Severní vítr je fakt krutý V

Poslední díl Severního větru...

*

Přečtěte si také předešlé díly deníčku:

DEN X:

Leje jako z konve. Všechno jídlo jsme rozdali ztracené Polce, ale nevadí, jsem nasycena pocitem, že jsme udělali dobrý skutek a všechno dobře dopadlo, za tři kilometry si můžeme ulovit snídani v nějakém obchodě v Portree. Dneska nás čeká odpočinkový den. Nejdřív se tam ale musíme dostat.

Portree se schovává kdesi za útesem, který je třeba obejít. Říkám si, 3 kilásky, to už bude pohodička. Omyl, alespoň jsem zase zažila kousek dobrodružství. Uzounká cestička dlážděná zmoklým kamením místy dost prokluzovala. Bylo třeba udržet balanc, abych se nesvalila ze srázu po kamenech do hlubin Atlantiku, tudíž tři pouhé kilometry ujdeme o něco déle, než je zvykem. Najednou mám pocit, jako by bylo něco jinak. Co jen to může být? Aha… ony tu rostou už i stromy. Snad první stromy, které jsme za celou dobu putování spatřili. Naproti nám běží chlapík, tak ve věku snad 70 let. Hledím na něj s otevřenou pusou. Klobouk dolů v tomhle terénu. Kdesi v dálce slyšíme chechot racků. Za chvíli už kráčíme po rovné cestičce v aleji stromů.

V Portree nakoupíme nějakou snídani, ochutnáme místní dobroty. V místní kavárně si do syta nacpu žaludek mrkvovou polévkou a boloňskými těstovinami, které jsou tak syté, že si zbytek beru s sebou na hostel, kde jsme se ubytovali.

Zbytek dne trávíme nad deskovkami, které se nám vešly do kapsy, píšeme pohledy, navštěvujeme ještě nějaký kostelík s výhledem na oceán. Když na náš pokoj pak ještě přišli dva chlapíci, bylo mi jich celkem líto. Asi se v noci nevyspí. Když jsem pak slyšela chrápání nejen vedle sebe, ale i z dalších dvou stran, mohla jsem v klidu usnout s pocitem, že se vyspí všichni (teda možná kromě mě) :-D

DEN XI:

Necítím se dobře. Svoje zdravotní neduhy ale na sobě nedávám nijak znát. Nechci tím přítele nějak rozrušovat. Trochu se mi klepou ruce, studený pot mi vyrašil za krkem, takový ten pocit při hypoglykémii (cukrovku nemám, jen se při nadměrné zátěži u mě může projevit hypoglykémie). Říkám si, že mi pomůže vydatná vločková snídaně. Ten pocit je o něco lepší, ale že by to byla nějaká hitparáda to zas ne. Věřím, že to za chvíli rozchodím na naší pouti. Bolí mě hlava. Po asi dvou kilometrech po širokoproudé silnici, kde si uhání jeden kamion za druhým, na tyto zdravotní strasti okamžitě zapomínám. Dávám pozor, aby mě něco nepřeválcovalo.

Čím víc se přibližujeme směrem k jihu, tím více přibývá stromů. Chvílemi už máme oba pocit, že jsme se ocitli někde v Jeseníkách. Po chvíli opouštíme silnici. Kráčíme po betonové stezce mezi zelenými kopci. Mizí auta a lidé, vrací se ovce. Opět za celou dobu nepotkáváme živáčka. Přicházíme k lavičce na útesu s výhledem na oceán. Přesně tuto lavičku jsme ukazovali moji mamince v průvodci, když jsme doma plánovali naši cestu. Z máminých úst zazněl požadavek, ať ji z oné lavičky zavoláme. Tak tedy voláme nejdřív mojí mamce, pak přítelově. Obě šťastny, že ještě žijem :-D
Několik kilometrů postupujeme ještě po pohodlné cestě, která po pár kilometrech směřuje ke skalnatému útesu.

Ze začátku vypadá stezka celkem nevinně. Klikatí se uzounkou pěšinkou do kopce, kde pak začíná kromě hezké podívané také hezký adrenalin. Ale to stále ještě nemám ani ponětí o tom, co mě čeká za dva dny… Kamenitá stezka je čím dál užší, občas po ní protéká voda, proto je třeba dávat pozor, abychom neklouzali, vedle nás příkrá stěna, pod námi kamenitý sráz do vody. Cestička tak na jednu nohu. Když jdete na lehko, máte co dělat, natož s 11kilovou krosnou je to teprve zážitek. S hrůzou v očích potichu běduju, co to zas můj milý vymyslel za trasu. Ve vymýšlení podobných úseků je celkem expert. Na druhou stranu mě ale těší nezapomenutelné výhledy na záliv s vysokými štíty hor. Procházíme kolem vodopádu na skalnaté stěně. Kousek odtud scházíme do údolí, kde naše cesta pro tento den končí. Původně bylo v plánu dojít až do kempu, ale ta dálka k němu příliš nekorespondovala s naší kondicí.

Ovce sledují, jak stavíme stan. Jelikož jsou opět midges v plné polní, musíme jednat rychle. Po chvíli, co se zahříváme ve stanu, na nás zvenku mluví mužský anglický hlas, jestli můžeme otevřít. Ptal se, jestli je to ještě daleko ke kempu a jestli se tu dá ještě někde případně stanovat. Přítel mu poradil místo asi tak 20 metrů od nás.

Jsem čím dál víc unavená, není mi dobře, říkám si, jestli mám zapotřebí se se svými problémy takhle plahočit s krosnou po světě. Odpověď zní jasně: ,,Mám!‘‘ Přítel při pohledu na moji únavu prohlásil, že příští dovolenou bychom mohli jet na Slovensko po lehku. Vůbec nejsem proti. Ne že by mi náš způsob cestování vadil, ale těším se, že zase nějakou dobu neuvidím letadla.

DEN XI:

Celý den pohodová cesta v údolí mezi horami, potůčky, jezery. Trochu kape. Přítel povídá, že na konci dnešní cesty nás čeká turistická bouda u Atlantiku. Při pojmu bouda si představím nějakou dřevěnou budku, kde si lehnu na zem, bude tam foukat a pršet. Když se zmáčeni nekonečným deštěm přibližujeme k dnešnímu cíli, zjišťuji, že moje představa chatrné budky se neshoduje s realitou.

K mému příjemnému překvapení přicházíme k budově, která vypadá jako rodinný domek. Otevírám dveře, nevěřícně zírám na obrovský jídelní stůl, zavřená okna, kuchyňský kout sice bez umyvadla, ale se spoustou sušených pokrmů. Ve vedlejší místnosti si odkládáme věci na palandy. Až takový luxus jsem nečekala. Než se uchýlíme ke spánku, čteme si ještě z turistického deníku. Zjišťujeme, že místní boudu navštívily snad všechny národy světa. Asi něco jako poslední údolí.

DEN XII:

Po vydatné snídani následuje teprve ten pravý pětikilometrový adrenalin, jaký jsme tu ještě nezažili. Stoupáme na další útes. Uzounká kamenná stezka na jednu nožku tenkou jak tyčka od plotu občas mizí mezi široce rozvětvenými stromy. Zohýbáme se, abychom prošli mezi větvemi. Šplháme se nahoru, pak zase dolů, pak zase nahoru. Pod námi vysoký sráz přímo do Atlantiku. Překrásné výhledy, kterými se bohužel nemohu kochat, protože musím hlídat balanc, neboť vítr námi zmítá na všechny strany. Je tak silný, že hýbe se mnou i s krosnou. Raději se ani nedívám dolů. Snažím se udržet v divokém větru na úzké stezce, kde zakopávám o kameny nebo se pro změnu bořím do bláta.

Občas ztrácím rovnováhu, kymácím se, modlím se ke všemožným bohům, abych tuhle akci přežila. Uzounká stezička místy připomíná opičí dráhu, občas se objeví půlmetrový kamenný schod, pak zase uzounká stezička mezi kameny. S děsem v očích pomalu kráčím krok za krokem dál. Ještě větší děs v očích předvedu, když se proti mně hrne skupinka turistů. Člověk zde musí mít opravdu bohatou fantazii, aby se mohl nějak vyhnout. Po pár takových kilometrech, kdy volám všechny bohy o pomoc a mám chuť zpřelámat o přítele turistické hole, potkáváme na srázu pasoucí se krávu. Říkám si, že když tam zvládne vylézt kráva, tak to přeci musím zvládnout taky. Jenže pak si uvědomuji, že kráva má 4 nohy a nenosí na zádech krosnu. Když to tak píšu, tak vám to asi vůbec nebude připadat tak dramatické, jaké to ve skutečnosti bylo. To byste museli zažít sami.

Konečně klesáme do údolí. Nejhorší část cesty máme za sebou. Teď už jen malý kopeček a budeme v cíli celého Skye trailu. Hurá! Konec cesty už vede po rovince mezi ploty přímo do Elgolu. Zde končí silnice u oceánu. V podstatě celé to městečko působí jako konec světa. Teď už jen zbývá se nějak dostat do Broadfordu. Zbytek dovolené už se budeme v celku jen poflakovat. Míříme po silničce do kopce. Moc se mi nechce věřit, že bychom tu někoho stopli. Naprosto unikalo mému chápání, že se po půlhodině odkudsi vyrojilo auto, v něm mladý pár, který nám zastavil. Byli to moc milí lidé, povídali jsme si celou cestu do Broadfordu. V městečku se cpeme v kavárně tousty, čokoládovým dortem a kávou. Je to na mě za tu cestu až moc velký luxus do žaludku, že mi pak není úplně nejlíp.
Noc trávíme v kempu.

ZBYLÉ DNY:

Poslední dva dny už se celkem nic divotvorného neděje. Ještě navštěvujeme hrad Elien Donan, kdesi na ostrůvku v moři. Užíváme si pořádný oběd v kavárně, nebo spíše se k obědu ládujeme pravou anglickou snídaní, přítel ve full masožravé formě, já ve formě pro vegetariány. Poslední den před odjezdem přespáváme v permakulturním kempu skoro přímo v lese s výhledem, jak již tradičně, na Atlantik.

Jak jsem psala, že čím víc na jih, tím víc stromů, tak v Armadale, odkud vyplouváme trajektem v den odjezdu do Malaigu, se už kocháme pohledem i na zelené lesy.

V Malaigu čekáme na vlak. Je docela dost zima. Čekárna je natrvalo zavřená. Jakýsi racek sleduje chlapíka, který se cpe tousty. Čeká, že něco upadne. Malinkatá mláďata racků se prochází podél opuštěných kolejí k popelnicím. Když přijíždí náš vlak, nostalgicky vzpomínám, co jsme tu všechno zažili, a jsem šťastná, že jsme to všechno i přežili. Ještě se modlím, aby dopadl dobře let z Glasgow do Katowic. Vlak projíždí skotskou vysočinou. Ještě mám naposled možnost pokochat se dechberoucími výhledy. Projíždíme i místem, kde se natáčela scéna z Harryho Pottera v jedoucím vlaku do Bradavic. Zbytek cesty znavená celou tou dvoutýdenní poutí prospím.

V Glasgow potkáváme na letišti manželský pár. Pamatuji se, že seděli za námi ve vlaku a bavili se česky. Chlápek přišel za přítelem, anglicky ho prosil, jestli by mu nepomohl zašroubovat trekovou hůlku. Protože si je pamatuju, říkám jim, že na nás mohou mluvit klidně česky. Pouštíme se do rozhovoru, přičemž zjišťujeme, že tento padesátiletý pár se vydal přejít skotskou vysočinu. Obdiv v tomto věku. Navnadil je jejich syn, který s nimi nakonec nejel. Pán si prý vzpomněl na svá vandrácká léta před dvaceti lety a dvaceti kily a nemohl odolat. Díky tomu nám uteklo 4hodinové čekání na náš let.

Přítel opět celý let prospal, zatímco já se třásla v turbulencích koukajíc z okna na šedivá mračna. Do Katovic přilétáme ve 3 ráno, ve 4 jede autobus na nádraží. Je to celkem šok vrátit se z chladného skotského počasí do nepříjemného vedra. Shazuju všechny vrstvy, zůstává jen tričko a kraťasy. Ještě nás čeká půl dne ve vlaku. Spím, spím a spím, mezi tím se pokouším lapat po dechu v parném vzduchu.

Domů se dostáváme s přestupem a hodinovým čekáním v Brně kolem 18.00. Nostalgicky se nám vrátilo skotské počasí, protože část cesty vlakem zuřila divoká bouře, zatímco při návratu domů už svítilo sluníčko jako o život. Usedám pod třešeň na své milované květinové zahradě. Zase si říkám, že už jsem navštívila různá místa tady na zemi, každá ta cesta mě posune někam dál, něco nového se naučím, ale nejkrásněji je mi stejně v trávě pod třešní na naší zahradě. Přijeli jsme akorát, když plody rudnou jak rubín. Takže taková třešnička na dortu naší výpravy.

Baví mě ty cesty od A do Z. Od plánování, až po občasný diskomfort v podobě mokrých kalhot, spaní pod širákem, ve stanu, na tvrdé zemi. Občas jsem zlámaná a zničená, ale opravdu mě to baví. O to víc si pak užívám, když přijedu domů do teplé postele, dám si teplou sprchu a s duší plnou zážitků šťastná usínám. Tohle je naprostý konec mého deníčku o putování po skotských ostrovech. Doufám, že se vám aspoň trochu líbil a že jste se třeba i inspirovali i na vaše cesty po světě.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4563
1.1.20 10:56

Paráda :potlesk: :palec: :mavam: Jak říkáme s mým mužským, to jste si zase užili světa :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21327
1.1.20 12:44

V Portree jsem měla nejkřupavější fish and chips :lol: Eilean Donan je furt tak nějak zasmušilý, koukám…

Příspěvek upraven 01.01.20 v 12:45

  • Nahlásit
  • Zmínit
1395
1.1.20 15:36

Díky moc za sdílení téhle cestovatelské zkušenosti. Po přečtení všech deníčků jsem akorát trochu rozpolcená: na jednu stranu mám chuť při nejbližší příležitosti taky vyrazit, na druhou stranu mám ještě v živé paměti některé stezky v Nízkých Tatrách a tu jistotu, že určitě spadnu dolů a zabiju se. Při čtení některých pasáží se mi tyhle pocity vrátily a nevím, nevím, zda bych riskovala vlastní život :). Jsou vůbec nějaké statistiky, kolik lidí spadlo ze stezičky dolů z útesu? :) Máš můj obdiv!

P. S.: Pod třešní se nejlíp sedává, když ji opylovávají včely, skrze větve a listy člověka hřeje sluníčko a celý strom bzučí… :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
21327
1.1.20 17:10

@PenelopaW
Tak já jsem byla ve Skotsku taky a nijak jsem pád neriskovala. Chodili jsme jen po běžných cestách. Jediné, co mě mrzí, že jsem nedolezla na vrchol Ben Nevisu. Ale počasí bylo opravdu neúprosné.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.1.20 22:37

@Russet my měli nejlepší fish&chips v Ullapoolu, ale už je to hodně dávno :)
Objížděli jsme tenkrát Skotsko stopem a to nám poradili anličané, co nás vzali, že se tam máme v tom stánku určitě zastavit a bylo to vynikající.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21327
1.1.20 22:42

@ospalámyš
To je možný. Tyhle jsem jedla u vody, modrá obloha, spousta racků a já měla už veliký hlad.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
2.1.20 15:37

@PenelopaW to se vůbec neboj…je to sice pár dost napínavých úseků, ale je jich opravdu jen pár a nejsou příliš dlouhé..Za ty výhledy a zážitky to stojí, jenom holt dávat trochu víc pozor a doporučuji trekové hůlky. Ten poslední napínavý úsek měl myslím 5 km…A to hlavně jenom na ostrově Skye, který opravdu stojí za návštěvu. A když se Ti to bude zdát dlouhé, tak se tam dá celkem pohodlně cestovat i stopem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
65
2.1.20 15:41

@Russet A co na to racci? Přítelovi jednou chtěl jeden sebrat svačinu v letu přímo z ruky a jiný zase hypnotizoval baštícího pána na vlakové zastávce…Vydržel, dokud pán nenastoupil do vlaku. Jak je někde jídlo, tak je jich najednou všude plno :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
21327
2.1.20 17:16

@NEITIRI
Racci byli v pohodě. Nic mi nesežrali.

  • Nahlásit
  • Zmínit