Stůj si za svým - je to tvůj porod!

Nebyla jsem vlastně ani tak hloupá jako ustrašená. Bála jsem se, že když řeknu ne, budou se ke mně chovat zle. A to byla chyba to je přeci nesmysl! Kdo si může dovolit za mě rozhodovat, když je vše v pořádku a urychlovat můj porod se slovy, ať to mám za sebou myšleno spíše, ať to on (doktor) má za sebou...

Než jsem otěhotněla poprvé, byla jsem přesně ta „snažilka“, která zírá na těhotenský test den po sexu a pod lampou, pokud možno s co nejostřejším světlem hledá takzvaného ducha. Pokud nebyl vidět pod lampou, šla jsem hledat pod zářivku nebo k oknu. Byla jsem vystresovaná a brečela pokaždé, když přišla menstruace.

Během snažení o první dítě jsem spotřebovala tolik těhotenských testů, že mi bylo tak trapně, až jsem musela střídat lékárny, protože s každým dalším nákupem věděly lékárnice, že zase nic.

Celá ta doba trvala více než rok a otěhotněla jsem právě ve chvíli, kdy jsme se zaregistrovali v CAR a já se konečně zklidnila. Mezitím jsem však prodělala dva SP v 6. týdnu.

Těhotenství bylo fajn, nemohu si na nic stěžovat, krom skřípnutého nervu ve 20. týdnu těhotenství – to byl očistec. Jinak žaludek mírně na vodě do 12. týdnu těhotenství a těhotenská cukrovka byly jedinými problémy. Bohužel právě cukrovka byla důvodem toho, že jsem musela 20.12.2012 nastoupit na vyvolání. Původně jsem měla nastoupit o den později, ale chtěla jsem být na Vánoce doma.

S povzdechem, že samo to tedy do termínu nepůjde, jsem byla ubytována na pokoj z hekající rodičkou – nebylo to takové to uff uff, ale uááá ááá ááá… Přiznám se, že jsem se tehdy zhrozila, protože představa, že se před vlastním porodem nevyspím, a ještě budu sledovat někoho, kdo se kroutí v bolestech, mi na odvaze nepřidávala. Každopádně, dívka se v odpoledních hodinách přesunula na porodní sál a ještě ten den porodila.

Jak jsem byla naivní, když jsem si říkala, jak musím v noci spát – nešlo to, byla jsem nervózní a myšlenky mi v hlavě proudily neskutečnou rychlostí. Půlku noci jsem tedy strávila koukáním na Volejte věštce, což byl jediný program, který zde šel naladit.

Ráno mi doktor zavedl první tabletku a dopoledne dorazil manžel. V poledne na kontrole jsem byla bez bolestí otevřená na čtyři prsty. Stěhovala jsem se tedy na porodní sál, kde jsem byla seznámena s tím, co se kde nachází a poté poslána do sprchy. Tou dobou už bolesti přicházely, ale nebylo to nic hrozného.

Po dvou hodinách, kdy nás nechali, kromě jedné kontroly, s manželem o samotě, jsem byla otevřená na 6 prstů a pan doktor pronesl, že pokud se nerozjede, napíchnou mi oxytocin, abychom tu nebyli do zítra – dle mého názoru „to jelo“, ale pan doktor se chtěl asi večer vyspat. Měla jsem načteno a hned, jak doktor zmizel za dveřmi, začala jsem manželovi skučet, že to nechci. Nakonec jsem však jako hloupá prvorodička, která se bála, aby se k ní poté, co si dovolí říct vlastní názor, nechoval personál zle, svolila.

Bolesti, jaké po chvilince začaly, byly mírně řečeně ukrutné. Řekla bych, že něco vydržím, ale tohle bylo opravdu, jako by vám v těle praskaly kosti. Smířeně jsem se pohupovala na míči napojená na monitor. Když přišla sestra, konstatovala, že dítěti se nelíbí, když sedím, ať vstanu. Vstala jsem a ona odešla s tím, že dáme deset kontrakcí a půjde se na to.

Už první kontrakce ve stoje, mě absolutně odrovnala. Řekla jsem sestře, že takhle nemůžu a ona, že budu muset. Skončila jsem v manželově objetí, visící jako hadrová panenka, odevzdávající se bolesti a plně spoléhající na jeho oporu, protože mé nohy vypověděly službu.

Po deseti kontrakcích jsem vylezla na křeslo a tlačení bylo opravdovým vysvobozením. Na pár zatlačení byl náš první syn venku. Přiznám se, že vše, co bylo po porodu, mám v mlze. Vůbec jsem nevěděla, že jsem měla malého u sebe. Krom jednoho stehu jsem však byla bez poranění.

Druhé těhotenství přišlo poměrně brzy. Chtěli jsme děti v rozmezí dvou let a jsou od sebe 22 měsíců. Otěhotněla jsem po třech měsících klidného snažení a zjistila to ze starého testu, co mi zbyl po testování prvního těhotenství.

Tentokrát mě nevolnosti potrápily pouze dva týdny, ale zato pořádně. V noci jsem se budila a říkala si, ať mě někdo zabije, jak mi bylo zle. Znovu jsem také měla těhotenskou cukrovku, a s tím i hrozící opětovné vyvolání porodu. Vtipná byla změna kritérií, dle kterým bych ji nyní v prvním těhotenství neměla.

Byla jsem chytřejší a na kontrole v poradně, asi týden před termínem, jsem požádala doktorku o Hamiltona. Téměř to nebolelo, a vzápětí mi začaly kontrakce. Trvalo to až do večera, kdy jsme nevěděli, jestli jo, nebo ne. Nakonec jsme si šli lehnout. V noci jsem se vzbudila s bolestmi, při kterých se mi kroutily prsty na nohách, ale pouze vleže.

Abych nerušila manžela a syna, vylezla jsem z postele a sedla si k pc, kde jsem střídala základní Windowsovké hry, a přitom si zapisovala bolesti. Zdály se vcelku pravidelné, s různou intenzitou… no a najednou zase nic. Ukončila jsem tedy Hledání min, abych se vrátila do postele.

Druhý den, kdy se nepravidelné a různě silné kontrakce opakovaly, jsme se rozhodli raději zajet do nemocnice. S ničím jsem nepočítala, takže když se mě doktor po vyšetření zeptal, co chci slyšet, odpověděla jsem, že mám svátek, a že už chci rodit. Vesele mi oznámil, že tedy rodím a jsem otevřená na 5 cm.

Sdělila jsem mu, že odvezeme syna k rodičům až ho nakrmím a potom se vrátím. Divím se, že mu tehdy nevypadly oči, jak je vyvalil… no, oznámil mi, že už určitě nikam nepojedu a já se rozbrečela – první odloučení od prvorozeného syna, najednou mi to došlo. Tak jsem se za pláč omluvila, dala instrukce manželovi a šla rovnou na sál.

Během vyplňování papírů získaly kontrakce na pravidelnosti, ale byly mírné a já si vesela psala s kamarádkou.

Manžel dorazil po dvou hodinách, kdy jsem zrovna seděla ve sprše, ale pořád jsem se cítila dobře… možná trochu moc rozmočená, proto jsme se raději odebrali na pokoj. Všechny kontrakce jsem prodýchávala opřená o parapet a moje nohy je s klidem zvládaly – žádný pocit lámajících se kostí.

Občas na mě přišla kouknou sestřička se sondou.

„Jé, vy se pořád smějete,“ usmívala se také a držela tu mrňavou věc na mém břiše ztvrdlém kontrakcí.

„Hmm,“ bože, dej ten krám už pryč, snažila jsem se udržet úsměv.

Každopádně na mého drahého nepřekonala. Zkušeně pohlédl na monitor a povídá: „Hele, už ti začíná další kontrakce.“

Kdybych měla sílu, asi bych na něj skočila se slovy: „To si jako myslíš, že to necítím?!“

Bolelo to – ano, ale pořád jsem očekávala, kdy přijde ta hrůza jako u prvního porodu, proto mě samotnou překvapilo, když jsem začala cítit tlak. Manžel zavolal sestřičku, že už se mi chce tlačit a ona sama byla celá udivená, nejspíš protože jsem se pořád zvládla tak nějak usmívat.

A ano, opravdu to bylo tady – sedm centimetrů. Praskli mi vodu a následovala jedna jediná, opravdu šílená kontrakce na boku… zpět na záda a poslední tři zatlačení… všechno, co bylo potom, si pamatuji, jako by to bylo včera – o tyto vzpomínky mě oxytocin neokradl.

Každopádně chci tímto poradit všem prvorodičkách: Stůjte si za svým, je to váš porod a nikdo vám nemá co určovat, pokud nejste vy či vaše dítě v ohrožení.

A ačkoliv jsem měla dvě hezká těhotenství, dva pěkné porody a mám dva úžasné syny, určitě si to neplánuji zopakovat. Děti jsou už větší, a já se vydala za svým snem. V březnu mi vyšla první kniha a do čtrnácti dní mi vyjde druhá fantasy novela… teď chci být chvíli sama pro sebe.

Děkuji za přečtení

Michaela Mitroci

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
10444
22.5.17 07:18

Je fajn, ze sis alespon ten druhy porod uzila tak, jak sis prala. Nicmene si neodpustim poznamku, ze druhe porody specialne s kratkym odstupem byvaji z drtive vetsiny snazsi a rychlejsi, takze bych tak uplne nevinila ten oxytocin, je mozne, ze kdybys ho nedostala, bolelo by to pozdeji stejne a trvalo dele ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
4629
22.5.17 07:56

Ja si zase myslim, ze to byl hezky vzkaz. Nijak zvlášť hysterický a opravdu věcný. Nejsem rebel a lékařům věřím, ale je pravda, že z některých příběhů má člověk pocit, že konkrétně u porodů chybí jaksi lidský přístup a jednání s rodičkou jako partnerem pro komunikací… A jestli oxitocin mohl nebo ne za to, jak autorka prožívala různě dva porody, o tom se da sice diskutovat, ale ja jsem tady nikdy nečetla deník nebo diskuzi s názvem: „Syntetický oxitocin mi zmírnil bolesti.“ Nebo: " S oxitocinem jsem si užila porod." :mrgreen:
Autorko, gratuluji k dětem a rozvíjející se kariéře. A jestli emimino bylo průzkumem do cilovky, tak se obavám, ze tady narazis, protoze - ta naše povaha česká ;) :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5237
22.5.17 08:11

@unuděná možná ano a možná ne, nicméně jsem ho nechtěla, a ani nebylo nutné, aby mi ho dali a měla jsem si stát za svým :-) děkuji…
@Tiffany1 ne, bylo vidět, že se doktor nudí… jinak děkuji, já to přežiji, ale povaha česká je opravdu kapitola sama o sobě a moc ji nechápu… :mrgreen:

Příspěvek upraven 22.05.17 v 08:30

  • Nahlásit
  • Zmínit
10444
22.5.17 09:26

@babettka To je každopádně dobře! Zase jiná žena by si pod pojmem „stát si za svým“ třeba představila to, že si o ten oxytocin řekne, aby to měla za sebou rychleji ;) Já bych si zase nikdy nenechala udělat Hamiltona. Ono je to opravdu hodně individuální, důležité je, aby rodička měla představu o průběhu porodu a zároveň byla otevřená i jiným variantám (aby pak nebyla zklamaná, protože například musela být nastřižena apod.). Takže myslím, že vzkaz budoucím rodičkám jsi dala pěkný :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
876
22.5.17 10:26

Čili dva vcelku v pohodě porody, gratuluju. Taky jsem měla vyvolávačku a oxytocin během tlačení - nevím, no. Mě to paměť nějak neovlivnilo. Snad by ani oxytocin neměl - ono tyhle stavy si naše tělo umí s klidem vyvolat i samo, u stresařů pak zvláště… Popohnali tě sice asi zbytečně, ale nevím, jestli si ti doktoři zaslouží až takový hejt ;). Každopádně souhlasím s tím, že by se člověk neměl bát ozvat, ať rodí poprvé nebo počtvrté​.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3809
22.5.17 10:55

Pěkný deníček. :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4629
22.5.17 11:16

@unuděná Ale vždyť tak to bylo evidentně myšleno. Ne, že je autorčin postup správný, ale, že by právě každá měla znát svoje možnosti a nebát se je prosadit.
Ani to nevnímám jako velkou kritiku k lékařům, jen prostě jako povzbuzení pro to, stát si za svým přesvědčením a představou, pokud nejde o nějaký patologický stav.
Mně se to líbilo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10444
22.5.17 11:22

@Tiffany1 Já ale netvrdím nic jiného ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.5.17 22:15

Já se ozvala a s lékaři domluvila, ale jsou prostě situace, kdy to jinak nejde :nevim: :nevim: i doktoři jsou lidi a můžou se bát co by, kdyby. Není to jen o jejich lenosti nebo času. U mě se vystřídaly dvě směny jako u většiny rodiček a nikdy mě nikdo do ničeho netlačil až sami viděli a cítila jsem to i já, že mi slábnou kontrakce a porod nepostupuje, protože jsem se za celých 11 hodin a nějaké drobné otevřela jen na 4 cm..Jiný lékař by mě možná rovnou bral na císař, ale oni mi dali možnost si vybrat. Buď epidural, aby mi pomohli uvolnit vnitřní svaly a tím pomohli i otevírání nebo se čeká ještě hodinu a když nic tak císař..Už jsem to někde psala, tak se omlouvám těm, kteří už to četli. Zvolila jsem epidural i když jsem ho nechtěla. Nakonec jsem se neobešla ani bez oxytocinu, protože se začal náš chlapeček dusit a jaksi nemohli vědět, že zrovna já umím tlačit, tak mi ho dali a malý byl na tři zatlačení venku. Jsem za to i ráda, lepší než tady potom psát, že porodník zmrzačil dítě, když dlouho čekal co bude. Každej si něco na něčem najde…jinak mě teda oxytocin paměť neovlivnil..a co se mých pocitů z porodu týče, necítím nějakou křivdu ze stran lékařů. Kdyby to chtěli mít rychle za sebou tak mě odvezou na sál a ukončí to hned…jsem ráda, že jsem odrodila bez císaře a hlavně bez poranění, to byl můj cíl a sen, být po porodu hned fit a to se mi splnilo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5237
22.5.17 22:36

@Barbora1993 Však v takovém případě to chápu, a souhlasím. :) ale já byla ze 4 na 6 otevřená během dvou hodin a porod bych řekla tudíž postupoval dobře, přesto mi vnutili oxytocin…

  • Nahlásit
  • Zmínit
5237
22.5.17 22:40

@elibro Také jsem to zhodnotila jako dva fajn porody :) No každopádně doktor to hnal zbytečně, dle mého názoru, jelikož porod postupoval, ale já byla zbabělá, abych si stála za svým, protože jsem nechtěla, aby byl na mě naštvaný, protože není po jeho… Neříkám, že je špatný doktor, ale asi jsem mu byla ukradená… Jinak byl v pohodě a fešák :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.5.17 23:16

Ahojky, co se toho oxytocinu týče, pro mě to byl také očistec. Doktor mi ho nabídl, já nechtěla, potom mě porodní asistentka co dvě hodiny naprosto negovala tím že do mě. zašmátrala a řekla, to není ani půl prstů, to tady budeme do zítra. A já po osmi hodinách svolila.. Do té doby byly kontrakce celkem pravidelné a snesitelne. Po vykapání čtvrt kapačky oxytocinu jsem prosila aby mi ho odpojili, ale neodpojili, prej by se to zase zastavilo. Rozbehly se mi kontrakce po minutě a neskutečně silné bederní bolesti. Položili mě na pravý bok a po šetsi dalších hrozných hodinách jsem porodila. Od podání oxytocinu už mě nepustili na míč ani do sprchy… Musela jsem jen ležet. Bylo mi zle i psychycky. Byl tam i partner ale stejně jako já nikdy u porodu nebyl, měl sice představu co se bude dít a říkali jsme si co bysme chtěli, měl naučené masáže apod. Ale realita byla nakonec jiná. Když mi chtěl pomoct vstát a vzít mě na míč, hned mě pokládali spatky na pravý bok ačkoliv v té poloze mi bylo tak strašně zle a zvracela jsem. Nikdy jsem ani neslyšela že by někdo u porodu zvracel. Už to je rok a já jsem zatím přesvědčena že už nikdy rodit nechci. Při vzpomínce na ty poslední hodiny se mi chce brečet. PA mi celou dobu jen vycitala že špatně dýcham a že porod bolí, co jsem si myslela…děkuji za to co jsi napsala, možná že mi to změní pohled na další porod. (Edit. Příspěvek se neodeslal celý a odeslal se dvakrát) :srdce:

Příspěvek upraven 23.05.17 v 00:39

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.5.17 23:16

.

Příspěvek upraven 23.05.17 v 00:38

  • Nahlásit
  • Zmínit
143
29.5.17 23:34

Deníček se mi nelíbil. Na to, že se autorka chlubí vydáním knihy, vůbec tento text nevypadá. Jsou tam chyby a překlepy, korektura by nebyla od věci. Některé dámy mají pocit, že si autorka ohledně oxytoxinu prosadila svou. Tak to ani omylem. Kdyby její manžel čekal na chodbě, nebo doma betonoval, tak neřekne nikomu ani popel. Zbytečná hysterická scéna kolem prvního porodu. Rodila jsem taky vyvolávaně, taky s oxytoxinem. A SORRY JAKO - sice bolest ohromná, ale dalo se to. Taky mi lékařka a asistentka praskly vodu a prcek se kvůli tomu nenarodil jako budoucí král v plodových obalech, ale vyplul jako napůl leklá ryba. A chápu, že při porodu hodně záleží i na chování personálu. Mě třeba porodní asistentka říkala, jak jsem statečná, rychlá a úžasná a že takovouhle maminku už tam dlouho neměli. Já vím, že to bylo řečeno proto, abych nevyšilovala a uklidnila se aspoň trochu, nicméně moje podvědomí mi stále říká, jak jsem byla statečná, rychlá a úžasná. Rodila jsem bez doprovodu manžela. Chtěla jsem, aby si sám řekl, zdali chce být u porodu či nikoliv a protože mi bylo jasné, že tam dole asi nebude pro chlapa moc hezký pohled. Rozhodl se tak, jak se rozhodl a já jeho rozhodnutí respektovala. Nelituju toho, teď mám doma klidného chlapa, na kterého můžu machrovat „Porod? Brnkačka, to nic nebylo… a klidně si to dám znova…“ Deníček stylem chlap u porodu, špatný personál, já chytrá, sečtělá a statečná. Kecy v kleci. Njn, každý to má jinak, tak ať se daří miminku a ať hezky roste.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5237
4.6.17 15:20

@rs84 Ahoj, až dnes jsem si přečetla tvůj komentář. Docela jsem se musela pousmát, jak je zlý a psaný útočným stylem, ale možná se takto vyjadřuješ normálně. A zdá se mi, že jsi to spíše nepochopila ty - já se nechlubila, že jsem si prosadila svou, naopak jsem psala, že jsem si svou neprosadila. A můj manžel? Kde jsem psala, že se do toho vložil on? A že byla nějaká hysterie? Kdo to napsal? Naopak jsem mlčela - také mě chválili. Během obou porodů jsem ani nazařvala - ano byla jsem statečná, ale nemusím to psát. Mít chlapa u porodu? Jeho rozhodnutí, a byla jsem ráda. A SORRY JAKO - uf, no na tohle já nejsem, a politika mě moc nebere.
Hodně o tobě vypovídá, že soudíš lidi, aniž bys je znala. Jak jsi přišla na to, že bych sama mlčela, to jsem opravdu nepochopila. Šlo právě o to, že bych podruhé nemlčela, ale nebylo třeba něco říkat.

Samozřejmě chápu, že vzhledem k tomu, že jsi to psala už v začátku, šlo ti o to, že jsi probůh v deníčku objevila nějaký překlik (budu ráda, když mi nějakou tak šílenou chybu najdeš)… myslím, že na stránkách pro maminky korekturu řešit nemusím… Promiň, že jsem se pochlubila, očividně ti to leželo v žaludku. Ale nevadí, pokud se ti ulevilo, jsem ráda.

Měj hezký den

  • Nahlásit
  • Zmínit
143
4.6.17 23:15

@babettka Konkrétní chyby si najdi sama, nebo si zaplať. Deníček je za prvé moc dlouhý, za druhé obtížně čitelný, za třetí nezáživný, prostě nuda. V textu jsou nepodstatné věci a není tam vyzdvihnuta hlavní myšlenka, která do přemíry zbytečných slov zapadla jak pětikoruna. Úvod, kolize, krize, rozuzlení - nikde. Teď hodnotím pouze ten text, nikoliv porod. Ve druhé části je přímá řeč. Kdyby byla i v první části, tak by se to četlo mnohem lépe a rychleji. Já nikomu vydání knihy nezávidím, ba naopak ti to velmi přeju. Ale když už se člověk chce pochlubit knihou, tak by jeho text neměl vypadat, jako když ho v emočním vypjetí rychle napíše na první dobrou. Taky se ráda chlubím svými úspěchy a chci být pochválena, je to naprosto normální. A když už si někdo dá tu strašnou práci a dokáže něco dotáhnout do konce, tak si uznání zaslouží. Též si zasloužíš uznání za vydané knihy. Deníček je pro mě naprosto nezáživný. Neber to jako urážku, ale jako zpětnou vazbu. Prostě jsi měla proškrtávat a proškrtávat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5237
5.6.17 06:28

@rs84 Ahoj,

přijde mi, že jsi to spíš špatně pochopila - tohle je deníček, není to kniha - a deníček je přesně o tom, že ho v emočním vypětí(nepíše se vypjetí, když už na tom trváš) napíšeš na první dobrou. Je o výlevu pocitů. O tom, co cítíš, nebo jsi cítil. Není o tom, aby byl krátký, ale o tom, aby ses vypsal. Navíc mně osobně dlouhý nepřijde - dvě těhotenství, dva porody v deseti odstavcích se mi nezdá moc, a ani oproti jiným deníčkům není delší. Osobně si tedy při slově deníček, představím mladou dívku sedící na posteli s bločkem v ruce, kam začíná psát: „Milý deníčku, dnes jsem…“ není to o tom, abych si v něm dokazovala, jak umím psát, i když myslím (i dle hodnocení), že se deníček líbil.
My dvě si spíš nesedneme stylem psaní - vlastně vůbec nechápu, když tě to tak nudilo, že jsi četla dokonce. Pokud mě něco nezaujme, nečtu dál. Tak to mám i s knihou - když se ani po padesáti stranách nezačtu, odložím ji, ale ne protože je špatná, ale protože nejspíš není určena pro mě. Nehodnotím knihy, a deníčky vůbec, protože jsou osobní.
Nelíbí se mi „frajírkovské“ výrazy typu - sorry jako, kecy v kleci, tak si zaplať - je to nutné? Zbytečně to působí kousavě.
Také jsem četla tvůj deníček, a popravdě mi nijak nevadil, ale jako na mnoho holek, i na mě působil, že si ve výsledku obhajuješ nepřítomnost muže u porodu, a zkoušíš to i tady, kde jsem to nijak nevyzdvihovala. Ale přála bych ti zažít ten rozdíl, kdy tam je a kdy není. Myslím, že jak píšeš, že před ním řekneš, že to byla „brnkačka“, tak tím ho neohromíš. Nejvíc by tě obdivoval, až kdyby viděl, čím sis prošla. To už ale patří spíš pod tvůj deníček.
Jinak děkuji za pochvalu a přeji ti pěkný den. :mavam:

Příspěvek upraven 05.06.17 v 06:33

  • Nahlásit
  • Zmínit
143
5.6.17 07:47

@babettka Spíš jsem to dočetla ze slušnosti.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5237
5.6.17 08:17

@rs84 To je od tebe milé, ale nemusela ses přemáhat, když tě to nebavilo. To je bezpředmětná slušnost, o které bych se ani nedověděla. Člověka spíš více mrzí věty typu: Sama by se neozvala (když se neznáme). Sečtělá, chytrá, hysterická (to nikdo nepsal). Dlouhé, zbytečné, atd… to vše bychom si mohli odpustit, kdyby ses na to vykašlala, a ze slušnosti to raději tedy nečetla. Víš, jak to myslím. Tohle „dílko“ není přeci určené ke kritice, ať už dobré, či špatné, právě proto, že se jedná o osobní vyjádření a lidi to zraňuje. Přesto děkuji a skutečně ti přeji hezký den.

  • Nahlásit
  • Zmínit
16.6.17 14:07

Také nemám dobrou zkušenost s oxytocinem. Při prvním porodu jsem klepala jak ratlík, až později jsem zjistila, že to jsou následky podání oxytocinu. Při druhém porodu to bylo bez a rozdíl markantní.

  • Nahlásit
  • Zmínit

Všechny deníčky uživatele