Když otěhotní adminka: S kočárkem poprvé v Praze

Lekce první: Nepřekážet

Kočárek vyzvednutý a vrhám se do města. Sluníčko svítí, ptáci švitoří, obědová menu voní z restaurací… a já začínám pociťovat zvyšující se mateřský hormon v krvi jen tím, že se konečně procházím s kočárkem. V odrazu nějaké večerky zahlédnu vlastní odraz a skoro se dmu pýchou.

Premiérová jízda mi jde na výbornou, dokud se nepřiblížím k farmářskému trhu. Tak že bych rovnou využila bohatého úložného prostoru a nakoupila ovoce a zeleninu? Po překročení tržištních hranic si připadám, jako bych vyrazila s obrovským deštníkem – absolutně netuším, kde má teď moje rozšířené tělo hranice a kde začínají hranice ostatních lidí. Nad pár přejetými nárty vyslovuju omluvné fráze, které zřejmě v následujících měsících a letech vypustím na veřejnosti ještě mnohokrát.

Lekce druhá: Kontakt s lidmi

Farmářské trhy jsou naštěstí cílem usměvavých lidí. Staré paní uhýbají, co jim klouby stačí, a nemají tendenci mě předhánět (aby se miminko neprobudilo). Nelogicky se otáčím a kočár průběžně kontroluju, ačkoliv tam žádný poklad kromě švestek nemám. S úlevou aspoň zjišťuju, že brzda opravdu funguje a zaparkovaný kočár se během nákupů ani nehne. Hluboká korba se postupně plní čerstvou zeleninou, kterou jako správná eko matka poctivě skládám do vlastních sáčků.

Při odjezdu z trhu si mě všímá prodejce Nového Prostoru, vrhá se ke mně a nakukuje do kočárku se slovy „Paní, dám vám slevu, když máte to malé…“ Po spatření potravinové nálože zůstává beze slov a já ze samého šoku taky. Radši mlčky spěchám na tramvaj. Cítím se trapně, že jsem nezvládla porodit dítě, ale dýni.

Lekce třetí: Jízda dopravním prostředkem

OK, je to tady. Jede tramvaj, naštěstí nízkopodlažní! I tak mě čeká velký logistický test… do kterých dveří mám teďka vlézt? Koukám na samolepku se psem na vodítku a zahajuju manévr přesunu k jiným dveřím. Nutno říct, že tramvajová zastávka I. P. Pavlova zrovna není ideální prostředí k první takové zkoušce – davy lidí se valí dovnitř i ven a všichni trpí stejnou paranoiou, že to zaručeně nestihnou a řidič je přivře mezi panty. Jenže jak se mezi těmi lidmi nacpu, když jsem teď o metr a půl delší a metr širší?

Moje paměť má tuto část raději v mlze, každopádně jsem tam, kde mám být. Mise splněna. Na karnevalu můžu jít z fleku za buldozer.

Lekce čtvrtá: Eskalátory

Karlovo náměstí = schody! Odmítám ohrozit zeleninu (respektive si nechat někým pomoct ze dvou schodišť) a srabácky jedu až na Anděl, kde sjíždí do metra výtah. Cestou se ale přesvědčuju k testu na eskalátorech. Zkusit to teď, bez lidské nálože, je přece mnohem rozumnější.

Povedlo se nakonec bez potíží a i bez fronty, všichni mě pouští přednostně, vida! V polovině eskalátorů zjišťuju, že kočár snadno udržím jen pravačkou. Vytahuju mobil, vyřizuju zprávy jednoruč a jsem si jistá, že cestující na protijedoucím eskalátoru ve mně vidí zkušenou matku. Zato nevidí tu dýni v korbě.

Lekce pátá: Šnekova plošina

V 9:58 dojíždím na cílovou stanici, Nové Butovice. Ty se vyznačují výtahovou plošinou, která buď nefunguje, nebo jezdí nechutně pomalu. Přede mnou stojí jiná maminka s kočárkem a teprve přivolává plošinu k sobě. Rozhodnu se v tu chvíli pro experiment – počkám si. Jednak to určitě rychle uteče s novou Ženou a život v ruce, jednak nemusím žádat kolemjdoucího pána o pomoc. A vždyť nespěchám, nebudu těhotná tahat ten kočár a navíc mě vždycky zajímalo, jak moc pomalá ta plošina je…

Je pomalá. A nepraktická. A úplně blbě vymyšlená! Tlačítko musíte držet celou cestu při přivolání A TAKÉ při samotné jízdě, jinak se zaseknete. Časák si opravdu nepřečtete, zato v soutěži hlemýžďů skončíte s bramborovou medailí.

Nahoru přijíždím v impozantních 10:12.

Lekce šestá: Oznámení sousedům

Blížím se k cílové destinaci, doma! Rozražení domovních dveří kočárkem nebylo nejelegantnější, ale účinné. Se zataženým těhotenským břichem (!!!) se vejdu do výtahu jen tak tak. Parking následně volím přede dveřmi, protože se mi nelíbí představa všech těch obludností, přivezených z pražského centra na kolečkách. Sousedé tak konečně plně pochopí, že tady se čeká na čápa nebo vránu.

Lekce sedmá: Jiný kočár?

Ještě několik dní mám pocit, že jsem zdolala velehory a kočárek jsem si svou městskou jízdou vysloužila. Má nekritická láska ke kočárku je však záhy přerušovaná těmi, kteří k úlovku na čtyřech kolech nemají tak emocionální vztah jako já.

Ale dyť nemá otáčivý kolečka, to ti nevadí?
Ježiš, to strašně vrže!
Hele ale asi tomu brzo upadnou kolečka…
V tom už asi jelo hodně dětí, co?
Fakt chceš tenhle?

Ok, tak to není tak dokonalej vehikl, no! Jenže přežil divoký městský terén, byl zadarmo a hlavně – ani jednou jsem se kvůli němu nerozbrečela vzteky nebo dojetím. Ale jak chcete, pro jiný kočár si už jedete sami.

Vaše Monča