Severní vítr je fakt krutý IV

Pokračování severních větrů... Tentokrát i s těma fotkama.:)

*

Přečtěte si také předešlé díly deníčku:

DEN VII:

Probouzíme se do mokrého rána. Skrz dechberoucí výhledy vůbec nevnímám chlad ani déšť, který se právě strhnul a měl zdobit celý dnešní den. Nevěřím, že by tu ještě někdy vysvitlo slunce, ale díky místní krajině opustily moji hlavu všechny strasti světa kamsi do ztracena. Ujdeme 6 km zpět k silnici, kde zlíbáni zběsilým deštěm čekáme na chvíli, kdy budeme moci zdvihnout palec, až uvidíme v dálce svištět nějakého toho plechového oře. Zatím se nic neděje. Po chvíli přijíždí černé… asi audi… možná… Nic. Prosviští vesele dál kolem. Za ním postupně další tři mizí kdesi v obzorech silničního kopce.

Dalších 5 minut chůze smíchaného s očekáváním. Auto… palec nahoru… zase nic. Moc už nedoufám, že by nám někdo zastavil. Je mi to i celkem jedno, od čeho máme nohy, i když do cíle dnešního dne je to ale pořádná dálka. Po chvíli nám zastavuje obytná Avie s německou poznávací značkou, čímž přichází konečně taky jednou moje chvíle – jsem totiž lektorka němčiny, tudíž si s řidičem mohu asi tak hodinku pohodově povídat, aniž bych si přitom dolámala jazyk nebo hledala slova kdesi ve vzduchu.

Kdesi kus před cílem zastavila provoz kolona krav. Jak už jsem psala, nikdo tu nikam nespěchá, nikdo na nikoho netroubí, tak tedy i německý řidič s naprosto spokojeným klidem zastavil, aby krávy mohly projít, kam je srdce táhne. Našim prvním cílem byl opět skanzen s malinkatými domečky, odkud jsme už po svých razili cestu směrem k severnímu výběžku ostrova Skye. Nejdřív chvíli po silnici, kde u vyhlídkového místa kdesi u Stafinu, kam se hrnuly stovky turistů, se naskytla příležitost napít se horkého čaje u stánku s občerstvením. Konečně po dlouhé době zase něco na zahřátí. Nadšení mě však opouští asi tak po třech kilometrech cesty po silnici, kdy se začíná ozývat můj plný močový měchýř. Pud sebezáchovy byl silnější než divný pocit, že by mě okukovali projíždějící cestovatelé v autech. Zjistila jsem však, že mám parádně dlouhou pláštěnku, která zakryje ledasco, tak jsem si přičupla u silnice do trávy, jakože něco balím z krosny. Nikdo neměl ani ponětí, co v tu chvíli doopravdy dělám. Sláva dlouhým pláštěnkám!

Po chvíli přicházíme ke stezce vedoucí v pořádné divočině, samá planina, vřes, ovce. Jinak nepotkáváme ani živáčka. Kdesi v dálce výhled na Atlantik. Leje ještě víc jak ráno. Nohy se mi boří, někdy do bláta, jindy do močálů, jindy zase kloužu po kamenech. Zvědavé ovce po nás koukají jako na dva blázny z ČR, co se vydali do nástrah skotského počasí, asi tu dlouho člověka nepotkaly. Nepromokavé kalhoty přestávají být po dalších 5 km cesty v nekončící sprše nepromokavé. Už i pláštěnka začala stávkovat. Přestávám vidět přes zakapané brýle, už nemá cenu je pořád čistit. Naznávám, že bych potřebovala stěrače.

Kdesi za kopcem se pase stádo skotských krav, mezi nimi i obrovský rezatý býk s rohy. S velkou dávkou respektu je obcházím, přičemž ony s velkou dávkou laxnosti mě jen tak znuděně přežvýkajíc sledují.

Taky se vám, vy co máte partnera, stává, že v jednu chvíli myslíte na jednu stejnou věc? Nám se to stává téměř denně, už mě tedy ani nepřekvapilo, že přítel ve chvíli, kdy jsem stydlivě pomýšlela na suchou postel, prohlásil, že bychom dnes výjimečně mohli zkusit nějaký skotský hostel. Nemám pocit, že bych byla z cukru, při našich dávných vandrech jsem zvládla jednu zimní noc klepat kosu venku pod střechou kaple bez spacáku, ale příslib teplé postele v tomto zmoklém dni a snad i teplého jídla mi nebyla vůbec proti srsti. Moc jsem ale nedoufala, že by se ještě teď večer našlo nějaké volné místo. Nijak mi to nevadilo. Dobrodružství je krví mého srdce.

Po dalších 5 kilometrech přicházíme z divočiny do vesnice k autobusové zastávce. Čekáme na autobus do Flodigarry, kde by se měl nacházet onen zmiňovaný hostel. Nevěřím, že přijede autobus, natož že bude hostel volný. Podstatné pro mě bylo, že se na chvíli mohu schovat před deštěm v autobusové zastávce. To mi ke štěstí úplně stačilo. Vůbec by mě nenapadlo, že bus dojede do 5 minut. On fakt přijel a opravdu nás dovezl do Flodigary. A ještě ke všemu nám řidič popřál šťastnou cestu. Jsem jako v Jiříkově vidění. Ještě ve větším Jiříkově vidění jsem, když vystupujíc z auobusu zjišťujeme, že k hostelu už je to, co by kamenem dohodil.

Otevíráme dveře hostelu. Nastává chvíle napětí. Naskytne se ještě místo pro dva zmoklé poutníky nebo si půjdeme o kus dál do deště stavět stan? Nevěřila jsem vlastním uším, ale recepční jasně řekl, že pár volných míst tu ještě je. Dokonce jsme si mohli vybrat. Hned vedle recepce jsem objevila sušící místnost. Jako třešnička na dortu byla možnost si u recepčního zakoupit pytlíkovou polívku, kterou jsme si po hupsnutí do suchého oblečení uvařili v tamní kuchyňce. Ne, že bych patřila mezi milovníky polívek z pytlíku, ale po celodenní zmoklé pouti a týdnu na toustech či tortillách je pro mě pár nudlí v horké vodě jak nejluxusnější pokrm z 5hvězdičkového hotelu. Na nástěnce visela předpověď počasí na příští den. Jasno a 15 stupňů. Při pohledu z okna se mi tomu moc nechtělo věřit, ale tady je možné vše.

Jsme na pokoji. Mezitím, co se šel přítel sprchovat, objevil se na pokoji náš nový spolubydlící s dotazem, kde na hostelu najde sušící místnost. S vytřeštěnýma očima se mu svoji přelámanou angličtinou na stotisíckousků pokouším vysvětlovat, kudy se tam dostane. Ještě si chvíli povídáme, když po cca deseti minutách zjistím, že pán pochází z Německa. Nu co, aspoň jsem si procvičila svoji kdesi v paměti zubem času zešedivělou ztroskotanou angličtinu, která po letech studií a výuky němčiny vzala vskutku za své. Naštěstí máme ještě nohy a ruce.

Dále jsme pokračovali německy. Po chvíli se vrátil i přítel ze sprchy. Vidíc příležitost seznámit se s dalším cestovatelem, vytahuje z krosny placatku se slivovicí. V Německu slivovicí prý neznají, tak jsem našemu novému spolubydlícímu vysvětlovala, co to vlastně pije. Takové nadšení z valašské pálenky jsme nečekali.

Jak jsme tak koukali na všechny (teda spíš pár) cestovatelů, co se tu mihlo, tak jsme při pohledu na jejich lodní pytle chránící vnitřek batohu před namoknutím oblečení naznali, že počasí ve Skotsku je na pytel (lodní) :-D

Ukládáme se ke spánku. Jsem docela zvědavá, jak si poradí náš spolubydlící s tou cirkulárkou, kterou v noci přítel předvádí. Já to mám doma denně, takže jsem si už celkem zvykla, ale co na to nezkušený cestovatel? Trochu mi ho bylo líto…

DEN VIII:

Jakmile otevřu ráno oči, skoro nemůžu uvěřit, že vidím z okna naprosto čistou jasně modrou oblohu. Hrající si vlnky se třpytí ve sluncem ozářeném Atlantiku. Ano, máme z okna výhled přímo na Atlantik. Ale to vlastně skoro každý den. Z pokoje zmizel náš spolubydlící. U snídaně se nám omlouval, že se potřeboval opravdu vyspat, tak poodešel k sousedům. Ostatně můžeme být rádi, že přítele nezadusil polštářem.

Během ládování si žaludku vločkovou kaší studujeme mapu, abychom vymysleli další plán cesty. Nacházíme se na severním výběžku ostrova Skye. V plánu je jít to celé až k jihu. Recepční nám vysvětluje povětrnostní podmínky. Radí nám, abychom jedno místo v horách raději vynechali. Přítel má naštěstí ještě poslední zbytky pudu sebezáchovy, navíc jeho občasná lenost smíchaná se starostí o můj zdravotní stav ho donutily milého pana recepčního poslechnout.

Co se týče mého zdravotního stavu, to je celkem na dlouhé vypravování. Ve dvou letech mi lékaři zjistili naprosto nefunkční štítnou žlázu, tudíž i absenci naprosto všech hormonů. To znamená, že se rychleji unavím a větší fyzická zátěž mi může způsobit i kolapsové stavy. No jo, jenže nechoďte po horách, když táta byl z Beskyd, mamka z Karpat, takže lásku k horám mám zakořeněnou kdesi hluboko v krvi. Kolikrát si na těch výšlapech říkám, když mi dochází dech, buší srdce a dělá se mi zle a ve stanu padám unavena za vlast, jestli mám tohle zapotřebí… Mám… Za pár dní musím jet znova… Holt jen trochu pomaleji, svým vlastním tempem a trochu omezeně. Everest bych si netroufla.

Vyrážíme do sluncem zalitého dne na severní stranu vrchu Meall na Suiramach kochat krom Atlantiku taktéž výhledy na jezera Loch Fada a Loch Hasci. Z dohledu zmizely veškeré ovce, zato se přímo úměrně rozmnožili turisté všeho druhu. Krosna je těžká, kopec vysoký, tempo šnečí, všichni mě předbíhají. Přítel už dávno odpočívá kdesi pod kopcem. Já se plahočím se svými zázračnými turistickými holemi krok sun krok. Vždyť ten vrchol má jenom 543 m. n. m, tak co mi to safra tak trvá? Po týdnu chození se začíná objevovat únava, kopec mi dává pořádně zabrat, jdu raději pomalu, aby se mi neudělalo zle.

Hurá! Konečně na vrcholu. Za odměnu se cpu oříškovou směsí, odpočívám, kochám se krajinou, která se vlní kopci, zvláštními skalními útvary, jezery, to vše zalité do travní zeleně.

Procházíme podél skalního seskupení Quairing. Cesta začíná nabírat na adrenalinu. Uzounkou kamenitou stezku lemuje příkrý kamenitý sráz s travnatými či skalními stěnami. Proti nám proudí davy turistů. Tam, kde je zrovna místo, se zkoušíme vyhnout tím, že se nalepíme na stěnu a doufáme, že do nás nikdo nevrazí. Tato opičí dráha pokračuje ještě pár kilometrů ke špičatému skalnímu útvaru, kolem něhož scházíme příkrou kamenitou cestou dolů, dále pokračuje podobná opičí dráha jako na začátku obohacená o vodopád ze skalní stěny s potůčkem, který je třeba překročit, jinak člověk uvízne ve skalním vodopádu nebo pojede po zadku do srázu. Andrenalin v žilách stoupá, přemýšlím, jestli tohle přežiju.

Přítel, nadšený fotograf, místo, aby mi podal aspoň ruku nebo mi vzal hůlky, využívá situace, aby mohl ulovit nezapomenutelné momenty z mého poskakování kolem vodopádu. Nakonec mi pomáhá úplně cizí paní. Po chvíli zjišťuji, že také Češka. Na tom vrcholu jsme potkali snad všechny národy.

Hurá! Přežila jsem, ale to jsem ještě neměla nejmenší tušení, jaký přechod mě čeká tak za dva dny. Tohle byla procházka růžovým sadem.

Scházíme k sinici Quairing road, kde hodláme po nějaké době zase pro změnu někoho stopnout. Zastavil nám mladý Španěl. Moc toho nenapovídal, ale dozvěděli jsme se, že se vydal na road trip po Skotsku. Dovezl nás k malému kamennému muzeu, kde byly nalezeny stopy dinosaurů. Pak se jdeme ještě kochat na vyhlídkové místo k Atlantiku, kde dudák v sukni hraje na dudy. Nepopsatelně krásná atmosféra. Usedáme k dřevěnému stolku. Odpočíváme. Bojuju s únavou. Chce se mi spát. Jsem unavená, mám po celodenním pochodu nepříliš poklidným terénem s výstupem do kopce celkem dost, nezvládám to, co by tam běžný člověk zvládnul a na to mi přítel pokládá otázku „Ty jsi unavená? Z čeho?“ Nezlobím se, ale mám chuť ho lehce přetáhnout turistickou hůlkou.

Pokračujeme po silnici hledat stezku do Portree, ale hlavně místo na spaní. Několik kilometrů bezvýsledně stopujeme. Na rozdíl od včerejšího dne slunce peče jako o život. Je to jeden z mála dnů, kdy si to vykračuju jen v tričku s krátkým rukávem. Nakonec nám zastavila místní autoškola. Asi po půlhodině jízdy vystupujeme kdesi u jezera, jehož název proud času už dávno semlel z mé hlavy. Zde opět ustupují do pozadí turisté, načež se vrací stáda ovcí. Kráčíme travnatou planinou. Sem tam nějaký ten kámen, sem tam nějaký vysoký kopec, za jehož vrcholem není nic vidět. V dáli na obzoru Atlantiku je vidět Skotská pevnina, nad níž se k nám valí obrovská černá mračna. Už zase oblékám bundu.

Rozhodli jsme se, že tu někde rychle zakempíme, než se strhne vodní armagedon. Teprve teď začínám chápat, co že to vlastně vadí cestovatelům na těch malých potvůrkách midges. Doteď jsme neměli tu čest. Nyní se ale nacházíme na jakési podmáčené louce, tudíž se jich tu vyrojilo snad statisíce milionů. Nasazovat si síťku na hlavu bylo naprosto neefektivní, protože midges jsou tak maličké, že mi přes očka síťky vlezly dovnitř, takže síťku zase sundávám, načež předvádím všelijaké indiánské tance na zahnání těchto otravných potvůrek. Když se nám za jejich velice aktivní asistence konečně podaří postavit i stan, rychle zalézáme dovnitř a co možná nejrychleji ho zavíráme. Přesto se spousta těch mršek dostala dovnitř, tak na nich ještě pácháme patřičné násilí. Když se tak na sebe s přítelem vzájemně koukáme, smějeme se jeden na druhého, protože naše tváře připomínají když ne obličej, na kterém se právě vyrojily neštovice, tak minimálně slunéčka sedmitečná.

DEN IX:

Probouzíme se do polojasného rána. Rychle balíme stan, abychom co nejrychleji vzali nohy na ramena před zákeřnými roji midges. Před námi nás čeká vysoký strmý kopec. Přítel říká, že je to pro tento týden už poslední. Zajímavé. Tvrdil to při každém dalším kopci, který jsme ten den zdolávali. Bylo jich asi 5. Každý se mi zdál čím dál větší. Cesta vede po kopcích na útesu. Kolem ovce, Atlantik, nádherná zelená a taky nádherná únava. Potřebovala bych alespoň jeden odpočinkový den. Jelikož mi přítel asi opravdu vidí do hlavy, prohlašuje, že si zítra uděláme válecí den v Portree. Jenom musíme přejít všechny ty kopce. Vláčím se už opravdu z posledních zbytků svých sil. S každým dalším krokem mám pocit, jako bychom se cíli spíš vzdalovali než se přibližovali. Žene mě však radost z poznávání dosud nepoznaného. Ještě nás čeká strmý sestup kousek do údolí.

Po celodenním putování, kdy se široko daleko kromě ovcí neobjevil ani živáček, končíme kdesi na útesu 3 km před Portree. Přítel při pohledu na mě prohlásil, že dnes už mám dost a do Portree stačí dojít zítra. Argumentuju, že už to jsou jen 3 km, že to snad musím zvládnout. Nakonec mě přemluvil, že nevíme, jaký bude pokračovat terén a zda bude v hostelu volno. Unavená celodenním pochodem nakonec souhlasím. Do chvilky po postavení stanu usínám.

Nespím ale moc dlouho. Najednou nás vzbudí jakýsi mladý ženský hlas. Nějaká slečna pohybující se kus od našeho stanu se pokouší domlouvat s nějakou záchrannou službou. Přítel vylézá ze stanu. Zjišťujeme, že mladá Polka se vydala na výlet. Ztratila se kdesi v temné noci, kde už dál nemohla najít cestu k Portree. Přítel vytahuje mikinu, já nějaké zbytky jídla. Slečna je unavená, hladová, je jí zima. Přítel se snaží domluvit polámaně anglicky s námořní službou, nebo co to bylo. Pak je jde vyhlížet.

Já se pokouším svou dost nejapnou angličtinou slečnu uklidňovat. Má navíc problémy se srdcem. Léky nechala doma. Modlím se, aby tam nezkolabovala. Nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že se mi podařilo necelé ty dvě hodiny, než přišla záchrana, s ní o něčem anglicky mluvit. Díky tomu jsme také poprvé a naposled viděli pravou skotskou tmu.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
581
12.12.19 08:15

Super, fakt tvé deníčky strašně ráda čtu :kytka: a fotky úžasné, konečně si to dovedu lépe představit :pankac:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1395
12.12.19 08:48

Z fotografií by si člověk řekl, že to byla selanka a idyla, ale když pak čte upřímné vyprávění, je rád za to, že zrovna sedí v teple doma :). Můj obdiv máš i za to, že se svými zdravotními obtížemi jsi takovou cestu vůbec podnikla :potlesk:, jsou tací, co by jen plakali, jak jsou na tom zle, a doma se maximálně dívali na dokumenty…

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
12.12.19 09:22

@kruel Díky…jsem ráda, že se líbí, poslední deníček už je na cestě :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
12.12.19 09:27

@PenelopaW Díky :) Právě nejsem člověk, který by moc vydržel sedět doma na zadku, i když jsou problémy. Ale zas taková hrůza to není. Na dokumenty se občas mrknu, ale to je právě jeden z těch impulzů, že se hned chci zase někam podívat. Když ne hned na cesty, tak aspoň na vandr, když ne hned na vandr, tak aspoň na výlet a když ne ani ten výlet, tak aspoň procházka na nějaké ještě neznámé místo…Všude je hezky, i doma za bukem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4563
12.12.19 11:32

Super, máš nádherný fotky i vyprávění! :palec: :potlesk: Taky mám ŠŽ mimo provoz odmala a taky mi na to přišli ve 2 letech díky opožděni v růstu a motorice. Bereš na to asi euthyrox, ne? Ja taky a taky jsme toho s mužským naslapali před detma dost:) Mne to teda až takové stavy jako tobě nedělá, spis mám sklony k výkyvům nálad, depresím, nespavosti a pribrani váhy…:( Musím se hlidat, ale mám dvě zdravé děti, coz považuju za malý zázrak - co bych chtěla víc :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
12.12.19 11:38

@Jahudka82 Jasně..euthyrox a ještě hydrocortizon (u mně nefunguje bez léků vůbec nic) ;) Teda, ne že bych to někomu přála, ale je fajn potkat někoho se stejným problémem. Navíc ty dvě děti, co píšeš mi dodávají naději, že by to snad taky mohlo vyjít. To sem do toho deníčku už asi nepatří, ale podařilo se přirozenou cestou? Klidně napiš SZ. Díky :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
4563
12.12.19 13:04

@NEITIRI V pohode, povedly se prirozene obe, mezitím jeden potrat v 6tt, ale To nemělo se ŠŽ nic spolecnyho, spis s tlakem, na ten taky beru prasky. Pro mě je zase super videt, že někdo se stejným, spis ještě horsim problémem, než mám já, zvládne něco takovyho a bez remcani :lol: Můj vždycky po nějaký podobne šílený, ture, kdyz me chtel jo pochválit, prohlásil „no super, dali jsme to v rekordním čase a ani jsi moc neremcala“ :lol: No, to asi proto, že už jsem ani na to remcani neměla silu:) Z vandrů v mládí máme taky dost mokrých zážitků typu pršet nemá…ta bouřka se vyhne, na střechu kašlem už, ne.. a ve 4 ráno slejvak jak blázen, v 6 balení a 5 km na vlak v neustavajicim dešti a po zjištění, že nám jede až za 2h a cekarna je zavřená, jsme byli rádi aspoň za deštníky u hospody… :mrgreen: na nadru v Plzni jsme šli okamžitě na grog:) Ale vy jste větší hustiči! :D :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit