Stres je dobrý sluha, ale špatný pán

Láska, sex a něžnosti. Ba ne, dělám si srandu. Z toho už jsem vyrostla.

Stres je dobrý sluha, ale špatný pán

Před několika lety, omámená těhotenskými hormony, jsem se z toho vypsala v deníčku Osudový partner. Dneska se spíše pousměji nad svou první (a poslední) červenou knihovnou, kterou mě donutila psát hormonální bouře. Život mě posunul někam jinam. Dosavadní zkušenost mi ukázaly, že je třeba přehodnotit priority. A taky poslouchat signály svého těla.

Život ve zkratce: Narození (kdo by to byl řekl.) Základka. Velká láska. Střední. Velká osudová láska. Rozchod. Nový vztah. Hubnutí a přibírání. Cesta do USA. Hubnutí. Rozchod. Nový vztah. Rozchod kvůli návratu k osudové lásce. Byt. Těhotenství. Porod. Hubnutí. Těhotenství a přibírání. Druhý císařský řez. Hubnutí a přibírání. Koupě vytoužené chaty. Kašlu na hubnutí.

A jak to bylo dál? Návrat do práce – stres. Ranní vstávání s dětmi – stres. Spěch do práce – stres. Snaha splnit všechny neodkladné pracovní úkoly – stres. Spěch z práce do školky a do družiny – stres. Domácí úkoly a další povinnosti – stres. Večer ještě zkouknout e-maily, jestli něco během mé nepřítomnosti nezačalo hořet – stres. Čas pro sebe – nula. Kolik z vás se v tom vidí?

Stres je jako neviditelný spolubydlící. Nezvaný host na mě číhal snad za každým rohem, byl mi v patách. Vůbec jsem ho nevnímala. Ale byl tam. Celou tu dobu. Několik let. Táhnul se za mnou jako smrad. Smrad jeden!

Myslela jsem si, že to zvládnu. Že je normální bez mrknutí oka zvládnout nával všech takzvaně ženských povinností. Říká se, že každá průměrná žena v pohodě obstará rodinu, zodpovědnou, pokud možno, dobře placenou práci, domácnost, věnovat se partnerovi, a já nevím co ještě. U mě to neklaplo.

Od jisté doby si myslím, že tohle všechno zvládne jen super žena. Nebo hyperaktivní žena. Nebo žena na perníku, ta movitější na kokainu.

Tak si takhle celá rodina jedem z Velikonoc domů od kamarádky. Máme to hodinu a třičtvrtě autem. Jako vždy řídím já. Začíná se mě zmocňovat divný, těžko popsatelný pocit. Tep se mi zrychluje, špatně se mi dýchá. Mám velké závratě. Klepu se jak drahej pes, mám pocit, že každou chvíli omdlím. Panikařím? Absolutně nechápu, co se děje a proč se to děje. Jediné, co stále dokola opakuji, je: „Je mi špatně, musím zastavit…, mně je špatně, musím zastavit.“ Michal na mě huláká, že není kde zastavit, že musím ještě vydržet. Dělá všechno pro to, aby mě udržel při smyslech. Silou vůle dojedu na parkoviště k benzínce. Tento nepříjemný stav trvá asi dvacet minut. Když odezní, klesne mi tlak, mám ledové ruce jako smrt. Jsem otřesená z toho, co se mi to stalo. Stalo se mi to totiž podruhé.

Poprvé jsem si myslela, že to bylo z nervozity. Bylo to na podzim. Padal sníh s deštěm a byla tma. Nesnáším řízení, když hustě prší, a už vůbec nesnáším řízení ve tmě. Byla jsem nervóznější než chlap s prázdným žaludkem (a plným pytlíkem.)

Prošla jsem několika vyšetřeními s normálními nálezy. Tudíž, jak doktorka předpokládala, potíže jsou psychického původu. Cože?! Já jsem na hlavu? Já? Opravdu já, věčně usměvavá, positivní, veselá duše? Jak je tohle možný? Varovné signály, jako je cukání ve svalech a vnitřní třes, jsem přehlížela. Děláme to všichni. Kdo z vás se v tom vidí? Tělo nám nedokáže říct „Hele, zpomal, je toho moc.“ A když jo, tak to trochu hraničí se schizofrenií.

Na nemocenskou jsem nastoupila hned druhý den po příjezdu z velikonoční návštěvy. K návštěvě lékaře mě donutily opakující se závratě. Trvaly několik hodin, nebo i několik dní v kuse. V tomto stavu vykonávat stresující zaměstnání pod tlakem jaksi není možné. Leda bych s sebou po závodě nosila pytlík na zvratky…

Dneska, po několika měsících neschopnosti, je mi mnohem lépe. Hodně odpočívám. Když něco není hotový, tak to prostě není. Pracuju na tom, abych byla schopná vykonávat jakoukoli činnost déle než čtyři hodiny, aniž bych si musela lehnout. Chci pracovat. Práce je pro mě seberealizace.

Pouštím si velmi oduševnělý song Hovínko od punkové kapely Neřesti. A říkám si, že ten, citát, který praví: „Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí“, má něco do sebe. Smířila jsem se s diagnózou a dokážu o tom otevřeně mluvit. No co, tak jsem padlá na hlavu. Na světě jsou horší věci. Ve finále, zaplať pánbůh, že mám v pořádku srdce – to byla totiž jedna z variant.

Mimochodem, BravoGirl je ještě v kurzu, že? Brzy přijde doba, kdy rubriku Láska, sex a něžnosti začne číst naše dcera. Třeba si tu jednou od ní přečteme těhotenský deníček. Jen ať, proboha, nemá název „Těhotná v 16“. Myslím, že bych z toho dostala závratě.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
6068
4.1.20 09:12

Někdy si tělo řekne o odpočinek tímto způsobem. Já mám výhodu, že jsem od přírody lenivý tvor a nikdy jsem neměla ambice táhnout na bedrech vše sama. Pokud jdeme životem ve dvou, pak bychom vše měli nést společně. Ať je lépe.

  • Zmínit
  • Nahlásit
547
4.1.20 09:12

Hezky se to četlo!!! Stres je sviňa. Já sama jsem se kvůli stresu dočkala nemalých zdravotních problémů. Snažím se to alespoň eliminovat, ale jsem na ten stres nastavená od dětství…

  • Zmínit
  • Nahlásit
15972
4.1.20 11:29

Za každým „kdo se v tom vidí“, jsem viděla sebe :mrgreen: a to mi ještě nezačal kolotoč vstávání - práce - školka :roll: snažím se užívat rodičovskou plnými doušky a čekám na první prospanou celou noc a to vidím jako záchytný bod, že konečně dojde ke změně. Do té doby tělo /hlava vypovídá službu a nechce se nic :nevim:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1786
4.1.20 12:12

Ač na vážnou notu, bylo to napsané velmi vtipně a čtivě. Přeji hlavně, ať je líp! Kupa věcí jde totiž opravdu dělat „napůl“ a co se práce týče, velmi rychle jsem sama prozřela, když jsem skončila na neschopence s prvním těhotenstvím, tři měsíce makala z domova na manželově služebním notebooku, internet jsem měla půjčený mobilní na dobré slovo od IT oddělení, muž mi domů z práce nosil igelitky se spisy… aby si pak moje kolegyně, která se mnou ještě hojně práci řešila po telefonu a e-mailech, řekla o mimořádnou odměnu za to, že je v kanceláři chudák na všechno sama, a mně nikdo ani nezaťukal na rameno. Bohužel, člověk má tendenci odvádět vše na 100 %, ale s výjimkou výchovy dětí a vztahu k partnerovi to málokdo ocení. A když pracovně vyhoří, najdou si na jeho místo někoho jiného, kdo to třeba nebude dělat tak dobře, ale dělat bude… Tak snad, až se do toho kolotoče vrátím, budu sama umět odlišit podstatné a nepodstatné ignorovat nebo delegovat jinam :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
6092
4.1.20 16:25

@PenelopaW díky za tvou první větu. Jestli to takto vnímá víc čtenářů, pak se mi podařilo realizovat svoji myšlenku. Psala jsem to s lehkostí a určitým sebepřijetím.

  • Zmínit
  • Nahlásit
6092
4.1.20 16:47

@Bubla Bůčková jj, dlouhodobá únava dělá své.

  • Zmínit
  • Nahlásit
6092
4.1.20 16:52

@Kfětoslava nesjem na všechno sama. Chlap doma pomáhá hodně. Ale co se týče kolotoče kolem dětí, je a bude to na mě. A to z důvodu, že chlap chodí do práce dřív a vrací se dýl než ja.

  • Zmínit
  • Nahlásit
6092
4.1.20 16:54

@anahry děkuju. Jsi na tom teď dobře v rámci možností?

  • Zmínit
  • Nahlásit
5.1.20 06:41

V zivote neni nic zadarmo. Drž se :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
547
6.1.20 02:31

@MeloryNox Dá se říct, že jo. Snažím se fakt odlišovat to, co se nepo.ere a kvůli čemu se nemusím zbytečně nervovat. Ale občas to jde ztuha. Nicméně, je to všechno v hlavě. Jsem na cestě k tomu se správně naprogramovat. A vlastně mi ta nemoc svým způsobem pomohla…

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
10.1.20 14:06

Naprosto rozumím. Toho jsem se přesně bála, protože mám tři malé děti (8let -ADHD a druhá třída, 6let- první třída, 3 roky-adaptace v MŠ a školka 20 km daleko) a samozřejmě práce plus domácnost. A plus vleklý chronický zánět žaludku. Takže jsem v bývalé práci dala výpověď a šla dělat na poloviční úvazek asistentku pedagoga. Práce krásná, moc mě baví a zvládám vše ostatní na 1. Problém je v tom, že chlap neustále brblá, abych si našla lépe placenou práci. I když nás uživí. Prostě furt prudí. Já mám ale obavu(a myslím si, že reálnou), že by mě to položilo.

  • Nahlásit
306
15.2.20 19:20

Zastavilo Vas to vcas :-) hlavne neudelat tu chybu jako ja.. I pres uzivani leku neposlouchat dal organismus.. Me to naposled zastavilo zlomenejma nohama. Ale uz je dobre, uz telo posloucham velmi bedlive.

  • Zmínit
  • Nahlásit