Severní vítr je fakt krutý III

Další pokračování severního větru...

*

Přečtěte si také předešlé díly deníčku:

Konec dne III.

I když sluneční paprsky prohřívají krajinu pomalu jako v létě, zvedá se pomalu, ale jistě vítr. Odkládám dvě vrstvy mikin. Protože ke kempu je to daleko, rozhodli jsme se hledat cestu k silnici, kde bychom si někoho stopli. Zatím jsme v místní destinaci cestu stopem ještě nevyužili, tak jsem zvědavá, jak to bude fungovat. Cestou míjíme malé kamenné domky, místy i rozbořené, malý hřbitůvek, kde se pasou ovečky.

U silnice usedáme znaveni kilometry, co jsme za sebou zanechali, na malou kamennou zídku. Čekáme. Jedno auto, druhé auto, třetí auto. Nic. Za pár minut ale kolem projela postarší paní. Zastavila nám s příslibem, že nás zaveze na cestu ke kempu. Cestou nám vylíčila, kde všude je možné sledovat lachtany, orly, papuchalky, kde se můžeme kochat dalekosáhlými výhledy do kraje. Vysadila nás kdesi u cesty.

S pocitem, že mám v nohách snad už tisíc mil pomalu šilhám očima hlady. Museli jsme ujít snad dalších 5 km, ale kemp v nedohlednu. A vítr se zvedá čím dál tím víc. Pak se náhle v dálce objevil. Tentokrát to nebyla žádná fatamorgána, ale opravdický kemp Stavíme co nejrychleji stan na závětrné straně, než začne zase pršet. Hladová jak vlčí smečka nacpávající se tousty se sýrem se kochám, jak můj přítel staví stan s tyčkou ohlou do pravého úhlu. S trochou fantazie ta šišoidní konstrukce připomíná i stan.

DEN IV.

Ráno zima jak na Sibiři. Obloha zahalena stády šedavých mračen, z nichž kape ledová voda. Oblékám dvě vrstvy mikin, bundu, pláštěnku, čepici, jednu kapuci, druhou kapuci, rukavice, když vtom kolem projíždí obytná Avie. S troubením vystupuje paní. Než zpracuju dotaz, zda se nechceme svézt (mimochodem do jednoho z cílů toho dne), sedím s otevřenou pusou v autě, nevěříc, že stop může fungovat i naopak. Navíc rychlostí kulového blesku. S rodinkou z Edinburgu, která se vydala na cesty po Skotsku, uběhla hodinka cesty k trajektu směrem na ostrov Lewis and Harris lusknutím prstu.

Čtyři hodinky, které nám zbývají k odplutí trajektu na další z vysněných ostrovů, využijeme k procházce kolem okolních kopců. Nejprve se zastavujeme na vyhlídkovém místě, kde sledujeme na kamenných útesech, mezi nimiž řádí divoké vlny Atlantiku, lenivě vyhlížející lachtany. Je mi teprve/už 33, ale cítím se jako malé dítě na Štědrý den. Lachtany ve volné přírodě totiž vidím poprvé v životě.

Cesta zahýbá k silničce mezi kopci. Zdejší silnice fungují tak, že se na ně vleze jedno auto. Aby do sebe čelně nevrážela, nachází se po několika metrech po sobě vyhýbací se chlívečky. Mezitím ještě nesmí zapomenout pustit stáda ovcí. Jak už jsem psala dříve, nikdo tu nikam nespěchá, nikdo na nikoho netroubí, až si ovce odejde, tak si odejde. Lidé tu jezdí pomalu a ohleduplně. Myslím, že by takové silnice měli vyrobit i u nás v Česku.

Pod mírným kopečkem scházíme na písčitou pláž. Pod nebem zšedlým mračny sleduji s údivem divoce rozbouřené vlny nekonečného Atlantiku. Za obzorem vyplouvají další nánosy mračen. Jestli jsem si myslela, že to, co nás potkalo předešlou noc ve stanu, byla vichřice, tak jsem asi ještě nezažila, co přišlo zrovna v tuto chvíli. Občas jsem nabírala pocitu, že uletím i s krosnou. Nohy se mi bořily do bílého písku, jež se rozvířil všemi možnými směry. Kousíček po kousku jsem prorážela svými kroky těžký protivítr. Dost nás zpomalil.

Jestli se máme do dvou hodin dostat k trajektu, čeká nás parádní makačka. A mě to neuvěřitelně baví! Léta snívám o podobných poutích, zahalena v mlhách, prorážející vítr a déšť krok za krokem. Konečně jsem se dočkala. S každým krokem nám však ubývají síly. Vracíme se raději z pláže zpátky na cestu mezi planinami. Kdesi v dálce sledujeme stáda pasoucích se krav. Někde tím směrem se nachází náš cíl. Zjišťuji, že příroda léčí, neboť má ruka už nějakou dobu nezapátrala po žádném papírovém kapesníčku zastrčeném v kapse u bundy.

Nakonec jsme do cíle dorazili s hodinovým předstihem. Toho nešlo využít jinak než si zajít do místní kavárničky trochu se zahřát nad šálkem horké kávy. Místní štamgasti se nás ptali, odkud že to vlastně cestujeme. Na naši odpověď, že pocházíme z České republiky, nevěřícně kroutili hlavou. Ptali se, proč míříme právě sem do takové deštivé zimy. Přítel je odkázal na mě a moji nepřekonatelnou lásku k vysokým teplotám.

Ochutnáváme taktéž místní pivo. Cestovatelé tvrdí, že prý to má být nějaký patok. Jenže já se v pivu houby vyznám, čímž mi místní patok celkem chutná.

Kolem páté večer připlouváme na ostrov Lewis and Harris, největší ostrov ze souostroví Vnějších Hebrid. Naše cesta vede od trajektu směrem ke kostelu sv. Clementa přes pláž s výstižným názvem Srannda. Kromě páru se žlutým dvoukolem potkáváme, jak již tradičně, stáda všemožných druhů ovcí. S počtem navštívených míst a ušlých kilometrů přímo úměrně stoupá jejich počet. Nějakým zajímavým způsobem se objevují i na ostrůvcích v oceánu, nejspíš je tam někdo musel dopravit na lodích, aby jim tam posekaly trávu. Mimo ovcí jsou tu ale k vidění také malinkatí zajíčci. Vylézáme na zatravněný kopec, z nějž se naskýtá výhled jak do zelených dálek ostrova, tak až za široké obzory šplouchajících vln Atlantiku, v němž je rozeseto několik menších zelených ostrůvků, kde občas svítí bílé tečky ovcí. Kdesi v dálce vidíme cíl dnešního dne – kostel sv. Clementa, který pak na místě důkladně prozkoumáme.

Důkladně také zkoumáme okolí, protože nějak nevidíme místo, kde by se dal postavit stan. Chvíli polemizujeme nad tím, jestli nepoprosit místní faru, ale nakonec vybíráme malé zákoutí na závětrné straně u silničky. Už jsme nocovali ledaskde… na starém rozpadajícím se hřbitově, na zřícenině hradu, v parku na lavičce, na letišti a dokonce i na smetišti, takže tohle malé zákoutí u silničky je ještě celkem dost normální na naše poměry.

DEN V.

Ráno zalité sluncem. Teploty připomínají mírné léto. S úsměvem na rtech, plnou pusou vtipů a postupně mizejícím jídlem v krosně opouštíme kouzelné místo pod sv. Clementem, abychom se dostali do Stornoway, odkud vede další cesta na Callanisch. Zde se nachází tři místa s kamennými kruhy (něco podobného jako Stonehenge), jež tu vznikly mezi roky 2900 až 2600 př. n. l. Protože do města na autobus nás čeká pořádný kus cesty, zkoušíme se opět zrychlit nějakým stopem. Lidé zde jsou velmi milí. Hned třetí auto nám zastavuje. Ze začátku působí pán sice poněkud tajemně, z auta se line prapodivný zápach, až začínám přemýšlet, jestli nemáme tu čest s nějakým sériovým vrahem. Nakonec zjišťujeme, že je to úplně neškodný rybář, který se právě vrací z lovu.

Jakmile ve městečku nabereme zásobu jídla na další tři dny, čekáme malou chvilku na autobus, který nás dopraví do Stornoway, kde po pěti dnech na toustech, pomazánkách a sýrech do sebe s velkou chutí ládujeme teplé jídlo v místním bufetu. Přítel fish and chips, já chips and vege burger. Hranolky po pěti dnech hladovění nebyl zrovna nejinteligentnější nápad, obzvlášť, když vím, že smažená jídla můj žaludek nemá příliš v lásce. Polovinu hranolků jsem věnovala raději příteli.

Mezitím se prudce ochladilo. Slunce se válelo někde za šedivou clonou hustých mračen. Jestliže ráno připomínaly teploty mírné léto, tak teď připomínají začátek prosince. Chybí už jenom sníh.

Callanish je první místo na Vnějších Hebridech, kde se roztrhl obrovský pytel s masou turistů. Zatím jsme tu tolik lidí pohromadě za celou dobu nespatřili. Díky tomu se mi moc nedaří nasát atmosféra zdejšího místa. Kamenné kruhové stavby jsou však rozesety ještě na dalších dvou místech vzdálených od tohoto asi tak kilometr. Na druhém stanovišti potkáváme mladý párek turistů, který se s přítelem snaží navázat rozhovor, načež přítel nadšeně vytahuje placatku se slivovicí, aby trochu povolily naše introvertní ledy.

Zajímali se, odkud vlastně že pocházíme. A jako již další udivení s překvapením v očích, že naše domovina se nachází v ČR, nám popřáli šťastnou cestu. Rozloučili jsme se. Pro dnešní den vybíráme místo pro náš noční odpočinek přímo pod těmito kruhovými stavbami. Cestou k „tábořišti“ se pokouším kamarádit s místní kravičkou, která není o nic vyšší než já. Pohladit se nenechá. S nechápavým pohledem, co to po ní chci, odkráčela pryč.

Po zprovoznění stanu vyměňujeme s přítelem kapesníkovou štafetu. Celou noc prokašlal, a když nekašlal, tak aspoň chrápal, aby mi to nebylo líto.

DEN IV.

Opouštíme Callanisch. Dnešním cílem je dlouho vysnění ostrov Skye, na který se musíme dostat přes Stornoway a trajektem z Tarbertu. Na ostrově Skye plánujeme strávit zbytek dovolené. Zatím je však ráno, cesta k cíli nejasná, ale zato nás vítá naprosto jasná obloha, paprsky slunce se do našich těl opírají jako o život. Po větru a dešti ani památky. Než se dostaneme k dnešnímu cíli cesty, chceme ještě navštívit místní skanzen.

Přicházíme k silnici, kde opět zkoušíme jeden z naších oblíbených způsobů dopravy, stop. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, nečekáme ani 5 minut a zastavuje nám pán s širokým úsměvem na rtech a retrívrem na zadním sedadle. Rozebrali s přítelem všemožná témata, zatímco mě si oblíbil jeho pes, který mě následně zalehl. Vysadil nás u zříceniny s výhledem na Atlantik. Byla to taková rozbitá stavba s dveřmi pro hobity, protože i já se svými necelými 164 cm jsem se musela horko těžko sklánět až k zemi, abych tam vůbec prošla.

Stop vyměňujeme za autobus, který nás dopravuje ke skanzenu. Jsou to malé kamenné domečky, kde si lze prohlédnout místní způsob života za starých časů, jeden z domků funguje i jako hostel. Ještě se pokochat výhledem na nekonečný Atlantik a hurá dál.

Zkoušíme zase, jak bude fungovat na tomto místě stop. Půlhodina a nic. Nakonec nám zastavil taxík, s tím, že má kus cesty do Strornoway, takže mu zaplatíme jen jízdu od autobusové zastávky pod kopcem. Nechtěli jsme využívat jeho dobroty, tak jsme jízdu zaplatili celou.

Ze Stornoway do Tarbertu a z Tarbertu obrovským trajektem do Uigu na ostrově Skye, kde jasnou krásnou oblohu zalitou sluncem střídají mračna huňatá jak Honzovy buchty ještě ozdobené šlehačkou. Temně šedá obloha připomíná chvíli před koncem světa. Čeká nás 5 km do místa zvaného Pohádkové údolí, tzn. 5 km urputné zimy a pár kapek z oblohy, kterých bylo čím dál víc než pár. Začínám snít o horkém čaji a pořádně sytém zeleninovém vývaru. Můžu si však nechat zajít chuť. Dnešní večer je na programu pouze ledová voda, teda spíš těch pár loků, co z ní zbylo, ale za to aspoň pár tortil s pomazánkou a sýrem. Na vandru je i chleba se solí největší lahůdka, natož takový luxus v podobně tortily s pomazánkou.

Po pár kilometrech nás vítá Pohádkové údolí v celé své zmoklé kráse. Je opravdu pohádkové. Až se mi zase tají dech. Šťavnatě zelené kužely malých kopečků rozsetých různě po krajině, mezi nimi malá údolíčka, pár skal a jakési jezírko a tím vším štíty hor schovávajících se v hustě zašedlé mlze (něco málo na fotce). Při pohledu na Armagedon, který se odehrává nad vrcholky hor naznáváme, že budeme muset ve svých nepříliš skromných plánech lehce uskromnit, tedy kus cesty v horách vynechat, pokud se počasí výrazně nezlepší.

Během snahy postavit ve zvedajícím se větru stan, nás pozorují dvě zvědavé ovečky, které málem vlezly až dovnitř, když jsme během čištění zubů nechali naše plátěné obydlí lehce bez dozoru. Usínám s úsměvem na rtech, že si cesty opravdu užívám se vším všudy natěšená na další den.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4520
25.11.19 08:03

Paráda, hned bych na takovýhle vandr vyrazila! Kámoš takhle se svou přítelkyní Anglicankou procestoval Wales, Skotsko, jezera na severu Anglie - Lake District se to jmenuje, že? Měli taky nádherný fotky, musí to tam mít fakt supr atmosféru ta krajina, hrozně mě to tam táhne. A těším se na další díl! :palec:

Příspěvek upraven 25.11.19 v 08:06

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
25.11.19 08:15

@Jahudka82 My jsme hlavně procestovali ty ostrovy. Ještě mě láká skotská vysočina na pevnině, projížděli jsme tudy jen vlakem a byla to nádhera ty výhledy. Tam už jsou i na rozdíl o ostrovů pořádné lesy. Na ostrovech to bylo hodně zajímavé, krajina, kterou u nás až tak moc neznám, líbilo se mi to, ale docela mi tam chyběly občas ty stromy, ale zážitek to byl k nezaplacení.

  • Nahlásit
  • Zmínit
580
25.11.19 09:33

Jako vždy super deníček!! :pankac: Těším se na další  ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
1391
25.11.19 10:34

Moc hezky napsané, děkuji za další porci příjemného čtení :). Informace o počasí mi připomínají lyžařský výcvik v Krkonoších, kde nás instruktoři neustále varovali před proměnlivostí počasí stylem: vesničani sušili seno, náhle, během okamžiku, se počasí obrátilo a vichr je odnesl i se žebřiňákem! :lol: Pohled na zelenou fotografii mi zase evokoval Jizerské hory, kde jsem se velmi rychle naučila, že jak je mezi suchou trávou něco zeleného (zpravidla mech), znamená to vodu, a to hodně vody, takže tam nešlapat :).

  • Nahlásit
  • Zmínit
4520
25.11.19 12:46

@NEITIRI To věřím, musí to tam mít kouzlo… Mymu by se tam asi líbilo - jako všude, kde je minimum lidí :mrgreen: :mavam: Příště přidej klidně víc fotek, ať se pokocham, hlavne moře! :palec:

Příspěvek upraven 25.11.19 v 12:47

  • Nahlásit
  • Zmínit
4520
25.11.19 12:48

No a ty lachtani, to musel být teprve zážitek…

  • Nahlásit
  • Zmínit
4520
25.11.19 12:57

@PenelopaW :lol: :palec: Jizerky taky miluju! :srdce: Nas malej ma z celych Jizerek nejradši zubacku do Harrachova :lol: A největší zážitek pro něj bylo - kromě samotné jízdy - muzeum zubacky s vytopnou v Korenove, doma máme i knížku Pohádky o tanvaldskych masinkach… :) A je pravda, že nejsou zase až tak prelidnene, proflakle a drahé na ubytování, jako Krkonoše.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
25.11.19 13:03

@Jahudka82 Už je na cestě i s pár fotkama :) Lidi jsme fakt potkali jenom na třech místech, když nepočítám městečka. Když jsme se pak vraceli do Glasgow, tak to po těch dvou týdnech pro mě byl celkem kulturní šok :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
25.11.19 13:07

@Jahudka82 Jizerky prochozené zatím nemám. Za sebou mám už Beskydy ( tam se narodil táta a žila tam babička, tak jsem tam trávila prázdniny), pak Orličky, Karpaty, Šumavu, Hostýnky, Valachy, trochu Krkonoše, ale do Jizerek se teprve chystám. Přemlouvám přítele, že bychom tam jeli na běžky, prý je to tam dobré pro ty, co se bojí jezdit dolů z kopce :mrgreen: Na běžky ho normálně přemlouvat nemusím, jenže je to do nás ještě celkem daleko, abychom tam jeli jen na víkend. Chtělo by to aspoň 4 dny.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
25.11.19 13:10

@PenelopaW no něco takového tam bylo, akorát se nedalo moc šlápnout někam jinam :mrgreen: Po 5 km v takovém terénu, kdy už promokavé kalhoty promokaly jsem už terén vůbec neřešila a šlapala, kam si to zrovna noha mířila.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1391
25.11.19 13:34

@NEITIRI Jizerky se za tu dobu, co jsem do nich začala chodit, staly trochu přelidněnými (a hlavně překolovanými), ale přesto se dají najít místa, která nejsou tak frekventovaná. Při jedné takové trase jsem si poškodila kotník, když jsme s manželem skákali přes nějaký vývrat. Docela mě mrzí, že si ten kotník nevyhodil on, protože měl na zádech dítě, ale nesmím být škodolibá :).

  • Nahlásit
  • Zmínit
1391
25.11.19 13:35

@Jahudka82 V Harrachově a Kořenově jsem byla naposledy jako dítě a - hanba mi! - zubačkou jsem nikdy nejela! My máme Jizerky hned za barákem, takže se pohybuje spíše v těch částech, kam se dokážeme pěšky přepravit (Černá Nisa, Holubník, Poledník, Ptačí kupy,…), ale jak budou dítka větší, zvětšíme i rádius pohybu ;-).

  • Nahlásit
  • Zmínit
4520
25.11.19 15:40

@NEITIRI :palec: Super! A jak vám vlastně slo rozumět místním, precejen tam musí být úplně jiná angličtina, dialekt, než na co jsme zvyklí - a nepsalas na začátku, že se tam snad mluví i nějakou tou gaelstinou? Ja mela podobný sok v Holandsku, ale obráceně - z rušného Amstru na klidny venkov skoro u belgických hranic… :) Kanály, kola, trhy, pohoda:)

@PenelopaW :palec: To se máte, ja bych se tam odstěhovala hned:) Ještě máme rádi Ces. Ráj, tam je taky pořád kam chodit. Máme tam přátele, takže ač to máme přes 200 km, 2-3× do roka tam jedeme na prodloužený vikend a ušetříme za ubytování :) Akorat jednou jsme kvůli manželovo zazitkovemu dárku spali v 1 penzionu v Janově n. N. a v Desné jsme pro rodiče a ségru zajišťovali ubytko kvůli svatbě - ano i tu jsme tam měli :). S nasima jsem byla na dovolený v Josefovo Dole - a v rámci toho v Liberci v zoo, na Ještědu, Smedave, Hejnici, na Protrzene prehrade…tam jsme pak byli ještě i s malym v kocarku, kolem Jablonce jsou taky pěkný trasy, ale my spis pěšky než na běžky:) Takže k temhle horam s muzem máme hodně osobní vztah (naše staré auto, kdyby nebylo už dávno rozebrane na nahradni díly, by mohlo vyprávět :)) a ještě jsme zdaleka neprošli vše :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
4520
25.11.19 16:00

@PenelopaW Tak já zase neznam ty místa, co jsi zmínila… My jeli z Desné do Harrachova po zubacce, bohužel ne stylovou starou lokalkou, které tam občas taky jsou ještě k vidění, ale uz moderním vlakem RegioSpider. Zase je dobry, ze „Pavouci“ jsou nízkopodlažní, tj s kocarkem si udělat výlet není problém. Je to krásná trať, s tunely, viadukty a skalami, a zpět do Kořenova se jde podél kolejí, takže každou chvíli projede kolem vlak a deti mají o zábavu postaráno:) A hned za Harrachovem se přechází po mostě přes Jizeru a tím i hranice Jizerek a Krkonoš. Pěkný jsou vodopády na Černé Desné, ty jsme sli teď (minulý víkend)… Tak hezké výletování!

  • Nahlásit
  • Zmínit
4520
25.11.19 19:01

@NEITIRI Mě lákaj Beskydy a Jeseníky, v těch 1.jsem byla jen jako malá, v 2.vubec. Luzicky hory jsou taky krásný. Ale já mám hory radši v lete než v zimě, na běžkách jsem párkrát byla na Šumavě, v Brdech, Krusnych h., ale pokazdy to bylo s nějakýma komplikacema, stejně jako na sjezdovkách… :mrgreen: Takže mi to nějak ani nechybí, s muzem jsme spis pesko-turisti než lyžaři. Ale ke 40.nám dostal chlap ode mě a jeho mámy jízdu se psím spřežením, a to byl fakt nadsenej, to bylo kousek od Janova n. N. Nejakej Amik tam provozuje chovnou stanici psů Husky a tohle nabízel tehdy na Slevomatu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
26.11.19 06:59

@Jahudka82 S angličtinou to byl ze začátku docela boj..Mně zbyly jen nějaké útržky ze střední školy, kdy se nám profesorka moc nevěnovala, protože naše skupina maturovala z němčiny. Přítel toho ale procestoval víc, tak mluvit anglicky umí celkem dost dobře oproti mě. I tak měl ze začátku problém tam něčemu rozumět, protože ta galská angličtina je fakt celkem dost jiná a co jsme zjistili, tak občas činí problémy i místním. Nakonec se vždycky nějak domluvíš. Když jsem to zvládla já, tak už všichni :mrgreen: Několikrát jsem si i docela dobře popovídala s místními. A když jsme byli kdysi na Madeiře, tak jsme se tam potřebovali domluvit s paní, která uměla jenom Španělsky a to mi vůbec neumíme a taky se to nějak dalo zvládnout.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
26.11.19 07:06

@Jahudka82 Ale my taky nejsme bůhvíjací lyžaři. Já teda už vůbec ne. Táta byl lyžařský instruktor, bohužel zemřel, když jsem byla ještě malá, tak mě to už nestihl naučit. Já pak měla zdravotní problémy, tak jsem ani nemohla jet pořádně na lyžák ve škole. Takže jsem na sjezdovkách stála naposled, když mi bylo 8. Díky přítelovi jsem ale objevila zálibu v běžkách, to se mi líbí víc jak sjezdy, protože jedeš dál a dál a v podstatě je to takové toulání, ale neumím na tom brzdit, tak radši padám na zadek a děsím se vyšších kopců :lol: Jako léčbu šokem, abych se naučila pořádně brzdit, mi na jednom kopci sebral přítel hůlky a ujel s nima dolů :mrgreen:, inu žádný efekt to sice nemělo, ale baví mě to. Můžeme jezdit na běžkách i u nás na vsi, akorát holt musí nasněžit, což je často dost málo.

  • Nahlásit
  • Zmínit