Spím už dva týdny s dcerou v pokojíku. Čekám, až se manžel omluví

Začalo to celé naší partnerskou hádkou. Ve výsledku to nebylo nějak zásadní, ale nechtěla jsem ustupovat, protože mi přijde, že já jsem vždycky ta, která se nakonec omluví. Tentokrát jsem řekla dost. Přestěhovala jsem se za dcerou do pokojíku a manžela jsem nechala samotného v ložnici s tím, že ho to musí vyprovokovat k omluvě. Je to dva týdny a přijde mi, že manžel se nejenže k omluvě nemá, ale zřejmě mu toto nastavení i vyhovuje.

Spím už dva týdny s dcerou v pokojíku. Čekám, až se manžel omluví Spím už dva týdny s dcerou v pokojíku. Čekám, až se manžel omluví Zdroj: Canva

A tak zatímco já jsem si první večer připadala jako někdo, kdo konečně zaujal jasný postoj a odmítá zase jako první kapitulovat, můj muž si zřejmě řekl něco ve smyslu: „Tak dobře.“ A šel spát.

Druhý večer taky. Třetí večer už mi začalo docházet, že moje strategie možná není úplně dokonalá. Já jsem totiž čekala, kdy mu dojde, že mu chybím. Kdy přijde, otevře dveře pokojíčku a řekne, že ho to mrzí. Jenže on nepřišel. A čím déle nepřicházel, tím víc jsem byla naštvaná.

Nejhorší na tom je, že jsem si celou dobu v hlavě vedla takový malý soukromý souboj. Kdo to vydrží déle. Já přece nemůžu jít první, protože by to vypadalo, že jsem zase ustoupila. On zase zjevně nemá důvod chodit první, protože mu jeho současné spaní nijak zvlášť nevadí.

Takže jsem se ocitla v poněkud absurdní situaci. Chtěla jsem ho potrestat tím, že s ním nebudu spát v jedné posteli, a výsledkem je, že už dva týdny spím v dětském pokoji, zatímco on má celou ložnici pro sebe. Kdo z nás je vlastně ten potrestaný, si začínám být trochu nejistá.

Dcera to samozřejmě bere jako naprostý luxus. Máma spí u ní, máme večer společný pokoj a ona má pocit, že se stal nějaký skvělý životní zázrak. Jen já začínám mít trochu pocit, že jsem se přestěhovala do vlastního trestného tábora.

A přitom vlastně vůbec nejde o tu původní hádku. Ta už je skoro zapomenutá. Jde mi o něco jiného. O ten pocit, že když ustoupím vždycky já, druhý si na to časem zvykne. Jenže teď zase zjišťuju, že čekat, až se druhý člověk zachová přesně tak, jak bych si přála, je možná úplně stejně vyčerpávající.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
pK62
109
13.9.26 13:37

„Hele, pojďme to rozebrat, takhle to už přece nejde dál.“ :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Nartana
41
13.9.26 22:28

Ehm, říká se tomu komunikace a bez ní opravdu žádnej vztah, ani pracovní, ani kamarádskej, ani partnerskej, nefunguje.. :lol:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
16.9.26 06:34

Jemu to očividně vyhovuje a Vy se akorát mučíte. Proč si o tom nepromluvíte proboha?

  • Upravit
Vložit nový komentář