Šéf k nám přijal člověka, aby stmelil kolektiv. Povedlo se mu to dokonale

Jednoho pondělního rána nám šéf oznámil, že do kanceláře nastupuje nový člověk. Prý aby nám pomohl se stmelit. Chvíli jsme na něj všichni jen koukali a nikdo pořádně nevěděl, co si pod tím představit. Kolektiv jsme podle mě neměli nijak špatný. Jasně, občas se někdo pohádal, někdo někoho pomluvil v kuchyňce a pár lidí se navzájem nemuselo. Ale to mi připadalo jako celkem normální pracovní prostředí.

Šéf k nám přijal člověka, aby stmelil kolektiv. Povedlo se mu to dokonale Šéf k nám přijal člověka, aby stmelil kolektiv. Povedlo se mu to dokonale Zdroj: Canva

Nový kolega se ovšem hned od prvního dne snažil naši atmosféru zlepšit. Začal nám vysvětlovat, jak spolu máme komunikovat, připomínal nám důležitost týmového ducha a postupně přišel s několika novými pravidly. Najednou jsme měli porady, na kterých jsme měli říkat, jak se v týmu cítíme.

Zpočátku jsme se snažili být slušní. Přeci jen za nic nemohl. Přišel do firmy, dostal nějakou práci a snažil se ji dělat. Jenže postupně nám začal lézt na nervy úplně všem. Jednomu vadilo, že pořád svolává schůzky, druhému jeho pravidla, třetímu způsob, jakým mluví s lidmi. Mně osobně začalo vadit už jen to, že ho ráno vidím.

Začali jsme se najednou bavit mezi sebou mnohem víc. Jen ne o práci. V kuchyňce, na chodbě, cestou na oběd. A společné téma bylo pokaždé stejné. On.

Lidé, kteří spolu předtím skoro nemluvili, si najednou měli co říct. Tišší kolegové se zapojovali do debat, protože měli potřebu si navzájem potvrdit, že opravdu nejsou jediní, komu jeho přístup leze na nervy. Dokonce i dvě kolegyně, které se předtím skoro nemusely, najednou seděly u kafe a společně probíraly jeho poslední „týmovou aktivitu“. Nikdy jsem nezažila, aby něco spojilo kolektiv tak rychle.

Za pár měsíců jsme byli dokonale sehraní. Společně jsme protočili oči, když přišel s dalším nápadem. Společně jsme se smáli jeho novým pravidlům. A společně jsme chodili na oběd, abychom měli aspoň hodinu denně, kdy o něm nemusíme poslouchat.

Nejlepší na tom bylo, že si toho šéf vůbec nevšiml. Když se nás jednou na poradě zeptal, jak jsme spokojení s tím, jak se naše vztahy v týmu zlepšily, nastalo podezřele dlouhé ticho. Pak se někdo ozval, že kolektiv je skvělý. No a musím uznat, že měl pravdu.

Přečtěte si také

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...