Manžel děti drtí sportovními kroužky každý den. A já je tam mám vozit

Každé září mám pocit, že tentokrát už to zvládneme lépe. Připravím dětem věci do školy, sepíšu si důležité termíny a do kalendáře zapíšu všechny jejich aktivity. Prvních pár dní dokonce věřím, že když budeme dobře organizovaní, všechno půjde.

Letos mi to vydrželo přesně týden.

Máme dvě děti. Dcera chodí do čtvrté třídy, syn nastoupil do první. Oba jsou zvídaví a chtěli by vyzkoušet skoro všechno. Dcera touží pokračovat v tanci, k tomu si vybrala keramiku a začala mluvit o angličtině. Syn chce chodit na florbal, plavání a do kroužku lega, protože tam bude jeho kamarád.

Kdyby záleželo jen na nich, každý den bych je vozila někam jinam.

Já jsem původně chtěla každému povolit dva kroužky. Jeden pohybový a jeden podle vlastního výběru. Připadalo mi to jako rozumný kompromis. Jenže manžel prohlásil, že děti potřebují hlavně sport a jeden pohybový kroužek týdně je podle něj málo.

Sám v dětství hrával fotbal a dodnes vzpomíná na tréninky, zápasy a kamarády z týmu. Přeje si, aby něco podobného zažily i naše děti. Tvrdí, že sport je naučí disciplíně, pravidelnosti a spolupráci. V tom s ním vlastně souhlasím. Jen nechápu, proč by to mělo znamenat, že dcera musí dvakrát týdně na atletiku, když ji vůbec neláká, a syn má kromě florbalu ještě chodit plavat.

Hlavně je to totiž většinou na mně.

Manžel se vrací z práce později, takže rozvozy zajišťuji já. V pondělí vyzvednu děti ze školy, doma jim rychle připravím svačinu a vezu dceru na tanec. Než skončí, snažím se se synem udělat úkoly v autě nebo v šatně. V úterý má syn florbal a dcera keramiku. Každý kroužek je na jiném místě a začíná v jinou dobu. Ve středu bych teoreticky mohla pracovat déle, ale manžel prosadil plavání.

Ve čtvrtek už jsem vyčerpaná a děti také.

Domů se často dostáváme až večer. Následuje rychlá večeře, úkoly, sprcha a hádka o to, že je potřeba jít spát. Na obyčejné hraní nebo společné povídání skoro nezbývá čas. Děti jsou protivné, já nervózní a manžel se diví, proč doma není příjemná atmosféra.

Nedávno jsem mu řekla, že už takhle nemůžu pokračovat. Měla jsem pracovní videohovor, který jsem musela ukončit dřív, abych stihla vyzvednout syna a odvézt ho na trénink. Cestou jsme uvízli v koloně, přijeli pozdě a syn se rozplakal, protože se bál jít do tělocvičny, když už ostatní začali. Dcera mezitím čekala sama před školou, protože jsme ji nestihli vyzvednout včas.

Když se manžel večer vrátil, místo pochopení se mě zeptal, proč si neumím lépe naplánovat čas. Vyjela jsem na něj, že on se sportovními aktivitami dětí chlubí, ale ve skutečnosti se o ně vůbec nestará. On se urazil a řekl, že pracuje pro rodinu a nemůže pokaždé odcházet dřív.

Od té doby se kvůli kroužkům hádáme skoro každý večer.

Manžel tvrdí, že dětem nechci nic dopřát. Já mám naopak pocit, že jim toho dopřáváme tolik, až jim bereme volný čas. Když jsem dceři navrhla, že jeden kroužek zrušíme, rozplakala se. Nechce se vzdát tance ani keramiky, ale na atletiku chodit nechce. Manžel trvá na tom, že pohyb potřebuje a nemůže si vybírat jen pohodlné aktivity.

Syn by nejraději skončil s plaváním. Před každou lekcí říká, že je unavený a chce si doma stavět lego. Manžel to považuje za lenost a tvrdí, že kdybychom děti nechali rozhodovat, jen by seděly u obrazovek.

Já už si tím nejsem tak jistá. Vidím dvě unavené děti, které ráno vstávají do školy a odpoledne místo odpočinku pokračují v dalším programu. O víkendech pak mají zápasy, vystoupení nebo jiné povinnosti. Na spontánní výlet nebo návštěvu prarodičů hledáme volné místo několik týdnů dopředu.

Začínám si také uvědomovat, jak moc jejich kroužky ovlivňují moji práci. Neustále něco přesouvám, doháním po večerech a omlouvám se kolegům. Když jsem manželovi navrhla, že si rozvozy rozdělíme napůl, odpověděl, že jeho zaměstnání mu to nedovoluje. Moje práce se tedy zřejmě přizpůsobovat může.

Nechci dětem bránit v tom, co je baví. Zároveň ale nechci, aby celé jejich dětství připomínalo jeden dlouhý seznam povinností. A už vůbec nechci být každý den jen řidička, která mezi dvěma parkovišti vyřizuje pracovní e-maily a rozdává večeři z krabičky.

Rozhodla jsem se, že každý z dětí si ponechá dva kroužky. Manžel s tím zatím nesouhlasí a tvrdí, že je tím učím vzdávat se. Já to ale vnímám jinak. Podle mě je učím, že není nutné stihnout všechno a že odpočinek není lenost.

Kolik kroužků týdně je podle vás pro dítě ještě rozumných? A měl by se počet aktivit řídit hlavně přáním dětí, nebo možnostmi celé rodiny?