Rusalka nám tancovala pod okny... Úplně nahá. A jaké máte sousedy vy?

Vzhledem k tomu, že mám přehled o tom, jak to u nás v ulici chodí, napadne mě jediné jméno. Ano. Ona. Kočičí dáma.

Naše legendární sousedka, která má doma tolik koček, že byla její přezdívka nasnadě. Bývalá sólistka Opery Národního divadla. Teď jsou jejími jedinými zálibami kočky a chlast. Všichni známe její každovečerní rituál – zajít s plnou cinkající plátěnkou ke kontejnerům, s prázdnou pak do místní večerky pro další zásobu. V létě to v okolí jejího domu fakt šíleně smrdělo, až se mi zvedal kufr. Poprvé v životě jsem díky ní pochopila lidi, kteří se dobrovolně odstěhovali na samotu u lesa.

Každopádně zpátky do přítomnosti. Slyším ty zvuky a jdu se podívat k oknu. No dobře, spíš se k němu jen otočím, protože sedět s dítětem u prsa je něco mezi jogínským cvikem a šachovou pozicí, ze které se blbě vstává. Jen uvolním krk a kouknu ven.

A tam. Uprostřed ulice, jen tak, BOSO a NAPROSTO NAHÁ, povlává Kočičí dáma a máchá rukama, jako kdyby se snažila vzlétnout. Hlavu zakloněnou, oči na měsíc, hlas… to radši nekomentuju. To si už dočista uchlastala i hlasivky?

„Měsíčkuuuu na nebiiiiii, hlubokééééém! Já jsem Rusalka!“ Tak jasně, přesně to chceš slyšet v noci, když se ti konečně podařilo zase uspat miminko a jsi fakt na pokraji sil. Zírám na ní jak blbec. Co to sakra zase je? Malá si naštěstí spokojně dudlá.

Jenže pak se Rusalka rozhodla „přitančit“ k našim vrátkům a popelnici, která tam čekala na ranní odvoz popelářů. A mě to stálo poslední zbytky klidu. Roztočila se kolem popelnice, v ruce láhev rumu a zpívala dál na měsíc v superúplňku, který na ni mocně svítil jako reflektory na jevišti. Nebýt toho skřehotání a nahoty, vlastně by to bylo i zvláštním způsobem poetické.

No tak, dobrý. Myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí, ale tohle je tedy vrchol všeho, pomyslela jsem si. V tom soused z vedlejšího baráku pootevřel okno, celý rozespalý, a jen pronesl: „Ne, to nee.“ A hned ho zase zavřel. To bylo všechno. Žádné volání policie, žádné řešení. Prostě typický přístup naší ulice: Když to nevidím, neexistuje to.

Sousedka mezitím přešla do fáze – lehce se opřu o lampu a obejmu ji, protože mě drží při životě – pak si znova zazpívala, pak se jí podařilo máchnout rukou tak energicky, až se skoro otočila kolem vlastní osy. A mně už v té chvíli cukaly koutky. Bylo to absurdní. Úplně absurdní. Noční Rusalka made in naše ulice.

Když se konečně vydala směrem domů, tak jsem si jen pomyslela, že má snad doma zatopeno, protože v tom mrazu běhat venku nahá… to ani alkohol nezachrání.

Malá konečně usnula. A i já jsem překvapivě rychle a tvrdě usnula. Zdálo se mi, jak jinak, než o superúplňku a vílách.