Severní vítr je fakt krutý II

Pokračování Severního větru.

*

Přečtěte si také první díl deníčku »

Ještě stále den II.:

Pomalu opouštíme jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě. Můžu si udělat druhou čárku do deníčku ke kolonce navštívená nejnebezpečnější letiště světa. Minule to totiž bylo ve Funchalu na Madeiře, kde povolení přistát dostanou jen piloti, kteří absolvovali speciální výcvik, neboť´musí proletět úzký pás mezi horami a Atlantikem, přistávací dráhu tvoří dálnice na kůlech v oceánu, nejspíš proto se hned vedle letiště nachází hřbitov…

No ale vraťme se na Barru. Rozmary skotského počasí testujeme hned po pěti minutách, co jsme si na ochranu před vydatným deštěm oblékli pláštěnky. Nenechám se zmást smějícím se sluncem na polojasné obloze a pláštěnku nesundávám, však se taky do dalších pěti minut snesl další vydatný déšť, který následně ve dvou minutách zase skončil.

S přibývajícími kilometry ubývají počty lidí a přibývají počty ovcí všemožného druhu. Vykukují na nás z vřesu rozsetého všude po okolních kopcích. Na celém ostrově žije totiž jen 1 000 obyvatel, což představuje možná menší počet než turistů a zcela jistě menší počet než ovcí. Míříme k místnímu trajektu, abychom se ještě ten den dostali na ostrov Eriskay.

Při pokusu nasbírat si mušle, které zde místní používají nejspíš místo štěrku, se mi navál zběsile zvedající se vítr do očí. Ochladilo se. Pod kapuci u bundy přidávám ještě čepici, překrývám další kapucí od pláštěnky, nákrčník si natahuju až nad nos. Jsou mi vidět jen oči. Ještě přidávám rukavice. Začínám mít pocit polárního badatele. Vítr se zvedá, písek taky. Mé srdce lačnící po dobrodružství plesá jako o život.

Mnohem méně už plesá můj naplněný močový měchýř. Koukám zvědavě po okolí, kde by se dalo nějak beztrestně schovat. Vidím jen písčitou pláň, nad ní další travnatou pláň, nikde žádný stromek nebo keřík, což by nebyl až takový problém, kdyby po se po různých místech nerozprostíraly obytné domky s obrovskými okny, tudíž i s obrovským výhledem. Raději se neptám přítele, jak je to ještě daleko k trajektu, nejspíš bych totiž slyšela odpověď, která by mi mohla povolit svěrače. Naštěstí to nebylo tak daleko. Ještě ke všemu jsme se ohřáli u kafe v malé kavárničce sloužící jako čekárna na trajekt. Potkáváme už po několikáté postaršího pána a paní se žlutým dvoukolem, na ně pak narážíme ještě na dalších různých místech po Vnitřních a Vnějších Hebridech.

Eriskay obývá ještě méně obyvatel než ostrov Barra, tuším něco kolem 150. O to více tam potkáte ovcí. Míjíme malý hřbitůvek s kavárnou s výhledem na rozbouřený Atlantik. Slunce září jako o život. Jelikož však nemám moc důvěru, že by stejné počasí vydrželo déle než 5 minut, pláštěnku mám stále na sobě. Vylézáme na kamenitý kopec porostlý vřesem a ovcemi. Vybíráme krásné místo na nocování. Téměř uprostřed minového pole, protože vzhledem k počtu ovcí se jistým dárečkům jednoduše nevyhnete. Po několika dnech už ani nekoukáte pod nohy. Nemá smysl to řešit. Stavíme stan.

Při čištění zubů obdivuji krásy okolní krajiny, slunce opírající se do vrcholků kopců, nezbedně hrající si vlnky na sluncem ozářeném Atlantiku, malý katolický kostelík dole ve vesnici. Ještě nikdy jsem si nečistila zuby s výhledem na oceán. Daleko táhnoucí se karavana planin porostlých vřesem mizející kdesi za obzorem rozpadajícím se v zálivu paprsků slunce. Zvláštní krajina, která vás donutí se zastavit, přemýšlet, najednou cítím pocit déjà vu. Přestože to není zrovna místo, kde bych chtěla žít, těším se z každé chvilky tady strávené. Pro život zde by mi tu chyběly stromy. Nejraději ze všeho mám totiž stejně české lesy, louky, pole, hlavně Vysočinu, Beskydy, Karpaty a taky Malou Fatru na Slovensku. Nečekáme na západ slunce, za prvé než bychom se dočkali, usneme, neboť slunce tu zapadá kolem půlnoci a za druhé mraky na obloze chvíli jsou pak zase nejsou, takže není úplně jasné, kde by se o půlnoci nacházely.

Na východ slunce můžeme také zapomenout, protože zlatá zářivá koule ozáří krajinu svými paprsky už kolem 3.30. Takže dobrou noc. Mimochodem kromě jednoho dne jsme celé dva týdny nezavadili ani špičkou nehtu na malíčku o tmu.

DEN III.

Vzbudila nás vichřice. Venku leje jako z děravé konve. Přemýšlíme, jestli někde nezakotvila Noemova Archa. Ale ne moc dlouho, protože zdivočelý vítr mlátí se stanem ze strany na stranu do všech různých směrů, na které jen vzpomenete. Pokud nechceme uletět i s ním někam do hlubin Atlantiku nebo se rozplácnout o některý kamenný placatec místních kopců, musíme se okamžitě obléknout, abychom zachránili, co se dá. Při rozebírání stanu přítel vytahuje nosné tyčky, z nichž jednu tance divoké vichřice zohnuly do pravého úhlu. Na druhé straně byla lehce nalomená. Perfektní zlikvidovat tyčky od stanu hned na začátku dovolené. Nijak nás to ale nedeprimuje. Zmítání nápory větru tančícího salsu s vydatným deštěm míříme ke katolickému kostelu v místní vesnici navštívit ranní mši. Cestou zapadáme po kotníky do bažin, brodíme se v potocích. Máme pocit, že voda prší i zpátky k obloze. Ještě stále si ale pořád myslím, že je to mnohem lepší varianta, než se v 35 stupních koupat někde ve vlastním potu.

V kostelíku už je mše v plném proudu. Srdečně nás přivítal místní kouzelný dědeček. Ukázal nám, kam si máme sednout. Poznáváme nástrahy galské angličtiny. Je to něco jako švýcarská němčina, tzn., že koukáte jak spadlé švestky, cože to ten pán povídá za jazykolamy. Přesto ale z mluvy kněze poznávám, že mluví o technikách moderní civilizace. Jeho náhled byl takový, že technický pokrok je třeba, ale že je jen na člověku, jestli se nechá strhnout mamonem chytrých mobilů nebo mezi tím vším najde rovnováhu, aby techniku používal čistě k praktickým účelům.

Mše končila. Nejsme katolíci, ani se nepřikláníme k žádné jiné víře, avšak bez slušnosti jdoucí ruku v ruce s pomocí lidem si plnohodnotný život na naší krásné planetě moc nedovedeme představit. Měl by to být jeden z hlavních pilířů nejen víry. Kněz nám požehnal. Když jsme opouštěli kostel, zastavil nás ještě, aby si s námi chvilku popovídal. Obdivoval, že cestujeme takovou dálku až z Čech kamsi do deštivého sychrava. Povídal, že Čechy zná, že se mu na dovolené u nás moc líbilo. Dozvěděli jsme se, že místní patří hlavně mezi katolíky a mluví se zde galskou angličtinou. Nějakou chvíli jsme si ještě povídali o všem možném, hlavně tedy přítel, protože já toho anglicky moc nenakvákám, ale rozumím, co si ti lidi povídají. Je to jedna z věcí, které na cestování miluju: poznávat místní kulturu, bavit se s domorodci. Za tu chvíli se nám podařilo i uschnout. Venku to ani nevypadalo, že by se chystal nějaký další vodní armagedon. Vyrazili jsme tedy s velkou dávkou nadšení a oschlými kalhoty dál.

Cesta vedla po kamenném mostě přes Atlantik na druhou část ostrova. Po silnici, kde jezdí auta snad jen v jednom pruhu tam a zpátky, se veselým bekotem promenádovaly ovce. Nikdo na ně netroubí, nikdo nikam nespěchá.

Na druhé straně ostrova zkoumáme cestičky po místní pláži. Využíváme pražícího sluníčka k sušení stanu. Prázdný žaludek zapatláme tousty s pomazánkou kdesi mezi širokými pláněmi polí a oceánem. Trochu mi to tu připomíná Slavkovské bojiště. Vzhledem ke skutečnosti, že v noci má řádit ještě větší tajfun než tuto noc, uvažujeme schovat se se stanem někde v kempu do závětří. Jenže k vysněnému cíli dne je to ještě zatraceně pořádný kus cesty. Anebo poprosíme o nocleh v nejbližší faře? Uvidíme příště :)

(Na obrázku je ten kopec, na kterém jsme nocovali ve stanu.)

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
580
14.11.19 10:26

Perfektní :kytka: těším se na další díl…ještě mi k tomu chybí více fotek, pak to bude dokonalé :pankac: :dance:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1391
14.11.19 10:29

Moc hezky a podrobně psané, těším se na pokračování vyprávění a další zážitky. Zatím to vypadá docela na divočinu a obdivuji, že jste se nenechali zlomit počasím hned v úvodu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
14.11.19 12:40

@kruel Díky. Těší mě, že se líbí. Baví mě to psát

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
14.11.19 12:41

@PenelopaW Díky…chtěla jsem něco napsat, ale to by trochu prozradilo, jak to pak pokračovalo dál, tak se nechce překvapit :)

  • Nahlásit
  • Zmínit