Svatbu nechce, prý je to velký závazek. Syn má dítě, ale matku si vzít odmítá

Proto nemůžu pochopit to, co předvádí můj osmadvacetiletý syn.

Žije se svou partnerkou už přes čtyři roky pod jednou střechou. Loni se jim narodil chlapeček, můj milovaný vnuk. Když skorosnacha otěhotněla, automaticky jsem předpokládala, že vystrojí rychlou veselku. Dohodla bych to i tady v místním kostele. Domlouvala jsem jim. Jenže měsíce utíkaly, malému je už rok a kolem svatby ticho po pěšině, a když se na to zeptám, obtěžuju.

Při nedělním obědě už jsem to nevydržela a u kávy jsem se ho narovinu zeptala, kdy hodlají svůj vztah konečně legalizovat.

Syn jen pokrčil rameny a prohlásil: „Mami, prosím tě, do ničeho se nehrneme. Svatba je v dnešní době zbytečný papír a hlavně obrovský závazek. Jsme spokojení tak, jak to je.“

Zůstala jsem na něj koukat a myslela jsem, že mě omejou.

„Svatba je velký závazek?!“ zvýšila jsem hlas. „A to dítě, co se vám batolí v obýváku, to jako závazek není? Přivést na svět nový život ti přišlo v pohodě, ale dát té holce svoje jméno a slíbit jí věrnost, na to nemáš odvahu?“

Jen se pousmál tím svým nadřazeným stylem dnešní mladé generace: „To jsou dvě různé věci. Dítě máme rádi oba, ale proč bychom se museli brát? Dneska takhle žije polovina lidí.“

Nebyla jsem schopná mu na to nic víc říct. Je mi z toho hrozně smutno. Považuji za absolutně nemorální a proti všem božím i lidským zásadám žít „na hromádce“, vychovávat dítě a tvářit se, že je všechno v pořádku, ale odmítat převzít plnou odpovědnost v podobě manželství.

Mám jeho partnerku ráda. Je to skvělá máma a vůči mému synovi je obětavá. Nechápu, jak si může nechat líbit, že ji syn drží v jakémsi polovičatém stavu, kdy ji má jako matku svého dítěte, ale manželku z ní udělat nechce. Co když si za dva roky sbalí kufry a odejde, protože ho přece „nic nedrží“?

Vím, že dnešní doba se tváří, že je všechno jedno a na ničem nezáleží. Pro mě ale ne. Chci, aby můj syn žil čestně. Nevím, jak ho mám přesvědčit, aby otevřel oči a pochopil, že svatba není přítěž, ale povinnost a projev úcty k ženské, která mu porodila syna.