Staré zdi vyprávějí

O tom, co vše se událo ve zdech našeho domu.

Staré zdi vyprávějí

Jak už z několika předcházejících deníčků víte, žijeme s manželem a dětmi ve starém domku. Za dva roky oslaví sté narozeniny. Naše děti jsou již pátou generací mé rodiny, jež obývá tyto zdi.

Ty stěny by mohly vyprávět nespočet příběhů. Každý z jejích obyvatel v nich zanechal neopakovatelné otisky.

Pamatují momenty, kdy je sestra prababičky se svým manželem s nadšením budovala, i to, když se je rozhodli po pár letech prodat mé prababičce. Vrhli se na podnikání a ten domeček, který společnými silami, a za vydatného přispění přátel, s láskou vybudovali, už jim byl malý.

Nesou si v sobě i chvíli, kdy zde přišla jedné horké květnové noci na svět moje babička. Byly svědky jejích prvních krůčků, radostných dětských her, starostí i radostí dospívající dívky.

To vše krutě přerušila druhá světová válka, toto zničující válečné střetnutí obrátilo život mé rodiny naruby.

Pradědeček, aktivní odbojář, byl odsud jednoho zářijového rána odvlečen a vydal se na nedobrovolnou pouť po několika koncentračních táborech.

Když mi babička vyprávěla, kolik strachu ona a její maminka prožily, během mnoha razií gestapa, které se tu následně odehrály, tajil se mi dech. Mnohokrát se bály o holý život. I po spoustě let, kdy mně jako stará žena, tyto historky líčila, pamatovala si každý mrazivý detail, tak hlubokou stopu toto utrpení v její mysli zanechalo.

Válka skončila, mezi osvobozenými byl i můj praděda. Po návratu vážil tento 185 centimetrů měřící muž něco málo přes 40 kilogramů. Zdravotní komplikace se mu sice nevyhnuly, avšak vše přestál a dožil se poměrně vysokého věku, cestoval a radoval se z každého prožitého dne, který mu byl na tomto světě dopřán.

Několik let po skončení války se moje babička provdala a děda se k ní přistěhoval. Moc toužili po rodině, ale dlouhou dobu se jim nedařilo tento sen naplnit. Když už se pomalu smiřovali s tím, že se vytouženého uzlíčku štěstí nedočkají, stal se zázrak, babička otěhotněla a narodil se jí můj strýček, o necelých pět let později si prarodiče celý zázrak zopakovali, na svět přišla moje maminka.

Léta plynula, dům obývalo šest osob, spokojená, šťastná rodina. Nic však netrvá věčně, prababička s pradědou, po téměř sedmdesáti letech prožitých společně v dobrém i ve zlém, odešli na druhý břeh pouhé tři měsíce po sobě, strýček a maminka se odstěhovali za svými partnery a babička s dědou se těšili na klidné stáří, zvelebování domečku a zahrádky.

Jenže člověk míní a osud mění, děda zemřel, babička zůstala v celém domě, který byl ještě před několika málo lety plný k prasknutí, úplně sama. Prožila zde dalších sedmnáct let, pak se naplnila i její životní pouť.

Teď už je dům znovu plný radosti a dětského smíchu. Někdy si sice říkám: „Kam jsme to jen vlezli.“ Hlavně ve chvílích, kdy se snažíme alespoň o nějaké drobné vylepšení a tu nám ho ztíží křivá podlaha, jindy opadávající strop nebo červotoč, který zlikvidoval palubky víc, než se na první pohled zdálo.

V takových chvílích si pomyslím: „Nebylo by nám v nějakém paneláku líp?“ Nemusela bych se tahat se dřevem, ráno bych se probouzela do vyhřátých místností, horké vody by bylo, co hrdlo ráčí, nějaká kapacita bojleru by mi mohla být ukradená.

Pak si ale vzpomenu na své panelákové zážitky a všechny nedostatky našeho bydlení rázem, jako mávnutím kouzelného proutku, mizí.

„Moji drazí předci, děkuji vám za náš domeček a slibuji, že se o něj budu dobře starat. V jeho zdech a v mém srdci žijete svůj věcný život.“

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
2452
9.1.19 06:51

@Jadala to je moc krásný deníček, dojal mě k slzám :kytka: :hug: Jistě máte s tak starým domem hodně práce, výdajů a starostí, ale „to“ něco, ten duch tvých předků, to za to jistě stojí :andel:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 06:59

@TerezkaW Moc děkuju :kytka: přesně tak, každou chvíli se vyrojí nějaký problém, ale neměnila bych, je to prostě „Domov“ :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2088
9.1.19 07:13

Miluju staré domy, hlavně pokud v nich nestraší :D přijde mi, že je předkové uměli šikovněji uspořádat.. navíc jsou hezčí… ovšem nedostatek teplé vody, ten by mě asi deptal, jsem pohodlné městské dítě :mrgreen:

Příspěvek upraven 09.01.19 v 07:13

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 07:31

@sinapis.alba vody není nedostatek, jen musí člověk víc plánovat a vím, že když si já, nebo manžel napustíme plnou vanu, s koupáním dětí budu muset počkat, než bojler ohřeje další várku :D a o „strašení“ v některém z dalších deníčků, hezký den :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1487
9.1.19 07:54

Moc krásný deníček! :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 07:59

@Anitramm Děkuji a přeji příjemnou středu :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
13
9.1.19 09:17

Děkuji za krásný deníček.
Přečetla jsem jedním dechem a už se těším na druhý díl o tom „strašení“ ;) :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1959
9.1.19 09:31

Krásné! :potlesk: Moc deníčky nekomentuji, ale tento mě dojal. :oops: :kytka: Jsem panelákové dítě, nikdy jsem v domě nebydlela, ale pracovala jsem přes 5 let v krásné prvorepublikové vile, jako vystřižené z filmu pro pamětníky. V zimních měsících jsme sice kolikrát v kanclu ani nesundávali bundy, ale ten barák měl prostě svého ducha. :-) Když jsme ho pak vyklízeli kvůli stěhování, teprve jsme objevili místnosti, o kterých nikdo vůbec netušil, že tam jsou. 8o Kumbály, půdní výklenky… Prostě nádhera a dobrodružství v jednom. :-)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 09:47

@xaxsx děkuji za pochvalu, napsaný už je, kdy vyjde, zatím netuším :mavam:

Příspěvek upraven 09.01.19 v 09:47

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 09:49

@Leli83 Staré domy skýtají řadu nečekaných překvapení, občas milých, občas nemilých. Děkuji za komentář a přeji hezkou středu :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6867
9.1.19 10:06

Je moc hezké, když někde rodina zapustí kořeny a udržuje si k místu trvalý vztah. A máš to i moc hezky napsané :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 11:48

@Premek_Orac děkuji za pochvalu, i Tvoje deníčky jsou vždy pohlazením pro duši :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
9.1.19 13:01

Jako vzdy krasny denicek :-) dekuji

  • Zmínit
  • Nahlásit
29379
9.1.19 13:03

Pěkné vyprávění… :palec:
Taky máme dům s „duší“, ten náš má základy ještě starší, ze 16. století… nějaké pravé úhly se tenkrát neřešily, zdi jsou dole silnější a nahoře užší, takže ustupují šikmo vzhůru… ale neměnila bych…

Jen k tomu bojleru - asi by to chtělo větší… my si taky vodu ohříváme sami, sprchujeme se pořád, napouštím si velkou vanu, ale teplé vody je stále dost… a tak to bylo i v době, kdy nás tu bylo o dva víc, čili šest lidí… takže i tahle maličkost je řešitelná a rozhodně se vyplatí…

  • Zmínit
  • Nahlásit
25183
9.1.19 15:12

Krásné, máme to také tak. Žijeme v domě, který postavila rodina mého muže. Naše děti jsou tedy také pátou generací - ppkud víme dobře, možná i šestou. Rekonstruujeme úplně od základů a kolikrát člověk propadá zoufalství, ale máme radost z každého pokroku a neměnila bych. Také se tu udály věci, se kterými jsem se těžko smiřovala. Zemřela tu nejprve půlroční sestra dědy a potom i jeho 18leta sestra. Našli jsme fotky, kde stála uprostřed dvora bílá rakev, její tehdejší kamarádka nám vyprávěla, jak několik dní po smrti ležela v jedné místnosti doma. Dlouho na mě z domu doléhala tíseň, ale od chvíle, kdy jsme začali dům znovu přivádět k životu toto vše opadlo :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 15:22

@Citronkalekninka moc děkuji za pochvalu :-)

@Regina Hero děkuji, jo,jo vím, bojler je nedostačující, ale tam co je teď daný, bychom o moc větší neumístili. Až děti malinko povyrostou, budem to tu muset celé překopat a pak dojde určitě i na větší bojler, ale teď provádíme jen drobné úpravy, nedovedu si představit být s prťaty v rozmombardovaném obydlí :zed: dům ze 16.století, to je sakra historie, v dobrém závidím :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 15:29

@NeonN ať se rekonstrukce daří, my máme poměrně novou střechu, rozvody, okna a část podlah, hodně práce nás ještě čeká, ale na starém domě práce prostě nikdy nekončí.

Kdybych věděla o tak smutných událostech, určitě by mi také chvíli trvalo, než bych si na pobyt v takovém prostředí zvykla.

Já na tomhle místě strávila v dětství a v dospívání spoustu krásných chvil, po smrti babičky mi trvalo hodně dlouho, než jsem mohla vlézt třeba jen na zahradu. Všude jsem ji viděla. Dnes bych neměnila :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
29379
9.1.19 17:22

@Jadala jo, to je historie… dole ve sklepě a v přízemí máme gotické klenby…
My jsme byt zrekonstruovali, než jsme se nastěhovali se čtvrtou dcerou… takže bojler máme dost velký naštěstí… když jsme se tam stěhovali, prtě mělo tři měsíce a hotová byla kuchyň a koupelna… bez toho by to moc nešlo… zbytek rekonstrukce probíhal za pochodu… ale to už bylo v pohodě, to byly jen takové dodělávky…

Příspěvek upraven 09.01.19 v 17:24

  • Zmínit
  • Nahlásit
Kimiska1
9.1.19 17:48

@Jadala krasny denicek a hlavne musi byt skvele mit takovy rodinny klenot, i kdyz chapu, ze opravovst tak stary dum da zabrat. Preji at se v nem jeste mnoho generaci vystrida :potlesk:

  • Nahlásit
1128
9.1.19 18:12

@Regina Hero no tak gotické klenby ti opravdu závidím, ty se mi vždy moc líbily, takový skvost tu bohužel nemáme :( :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 18:16

@Kimiska1 moc děkuji za přání, pevně věřím, že nám to tu na hlavu nespadne :) :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2335
9.1.19 19:14

Cítím vůči domu, kde bydlí mojí rodiče, totéž.. do teď mě mrzí, že nám nevyšlo společné bydlení s nimi, ale v duchu jsem si přísahala, že i když třeba jednou, až budou moc staří, budeme my s mužem mít svůj vlastní dům, ten jejich, náš, nikdy neprodám a budu ho opečovávat, dokud tady budu. A budu doufat, že moje děti to budou cítit podobně..

  • Zmínit
  • Nahlásit
1170
9.1.19 20:19

Krásné :srdce: my šli do novostavby, báli jsme se rekonstrukce neznámého domu, ovšem v tomto případě bych se nebránila pokračovat dál v jeho příběhu rodinného kruhu :) jo a také si žádám deníček o strašení, vždy mám ve starych stavenich zvláštní pocit a představuji si, co vše se tam mohlo odehrát :oops:

  • Zmínit
  • Nahlásit
33
9.1.19 21:07

Ja si dodnes pamatuji na dum, kde jsme vyrustali. Sice nebyl tak stary, ale stavel se tenkrat poctive se vsemi sousedy a kamarady, cele dospivani jsem doufala, ze se do nej jednou prestehuji se svou rodinou. Prarodice ho nakonec museli prodat a ja si slibila, ze ho jednou koupim zpet :-) jenze cas se posunul, kolem domu na samote vyrostl satelit, misto poli jsou kolem zive ploty a clovek na cloveku, tak strasne se vse zmenilo… dodnes si pamatuji presne kazdy kousek domu, barvy kobercu, kde co bylo v kuchyni, jak sli zahony na zahrade, kolikrat se mi o nem i zda :)
Prijemny denicek, navodil mi vzpominky :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 22:21

@svapi krásné předsevzetí, ať Vám to vyjde :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 22:24

@Veerr :D snad nebudeš zklamaná, ono se v tom deníčku jedná spíše o to, co všechno mě už v domě dokázalo vyděsit, ale jestli se to dá nazvat strašením :think: :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
9.1.19 22:27

@Kristee krásné vzpomínky, něco podobného se stalo i s domkem druhé babičky, v okolí bylo dříve jen pár domů a teď je obestavený ze všech stran, nemůžu si pomoct, ale určité kouzlo je nenávratně pryč. :( Hezký den :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1676
15.1.19 10:54

Další z hezkých a čtivých deníčků. Mně se na něm nejvíc líbí to, že rodinné tradice a kořeny nebyly zpřetrhány, ale trvají a pokračují v další generaci. Tatínek pochází z Moravy, maminka z Českolipska, kvůli práci se usídlili úplně jinde a už jako dítěti mi chyběly kontakty s příbuzenstvem, které bylo geograficky vzdálené. Cítila jsem, že ta není taková sounáležitost jako u bratranců a sestřenic, co to k babičce a dědovi měli blíž, mohli se jich vyptat na cokoli, co je zrovna napadlo, a to i v době, kdy se jim začaly rodit děti. bohužel já už tuhle možnost mít nebudu, ani z jedné strany rodičů už prarodiče nemám, a moje děti tak mohou budovat vazby jen s rodinou mého muže. Což není na škodu, ale zpětně mne mrzí, že na spoustu věcí, které by mne teď zajímaly, se už přímých „pamětníků“ zeptat nemůžu. A díky dědickému řízení už nemáme vazbu ani na dědův dům v Beskydech, původně na samotě, nyní obklíčený rekreačními chatami, kam jsme ještě jako děti jezdili aspoň 1× ročně na prázdniny, a kam kořeny naší rodiny sahají až do doby Josefa II. V tomhle se mi moc líbila myšlenka, kterou na besedě v knihovně pronesl spisovatel Vondruška. Mluvil o tom, jak jsou dnes lidé hodně nespokojení, že mají kolikrát nereálné cíle, usilují o nějaké mety, na které třeba ani nemají vlohy, zatímco dříve lidé měli cíle poměrně přízemní: udělat si děti a snažit se, aby se zažili dospělosti, udržet majetek (půdu, dům, grunt) a předat ho další generaci. Prohlásil tehdy, že pokud se nad tím zamyslíme, ani v dnešní době tohle vlastně nereálné není, a od té doby mi to vězí v hlavě, protože jsem opravdu čím dál víc přesvědčená, že moje děti (a jejich děti a děti jejich dětí…) jsou ta jediná hodnota, kterou po sobě nakonec zanechám :) .

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
18.1.19 09:20

@PenelopaW tak to je opravdu krásná myšlenka :palec: fakt je, že i pro mě jsou děti a spokojený vztah tím největším bohatstvím :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1862
18.1.19 19:10

:potlesk: Krásné! Miluju staré domy. I ten můj rodný, kterému je taky ke stovce. Mají duši a historii. A je hlavně důležité pobývat s těmi správnými lidmi :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
18.1.19 19:52

@Anys29 přesně tak, důležité je, s kým svá obydlí sdílíme. Hezký večer :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit