Šlépěje předků – o pohanství

Kým jsem já, ty, on...? Bez našich předků bychom zde nebyli. A bez víry už vůbec ne. Co všechno z ní jsme opustili, přeměnili a (ne)pochopili? Pohanství se dostává opětovně do po(d)vědomí společnosti.

*

Pohanství je souhrn různých náboženství a kulty zahrnující různé bohy, nadpřirozené bytosti, přírodní duchy, duše předků apod., které vyznávali především staří Germáni, Slované, Keltové a jiné národy a kultury z evropského kulturního okruhu. Pohanství chápeme jako souhrnné označení pro určitou skupinu polyteistických, případně panteistických náboženských směrů převážně indoevropského a zejména evropského původu.
Pohanství nemá zatím obecně přijímanou definici. Samo slovo „pohan“ se původně používalo obecně ve smyslu „bězvěrec“, např. pro všechny národy a lidi, kteří nevěřili v biblického Boha. V moderním pojetí se tím rozumí spiritualita, víra nebo v určitých případech náboženský systém, který je až na výjimky založený na předkřesťanských evropských tradicích, mytologiích a náboženských systémech a snaží se navázat nebo zrekonstruovat tyto tradice. Správně se proto používá termínu „novopohanství“ (neopaganism), které se v běžné řeči z praktických důvodů zkracuje na „pohanství“. Lidé, hlásící se k některé z takových spiritualit, se klasicky (v nejobecnějším slova smyslu) nazývají jednoduše „pohané“ (pagans, heathens).

První vlnu oživování starých tradic můžeme vidět v 50. letech 20. století, kdy Gerald Gardner ve Velké Británii poprvé uvedl na veřejnost Wiccu, náboženský systém, který kombinuje šamanismus, hermetismus a lidové (přírodní) čarodějnictví a jehož nejvýraznějším rysem ve srovnání s dalšími náboženstvími je zřejmě uctívání ženského prvku (Bohyně) na stejné rovině s mužským (Bohem). Od té doby se ale pohanství značně rozrostlo na mnoho (často protichůdných) směrů, které jsou stejně významné jako Wicca. Patří sem rekonstrukcionalistické proudy, druidství (resp. novodruidství), etnické pohanství, šamanismus, urbanšamanismus, eklekticismus a další.

Společným prvkem všech těchto směrů se zdá být jak víra v nehmotné světy a bytosti (duchy, bohy), tak snaha navázat s nimi kontakt ve snaze rozvíjet sama sebe nebo zlepšit kvalitu svého života. V zásadě se přitom jedná o polyteistické systémy, které rovnou měrou kladou důraz na ženskou i mužskou polaritu. Pokud u některých proudů můžeme vypozorovat příklon k nadřazování jednoho pohlaví nad druhým, jedná se zpravidla o příklon k matriarchátu. Většině z pohanských proudů je vlastní pozitivní vztah k přírodě a důraz na svobodnou vůli a osobní zodpovědnost, která se (až na výjimky) projevuje tolerancí vůči jiným vyznáním, sexuální orientaci a stylu života.

K pohanství patří mnoho dalších charakteristik. Co ale dělá pohana pohanem, je především jeho vlastní přesvědčení. V nejobecnější rovině platí, že pohanem není ten, kdo se necítí jím být, i kdyby splňoval všechny výše zmíněné body.

Pohanské vnímání světa

Máloco je v pohanské víře přesně ohraničeno. Pohanský pohled na svět má blíž k jeho vnímání jako kontinua, které je zároveň hmotou i duší, zároveň prostorem i časem, zároveň posvátným i profánním, obyčejným i neobyčejným, minulým i budoucím, živým i neživým. Ztotožnění hmoty s duší či božstvím je prastarý animistický základ, z něhož pohanství vychází.

Proto se u pohanů můžete setkat s přesvědčením, že studánky a stromy a kopce mají duši, obývají je duchové nebo dokonce místní bůžci. Mnozí s nimi dokonce komunikují nebo jim obětují.

Pohanská náboženství proto nevnímají člověka jako odtrženého od přírody, společenství a země, ale jako součást přírody, společenství a země. Vědomí tohoto spojení a jeho prožívání je jedním z účelů současných rituálů a mnoha dalších věcí, které děláme.

Bohové nejsou v pohanství oddělení od tohoto světa ani od lidí. Jsou tímto světem. Jsou v nás, ve vesmíru, v přírodě, v každém pohybu listu, v každém zrození i v každé smrti. Přímým pojítkem mezi lidmi a Bohy jsou předkové. V mnoha tradicích jsou Bohové vnímáni jako dědictví pokrevní linie, jejímiž nositeli jsou právě naši předkové, od kterých se máme učit a které máme uctívat podobně jako Bohy. Naši předkové jsou tím, co ze země, vzduchu, slunce a deště vzniklo a co se zemí, vzduchem, sluncem a deštěm stalo po smrti. Představují tedy naše pokrevní pojítko s tímto vším, co nás přesahuje.

Jedním z důsledků tohoto vnímání je absence modliteb k Bohům, aby pro nás udělali to či ono. Spíše je jim obětováno a jsou žádáni o požehnání pro nějakou naši činnost, kterou děláme my sami a za kterou jsme sami zodpovědní. V pohanství nás Bohové netrestají za naše činy, pouze sklízíme jejich důsledky. Důsledkem toho je, že pohan by měl dvakrát zvažovat své činy i svá slova, protože je neodčiní modlitbou, ale pouze a jen odžitím plodů toho, co zasel. Zní to jednoduše, nicméně tento pohled klade obrovské nároky na osobní integritu, vhled do vlastních motivací a předjímání možných důsledků. Pohan ví, že když se nedaří, může si za to z velké části sám. Až na druhém místě je možná nepřízeň Bohů. Ale i tu si obvykle člověk nějak vyslouží…

Pohanská spiritualita především nezná lineární čas. Plynutí času v pohanství není z A do B, jak jsme zvyklí. Letopočet vlastně nemá v pohanské spiritualitě žádný smysl. Oslavujeme cykly přírody. Ty jsou stejně dobré v roce 2015, jako byly dva tisíce let před tím, než náš letopočet vůbec začal. V pohanství se proto vše děje v kružnicích, které nemají žádný začátek a konec. Život, smrt, znovuzrození. Jaro, léto, podzim, zima. Den, noc. Z tohoto důvodu jsou pohanské svátky navázány na změny v přírodě a na střídání ročních období. Jsou to svátky, které slavíme dodnes a zná je i moderní doba.

Přístupy k pohanství

Každá definice má v sobě kus pravdy, záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na ni díváme. Je třeba vnímat i odlišnost vnímání přístupu k pohanství, zmiňme pro ilustraci alespoň některé:

Etnické pohanství – klade důraz na národní, etnickou příslušnost a z toho vyvozuje možnosti přihlášení se k pohanství platného na nějakém etnicky definovaném území. Například: Pohanem, který uctívá slovanské bohy nebo germánské bohy, může být opět člověk z oblasti, kde historicky tito bohové byli uctíváni. Tento směr proto zpochybňuje uctívání keltských bohů např. na území Kanady či uctívání Slovanských bohů na území Velké Británie.

Rekonstrukcionismus – klade velký důraz na dochované zdroje a na základě nich, rekonstruuje svou víru. Často je propojeno s etnickým pohanstvím. Jako dva zástupce uveďme Rodnou víru nebo ADF – Ár nDraíocht Féin: A Druid Fellowship.
Novodobé pohanské kulty – jedná se o relativně nové organizace, skupiny a tradice, které mají vytvořeny svou víru, terminologii a často i svou morálku a etiku. Krom již výše zmíněného ADF můžeme hovořit o Wicce nebo OBODu. Tyto kulty mají i často dost jasně specifikované možnosti vstupu podmíněné zvládnutím vstupního výcviku.

Eklektičtí pohané – pod touto nehezky znějící škatulkou najdeme většinu pohanů v České republice a dost dobře možná i jinde. Spousta lidí, kteří se nechtějí tak striktně vymezovat jako etničtí pohané, svoji víru exaktně nerekonstruují a necítí spřízněnost s novodobými kulty, si hledají svou cestu k pohanství tak nějak po svém. Patří sem i lidé, co se věnují lidové magii a někdy třeba ani nevědí, že to, čemu věří a co praktikují, někdo nazývá pohanstvím.

V dalším díle se zaměřím na tzv. Kolo roku – dělení roku, svátky, oslavy, atp.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
5471
26.7.18 09:09

Děkuji za krásný článek :kytka: (ačkoliv je to opravdu jen stručný úvod, pohanství je mnohem bohatší, ale to je na dlouhé studium).

Jsem pohan od dětství, i když jsem to neuměla pojmenovat. Prarodiče a otec jsou katolíci, Bibli jsem znala, a ačkoliv se snažili (dětská Bible, vyprávění, rozebírání, abych to pochopila a já to chápala) byl to pro mě jakýsi cizí pouštní bůh, ve kterého jsem ani pořádně nevěřila (byl pro mě na stejné úrovni jako nějaký africký bůžek s těžko vyslovitelným jménem - cizí, divný, bůh jiného národa)…Příběhy o Kristu jsem vnímala jako pohádky, a i když připouštím, že možná žil, nebyl pro mě nikdy nijak důležitý. Beru to tak, že byl důležitý ve své době, svému lidu a spousta z jeho života byla utajena. Ale tím se netrápím, protože není součást mé víry. Papeže jako autoritu jsem opomíjela úplně (což je asi jasné, vzhledem k mému postoji ke Kristu).

V té době nebyl internet, v knihovnách bylo jen málo knih o této tématice (nejčastěji o keltské mytologii), a než jsem se mohla začít cíleně zaobírat, co vlastně má víra je, viděla jsem bohy v krajině, v přírodě, ve vodě, ve stromech, ve větru, v koloběhu ročních období - ne viděla, CÍTILA jsem je. A ctila ve svém nitru - neznala jsem jejich jména, obřady a rituály, neznala jsem názvy svátků, ale intuitivně jsem věděla, že změna ročního období (tedy Slunovraty a ekvinokce) jsou důležité dny roku. Ty dny (pro mě to byl například první zimní den, první jarní den…) jsem se snažila o své rituály, dětské a naivní, ale byly upřímné. Asi jsem se s touto vírou narodila, nevím. Ale jsem moc ráda, že pohanství nyní vzkvétá, jsou dostupné materiály k dalšímu studiu a zamyšlení a tvoří se komunity.

Slawa!

Příspěvek upraven 26.07.18 v 09:29

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
26.7.18 12:48

Dekuji za rozsireni obrozu :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
33
8.11.18 13:55

@Apaji Jsem ráda, že článek potěšil :) Upřímně jsem ani nečekala, že v téhle virtuální „realitě“ někoho osloví.
Zajímavé, že to máme (téměř) stejně. Maminka nás taky vychovávala „podle“ Bible a židovského boha. V pubertě jsem se na všechno začala ptát, zajímat se, načež postupem času mi začalo docházet, že to je vlastně jedna velká hra - hra na nápodobu a otáčení významů. Takže jsem se dostala tam, kde je opravdová Láska a ne žárlivý bůh, který zabíjí lid za sbírání klacíků v době sváteční, atp. :D
Krásně jsi to popsala - CÍTIT ho (Éter, Duch, Bůh, Energie, cokoli), všeprostupující a všeobjímající hybná síla Světa.
Děkuji za krásný komentář! Zanedlouho budeme pokračovat :) :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit