Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst

Moje neteř má jedenáct let. Je to krásná holka, ale hlavně je úplně normální dítě. Roste, vyvíjí se, chodí do školy, má kamarádky a spoustu zájmů.

Jenže moje sestra má neustále strach, že přibere.

„Musíš si dávat pozor, začínáš být moc oplácaná,“ říká jí před ostatními.

Nebo:

„Jestli se sebou něco neuděláš, kluci o tebe nebudou mít zájem.“

Když to slyším, úplně mě zamrazí.

Neteř se přitom rozhodně nejeví jako dítě, které by mělo řešit hubnutí. Je spíš drobnější, často bledá a podle mě by potřebovala hlavně normálně jíst a mít energii.

Moje sestra jí ale postupně zakázala skoro všechno, co má dítě rádo. Sladkosti jsou problém. Dezerty jsou problém. Tučnější jídla jsou problém. Dokonce jí často omezuje i maso.

„Já to myslím dobře,“ vysvětluje mi, když jsem jí řekla, že už mi to přijde za hranou.

„Nechci, aby jednou byla tlustá a nešťastná. Jen ji učím správně jíst.“

Jenže mně připadá, že ji neučí zdravému vztahu k jídlu. Učí ji bát se ho.

Nedávno jsem neteř pozvala k nám domů. Chtěla jsem, aby si užila obyčejné odpoledne. Udělala jsem klasický řízek s bramborovou kaší.

Čekala jsem, že bude mít radost.

Ona se ale podívala na talíř a úplně ztuhla.

„Já to nemůžu,“ řekla tiše.

Myslela jsem, že jí něco nechutná.

„Proč ne?“

Podívala se na mě a skoro šeptem odpověděla:

„Maminka by se zlobila. Tohle nesmím.“

V tu chvíli mi jí bylo strašně líto.

Nešlo o ten řízek. Šlo o to, že jedenáctiletá holka má strach sníst normální jídlo, protože se bojí reakce vlastní mámy. Samozřejmě jsem jí o hladu nenechala a domluvily jsme se, že si smí dát vařené maso s rýží. Přišlo mi to naprosto ujeté, ale udělala jsem to.

Od té doby na ni myslím pořád. Nechci sestře brát právo vychovávat svoje dítě. Nechci ji obviňovat ani se s ní hádat. Ale zároveň mám pocit, že nemůžu jen přihlížet.

Co když si neteř odnese z dětství pocit, že její tělo není dost dobré? Co když začne mít výčitky pokaždé, když sní něco, co není podle pravidel?

Zkoušela jsem se sestrou mluvit opatrně.

„Mám strach, že jí to může ublížit. Že už nejde o zdravé stravování, ale o strach z jídla.“

Sestra se ale urazila.

„Ty tomu nerozumíš. Já jsem její máma a chci pro ni to nejlepší.“

A možná právě to je na tom nejtěžší. Věřím, že moje sestra svou dceru miluje. Nemyslím si, že jí chce ublížit.

Jenže někdy může dítěti ublížit i něco, co děláme s tím nejlepším úmyslem.

Nevím, jakou roli v tom mám. Mám do toho víc zasáhnout? Mám se snažit být neteři bezpečným místem, kde se nemusí bát najíst? Nebo tím jen zhorším vztah mezi mnou a sestrou?

Mám o ni opravdu strach. Je jí teprve jedenáct a už teď má pocit, že musí své tělo neustále hlídat.