Toxický šéf očekává, že mu budu odepisovat i po večerech. Já jsem se ohradila

Jenže po pár měsících jsem zjistila, že se z toho stala samozřejmost.

Když mi šéf napsal v osm večer, odpověděla jsem. Když potřeboval něco v sobotu, udělala jsem to. A když jsem jednou odešla přesně v pět, měla jsem skoro pocit, že dělám něco špatně.

Pak jsem si jednoho dne řekla dost. Mám dvě děti a začala jsem si uvědomovat, že zatímco v práci se snažím být kdykoli k dispozici, doma mě děti čekají. Nechtěla jsem přijít o jejich dětství jen proto, aby si někdo v kanceláři všiml, že jsem ochotná pracovat přesčas.

Začala jsem proto po pracovní době vypínat počítač. E-maily jsem nechávala na ráno. Když přišla večer zpráva od šéfa, neodpovídala jsem okamžitě.

A najednou byl oheň na střeše.

Jednou si mě zavolal a zeptal se, jestli mě práce ještě vůbec baví.

Překvapilo mě to.

Řekla jsem mu, že ano. Jen už nechci být dostupná čtyřiadvacet hodin denně.

„My jsme tady vždycky byli zvyklí udělat něco navíc,“ odpověděl.

A já mu na to poprvé řekla, že něco navíc občas udělám. Jen nechci, aby se z toho stala povinnost.

Čekala jsem, že se na mě bude dívat jako na problémového zaměstnance. Nakonec se nic nestalo. Práci jsem odváděla stejně jako předtím, jen jsem po pracovní době začala opravdu žít svůj vlastní život.

A víte, co bylo nejdivnější? Zjistila jsem, že se mi pracuje lépe.

Když vím, že v pět končím, během dne se mnohem víc soustředím. Neodkládám věci na večer a nepřemýšlím pořád nad tím, co ještě musím dodělat doma.

Neříkám, že už nikdy nezůstanu déle. Když hoří termín, zůstanu. Když je potřeba něco vyřešit, vyřeším to.

Ale už nechci dokazovat, že jsem dobrý zaměstnanec tím, že nemám vlastní život. Vím, že kdybych pracovala na živnost, bylo by to asi náročnější. Jenže já jsem zaměstnanec. A taky matka, manželka a žena, která má svůj život. Zkrátka přesčasy zadarmo dělat nebudu, stejně jako ve svém volném čase odpovídat na pracovní e-maily.