Sousedka nám dávala před dveře divné symboly. Pak jsem zjistila, co po nás chce

Často sedávala před domem, něco si zapisovala do sešitu a pozorovala, kdo přichází a odchází. Myslela jsem si, že je jen osamělá důchodkyně.

Pak se před našimi dveřmi začaly objevovat podivné kresby.

Nejdřív jsem si všimla malého kruhu nakresleného křídou přímo na rohožce. Druhý den přibyl další symbol. Když jsem ho večer umyla, ráno byl na stejném místě znovu.

Manžel tvrdil, že si Milena krátí čas a nemám to řešit. Mně ale začalo být nepříjemné, že se to děje jen před našimi dveřmi. Jednou jsem Milenu potkala na schodech a zeptala se jí, proč ty značky kreslí.

Jen se na mě podívala a řekla, že bych měla být ráda, že nás varuje. Nevěděla jsem před čím.

Od té doby jsem si začala všímat dalších věcí. Milena někdy večer stála na chodbě s malou svíčkou, jindy před našimi dveřmi položila hrst soli. Když jsem se jí zeptala, co to znamená, neodpověděla.

Začala jsem mít pocit, že nám chce něco naznačit, ale vůbec jsem netušila co. Jednou jsme se kvůli tomu s manželem pohádali. On chtěl celou věc ignorovat, já už jsem byla přesvědčená, že nás sousedka nějakým způsobem sleduje.

Pak se stalo něco, co mě vyděsilo. Jednoho večera zazvonila u našich dveří. V ruce držela starou fotografii domu.

Ukázala nám okno našeho bytu a řekla, že tam před lety bydlela její dcera. Ta se podle ní jednoho dne beze stopy odstěhovala a přestala se svou matkou stýkat.

Milena byla přesvědčená, že jí dcera nechala v bytě dopis, který nikdy nenašla. Věřila, že kresby a různé značky jí pomáhají vzpomenout si, kde by mohl být ukrytý.

A naše dveře si nevybrala náhodou. Byly totiž jediné v domě, které zůstaly stejné jako v době, kdy tam její dcera žila. Najednou mi její podivné chování připadalo méně děsivé a zároveň mnohem smutnější. Jenže tím příběh neskončil.

O několik dní později jsme při rekonstrukci chodby sundávali starou dřevěnou lištu. Za ní jsme našli malou plechovou krabičku. Uvnitř byl dopis.

Milena ho poznala okamžitě. Byl od její dcery a psala v něm, že potřebuje na nějaký čas zmizet a začít znovu. Nebyla v nebezpečí ani nezmizela násilím. Jen se rozhodla přerušit kontakt s rodinou.

Milena celý dopis přečetla několikrát. Pak si sedla na schody a rozplakala se. Po tom dni už před našimi dveřmi žádné symboly nekreslila.

Dodnes nevím, jestli opravdu věřila, že jí ty značky pomohou najít odpověď, nebo si jejich prostřednictvím jen udržovala naději, že je její dcera někde nablízku. Když o tom teď píšu, mám z toho husí kůži. Nevím, proč jsme to měli být právě my, kdo ten dopis našel. Paní Milena se jen zmínila, že její dcera kdysi říkala, že se v našem bytě cítila nejbezpečněji ze všech míst, kde kdy žila.

Možná proto se k našim dveřím pořád vracela. Možná v nich jen hledala poslední stopu po člověku, kterého nedokázala pustit z hlavy.

Od té doby už jsem žádný symbol před dveřmi nenašla.
Ale pokaždé, když někdo v domě zazvoní pozdě večer, si na Milenu vzpomenu.