Syn je v devítce a netuší, kam dál. Já už mu v hlavě vybrala tři školy

Můj syn na otázku, kam chce jít po základce, odpovídá „nevím“. Nejdřív jsem to brala v klidu. Teď po večerech procházím stránky středních škol a každou další zmínkou o přijímačkách ho spolehlivě otrávím. Bojím se, aby něco nepromeškal. On má zase pocit, že už jsem všechno rozhodla za něj.

Syn je v devítce a netuší, kam dál. Já už mu v hlavě vybrala tři školy Syn je v devítce a netuší, kam dál. Já už mu v hlavě vybrala tři školy Zdroj: Canva

„A co tahle? Tam by ses mohl jet aspoň podívat.“

Otočila jsem k synovi notebook. Seděl naproti mně u stolu a dojídal večeři. Ani nezvedl oči.

„Nevím.“

„Vždyť ses na to ani nepodíval.“

„Tak se podívám potom.“

Chtěla jsem mu ještě říct, že dny otevřených dveří nebudou čekat, až bude mít náladu. Místo toho jsem notebook zaklapla. O něco důrazněji, než bylo nutné.

Byl to už několikátý podobný rozhovor za poslední týden. Já přišla s návrhem, on odpověděl jedním slovem a za chvíli jsem byla podrážděná. Přitom ještě na konci osmičky jsem si říkala, že na něj nebudu zbytečně tlačit. Přes léto si odpočine a na podzim to spolu v klidu probereme.

Jenže je podzim. A já mám pocit, že jsem jediná, koho to zajímá.

Kolem mě už mají všichni plán

Jedna kamarádka má s dcerou domluvené doučování. Druhá už byla se synem na dvou školách. V rodičovské skupině se objevují odkazy na přípravné kurzy a dotazy, kdo se kam chystá.

Já bych zatím nedokázala říct ani to, jakým směrem můj syn uvažuje.

Známky má takové normální. Něco mu jde skoro samo, do něčeho se musí nutit. U počítače vydrží dlouho, ale když jsem navrhla školu zaměřenou na informatiku, podíval se na mě, jestli si opravdu myslím, že hraní her a programování je totéž.

Dobře, to nebyl můj nejsilnější argument.

Zkoušela jsem se ptát i jinak. Co ho baví? Co by jednou určitě dělat nechtěl? Jestli by radši pracoval s lidmi, nebo někde, kde bude mít klid?

Většinou pokrčí rameny. Občas řekne, že to přece ještě nemůže vědět.

A já mu na to nedokážu moc odpovědět. Sama jsem v jeho věku neměla představu o běžném pracovním dni dospělého člověka. Jenže vybrat školu bude muset i bez ní.

Z nenápadné pomoci se stal můj večerní program

Nejdřív jsem mu poslala jeden odkaz. Pak další. Když na ně nereagoval, začala jsem školy procházet sama.

Zjišťovala jsem dojíždění, četla si o oborech a ukládala termíny. Našla jsem školu, která mi připadala praktická, druhou s širším zaměřením a třetí jako možnost, kdyby přijímačky nevyšly podle představ.

V hlavě už jsem měla docela rozumný výběr.

Problém byl, že on u toho výběru vůbec nebyl.

Občas jsem mu večer nakoukla do pokoje s větou, že ho nechci rušit, jen mu něco rychle ukážu. Nebo jsem začala o škole cestou z nákupu, protože v autě mi aspoň nemohl odejít.

Jednou si povzdechl už ve chvíli, kdy jsem vyslovila jeho jméno.

„Co je?“ ohradila jsem se. „Ještě jsem nic neřekla.“

„Ale já vím, co řekneš.“

To mě naštvalo. Strávila jsem tím tolik času a on se tvářil, jako bych mu dělala něco naschvál. Řekla jsem mu, že jde o jeho budoucnost a trochu zájmu by projevit mohl.

„Tak proč mi teda pořád vybíráš ty?“

Chtěla jsem, aby se zapojil. Nejlépe souhlasem

Samozřejmě jsem mu hned vysvětlila, že mu nic nevybírám. Jen hledám možnosti. Kdyby sám s něčím přišel, nemusela bych to dělat za něj.

Pohádali jsme se a ten večer už nevyřešili nic.

Později jsem se vrátila k otevřeným stránkám v notebooku. U jedné školy jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, jestli by ho ten obor mohl zajímat. Mně připadal rozumný. Líbilo se mi, že by nemusel daleko dojíždět, a dokázala jsem si představit, co by po něm mohl dělat.

Možná by se mu tam opravdu líbilo. Ale já už s tou možností zacházela skoro jako s hotovou věcí. Stačilo, aby se podíval a uznal, že jsem našla něco dobrého.

Pořád jsem opakovala, že chci slyšet jeho názor. Jenže když nějaký řekl, často jsem mu začala vysvětlovat, proč by se měl zamyslet ještě jednou.

Ani se mu nedivím, že se do dalších rozhovorů moc nehrnul.

Za jeho „nevím“ bylo i něco, na co jsem se nezeptala

O pár dní později jsem ho vezla z tréninku. Tentokrát jsem školy nevytahovala. Začal sám.

Řekl mi, že se ho na to ptají všichni. Já, babička, třídní, rodiče kamarádů. A že už si připadá hloupě, když zase nemá co odpovědět.

„Já nevím, podle čeho to mám poznat,“ řekl. „Na těch stránkách všichni píšou, jak je to tam super.“

Najednou mi došlo, jak málo mu asi pomáhá, když mu pošlu další odkaz a čekám rozhodnutí.

Zeptala jsem se, jestli se něčeho konkrétního bojí. Chvíli mlčel a pak řekl, že si vybere špatně. Že někam nastoupí a zjistí, že to vůbec nezvládá nebo že ho to nebaví. Jeden jeho kamarád prý přesně ví, co chce dělat, už od šesté třídy. On nic takového nemá.

Neměla jsem pro něj odpověď, která by to spravila. Řekla jsem jen, že po něm nechci, aby teď znal celé svoje budoucí zaměstnání. Potřebuju ale, aby mi pomohl zjistit, co by mu mohlo sedět.

Tentokrát mi to nepřipadalo jako další rozhovor, který musím dotlačit k nějakému výsledku.

Zatím mám v kalendáři jeden termín

Domluvila jsem se s ním, že mu přestanu posílat školy průběžně celý týden. Místo toho si k tomu sedneme v neděli na chvíli spolu. A že si vybere, kam se chce jet podívat. Klidně i na školu, u které si není jistý.

Ze svých uložených odkazů jsem udělala nabídku, kterou může projít. Snažím se u každého jeho odmítnutí nezačít okamžitě obhajovat, proč zrovna tahle škola stojí za úvahu.

Není to tak, že by od té chvíle všechno fungovalo. V neděli jsem mu naši domluvu stejně musela připomenout. A když po dvaceti minutách řekl, že už toho má dost, měla jsem chuť mu vyčíst, že na mobilu vydrží podstatně déle.

Ale jednu školu si otevřel sám. Prošel si předměty a zeptal se, jestli bych s ním jela na den otevřených dveří.

Pořád netuším, kam se nakonec přihlásí. Pořád mě znervózňuje, když slyším, co všechno už mají ostatní vyřešené. Jen se teď snažím nepřenést každou svou obavu rovnou na něj.

V kalendáři mám zatím jeden termín. Napsala jsem si k němu název školy a čas. Další dva návrhy jsem mu ten večer už neposlala.

Vše, co potřebujete k přijímačkám na jednom místě

Nástroje pro výběr školy na základě dat? Studijní kompas, atlas škol a šance na přijetí.

Příprava k přijímačkám kdykoliv a online? Rozcvičky, zkoušky nanečisto i cílená příprava zaměřená na slabiny. Včetně přehledného profilu s výsledky.

Horoskop na přijímačky nemáme, data ano.

Chci vědět víc

Přečtěte si také

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
  • Anonymní
  • 10.11.26
  • 786

Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...