa... Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát zrovna mě a budu mít tak zdevastovaný mozek. Poporodní psychóza je rakovina duše, která vám vezme kus něčeho krásného. Dlouho jsem zvažovala, zda se svěřím, ale řekla jsem si, že snad pomohu někomu, kdo zažil podobné stavy. A je to věc, za kterou se nehodí soudit žádnou kritikou. Pamatuji si slova své psychiatričky, že za tohle nikdo nemůže a jsem silná, že jsem se z toho dostala. Žádná žena za to nemůže, je to jako když se něco přihodí u porodu. Nemáte to pod kontrolou.

„Usnul nám spí, náš malý rytíř za ohrádkou. Až se probudí, tak nikdy nesmí zůstat sám.“ Můj malý princ má tvář jako andělíček, věří v bezpečí a dobro. Z jeho tváře vidím nevinnost a dobro a slzy mi stékají po tvářích štěstím, že mám zdravé dítě. Je to ten největší dar, který jsem mohla dostat! Nic ho nevyváží. Dítě jsem si moc přála a jsem s ním šťastná. Děkuji za něj každý den. Kéž by to tak bylo hned od začátku a já si to mohla naplno užívat. Kdyby šel vrátit čas…

Měla jsem po porodu, který byl trochu těžší a já svého broučka neměla u sebe. Psala jsem o tom již deníček o porodu. Myslím, že někdy tehdy to začalo. Když mi nedali broučka plného tepla k prsu sát, ale když mi ho pouze ukázali na chvilku a odnesli se slovy, že trochu modrá a potřebuje na výhřevné lůžko. Bylo těžké zůstat na porodním sále bez miminka. Tak těžké, že když mě převezli na pokoj, chtěla jsem utéct pryč, jet domů jako po nepříjemném zákroku, vyspat se, zakouřit si a dát si dovolenou a jet dál.

Malý ležel s infekcí, kterou jsme oba měli a měl trochu horší Apgar poporodní adaptaci. Prý jsem za ním měla chodit i v noci a začít odstříkávat mléko. Bylo mi to cizí, chtěla jsem spát, jít pryč a věřit, že se všechno stane znovu a jinak. Ne takhle. Měla jsem prázdné břicho a dítě nebylo u mě. Tohle docházení jsem brala jako bych chodila někam kde mi to nepatří.

Na oddělení jsem trpěla. Samé šťastné rodinky u těch vozíků s miminky a já tam ležela bez miminka a cítila se úplně plonkovní. Neměla jsem si s ostatníma kojícíma maminama jakoby ani co říct. Cítila jsem jen hořkost a závist, které jsem byla plná, že ho nemám u sebe. Celou dobu pobytu v porodnici jsem se cítila prázdná, plná hořkosti a nespravedlnosti a toužila jsem odjet domů bez dítěte a začít znovu a na tuhle hrůzu zapomenout. A pak tu byly fobie z toho, že se dítěti něco stane a nebude Ok a já se hroutila. Temné na tom bylo, že ležel mezi nedonošenečkama kvůli infekci a braní antibiotik, a to mi nepřidalo. Snila jsem, že znovu prožiju svůj porod, vrátím se na porodní sál a všechno bude krásné. Zmateně jsem se dívala z okna a necítila někdy nic. Žila jsem tam ráno snídaně, pak za malým, pak si číst na mobilu hororové scénáře se může dítěti stát nebo být na netu, pak oběd a návštěvy, sdílení na chodbě, společně za malým a pak nudná šeď a deprese až do večera.

Asi po týdnu na tom byl už malý dobře, že nemusel být v inkubátoru kvůli tomu, že nedržel tělesnou teplotu, zmizela i kojenecká žloutenka a já si ho mohla vzít k sobě na pokoj. Najednou jsem byla šťastná. Byl jako moje panenka, kterou jsem si v dětství přála. Opravdová živá panenka, kolem které akorát bylo moc práce. Byl se mnou jeden celý den na pokoji. Kojení nám nešlo. I když jsem předtím odstříkávala a malej měl ode mě, tak reálný kojení nešlo. Byla jsem z toho nešťastná. Snila jsem, že si malého přiložím a bude to nádhera. Stejně jako jsem kdysi snila o pravém bondingu. Kojení jsem brala naprosto samozřejmě, vždyť kojí každá. Ani jsem se na to nepřipravovala, ale najednou to nešlo. Malý byl tak slabý, že skoro neuměl sát, vůbec mu to nešlo ode mě, křičel a bouchal pěstičkou. Navíc jsem měla úplně zničená prsa od odsávačky, celá oteklá, bradavky popraskané a prso horké, že mě přiložení strašně bolelo a ani jsem u sebe malého nevydržela mít.

Druhý den ráno jsem se probudila s horečkou skoro 40, prsa bolela a když mě sestry uviděly, v jakém jsem stavu, poslaly mě domů, protože dle předpisů s nemocí nemůžu ležet na novorozeneckým. Vozík s mým broučkem zase odvezly a já měla jet domů s příslibem, že pokud malý bude dobře jíst, že ho pošlou domů. A tak si pro mě jeli a dovezli mě domů. Já, i přes touhu být u malýho, jsem byla šťastná, že jsem po týdnu v porodnici prakticky bez dítěte doma a že jsem odtama vypadla. Bylo mi moc zle. Nemohla jsem se ani hýbat, jak slabá jsem byla, celá jsme hořela. Pobyt v porodnici mezi křikem jiných novorozenců, díky kterým jsem já, zlomená, že u sebe nemám malého, nemohla ani v klidu spát a odpočívat, s hnusnou nemocniční stravou, sama mezi štěstím ostatních a dny trávenými od jídla k jídlu, k návštěvě, odpočinku, jít za malým, koukat na něj a odsávat, ptát se, jak mu je, a bát se, že není ok, a vznášet se v psycho-stavech, že chcete, aby tohle nebyla pravda, byl i pouhý týden jako věčnost.

Doma jsem ležela celý večer a celý následující den než horečka opadla. Mezitím dostal malej rýmu a hůř toleroval stravu, nutno občas dokrmovat sondou. Já měla za úkol odsávat mléko. Dostala jsem odsávačku, ale vůbec mi to nešlo. Mléka bylo minimum, jen pár kapek… Chtěla jsem kojit a mít v náruči teplé miminko a ne odsávat a chodit na návštěvy. Stručně řečeno, malý byl v porodnici přesně tři týdny. Z toho týden jsem byla v porodnici já a jen den a půl jsem byla s ním. Zbývající dny jsme ho navštěvovali. A mně nešlo odsávat a ani kojit, když jsem byla u malýho, protože mu ode mě nešlo sát… Měla jsem pravděpodobně zánět mléčné žlázy a ztratila pak mléko, které se mi přestalo tvořit.

Nevím, jak jsem těch 14 dní žila, a dnes si říkám „Opravdu tohle byla realita?“ Toužila jsem se radovat s úplně maličkého miminka, ale byla jsem doma, bez bříška, už ne těhotná. Břicho bylo tak ploché a já tak prázdná. Dvakrát denně jsem zesláblá po těžkém porodu jezdila za malým, ale zdál se mi tak cizí jako nikdo na světě. Byl pro mě pouhý tvor, kterého jsem pouze vídala a nesměla mít u sebe. Byla jsem frustrovaná, zničená a na okolí protivná. Návštěvy za malým, který měly být radostí, se staly mou vinou otravou, kazila jsem je svou skepsí, svým pesimismem, svými výstupy, že už nemám sílu jít dál. Ublížila jsem nejbližšímu člověku svým chováním, který se měl radovat z malého aspoň o návštěvách, a já to kazila. Nedojímali jsme se nad tím maličkým a nepovídali si o něm pohádky, neplánovali, co bude, nepřipravovali se na výchovu, protože já jsem se potácela v pocitech ukřivděnosti, cizoty a neschopnosti.

Konečně nastal den D a malý jel slavnostně s námi domů. Ten první den byl krásný. Moje maminka měla narozeniny a ráno nosila malého po bytě a ukazovala mu kytičky. Teď jsem konečně chtěla být šťastná, chvilku snad i byla. Konečně to bylo, jak to mělo být, po tom šíleně dlouhém odloučení. Bohužel po pár dnech jsem se cítila na dně a chtěla jsem se zabít nebo dát dítě k adopci nebo utéct a už se nevrátit domů. Usínala a zavírala oči a snila, že se čas vrátí a já zjistím, že tohle je sen a vše začne znovu a jinak. Nebo líp, že budu znovu bezdětná.

Těšila jsem se na miminečko a myslela si, že to bude to nejkrásnější, ale ono nebylo. Nikdo mě nepřipravil, jak hrozné bude několikrát za noc vstávat a jak šílená dokáže být únava a nevyspání. Jeden den ok, dva dny nevyspání sotva žijete a třetí den jste jako v halucinacích. Malej pořád řval. Miminka prostě pláčou, ale mě to drásalo nervy, nebyla jsem zvyklá, že ta živá panenka, kterou jsem vídala, umí tak ječet. Kolikrát jsem ho krmila nebo držela v náručí, když řval, a tupě zírala do prázdna a přemýšlela nad sebevraždou. Kolikrát jsem na něj už i zakřičela, zatřásla a pleskla přes zadek, ať už neřve, nebo ho položila do postýlky a šla kouřit na balkon a chtěla skočit nebo prostě moct být znovu bezdětná. Brečela jsem a chvěly se mi ruce. Nebavilo mě chodit na procházky, neměla jsem sílu, protože jsem nebyla šťastná. Nedá se připravit na to, co je nevyspání, na tu náročnost a závazek. Do toho se prostě padne a není cesty ven.

Najednou jsem chtěla nemít žádné dítě. Nikdy. Měla jsem pocit, že jsem se špatně rozhodla. Toužila jsem žít jako dřív. Toužila jsem jít do divadla, jít na drink nebo do kavárny s kamarádkou, do práce, studovat, procházet se po obchodech, kupovat si boty a kabelky, znovu si hledat chlapa, ležet celý odpoledne v posteli s knížkou, moct spát, jak dlouho chci. Toužila jsem vrátit čas. Místo všeho, co jsem si myslela, že mi nebude chybět, jsem trpěla tím, že je to pryč a já přebaluji, krmím, chovám a poslouchám řev. Kolikrát jsem mlátila věcně, spadla na zem a řvala, ať zavolá sociálku a ať dítě jede pryč, že už ho nechci vidět, že chci, aby všechno bylo jako dřív, aby mě někdo uložil do postele, nechal mě odpočnout a já začala znovu.

Setkání s kamarádkou nedopadlo dobře, protože ona děti nemá a já doma v noci šílela, že ať jde malej z domu, že s ním uteču a dám ho do babyboxu nebo ho vyhodím z balkonu, že chci svůj starej život a jet v něm dál.

Nechala jsem malého brečet a brečela taky a přemýšlela nad sebevraždou, kouřila, křičela na něj. Když v noci řval, neměla jsem ho pak už u sebe, ale lítala jsem z ložnice do obýváku a nadávala, že řve, ať ho dá pryč, ať mu zavře zobák, že už nemůžu.

Dostala jsem se do rukou psychologů. Dostala jsem se na krizové centrum. Dostala jsem diagnozu poporodní psychóza. Dostala jsem antidepresiva, začala jsem s terapií. Nikdo neví, proč se to stalo, prý někdy hormonální změny způsobí tohle. Prošlo si tím hodně žen, jen se o tom nemluví. Všechny se asi stydí přiznat si, že selhaly, a stydí se za své myšlenky. Je to nemoc, která jde léčit.

Dítě jsem začala milovat. Najednou jsem měla pocit, jako kdybych se skutečně probrala ze zlého snu do pohádky, kde mám miminko panenku. A začala si svůj život opravdu užívat. I když to někdy pořád bylo pekelně náročné, tak náš brouček za to rozhodně stojí. Stydím se za to, co bylo. Strašně mě mrzí, že jsem si neužila první tři měsíce, kdy byl úplně maličkatej. Vím, že mi něco uteklo. Něco moc cenného, co nemám a nikdy nevezmu zpět. Čas s novorozeným miminkem. Tolik bych ho chtěla zase maličkatého. Tolik mě mrzí, že jsem ublížila svému nejbližšímu člověku, který mě a malého nadevše miluje a musel přežít všechny moje psycho stavy a šílení, Člověku, který se těšil na miminko a miloval ho hned bez podmínky a musel se o něj starat za mou hospitalizaci, za všechny noci, kdy jsem malému nadávala. Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí… Nikdy se dost neomluvím, ani malému. Snad to jednou vynahradím. Máme na to celý život.

Zůstala ve mně ranka bolesti z toho, jak to celé bylo a jak jsem ubližovala a nemohla si užít první chvíle. Dostává se mi tolik útěchy, že za nemoc nikdo nemůže. Porod i psychóza místo všeho krásného, co mělo být. Kdybych si měla přát jedno přání, tak vrátit čas. O to víc si musím užívat tady a teď.

Vy, kdo jste to zažili, jste silní, že jste to překonali a zkuste si odpustit, jako se zkouším já odpustit sobě.

Stránka:  1 2 Další »
Váš příspěvek
unuděná
Echt Kelišová 8055 příspěvků 04.12.18 06:54

Teda,mazec :( Jsi dobra,zes o tom dokazala napsat,verim,ze tim pomuzes i dalsim maminkam,ktere si tim prosly :hug: Jen me trochu zarazi,ze tve okoli to tak dlouho neresilo-3mesice?Mozna mala informovanost verejnosti?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.12.18 06:54

Ani nevis, jak ti rozumim. Prozila jsem to same. Bylo to peklo na zemi. Taky me mrzi, ze jsem si miminko neuzivala od zacatku. Ale je to pryč, antideprediva moc pomohly. Jen si kladu nekdy otazku, proc se to stalo zrovna mne???? Budiz ti utechou, ze v tom nejsi sama. Je skoda, ze se o tom moc nemluvi verejne. Posilam ti hodne sil. Ted uz to bude jen lepsi a lepsi. R.

Margit. Tomanova
Zasloužilá kecalka 650 příspěvků 04.12.18 07:16

Moc mě mrzí čím jste si musela projít! Musí to být velmi těžké probudit se z toho zlého snu, který jste měla a uvědomit si, co za Vámi zůstalo. Obdivuji jak jste silná, a že jste to dokázala napsat! Držím Vám i Vaší rodině palce a přeju vše dobré :srdce:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.12.18 07:45

Jsi statečná, že si to dokázala přežít, že si o tom dokázala promluvit i že se snažíš se s tím vyrovnat. Nemůžeš za to. Poporodní deprese nebo laktační psychoza , jsou věci za který ženský nemůžou a přesto je pro ně nejtěžší se s tím vyrovnat. Já se toho bála strašně, roky mám chronické deprese a bála jsem se že to skončí špatně. Pro mě byl naopak syn lékem na všechno, ale vím moc dobře jak našlápnuto jsem měla a už jenom ten pocit, co jsem svým sobeckým přáním po rodině mohla svému dítěti způsobit ,mě pořád lehce straší. Bylo to jen štěstí že se mi to vyhnulo a ani jsem to nemusela prožít abych si vyčítala.Přeju ti aby bylo už jen dobře a ať jste šťastní :*

S.Berankinová
Kecalka 466 příspěvků 04.12.18 08:16

To je velmi silné téma. Jsi odvážná, že jsi to takhle dokázala napsat. Mám za sebou podobné trápení. Nikdy, ale opravdu nikdy si to nepřestanu vyčítat. Všechno, co jsem zameškala, jak jsem selhala jako matka, jak jsem ublížila slunci svého života. Antidepresiva jsem brala jen pár týdnů a pak jsem si řekla, že se z toho dostanu sama přírodní cestou bez chemie. No, povedlo se mi to, ale rány na duši mé i mého dítěte jsou velké. Okolí buď nevědělo, co se děje, nebo to prostě vědět nechtěli. Nikdo mi nepomohl. Nechápali. Manžel v tomto selhal totálně. Ale nemám mu to za zlé. On nevěděl, co se mnou. Takže raději utíkal od ubuleného dítěte a psychotické manželky do práce nebo prostě spal. Byla jsem sama. Dlouhé měsíce. Začalo se to lámat, až když byl malému rok a pak se to pomalounku postupně zlepšovalo. Možná bych ještě teď, po šesti letech, potřebovala projít nějakou terapií, abych se těch sra..ek, co v sobě mám, zbavila. Ale kdybych tuhle všechnu špínu ze své duše na někoho vysypala, tak by sám potřeboval terapii. A nikdo to o mě neví. Bývám často smutná a nikdo neví proč a já to nikomu neřeknu. Zamčeno, hotovo, tečka. Kupodivu bych si moc přála druhé dítě. Nejenže jsem v tom objevila smysl svého bytí, protože děti jsou prostě úžasné, ale asi si sama pro sebe potřebuju složit reparát a tentokrát dostat maximálně dvě mínus místo dvakrát podtržené pětky.

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19767 příspěvků 04.12.18 08:21

Bohužel, u tebe bylo od začátku všechno jinak a špatně - komplikovaný porod, zdravotní problémy u tebe i u dítěte, tvá nezkušenost a dlouhodobé odloučení! To všechno může nastartovat destruktivní stavy, člověk má potřebu utéct, popřít to! Nevím, jakou roli zde sehrával partner/otec dítěte - zmínila jsi ho vůbec?
Věř, že za to fakt nemůžeš, je to kombinace splašených hormonů, vyčerpání a velkého rozčarování :hug: Je dobře, že se ti dostalo odborné psychiatrické/psychologické pomoci a neskončilo to tragédií. A že jsi zase zpět v realitě, cítíš lásku k dítěti :srdce: K tomu, abys mohla jít dál, si musíš především odpustit :kytka: Na nedokonalosti máme právo, nebyla to tvá chyba ani selhání! Ted jen, aby se situace při další krizi neopakovala :think: Nauč se relaxovat jinak, pracuj se svou psychickou kondicí, ideálně zkus přestat kouřit :think: Věřím, že máš předpoklady být výborná máma :kytka:

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19767 příspěvků 04.12.18 08:26

@S.Berankinová „Ale kdybych tuhle všechnu špínu ze své duše na někoho vysypala, tak by sám potřeboval terapii. A nikdo to o mě neví. Bývám často smutná a nikdo neví proč a já to nikomu neřeknu. Zamčeno, hotovo, tečka.“
myslím, že je velká chyba takto uvažovat! Ty s.ačky ze sebe právě dostat musíš - a věř, že odborník to rozhodně unese ;) Mluv, mluv, mluv, klidně plač, před manželem, s kamarádkou - to k psychoterapii patří! Dostaneš to ven, postupně se vnitřně vyčistíš a pak budeš připravená na další dítě :think:
Hodně štěstí :kytka:

terien
Extra třída :D 11719 příspěvků 04.12.18 08:50

Jak si vůbec můžeš něco takového vyčítat?! Byla jsi nemocná, to jsi nebyla ty, ale tvá nemoc která jednala za tebe. A ty ses uzdravila a seš pro své dítě za nejlepší máma na světě, tak nemuč sama sebe takovými výčitkami :hug: psychóza je svině, spoustu žen semele tak, že už se z toho nevzpamatuji. A věř, že ty první 3 měsíce jsou zahul i pro zdravou mámu, ono není ani moc na co krásný vzpomínat :oops: člověk je rád, že to přežije a že se s děckem nějak sehraje. To, co přijde potom je mnohem důležitější ;)

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.12.18 09:06

Taky jsem si necim podobnym prosla (bez leceni), sestry na oddeleni se mi jeste posmivaly (kdybych uz v nemocnici mela psychologickou podporu mohlo to byt jine) a odpustit si nedokazu. Po detech jsem pokukovala od dvaceti a pak to takhle vsechno pokazim. Bohuzel jsem taky nemela vse jak z pohadky a predstavy byly taky o miminku-panence. Jen rodina tusila,ze je u mne problem. Kamaradkam jsem se nesverila-nepochopily by, protoze byly bezdetne. Zustala mi nervozita a sileny strach o deti. Osobni udaje,dekuji.

saphire
Kelišová 7008 příspěvků 04.12.18 09:10

A víš co? Já před tebou smekám, jsi žena se srdcem na správném místě :srdce: a tvé dítko vědělo, proč si tě vybralo, vědělo, že to přeci jen zvládneš takový těžký start :hug:
Díky za tvůj deníček :hug:

Janka888
Kecalka 380 příspěvků 04.12.18 09:28

Klobouk dolů, jak jsi to zvládla. Také mám za sebou něco podobného, bylo to nejhorší období mého života a v podstatě se všechno změnilo až když bylo dcerce půl roku. Ale není co si vyčítat, protože je to nemoc jako každá jiná, za kterou člověk nemůže. Občas mám také výčitky, ale snažím se to dcerce vynahradit teď. Hlavní je jít dál a užívat si toho co je teď :hug:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.12.18 09:42

Úplně vás chápu a to jsem porod syna měla sice komplikovaný, ale já i on jsme na konci byli pořád v pořádku, první problémy se objevily až po šestinedělí a nepomohly tomu všude přítomné články kojících fanatiků s tou lží jak každá může kojit. A tak jsem s tím procesem co mi měnil mozek na kaši (už jsem si to jednou předtím zažila s HA) bojovala 6 týdnů, kdy moje tělo bojovalo proti a produkce mléka se snižovala a rovnaly se hormonální hladiny. A já mezi tím na mého chlapečka kterého jsem pod nátlakem zachování kojení trápila dlouhých 6 týdnů trápila hlady (naštěstí nezhubl, ale ani nevyrostl ani nepřinesla) a já na něj křičela za pláč, chtěla ho hodit z okna nebo skočit sama. Já to až k psychiatrům nedosáhla, zachránil nás můj manžel, udělal průzkum UM a lahviček a jednou to prostě přinesl domů a já s úlevou sledovala jak můj chlapeček bez problému a s chutí baští a pak místo pláče klidně spí 4 hodiny. Do jeho asi roku a půl jsem už na něj nemusela zakřičet (teď po něm občas řvu, ale to proto že se ten tříletý nezbeda snaží zmrzačit).

Druhý porod byl vyloženě pohodový, dcerka se krásně přisála už na porodním sále, tam to bylo s kojením naposledy v pořádku. Opět ta známá bolest po přisátí, která ale nezmizela po přisátí, znovu chuť s dítětem praštit aby to skončilo. Naštěstí si mého stavu všimla výborná laktační sestra, která si mě pamatovala ještě od prvního těhotenství. Byla první, komu jsem se svěřila v slzách jak proběhlo moje kojení prvorozeného, se všemi zahanbujícími detaily. Normálně nesnáším, když na mě někdo sahá, ale její objetí bylo jako zvednutí ohromného závaží. Řekla mi, že jestli trvám na kojení ať to zkouším, ale že v mém případě bude pro všechny nejlepší když dcerka dostane UM. Tak jsem ráno po protelefonované noci s manželem požádala o zastavení laktace a UM pro moji holčičku. Ještě mě sice občas zamrzí že až na první dva dny zná moje malá jenom krmení z lahvičky, ale zase nezažila maminku, která po ní křičí když kvůli něčemu pláče ale jenom tu co jí chová a snaží se zjistit co té malé holčičce chybí.

Pokud budu ještě mít další dítě, tak kojení zkusím, ale vím že při první negativní emoci s tím skončím. A jsem vděčná že žiju ve světě kde dítě jehož máma z jakéhokoliv důvodu nemůže kojit není odsouzeno k smrti hladem.

Anonymně, takhle v celku jsem to ještě nenapsala a nejsem připravená to spojit s m nickem.

beruska9
Extra třída :D 11250 příspěvků 04.12.18 10:40

Dekuji, zes o tom napsala, sice osobne jsem tim neprosla,,ale dekuji za vsechny, co je to potka. Jr potreba o tom mluvit, stava se to a moc si to nevybira…I.kdyz jste ty zacatky objektivne meli s malym koplikovanejsi, bohuzel se to mohlo stat I po „idealnim“ porodu, psychoza je mrcha. Supr, ze uz jsi z toho ven, preju, at uz je jen dobre.

Anys29
Ukecaná baba ;) 1862 příspěvků 2 inzeráty 04.12.18 10:44

Uf, při čtení mě úplně mrazilo. Klobouk dolů, jsi silná žena, že ses dokázala o příběh podělit a nemoc překonat. Přeji už jen vše dobré! Zasloužíte si to! :hug:

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 11:15

Pujdu proti proudu. Naprosto neinformovane a naivne ses nahnala do tehotenstvi, porodu i materstvi. A vsechno te zarazilo svou tezkosti a v obou prsipevcich litujes predevsim sama sebe. Mrzi te, ze TY sis neuzila jeho prvni 3 mesice, ne to, ze jsi trasla s malym miminkem a rvala na nej. To fakt nechapu. A ze nikdo nevi, kde se to vzalo? Psychicke potize mas evidentne roky z uplne jinych duvodu. To, ze vyhreznou zrovna v obdobi, kdy jsi hormonalne rozhazena, neni nic prekvapiveho, dalo se to cekat a pripravit se na to. A vim o cem mluvim, ja jsem z podobnych duvodu pred porodem jasne instruovala maminku a manzela, at na me pak davaji pozor a domluvila se s nimi, ze reknu, jakmile bude neco spatne.

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 11:16

A teda jen dodam, ze muj muz by me rozhodne nenechal 2 mesice na naseho syna rvat a rikat takove veci. Tak po tydnu nejpozdeji bych sedela u psychiatra, navic by me rozhodne nenechal k nemu v noci vstavat, kdybych na tom byla takhle a dite bylo na UM.

Astyna88
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 04.12.18 11:33

Ahoj,bohuzel vim,co popisujes. Jako bych cetla muj denicek,tenkrat jsem si mela psat kazdy den sve pocity a tuzby. Preslo to pp 3mesicich, ja se psychicky srovnala ale az po porodu druheho syna. Jsi silna,statecna a ver,ze je nas vic,jen maloktera si to prizna. A ano,opravdu jsem nebyla a nejsem zadna lesni zinka zmasakrovana snem o prirozenem porodu. Pamatuju si,ze mi vic ublizovaly reci rodiny,jak jsem neschopna kojit, starat se,ze musi prebalovat i manzel,kdezto ta s tema dvojcaty to zvlada sama…jak jsem kdysi cetla, v zivote je dulezite uklizet, odpad z kose i z pratel.

Adka.L
Povídálka 32 příspěvků 04.12.18 13:00

@rozand Naprosto souhlasím. Nechápu, jak to mohlo zajit tak daleko, aniž to někdo řešil. A vysnít si porod a miminko a pak se hroutit z toho, že je to jinak… No nevím…

Astyna88
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 04.12.18 13:09

@Adka.L

Uprimne,mnoho chlapu povazuje takovy stav po porodu za bezny. :nevim: zenska je divna v, tehotenstvi,tak proc by se to melo menit pote :nevim: kdyz navic ma treba odloucene zamestnani, zenska se umi pretvarovat,tak se dlouho nic nemusi ukazat. Ja tenkrat mela dost navstev po 6nedeli a nikdo nic nepoznal,az po letech jsem se dokazala jim otevrit. Manzel je ale skvely muz a rozhodl to tenkrat za me.

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 13:19

@Astyna88 Chces mi tvrdit, ze muzi povazuji za normalni, kdyz zena chce, aby jeji dite odnesli nekam pryc, rve na nej a trese s nim, par tydnu po narozeni? 8o To mam asi v okoli jine muze teda… Bohu diky.

Nechala jsem malého brečet a brečela taky a přemýšlela nad sebevraždou, kouřila, křičela na něj. Když v noci řval, neměla jsem ho pak už u sebe, ale lítala jsem z ložnice do obýváku a nadávala, že řve, ať ho dá pryč, ať mu zavře zobák, že už nemůžu.

Mi vyznívá, že muž u toho byl.

Jinak mě fascinuje i to chtění chodit tam a tam… Jsem 5 týdnů po porodu a nakupovat, s kamarádkami atd. normálně chodím. A to jsem omezená kojením, které je teď v zimě docela komplikované, když pořád hledám, kde to půjde :lol: .

Astyna88
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 04.12.18 13:29

@rozand

Reknu to jinak, ten chlap je s ni cely den doma? Muj muz treba byl dva tydny se mnou doma, pak musel na tyden na sluzebku, do toho delal vyzkum, ktery sledoval 20h denne s prestavkami, do prace jezdil hodinu, doma se najedl a sel spat. Takze kdybych mu nic nerekla, sam by si niceho nevsiml. Takze ano, pro vetsinu chlapu to byt normalni muze, stejne jako si vetsina zen vola psychologa, misto aby se vykecala byt i te kamaradce. Nehlede na to v jakych podminkach lide vyrustaji, me dala mama spat a kdyz jsem rvala, co by, vzdyt usne.. :zed:

Ale kdyz to vezmes kolem a kolem,autorka je zvlastni clovek, ten bude pritahovat podobne typy.

Příspěvek upraven 04.12.18 v 13:31

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 13:39

@Astyna88 Ale podle jejiho denicku u toho muz byl. Muj by me ani nenechal separovat syna z loznice do obyvaku, zvlast po pobytu v nemocnici.

Astyna88
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 04.12.18 13:41

@rozand

Treba u toho byl,ale v polospanku :mrgreen: tezko rict,co ho vedlo k tomu brat to jako normalni vec. Snad je uz ted vse ok a bude i nadale.

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 13:43

@Astyna88 Mozna to, ze je pisatelka psycho i normalne, evidentne, podle predchoziho denicku. Kdyz to neresil tehdy, mozna ani dite to nemenilo. :nevim:

Adka.L
Povídálka 32 příspěvků 04.12.18 13:51

@Astyna88 stačí si otevřít porodní deníček a komentáře pod ním 8o

veselamuchomurka
Stálice 70 příspěvků 04.12.18 13:57

Děkuji za otevřenost

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19767 příspěvků 04.12.18 14:17

@rozand Kdyby měli děti jen ti dokonalí, připravení a informovaní ( a samozřejmě 100% zdraví, vzdělaní a zajištění), tak to by těch kompetentních rodičů bylo minimum :think: Každý máme jiné založení a vklad to života, každý se s něčím pereme.
Zakladatelka nemohla tušit, co ji potká, a věř, že ve stavu psychozy není schopná relevantního úsudku. A reakce chlapa - víš ty, kolik je bezradných mužů, kteří holt nemají povědomí o psychiatrických diagnozách? Zoufalých, vyčerpaných a nevyspaných rodiček jsou kvanta, ne každý chlap rozliší, kdy už je situace nebezpečná! Časem se k reakci rozhoupal, zakladatelce se dostalo pomoci a psychické podpory. Po zaléčení se stabilizovala a cítí velké výčitky, potřebuje povzbuzení!!! Myslíš, že jí svým příspěvkem pomůžeš se vyrovnat s tím, co už stejně nezmění?

MarkeTha77
Kecalka 101 příspěvků 04.12.18 14:29

@rozand JaKe mas vzdělání a odbornost v psychiatrii a psychozach? Nevím z čeho soudis, že autorka byla je a bude odepsany blázen. Psychoza nemusí byt v genech ale mohou ji vyvolat i léky které brala po porodu. Nevim kde bereš ze to musela tušit ze bude nemocna, když se můžeš setkat s mnoha lidmi kteří onemocneli bez příčiny.

Navíc muz ji pokud čtu vzal se léčit. Opět nevím kdes vyhrabala, že to bral jako normu.

Když neumíš povzbudit člověka v nemoci za kterou nemůže nepiš nic. A navic psychoza není deprese kterou má někdo už v mladi.

Příspěvek upraven 04.12.18 v 14:38

Astyna88
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 04.12.18 14:38

@rozand

Na to prave narazim. :think: u me to manzel poznal behem 3 tydnu,ze je neco spatne,byla jsem uplne jina,nez bezne…

Citronkalekninka
Zasloužilá kecalka 931 příspěvků 04.12.18 14:45

Aha jezisi 8o . To je ta s tim ujetym porodnim denickem. Uz chapu. Ano jak tu uz par holek napsalo…tam byly psychicke problemy uz driv. Bohuzel to autorka neresila a hormonalni zmena to nastartovala.

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 14:53

@pe-terka Hele pokud bych ji primela uvedomit si, ze problemem neni POUZE narozeni ditete a poporodni psychoza (protoze podle minuleho denicku ma mnohem vetsi neresene potize), byla bych rada. Podporovat ji v tom, ze uz to je urcite dobry a ze to prozivalo i xx jinych, mi uzitecne nepripada. Jelikoz v minulem psala o dalsim porodu v lese a o kydy o tom, jak zena ma spravne porodit, nebo pri tom klidne umrit 8o , fakt mi prijde na miste ji davat zpetnou vazbu.

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 14:55

@MarkeTha77 Cetla jsi jeji denicek o porodu? 8o Mela VELKE psychicke problemy pres tehotenstvim, behem nej, behem porodu i po nem. Netvrdim, ze je odepsana, to je uplna kravina a nikdy bych to nenapsala. Tvrdim, ze je na case resit i ty jine potize, protoze jeji syn potrebuje matku, ktera se pri kazde zivotni udalosti nezhrouti a nepujde se zabit, protoze ji neco boli nebo trapi.

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19767 příspěvků 04.12.18 14:58

@rozand já zde žádný předchozí deníček nevidím - autorka je anonymní :nevim: Ani si nevybavuju, že bych někdy něco takového četla, návod na porod v lese mě minul 8)

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 15:00

@pe-terka Me ale nastval uz ten minuly denicek, protoze jsem ho cetla kratce pote, co jsem se 12h pokousela porodit syna, ktery nemel sanci projit a kdyby sestoupil, nejspis by vyrazne poranil me i sebe, prinejlepsim. Skoncilo to cisarem, u ktereho museli v prubehu zvetsovat rez, aby ho vytahli. A fakt nelituju sebe a fakt jsem behem porodu nemyslela na to, jak ja chudak trpim, ale na to, jestli je me dite v poradku :nevim: . Takze ufnukany denicek o tom, ze dotycnou v tehotenstvi bolela zada a ze se ji nepodarilo porodit, jak si prala (prestoze o porodu vedela houby, ackoli si vysnivala cosi) a ze si jeji dite dovolilo narodit se driv :roll: … Me fakt dozral.

Nicmene respektuji, ze je zrejme poznamenana traumatem z drivejska a psychicky nevyrovnana. To se ale musi resit, ne ji poplacavat po zadickach, jak je skvela, ze si nehodi masli.

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 15:01

@pe-terka V tomhle denicku je na ten predchozi odkaz… https://www.emimino.cz/…tnuti-13750/

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19767 příspěvků 04.12.18 15:02

@rozand jj, zpětně jsem to projela a na odkaz narazila :kytka:

MarkeTha77
Kecalka 101 příspěvků 04.12.18 15:08

@rozand Mam dojem ze je obojí o psychoze, stavech ztráty kontaktu s realitou. Autorka se dle slov leci, má terapie i další podporu a vse si uvědomuje.

MarkeTha77
Kecalka 101 příspěvků 04.12.18 15:18

@rozand Tak hlavně že to dobře dopadlo a autorka na sobe pracuje. Terapie dokáží hodne, léky taky. Myslím, že psychoza ji nakopla se posunout dal a života si vazit. :andel:

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19767 příspěvků 04.12.18 15:24

@rozand je to hrozně dlouhý, čtu ve zrychleném sledu! Autorka na mě působí jako člověk psychicky labilní, neurotický, se značně zkresleným vnímáním reality. Je poznamenaná sexuálním zneužitím! Navíc je tedy zmasírovaná současnými ezo trendy a ideály, na kterých staví své porodní vize :think: V kombinaci s jiným průběhem porodu, mateřskými hormony a labilním nervovým systémem pak nastává propad! Nicméně mám dojem, že se v rámci svých možností opravdu snaží dát psychicky dokupy :think: A jejímu chlapovi se nemůžeš divit, je zřejmě zvyklý, že doma nemá vyrovnanou ženu - tak přestává rozlišovat :think:
Co mi tam nesedne jsou ty neustálé touhy po cigaretách! To mi k ezoterické, s přírodou spjaté ženě nějak nesedí! Zajímalo by mě, kouřila - li zakladatelka v těhotenství :think:

Příspěvek upraven 04.12.18 v 15:24

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.12.18 15:27

Prozila jsem to podobne. Žádná radost, stesti. Jen touha vše vrátit zpět. Touha neexistovat. Nenáviděla jsem všechno, sebe, dítě, manzela. Celé noci,dny téměř bez spánku. Zvracela jsem, bolely me svaly, klouby, hlava,horečky. Slyšela neexistujici zvuky, mela halucinace. Jedinkrat ve svém životě jsem chtěla skočit z okna. Zcela vážně. Už je to mnoho let, ale doted nemám druhé dítě. Bohu diky, dcera je pro me to nejuzasnejsi,co mám, ale těch prvních pár měsíců je černá jizva v duši.

Kukacka123
Závislačka 3664 příspěvků 04.12.18 15:35

@rozand no, to me presne napadlo (viz tvuj prvni komentar)…a u nas by to nebyl ani tyden, ale takhle bych se chovala jednou a manzel by me s malou asi uz samotnou nenechal a resil by to 8o a taky mi prijde, ze to neni snad ani poporodni psychoza, ale celkove ma zakladatelka psychicke problemy uz dlouho, ale az ted se to s rozhozenymi hormony ukazalo :nevim: a denicek o porodu - holt kazdy porod je jiny a nikdy si ho nejde planovat! Taky jsem mela komplikovany porod, akutni CS a mala mela komplikace po narozeni.. bylo to tezke, ani mi ji po vyndani neukazali a leteli ji prodychavat, protoze nedychala…pak jsem ji nemela na pokoji…vsechno bylo jinak, nez jsem si myslela…ale proste prvotne sem brala, aby byla hlavne v poradku…a to nakonec je, takze jsem stastna :srdce: ja teda ani nezazila to, ze bych necejtila lasku a brala ji jako cizince nebo vetrelce…na prvni pohled a pochovani jsem se zamilovala :andel:

Kazdopadne zakladatelko preju, at uz ses v poradku a malemu to vynahradis (ac to plne proste nejde) :nevim: :kytka:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.12.18 15:39

Moje malinká byla ode mě celé šestinedělí. Doteď je to jak v mlze. Pak měsíc doma a nanovo do nemocnice. Byla jsem jak robot. Ráno na 7 jsem jela za ní a večer jsem jezdila domů jako zbitej pes a tam se hroutila… z té mánie se léčím dodnes. Pořád se mi ta hrůza vrací a dlouho jsem to nedokázala přijmout. Přes to všechno jsem jí věřila a věděla, že to spolu zvládneme.
Uply jsme se na sebe ale tolik, že to bylo až nehezké a já ji chránila před celým světem… vyléčilo mě až další dítě, které přišlo na svět přirozeně, v plné síle a všechno bylo jak ma být…
Přeji i Tobě, aby jsi to poznala a našla ten klid…

Kukacka123
Závislačka 3664 příspěvků 04.12.18 15:40

@pe-terka nezlob se na me, ale kdyz klepe s miminkem a rve na nej…to snad rozlisi i chlap, kterej zije s labilnim clovekem…normalni to absolutne neni :nevim:

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19767 příspěvků 04.12.18 15:52

@Kukacka123 nikde jsem nepsala, že je to objektivně běžné. Ale normy může mít člověk posunuté, dle okolností, v jakých žije :nevim:

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 16:12

@pe-terka No tak pokud otce ditete nevydesi, ze s nim matka trese, je za me uplne stejne tragicky neinformovanym rodicem. A to je proste spatne, at si to omluvis jakkoli.

Astyna88
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 04.12.18 16:20

@rozand

Souhlasim,ze zenska mela uz nadrchlou psychiku davno. Pak jsem klikla na odkaz ohledne porodu a docvaklo mi to. :lol:

Bohuzel touto psychozou mohou trpet i zeny,ktere porodi v pohode. Je to nevyzpytatelne. Ja mela prvni porod dle meho pohledu normalni,dle propousteci zpravy komplikovany s ozivovanim ditete. Ono tech spoustecu tam muze byt vice (treba inahle stehovani), nic nejde tak,jak by se dalo a uz je to tu..ze to nepostihlo tebe a laka te to pprad ven s kamoskama,bud jen rada. Ja jsem treti den po porodu stavela se synem babovicky na piskovisti a novorozene mi spalo v kocarku. S prvnim synem jsem byla nemozna az do tretiho mesice…

Astyna88
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 04.12.18 16:22

@Kukacka123

By ses divila,co lide povazuji za normalni a bezne. Me hodne dalo noseni a kojeni na verejnosti :lol:

rozand
Závislačka 4408 příspěvků 04.12.18 16:56

@Astyna88 Nemluvim o lakani, ale realnych moznostech. Ze nechapu, proc se pisatelka tvari, ze s ditetem nelze nic, kdyz to tak realne neni. Z porodnice jsem dojela jako troska, sestry me tam totalne vypsychovaly, navic po cisari, syna jsem videla chvilku, pak az po 13h a prvni dve noci jsem byla bez nej… Ale psychozu jsem nemela a neodsuzuju nikoho, kdo ano. Jak jsem psala, sama jsem se toho bala a instruovala okoli. Kdybych mela jako autorka denicku jeste zvysene sklony k psychicke precitlivelosti atp., rozhodne bych si na to dala bacha a predem to resila s muzem.

Kukacka123
Závislačka 3664 příspěvků 04.12.18 17:05

@pe-terka nevim, to uz mi prijde divny ;) nezlob se na me, ale to uz je i ten clovek v ty domacnosti dost pokroucenej, kdyz tohle neresi…a takovi lidi by si nejdriv meli vyresit sebe a pak si poridit deti :nevim:

@Astyna88 asi jo, protoze tohle uz mi prijde hodne nebezny :mrgreen:

MarkeTha77
Kecalka 101 příspěvků 04.12.18 17:10

@rozand kdyby to tátu prcka ne vyděsilo, asi ji nedovede do nemocnice. Co má dělat? Prostě se to stalo a snaží se jít nahoru.

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »