Stojí za to vydržet bojovat

Po dlouhém marném boji jsme se i my dočkali uzlíčku štěstí.

*

Můj příběh začal jednoho krásného letního dne, kdy jsem potkala svého manžela. Byla to láska na první pohled, dlouho jsme se procházeli na našem prvním rande po pražských ulicích, poté jsme si zašli na romantickou večeři a na nábřeží mi teď už můj manžel vyznal lásku. Dlouze jsme se políbili, za ruce se chytili a dodnes nepustili.

Náš vztah měl rychlý spád. Chodili jsme spolu 14 dní, když jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet. Někdo by mohl namítat, že je to příliš brzo, ale já jsem zastánkyní názoru, že pokud to nevyzkoušíš, tak nezjistíš.

Po dvou letech jsme se vzali a jsme spolu doposud. Krásných sedm let tvoříme pár a já nelituji ani jednoho dne.

Krátce před svatbou jsme se začali snažit o miminko. Já už tehdy věděla, že z mé strany bude problém, jelikož již od mých 15 let jsem trpěla silnou endometriózou, tudíž jsem podstoupila hodně operací. Bohužel mi při zásazích byly hodně porušeny vejcovody, takže má diagnóza byla neprůchozí vejcovody.

Měla jsem strach o tom manželovi říct, protože mnoho chlapů, když slyší o umělém oplodnění, tak radši uteče. Ale ten můj to vzal báječně. Hned po tomto zjištění jsme se objednali do CAR. Zvolili jsme velmi známé pracoviště, které vyhledává spousta žen. Musím se také přiznat, že jsem moc nevybírala, jelikož jsem pro nemocnici pracovala, tudíž to pro mne bylo i pohodlnější.

Po první konzultaci nám bylo řečeno, že nutně potřebujeme různé metody, které nejsou za korunu, ale i přesto jsme do toho šli. Zaplatili jsme s manželem desetitisícovou částku a šli do prvního cyklu.

Začala jsem stimulovat a neustále myslela na to, že za chvilku budu maminkou. Avšak přišla rána z čistého nebe, když nám paní primářka na kontrole řekla, že nereaguji na stimulaci, jelikož mám v břiše cystu… takže cyklus zastaven. Teprve až později jsme se dozvěděli, že cystu sama přehlédla primářka na ultrazvuku, když mne ještě před stimulací kontrolovala.

Po několika měsících, kdy jsem se vzpamatovala z psychického traumatu, jsme si řekli, že to zkusíme znovu. K paní primářce jsme už nešli. Objednali jsme se k vedoucímu lékaři, který byl zároveň i můj šéf. Byl to hrozně hodný a sympatický člověk. Vše bral s humorem a já k němu získala bezmeznou důvěru. Na druhou stimulaci jsme čekali půl roku, jelikož se mi pořád tvořili cysty. Ale dočkali jsme se a já měla dvě embryjka.

První embryjko mi transferovala mladá lékařka. Bohužel její zákrok byl tak brutální a drsný, že jsem měla ještě půl hodiny po transferu takové bolesti, že se embryjko nemělo ani šanci uchytit. Když jsem přišla opět psychicky zničená do CAR, abych se poradila, jak dál, tak mne lékařka ani nepozvala dál a bavila se se mnou jako s kusem hadru.

Když jsem se opět vzpamatovala z takového přístupu, tak jsem se hned objednala ke svému lékaři, kterému jsem v ordinaci řekla, že při druhém transferu nechci zmíněnou lékařku, ale jeho. To mi bohužel nezaručil. V ten moment jsem nechápala, proč to je takový problém. Zaplatila jsem tolik tisíc a nemohu si ani vybrat lékaře? To vážně nemám žádné právo?

I přesto jsem se dočkala druhého transferu. Embryjko se zase neuchytilo, ale vyskytl se mi daleko větší problém, a to v podobě velké cysty. Nemohla jsem bolestí ani chodit. Doslova jsem se doplazila do CAR, kde jsem žádala prodloužit nemocenskou z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu. To mi bylo odmítnuto. Když mne laskavě objednali k mému lékaři, tak ten mi řekl, že mi ani léky na bolest nedá, že to musím vydržet. Takže jsem jela domů.

Ještě té noci mne odvezla rychlá záchranná služba do nemocnice a já byla ihned operována, jelikož mi cysta praskla. Když jsem se dostavila po vyléčení ke svému lékaři v CAR, tak jediné co mi na to vše řekl bylo: „To muselo ale bolet že.“

Takže hned na tuhle zkušenost jsem podepsala výstupní papíry a odešla z CAR. Už jsem přestala doufat v to, že budu jednou maminka, manželovi jsem plakala v náručí noc co noc. Říkala jsem mu, že by se měl se mnou rozvést a najít si ženu, která mu děti dá. Ten mne neustále uklidňoval a říkal, že si počká na ty naše.

Další týden na to se na nás usmálo štěstí. Manželova kadeřnice vše s manželem řešila a vyslovila se, že zná doktora, který je v sexuologii kapacita a že mu o našem problému řekne. Vše s ním probrala a pan doktor se chtěl s námi sejít a vše probrat. Na konzultaci nás vyslechl a řekl nám, že zavolá svému blízkému kamarádovi, který je docentem v jiném CAR a domluví nám u něj schůzku.

Dočkali jsme se dne s velkým D. Pan docent byl vyhlášená kapacita a řekl, že nám pomůže. Když si přečetl naše výstupní papíry, tak nám řekl, že CAR, ze kterého jsme odešli, podcenil celou situaci a neudělal nám ani základní testy. Pan docent mi je udělal, hned se přišlo na to, co mi chybí, během měsíce mne přeléčil a začli jsme stimulovat.

Brzy na to jsem se dočkala transferu. Samozřejmě jej dělal pan docent a já byla jak Alenka v říši divů. Pan docent mi vše vysvětlil, jeho zákrok byl velmi jemný, že jsem nic necítila a k mému velkému údivu ani nezapnul ultrazvuk a vše dělal jen pouhou rukou a okem.

Já si samozřejmě říkala, že se to přeci nemůže povést, když nepoužil ani ultrazvuk, ale zmýlila jsem se. 14 dní na to jsem se dozvěděla, že čekám miminko.

Miminko se narodilo v pořádku a já nepřestala a nepřestanu být panu docentovi vděčná. Je to člověk na pravém místě a z nás udělal velmi šťastnou rodinu. Narodil se nám syn Vítek a pro mne to byl vážně dárek, protože se narodil v den mých narozenin.

Náš příběh pokračoval i dál. Po porodu jsem se své lékařky ptala, zda bych se mohla s manželem snažit po dvou letech o další miminko, ale bylo mi řečeno, že naše jediná šance je IVF. Tak jsme se s tím smířili a řekli si, že až přijde správný čas, tak do toho zase půjdeme.

Avšak člověk míní a osud mění. Já půl roku po porodu znovu otěhotněla, a to přirozeně. Pro všechny lékaře jsem byla přírodní úkaz. Před třemi měsíci jsem porodila Vítkovi brášku Vojtu. I když jsou maličko věkově od sebe a dávají mi zabrat, tak jsem ráda, že je mám.

Můj příběh byl dlouhý, ale chtěla jsem vám v něm říci, že i když někdy ten boj je drsný a dlouhý, tak by jej člověk neměl vzdávat, protože to štěstí se vždy otočí a výsledek pak stojí za to.

Já jsem nyní šťastná maminka a vám přeji, aby všechny, které stále bojují, se dočkaly svého uzlíčku štěstí.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
12.3.17 06:18

Krásný denicek s krásným koncem :srdce: Musela jsi projít dlouhou cestu která byla i bolestivá…hodně sis vytrpela…Nerozumim proč na prvním CAR zanedbali vyšetření. Jak se říká..není doktor jako doktor. Cesta byla dlouhá pro tebe a manžela, ale nakonec jste se dočkali :hug: Mate dva syny a jste šťastná rodinka :srdce: Preji hodně štěstí a kluci at dělají jen radost :srdce: :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6860
12.3.17 07:00

:hug: :hug: Celou donu jsem vam při čtení držela palce. Jsem za vas moc rada. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3786
12.3.17 07:43

Pěkný deníček, krásné dětičky.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1529
12.3.17 08:19

Moc krasny denicek :) a kluci at pekne rostou :) jde videt ze priroda je mocna :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
9268
12.3.17 10:05

Krásný deníček. :srdce: :srdce: :srdce: :srdce:

Příspěvek upraven 12.03.17 v 10:06

  • Nahlásit
  • Zmínit
689
12.3.17 14:40

Moc by mě zajímalo, z jakého caru jste nakonec utekli a kde jste zakotvili? :-) Jinak gratuluji k oběma chlapečkům :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
12.3.17 18:34

Moc krásné, dáváte mi naději. Svět se mi zhroutil po laparce, kde diagnoza byla jedině IVF..tak budu doufat, že budu taky jednou maminka. :kytka:

  • Nahlásit
12.3.17 21:51

To byl mooc pěkný deníček :-) Gratuluju a hodně sil na malé rošťáky! :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.3.17 12:59

Děkuji mockrát za přáníčka :mavam:
Nespokojená jsem byla v CAR Podolí a přešla jsem do CAR Apolinář

  • Nahlásit
  • Zmínit