Se začátkem školního roku jsem jako kouzelným proutkem upadla do deprese

Celé léto jsem odpočítávala dny, kdy zase nastane režim, děti půjdou do školy a školky a já budu mít konečně prostor soustředit se na práci. Těšila jsem se na to, až mi nikdo nebude skákat do hovorů a až si v klidu dám i hloupé kafe bez toho, abych musela řešit, kdo komu vzal lego. A teď je všechno přesně tak, jak jsem si to přála. Děti jsou pryč, doma je ticho. Jenže mě je nějak smutno.

Najednou mi dochází, že mi ten chaos, který mě přes prázdniny tak vytáčel, vlastně chybí. Přes léto jsem měla pocit, že nedělám pořádně ani práci, ani mateřství. Teď mám možnost dělat obojí naplno a zjišťuju, že mi to paradoxně vůbec nedělá dobře.

Jsem trochu překvapená, že to takhle dopadlo a moc si nevím rady, co s tím. Děti ze školy těžko vezmu domů a začnu domácí výuku. Myslím, že tohle opravdu můžu rovnou zavrhnout, jenže tenhle „nový životní rytmus“ mi taky nejde.

V práci samozřejmě nikdo neřeší, že mi chybí děti. Naopak se ode mě očekává, že budu zase naplno fungovat, budu dostupná, soustředěná a výkonná. A já jsem přitom úplně mimo. Neumím vypnout od myšlenek na děti a přepnout ze stavu, kdy se vlastně lituju.

Napadla mě ale jedna věc. Možná trochu bláznivá, ale lidi říkají, že to pomáhá na psychiku. Takže jsem si dnes ráno řekla, že to zkusím. Zítra odvedu děti do školy, obuju si tenisky a půjdu běhat. Vůbec netuším, jestli uběhnu kilometr, nebo se po pěti minutách vrátím domů. Ale nějak cítím, že jinak se z toho vůbec nemám šanci vyhrabat.