Smrt člověka nejbližšího – MAMINKY!

Psychické problémy

Co s vámi udělá smrt maminky? Jak se začnete dívat na život? Co se děje s vámi, s vaším tělem a s vašimi myšlenkami?

Jak jsem již nedávno psala článek zde na eMiminu, tak mi 7.12. umřela maminka. Bylo to náhlé, nečekané, ani ona sama nevěděla, že umírá, byla zdravá, jen měla zánět žil, o kterém nevěděla, a dostala trombózu. Umřela doma, takže ve svém, což se málokomu podaří, ale i tak… Byla to velká rána, stále to bolí a bolet bude už navždy. Odešla ve svých 46 letech, stala se měsíc před svou smrtí babičkou (mému bratrovi se narodila dcera), byla tak šťastná a spokojená, užívala si ji maximálně.

Říkám si, zda to byla náhoda, nebo prostě život za život a musela odejít, když se někdo jiný narodil?

Od července 2018 se snažíme o miminko, ale moc nám to nešlo a ani nejde, i když teď je to stresové a vypjaté období, takže se to dá chápat. Ale mám strašný strach, že když se nám to s manželem povede, tak zda zase někdo odejde? To bych totiž nezvládla.

Když mi zemřela babička, tak jsem byla smutná, ale nebrala jsem to nějak extra tragicky, prostě jsem to nějak přečkala, ale brala jsem to jinak, protože byla těžce nemocná a vím, že to pro ni bylo vysvobození, ale myslela jsem na ni hodně a zdávaly se mi o ní i sny, ale když odejde maminka, tak je to něco nepopsatelného, to je taková bolest, takový šok a takový pocit prázdna, že se to nedá popsat… Musela jsem brát prášky na nervy a ještě je někdy beru, když na mě přijde nervová situace. Beru i každý večer prášky na spaní, protože pak při usínání musím myslet na vše, co se stalo, a nejde mi spát.

Člověk se změní úplně od základu, úplně jinak přemýšlí, chová se a je opravdu úplně jiný. Někdo sice nemá s maminkou dobré vztahy, ale ten, kdo má, tak si toho dobrého vztahu važte a užívejte si každé chvíle s maminkou. Vždy to totiž byla maminka, která se o vás starala, která vám dávala rady, prala vám, žehlila, která k vám vstávala v noci, pomáhala vám, trápila se, když jste se trápili vy, a celkově vám byla vždy na blízku. Samozřejmě, že i tatínka strašně miluju a nedala bych na něj dopustit, taky se o mě staral a stará, vaří a další věci, ale prostě to nebyla nikdy taková starost jako od maminky.

Vždy jsem měla takovou jistotu, že když něco nebudu umět nebo něco nebudu vědět, tak mi maminka poradí, ale teď? Když budu poprvé těhotná, nebudu nic moc vědět, tak mi nebude mít kdo poradit, nebude mě mít kdo podpořit po ženské stránce. Budu si muset poradit sama, sama se s tím poprat. Ano, vím, že nebudu a nejsem jediná, že spousta holek se musela sama vypořádat s různými situacemi, věcmi, musely si samy poradit, ale mně tohle bude moc chybět… Už teď se na všechno dívám jinak, více dospěleji, musím si v určitých situacích poradit a rozhodovat se sama. Hodně jsem dospěla, najednou totiž člověk začne být takový vážnější, dospělejší a celkově je člověk jiný a i já jsem.

Změnila jsem se hodně a ve mně se toho taky změnilo strašně moc, jsem silnější, odolnější, neřeším to, co jsem kdysi řešila, vážím si více věcí okolo sebe a jsem ráda za každou maličkost. Ale mám ještě i slabší stránky, nic moc mě nebaví, snažím se fungovat, ale musím se více nastartovat do normálního života, protože ještě mám určité rezervy a do mnoha věcí se mi nechce, i když si sama říkám, že bych měla začít žít a fungovat normálně a jako kdysi, že se tím nesmím užírat, ale bohužel…nejde to. Ale vidím za sebou velké pokroky, protože ty první dny jsem byla úplně mimo, úplně jinde a žila jsem i nežila.

Druhý měsíc jsem se snažila více žít normálně a fungovat normálně, ale taky to ještě není ono. Dříve jsem dělala spoustu věcí, ale teď mám takový odstup. Někdy mám úplně normální dny, normálně funguju, normálně se smějí, ale pak mám dny, kdy jsem smutná, nervózní, nechce se mi vůbec nic a říkám si, zda se má maminka dobře, proč se to muselo stát, co když jsem se měla více zajímat, zda je v pořádku? Ale moc dobře vím, že to prostě nešlo, protože každý má spoustu svých starostí a běžných věcí během dne a nemůže úplně řešit i druhé. Někdy je tok myšlenek velký a stresující, někdy jsem bolavá, zhroucena, ale vím, že musím začít fungovat normálně. Maminka by si to určitě moc přála a nechtěla by, abych se tolik trápila a všechno házela za hlavu. Často si říkám, že se má určitě dobře, že je tam se svou maminkou a tatínkem, že ji nic nebolí, netrápí a že je moc spokojená. Musím se učit pomalu fungovat normálně, i když je to těžké a bolí to.

Maminky by neměly umírat a vždycky jsem svou maminku měla za silnou ženu, která si nikdy na nic nestěžovala a starala se o nás. Jsem i moc ráda za to, že mohla být mou maminkou, že jsem měly krásný vztah, měly jsme se rády, a i když se někdy stalo, že mě maminka naštvala, nebo já ji, tak jsem si vždy uměly odpustit a mít se moc rády. Možná to nebude pro někoho záživný příběh a někdo si řekne, proč to sem píšu, ale potřebovala jsem se vypsat a taky tím trošku povzbudit i druhé, že i když si člověk sáhne na úplné dno, tak musí být silný a musí se snažit fungovat dál, i když už bude člověk navždy jiný, bolavý, ale nic jiného nám nezbude, než být silné a než mít vzpomínky!

A vy, které máte ještě stále maminky, buďte na ně hodné, dejte jim to najevo a buďte s nimi. Já bych té své chtěla tolik říct, jak ji mám moc ráda a moc ji obejmout…

Váš příspěvek
Synekdoche7
Kecalka 243 příspěvků 24.02.19 07:35

Mamka mi zemřela na rakovinu v necelých 40 letech. Mě bylo v té době 18 let… Hodně tvému deníčku rozumím. Přeji hodně sil, bude líp :srdce:

Mollify83
Zasloužilá kecalka 669 příspěvků 24.02.19 07:38

Ahoj není to rozhodně srovnatelné, ale dva týdny po narození našeho prvního syna a jejího prvního a moc toužebně očekávaného vnoučetem mi náhle zemřela tchýně. Měla jsem ji moc ráda a byla jsem šťastná, že syn bude mít tak úžasnou babičku. Byla to hrozná rána a dodnes jsem alergická na prohlášení ,,když se někdo narodí, někdo umře". Přijde mi to odporné a nesmyslné, protože ten kdo umře rozhodně není ten kdo by měl. Je to už skoro 4 roky, syny mám už dva a dodnes mě to štve a mrzí a je mi smutno. A tahle hloupá hláška mě rozzlobí. A neumím si představit, jak moc by mě to štvalo kdyby to byla moje maminka, když mě to takhle zlobí u tchýně. Drž se :srdce:

LennaZS
Závislačka 2527 příspěvků 24.02.19 17:06

Psala jsem Ti i pod minulý deníček..mně zemřela maminka též nečekaně v 51 letech dne 18.11.2018. Tenkrát jsem prosila, aby už nám nikdo blízký neodešel. Od té doby dva přátelé tragicky-33 a 34 let a ještě milovaný dědeček. V pátek měl odcházet domů z nemocnice, všechny výsledky měl v pořádku-v neděli ráno zemřel. Vevnitř jsem úplně rozervaná, jsem opravdu nešťastná a doufám, věřím, že s jarem přijde i slunce do našich srdcí :,(

karjak
Kecalka 369 příspěvků 24.02.19 18:20

Krásný, moudrý deníček… V každodenním shonu zapomínáme říkat těm, kteří jsou nám blízcí a které máme tolik rádi, jak moc pro nás znamenají. Teprve neštěstí nás zastaví a my si uvědomíme, co všechno jsme nestihli říct, prožít. Ti, kteří odešli s námi zůstávají, nikdy na ně nezapomeneme, I když bolest časem trochu otupí, stejně přijdou dny, kdy se nám bude stýskat. Neumím si představit, až tu moje maminka nebude… I když mi někdy jde neuvěřitelně na nervy, je pro mě spojnicí s bezstarostným dětstvím, Díky ni si můžu občas dovolit být dítětem…
Někdo zemře, někdo se narodí. Nezávisle na sobě. Narození jednoho neznamená, že někdo jiný blízký musí odejít. Tím se netrap…

Věřím tomu, že naši blízcí na nás někde shůry dávají pozor, ochraňují nás, dávají nám sílu… Vzpomínej na maminku, určitě na Tebe dohlíží a pošle Ti ty nejbáječnější děti na světě :) :hug:

Chiquinquirá
Závislačka 2918 příspěvků 24.02.19 22:12

Děkuji ti za tento deníček, připomněla jsi mi,jak moc svou maminku i tatínka miluji :srdce:
Drž se :hug:

lísteček1
Ukecaná baba ;) 1201 příspěvků 10.03.19 14:30

Mě maminka umírá teď. Bojovali jsme ted od 26.12., ale nyni dr usoudila, ze uz je moc slaba, nemocna a ze se po zadne strance nic nelepsi, a uz presli z lecby na pomoc pri odcházení. Je to strasne moc bolestné a nevim, co si zde bez maminky pocnu. Bydlela u nas 5 měsíců, protoze tatinek zemrel minuly rok v cervenci.Bylo to překrásnych pet měsíců, ktery my dali hodne moc.Je v nemocnici 100 km daleko, bliz ji dat nemohou, jezdim za ni trikrat tydne.Uz je pod opiaty a jaji nen drzim za ruku a hladim. Obcas otevre oci a usměje se na me. NECHCI, NECHCI, NECHCI, aby odesla.Na druhou stranu vim, ze ji bude lip. Brecim, kdyz to tu ted pisu.Fakt to moc boli.
Asi se to moje psani pod tvuj denicek nehodi, promin.

Příspěvek upraven 10.03.19 v 14:31

petraa.z7
Generální žvanilka 24294 příspěvků 10.03.19 23:22

Ani nevíš jak ti rozumim :roll: mě maminka umřela před 3,5 roky bylo jí 51let a byla to a stále je veliká nepopsatelna rána, pro mě byla i jako nejlepší kamarádka. Naštěstí mi mohla předat alespoň zkušenosti u me prvni dcery kterou si užila pouze 2,5 roku :( dodnes po babičce pláče jako ja :,( v prosinci 2014 mi umřela babička na rakovinu v 72 letech, v březnu 2015 kamarád na selhání srdce, bylo mu 45let,v dubnu zjistili tatovi v 54letech leukémii, v srpnu mamce našli nador, v září umřela a měsíc na to našli tatovi nador (už 4 rokem se pere) nepočítám kolik známých do toho umrelo na rakovinu kolem 50ti let a je to bolest jedna ha druhou,ale maminka je maminka a je to nejsilnější bolest :srdce: Když jsem otěhotnela s druhou dcerou, dnes ji je rok, každý den mi mrzí, že se nepozná se svojí babičkou :,( u hrobu jsem jako doma se starsi dcerou… a stále tomu nemůžu uverit, vlastně nikdo kdo maminku znal, pořád si myslím, že jen na čas odjela, nejde ses tím naplno smířit, je to nepopsatelna bolest. Takže ti přeji sílu a čas, drž se stejne jako já :srdce:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.03.19 12:25

Taky mi v prosinci 2018 zemřela náhle maminka v 50 letech. Je to strašná bolest a cítím se čím dál hůř, jako by mi kámen ležel na hrudi. Cítím takové prázdno, nemám s kým si popovídat, komu se svěřit a žít bez ní celý život si vůbec neumím představit :,(

Vložit nový komentář